ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.494.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 494/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně PROSPER spoločnosť s ručením obmedzeným Humenné , se sídlem v Humenném, Vaľaškovce, PSČ 066 01, Slovenská republika, identifikační číslo osoby 31678289, zastoupené JUDr. Danicou Birošovou, advokátkou, se sídlem v Liberci, Husova 753/45, proti žalovanému J. B. , podnikateli, se sídlem v Liberci – Horní Suché, Svárovská 156, PSČ 460 10, identifikační číslo osoby 10426434, zastoupenému JUDr. Vladimírem Kašparem, advokátem, se sídlem v Liberci, Na Poříčí 116/5, o zaplacení částek 140 052 Kč, 79 776 Kč a 6 872 Kč, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 27 C 54/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 2. 3. 2016, č. j. 35 Co 382/2015-487, ve znění opravného usnesení ze dne 31. 10. 2016, č. j. 35 Co 382/2015-530, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi soustavně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též jen „R 4/2014“, usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 2014, pod číslem 116, či usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, odmítl, a které je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na http://www.nsoud.cz ).
Dovolatelka, ač jí to výslovně zákon ukládá, neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání; přípustnost dovolání ve svém podání vůbec nezmiňuje.
Údajem, jenž se z hlediska obsahového zjevně týká ustanovení §237 o. s. ř., je argument, že „odvolací soud se odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu, která v rozhodování dovolacího soudu byla vyřešena a je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“. Takto z hlediska obsahového vymezený předpoklad přípustnosti dovolání neodpovídá žádnému z kritérií taxativně vymezených v §237 o. s. ř. Jde o jakýsi hybrid, který nedává smysl; i když pomineme zjevně nezdařilou formulaci, nepřichází logicky vzato v úvahu, aby v řešení určité otázky hmotného či procesního práva byla rozhodovací praxe dovolacího soudu ustálená a zároveň aby byla tato otázka dovolacím soudem rozhodována rozdílně.
Má-li pak být ostatně dovolání přípustné proto, že právní otázka „je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, jaká rozdílná řešení dané právní otázky se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013, a ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 32 Cdo 680/2017). Takový údaj v dovolání žalobkyně nalézt nelze.
Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již shora citované R 4/2014 či usnesení téhož soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud usnesením ze dne 21. l. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, odmítl, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4443/2013, ze dne 23. 6. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2324/2016, ze dne 28. 7. 2016, sen. zn. 29 NSČR 113/2016, ze dne 18. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2217/2016, či ze dne 12. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4000/2016).
Judikatorní závěry Nejvyššího soudu dovolatelka zmiňuje jen ve vztahu k prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu v té jeho části, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. Argumentuje-li však s poukazem na tuto judikaturu ve prospěch názoru, že smluvní pokuta není příslušenstvím pohledávky, nýbrž samostatným majetkovým nárokem se samostatným skutkovým základem, pak otevírá otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí nespočívá. Odvolací soud nezaložil své rozhodnutí v této části na závěru, že smluvní pokuta není samostatným majetkovým nárokem, nýbrž příslušenstvím pohledávky, popřípadě na závěru, že žalobou uplatněná tzv. penalizace je dohodnutým úrokem z prodlení a tedy příslušenstvím pohledávky, nýbrž na názoru, že za prodlení se zaplacením peněžní částky, k němuž se povinný zavázal v soudem schváleném smíru (jenž má podle §99 odst. 3 věty první o. s. ř. účinky pravomocného rozsudku), se oprávněný nemůže domáhat sankce sjednané pro případ prodlení s plněním závazku ve smlouvě, nýbrž toliko zákonného úroku z prodlení, protože svých nároků ze smlouvy o dílo se může domáhat pouze v rozsahu soudního smíru. Správnost řešení této právní otázky dovolatelka nezpochybnila, natož pak způsobem odpovídajícím požadavkům vyplývajícím z ustanovení §241a odst. 2a §237 o. s. ř.
Otázka, na jejímž řešení napadené rozhodnutí nespočívá, kriteria ustanovení §237 o. s. ř. nesplňuje a nemůže tudíž založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 16. l. 2014, sp. zn. III. ÚS 3773/13, či ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 32 Cdo 777/2014, ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3499/2014, a ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1720/2016).
Ve vztahu k rozsudku odvolacího soudu v napadeném druhém výroku pak judikatorní závěry, s nimiž by mělo být napadené rozhodnutí v rozporu, dovolatelka neoznačila vůbec. V části, v níž výslovně směřuje proti rozsudku odvolacího soudu též ve výrocích o nákladech řízení a o doplatku soudního poplatku, pak dovolání postrádá jakoukoliv argumentaci. Tento nedostatek obligatorních náležitostí dovolání nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o takovou vadu, která brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v tomto posoudit přípustnost dovolání (srov. §243c odst. 1 větu první o. s. ř.).
Nejvyšší soud z uvedených důvodů, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 6. 2017
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu