ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.2998.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 2998/2017-158
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Hany Gajdziokové ve věci žalobce P. T. , se sídlem v Bílovicích nad Svitavou, zastoupeného Mgr. Vladimírem Partlem, advokátem se sídlem v Brně, Kopečná 987/11, PSČ 602 00, proti žalované Kooperativě pojišťovně, a. s., Vienna Insurance Group , se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, PSČ 186 00, zastoupené JUDr. Jiřím Machourkem, advokátem se sídlem v Brně, Cihlářská 637/16, PSČ 602 00, o zaplacení částky 1 650 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 315/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2016, č. j. 11 Co 135/2016-127, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 18 392 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta.
Odůvodnění:
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 1 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. stanoví, že dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolatel vymezil předpoklad přípustnosti dovolání výslovně tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jež je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na http://www.nsoud.cz ).
Tomuto požadavku dovolatel nedostál již z toho důvodu, že judikatorní závěry Nejvyššího soudu, od kterých se měl odvolací soud odchýlit, nikterak neoznačuje.
V posledním odstavci dovolání dovolatel namítá ve zjevném rozporu s tím, jak výslovně označil zvolený předpoklad přípustnosti dovolání, že otázka „projednávaná“ soudy nižších stupňů dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Otázka, která je zahrnuta v jeho související argumentaci, však není právní otázkou ve smyslu §237 o. s. ř., způsobilou založit přípustnost dovolání.
Především nejde o právní otázku, kterou se Nejvyšší soud ve své dosavadní rozhodovací praxi dosud neměl příležitost zabývat a kterou by měl vyřešit právě v souzené věci, jak pro potřeby jejího rozhodnutí, tak zejména pro futuro. Dovolatel za nevyřešenou považuje otázku, kdo je v konkrétních poměrech souzené věci (resp. v jeho verzi těchto poměrů) „aktivně legitimován k vymáhání pojistného plnění“. Tím nepředkládá právní otázku, která by měla být v souzené věci judikatorně vyřešena, nýbrž požaduje, aby dovolací soud vyřešil otázku, který subjekt je v této věci aktivně věcně legitimován, tedy aby přezkoumal správnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Otázku aktivní legitimace pak ostatně dovolatel zakládá na jiných předpokladech, než ze kterých vycházel odvolací soud. Odvolací soud nepovažoval za právně významné, zda bylo pojistné plnění vinkulováno ve prospěch společnosti Autoúvěr, a. s., či nikoliv, a vyšel naopak ze závěrů, které dovolatel při pokusu o formulaci právní otázky pomíjí, totiž že podle ujednání rámcové pojistné smlouvy uzavřené mezi žalovanou jako pojistitelem a společností Autoúvěr, a. s., jako pojistníkem má být v případě odcizení vozidla ve vlastnictví žalobce pojistné plnění vyplaceno pojistníku, nikoliv klientovi – vlastníku pojištěného vozidla. Jestliže měl být podle pojistné smlouvy osobou, jíž mělo být v případě pojistné události plněno (tj. oprávněným), pojistník, nikoliv vlastník věci, na niž se pojištění vztahovalo (tj. pojištěný), pak by vinkulace pojistného plnění ve prospěch pojistníka postrádala smysl (srov. k tomu blíže závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 32 Cdo 2404/2015).
Nad rámec uvedeného lze pro úplnost dodat, že otázka hmotného práva, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí záleží, byla Nejvyšším soudem v jeho rozhodovací praxi vyřešena a odvolací soud se od jeho závěrů neodchýlil.
V již citovaném rozsudku sp. zn. 32 Cdo 2404/2015 Nejvyšší soud vysvětlil, že je-li pojistník [tedy osoba, která uzavřela pojistnou smlouvu s pojistitelem, srov. §3 písm. g) zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zrušeného k 1. 1. 2014 (dále jen „ZPS“)] též oprávněnou osobou [tedy osobou, které v důsledku pojistné události vznikne právo na pojistné plnění, srov. §3 písm. i) ZPS], ale není pojištěným, protože nesplňuje kritéria vymezená v §3 písm. h) ZPS, tj. není osobou, na jejíž život, zdraví, majetek, odpovědnost za škodu nebo jiné hodnoty pojistného zájmu se soukromé pojištění vztahuje, jde o případ pojištění cizího pojistného rizika podle §10 ZPS (jím se rozumí situace, kdy pojistník uzavře pojistnou smlouvu na pojistné riziko pojištěného, který je osobou odlišnou od pojistníka). V rozsudku ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4513/2016, pak Nejvyšší soud navázal závěrem, podle něhož neobsahuje-li smlouva o pojištění cizího pojistného rizika takové ujednání, které by pojištěnému zakládalo právo na výplatu pojistného plnění, ani právo domáhat se svým jménem výplaty tohoto plnění ve prospěch pojistníka, není pojištěný ve sporu o výplatu pojistného plnění proti pojistiteli aktivně legitimován.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 13. prosince 2017
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu