ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.4887.2016.1
32Cdo 4887/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně LINDASTAV s.r.o. , se sídlem v Praze 3, Ježkova 963/2, identifikační číslo osoby 27181294, zastoupené JUDr. Davidem Černým, advokátem se sídlem v Praze 8, Nad Šutkou 1811/12, proti žalované K. S. , se sídlem v Zadní Třebani, U Mlýna 8, identifikační číslo osoby 16165357, zastoupené JUDr. Dagmar Friedlovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Werichova 1145/29, o zaplacení 312 207 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 56 Cm 177/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 6. 2016, č. j. 4 Cmo 223/2014-232, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 6. 2016, č. j. 4 Cmo 223/2014-232, a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2014, č. j. 56 Cm 177/2012-121, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 23. 5. 2014, č. j. 56 Cm 177/2012-121, jímž Krajský soud v Praze uložil žalované zaplatit žalobkyni 312 207 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud tak rozhodl o nároku žalobkyně na zaplacení žalované částky z titulu smluvní pokuty za prodlení s úhradou ceny díla, sjednané v čl. V. smlouvy o dílo č. 031120 uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně (společností MIGO s.r.o.) a žalovanou, poté, kdy k dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 4. 4. 2016, č. j. 23 Cdo 1749/2015-203, zrušil jeho předchozí měnící (zamítavý) rozsudek ze dne 17. 12. 2014, č. j. 4 Cmo 223/2014-145, a věc mu vrátil se závazným právním názorem k dalšímu řízení. Podle Nejvyššího soudu, odkazujícího na svou judikaturu, odvolací soud právně pochybil, dospěl-li k závěru o naplnění podmínek pro odepření práva na zaplacení smluvní pokuty pro rozpor se zásadami poctivého obchodního styku podle §265 obchodního zákoníku (zákona č. 513/1991 Sb., ve znění pozdějších změn, účinného do 31. 12. 2013 – dále jen „obch. zák.“). Nejvyšší soud vysvětlil, že k nepřiznání smluvní pokuty z důvodu podle §265 obch. zák. by musely vést velmi výjimečné okolnosti, které by byly spojeny s uplatňováním práva na zaplacení smluvní pokuty, tj. šikanózní výkon práva zjevně poškozující druhou stranu. Odepřít ochranu by bylo možné pouze takovému požadavku, který by opomíjel charakter institutu smluvní pokuty, nevycházel by z jeho smyslu, popř. by jej dokonce zneužíval k poškození dlužníka. Tak tomu však v souzené věci není, neboť žalobkyně se dožaduje uhrazení smluvní pokuty, jejíž jinak přiměřená výše narostla výlučně z důvodu prodlení žalované se splněním smluvní povinnosti. Přisvědčil tak žalobkyni, že dožadování se zaplacení smluvní pokuty nelze považovat za rozporné se zásadami poctivého obchodního styku, pokud smluvní pokuta plní vedle preventivní a motivační funkce i sankční funkci.
Odvolací soud ohledně odvolacích námitek žalované, vyjma hodnocení smluvní pokuty z hlediska §265 obch. zák., v podrobnostech zcela odkázal na své závěry v rozsudku ze dne 17. 12. 2014. Ve stručnosti uvedl, že postupní smlouva je platná, a to jak z hlediska specifikace postupované pohledávky, tak z hlediska §196a obch. zák., že jí došlo k řádnému převodu předmětné pohledávky na žalobkyni, že se žalovaná dostala do prodlení s úhradou faktury číslo 0005 (v oprávněné výši) za období od 1. 9. 2008 do 4. 7. 2012, že smluvní pokuta byla dohodnuta v přiměřené výši a že její vymáhání ze strany žalobkyně nelze považovat za jednání v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku podle §265 obch. zák. Odvolací soud již v rozsudku ze dne 17. 12. 2014 neshledal důvodnou námitku odvolatelky o tvrzené neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené mezi společností MIGO s.r.o. jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem z důvodu nesplnění podmínek §196a obch. zák. Podle názoru odvolacího soudu se §196a odst. 4 obch. zák. na posuzovanou věc vztahuje, neboť prodej a koupi pohledávek mezi podnikateli lze považovat za právní úkony činěné v rámci běžného obchodního styku. Proto ani z tohoto důvodu nelze považovat postupní smlouvu za neplatnou. Podle posouzení odvolacího soudu tak na žalobkyni pohledávka, kterou uplatnila v žalobě, smlouvou o postoupení pohledávky přešla, a žalobkyně je ve věci aktivně legitimována.
Rozsudek odvolacího soudu v obou jeho výrocích napadla žalovaná dovoláním. Jeho přípustnost opírá o §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítajíc, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka formuluje otázku, „zda prodej a koupi pohledávek mezi podnikateli lze považovat ve smyslu §196a odst. 4 obch. zák. za právní úkony činěné v rámci běžného obchodního styku a zda tedy v souzené věci postoupení předmětné pohledávky na žalobkyni bylo převodem majetku v rámci běžného obchodního styku ve smyslu §196a odst. 4 obch. zák“. Na vyřešení této otázky závisí posouzení, zda předmětná pohledávka podle postupní smlouvy na žalobkyni přešla a žalobkyně je tak ve věci aktivně legitimována. Jako dovolací důvod ohlašuje nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že svým závěrem o platnosti smlouvy o postoupení pohledávek a o aktivní legitimaci žalobkyně ve věci právně pochybil, aplikoval-li na zjištěný skutkový stav §196a odst. 4 obch. zák. na základě názoru, že v případě nabytí majetku či jeho zcizení formou prodeje a koupě pohledávek mezi podnikateli jde o právní úkony v rámci běžného obchodního styku. Namítá, že odvolací soud postupoval nesprávně, zařadil-li převod pohledávek podle smlouvy o postoupení pohledávky mezi běžný obchodní styk mezi podnikateli, aniž posuzoval konkrétní okolnosti toho kterého případu. Poukazuje na to, že odvolací soud vymezil běžný obchodní styk jen typově určeným druhem smlouvy, když žalobkyně po celé řízení setrvala jen na obecném tvrzení, že pohledávku nabyla za 100% tržní cenu, aniž by tedy tvrdila a prokázala konkrétní okolnosti obchodu. Podle dovolatelky tak odvolací soud postupoval v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, jejímiž právními závěry argumentuje.
Dovolatelka rekapituluje skutková zjištění soudu z dosavadního průběhu řízení, podle nichž je J. J. jednatelem obou účastnic předmětné smlouvy o postoupení pohledávek, tato smlouva neobsahuje určité ujednání o ceně postoupení pohledávky, cena postoupené pohledávky nebyla zjištěna posudkem znalce a ani jinak nebylo v řízení v souladu s ustálenou judikaturou prokázáno, že došlo ke sjednání ceny obvyklé (tržní) a šlo tak o nabytí nebo zcizení majetku v rámci běžného obchodního styku ve smyslu §196a odst. 4 obch. zák.
Pro závěr, že se v případě předmětné smlouvy o postoupení pohledávek nejednalo o běžný obchodní styk, svědčí podle dovolatelky i další okolnost, která vyšla najevo v jiném soudním sporu. Poukazuje na to, že žalobkyně cenu sjednanou za postoupení pohledávky postupiteli vůbec neuhradila, přičemž popisuje i svou úvahu, jak k takovému závěru dospěla.
Dovolatelka tak uzavírá, že v případě §196 odst. 4 obch. zák. odvolací soud aplikoval na souzenou věc právní normu, která na ni nedopadá, když svým výkladem běžného obchodního styku se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle jejího názoru je předmětná smlouva o postoupení pohledávek neplatná a žalobkyně není ve věci aktivně legitimována.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, příp. aby ho změnil tak, že žalobu zamítne.
Ve vyjádření k dovolání se žalobkyně zcela ztotožňuje s napadeným rozhodnutím odvolacího soudu, které považuje za správné. Domnívá se, že dovolací důvod není dán, neboť odvolací soud rozhodl v souladu s konstantní judikaturou dovolacího soudu. Podle žalobkyně není v dovolání obsažena žádná nová argumentace. Jako nepřípadné označuje i odkazy dovolatelky na uváděné judikáty Nejvyššího soudu, neboť je podle jejího názoru nelze na posuzovaný případ vztáhnout. Poukazuje na to, že v dotčené věci došlo k postoupení pohledávky vzniklé z běžného obchodního styku a jednalo se o standardní obchodní transakci, která byla provedena za cenu obvyklou – tržní cenu. Úvahy dovolatelky ohledně neplatnosti postupní smlouvy pokládá za zcela irelevantní. Žalobkyně navrhuje dovolání zamítnout s tím, že jí bude přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12.2013.
Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí a odvolací soud se při řešení otázky, zda postoupení pohledávky lze považovat za nabytí nebo zcizení majetku v rámci běžného obchodního styku ve smyslu §196a odst. 4 obch. zák., odchýlil od konstantní judikatury Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou (dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.).
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §196a odst. 3 obch. zák. jestliže společnost nebo jí ovládaná osoba nabývá majetek od zakladatele, akcionáře nebo od osoby jednající s ním ve shodě anebo jiné osoby uvedené v odstavci 1 nebo od osoby jí ovládané anebo od osoby, se kterou tvoří koncern, za protihodnotu ve výši alespoň jedné desetiny upsaného základního kapitálu ke dni nabytí nebo na ně úplatně převádí majetek této hodnoty, musí být hodnota tohoto majetku stanovena na základě posudku znalce jmenovaného soudem. Pro jmenování a odměňování znalce platí ustanovení §59 odst. 3. Jestliže k nabytí dochází do 3 let od vzniku společnosti, musí je schválit valná hromada.
Podle §196a odst. 4 obch. zák. ustanovení odstavce 3 se nevztahuje na nabytí nebo zcizení majetku v rámci běžného obchodního styku a na nabytí nebo zcizení z podnětu nebo pod dozorem nebo dohledem státního orgánu nebo na nabytí nebo zcizení na evropském regulovaném trhu nebo zahraničním trhu obdobném regulovanému trhu či v českém nebo zahraničním mnohostranném obchodním systému. Ustanovení odstavce 1 o souhlasu valné hromady se vztahuje obdobně i na bezúplatný převod majetku na akcionáře.
Ustanovení §196a obch. zák. je speciální úpravou neplatnosti právních úkonů učiněných za podmínek odporujících zákonu zcela konkrétním okruhem osob, které mohou uzavřít smlouvu se společností, popřípadě ovlivnit její uzavření, a které mohou současně mít osobní zájem na uzavření smlouvy nevýhodné pro společnost, ale výhodné pro druhou stranu.
Účel §196a odst. 3 obch. zák. Nejvyšší soud ve své judikatuře vysvětlil opakovaně (srov. např. rozsudek ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 29 Odo 780/2006, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2007, pod číslem 102, či rozsudek ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 29 Cdo 1807/2007, jenž je – stejně jako všechna uváděná rozhodnutí – veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu, dále rozsudek ze dne 8. 12. 2012, sp. zn. 31 Cdo 3986/2009, uveřejněný pod číslem 67/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Deklaroval, že toto ustanovení mimo jiné slouží k ochraně společnosti před zneužitím postavení jejich orgánů, společníků a dalších osob oprávněných společnost zavazovat či vykonávajících ve společnosti určitý vliv. Navazujícím účelem pak je i zajištění ochrany třetích osob, zejména věřitelů společnosti.
V rozsudku ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. 32 Odo 613/2005, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že úplatné postoupení pohledávky nelze považovat za nabytí majetku v rámci běžného obchodního styku, jestliže v řízení nebylo zjištěno, že by předmětem podnikatelské činnosti účastníků postupní smlouvy, tedy postupitele a postupníka, podle živnostenského oprávnění bylo úplatné postupování pohledávek.
Obdobně v rozsudku ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3867/2007 (a dále například v rozsudku ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 23 Cdo 608/2011), Nejvyšší soud vysvětlil, že závěr, zda nabytí majetku či jeho zcizení nevybočuje z rámce běžného obchodního styku, bude záležet na posouzení konkrétních okolností toho kterého případu, zpravidla však půjde především o porovnání předmětu zkoumané dispozice (jeho povahy) s předmětem podnikání společnosti. Kromě toho doplnil, že závěr o vybočení z rámce běžného obchodního styku nelze dovozovat ze samotné výše postupované pohledávky.
Odvolací soud však při přezkoumání výhrady o tvrzené neplatnosti předmětné postupní smlouvy pro nesplnění podmínek podle §196a obch. zák. ve světle uvedených závěrů nepostupoval, jestliže napadený rozsudek založil na názoru (vyjádřeném již ve svém předchozím rozsudku ze dne 17. 12. 2014, č. j. 4 Cmo 223/2014-145), že na tento případ se vztahuje §196a odst. 4 obch. zák., neboť prodej a koupi pohledávek mezi podnikateli lze považovat za právní úkony činěné v rámci běžného obchodního styku, aniž však jakkoli vysvětlil, na základě jakých zjištění k takovému závěru dospěl. Podle odůvodnění rozhodnutí se odvolací soud zcela omezil na vymezení běžného obchodního styku jen typově určeným druhem smlouvy, když žádné konkrétní okolnosti vztahující se k předmětnému úplatnému převodu pohledávek nezkoumal a otázku předmětu podnikání účastníků předmětné postupní smlouvy zcela pominul.
Posoudil-li proto odvolací soud námitku žalované o tvrzené absolutní neplatnosti předmětné smlouvy o postoupení pohledávek pro rozpor s §196a odst. 3 obch. zák. jako nedůvodnou na základě závěru, že na souzenou věc dopadá §196a odst. 4 obch. zák., neboť prodej a koupi pohledávek mezi podnikateli lze podle jeho názoru považovat za právní úkony činěné v rámci běžného obchodního styku, a z tohoto důvodu vyhovující rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil, nemůže tento jeho závěr obstát.
Nejvyšší soud tak uzavřel, že odvolací soud svým závěrem o aplikaci §196a odst. 4 obch. zák. právně pochybil a že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn zcela právem.
Za situace, kdy Nejvyšší soud neshledal, že by řízení trpělo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., ani jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §242 odst. 3 druhou větu o. s. ř.), bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé (a v závislých výrocích o nákladech za řízení před soudy obou stupňů); jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jej ve vyhovujícím výroku ve věci samé (a v souvisejícím výroku o nákladech řízení) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 4. 2017
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu