ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.4973.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 4973/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně AB - CREDIT a. s. , se sídlem v Praze 1, Opletalova 1603/57, identifikační číslo osoby 40522610, proti žalovaným 1) Ing. J. P. , 2) V. V. , oběma zastoupeným JUDr. Petrem Folprechtem, advokátem se sídlem v Praze 5, Nádražní 344/23, 3) Z. B. , zastoupenému obecným zmocněncem Ing. J. P., 4) J. F. , a 5) J. Z. , o zaplacení částky 3 574 354,04 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 Cm 423/1997, o dovolání žalovaného 2) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2015, č. j. 46 Cm 423/1997-356, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 4. 2016, č. j. 5 Cmo 140/2016-404, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2015, č. j. 46 Cm 423/1997-356, se zastavuje .
II. Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 4. 2016, č. j. 5 Cmo 140/2016-404, se odmítá .
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 25. 4. 2016, č. j. 5 Cmo 140/2016-404, potvrdil usnesení ze dne 23. 10. 2015, č. j. 46 Cm 423/1997-356, kterým Městský soud v Praze nepřiznal žalovanému 2) osvobození od soudních poplatků (výrok I.) a zamítl návrh žalovaného 2) na ustanovení zástupce z řad advokátů (výrok II.).
Proti usnesení odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, a též proti usnesení soudu prvního stupně podal žalovaný 2) dovolání, v němž co do přípustnosti odkázal na ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Namítá, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky hmotného a procesního práva, a předkládá dovolacímu soudu k řešení „otázku hmotného a procesního práva, která zřejmě nebyla dovolacím soudem dosud řešena“. Navrhuje, aby dovolací soud napadená rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovoláním proti rozhodnutí soudu prvního stupně.
Dovolání je podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí soudu prvního stupně nelze úspěšně napadnout dovoláním. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení §201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje. Občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Protože nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ proti usnesení soudu prvního stupně zastavil podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. (shodně srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud se dále zabýval přípustností dovolání směřujícího proti usnesení odvolacího soudu.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2014, pod číslem 116, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněného pod číslem 99/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, „při řešení otázky hmotného a procesního práva, týkající se posuzování veškerých okolností případu při řízení o žádosti účastníka řízení o osvobození od placení SOP a ustanovení advokáta ex-offo“. Namítá, že „odvolací soud zcela opomněl vyhodnotit při rozhodování o osvobození od soudních poplatků a ustanovení advokáta ex-offo i náklady na advokáta, které musí žalovaný 2) nést“. V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud sice uvádí, že celkové zhodnocení všech okolností, které vypovídají o poměrech účastníka, se musí promítnout do závěru, zda účastník (vedlejší účastník) je s ohledem na své poměry schopen zaplatit soudní poplatky a nést další výdaje spojené s řízením, včetně nákladů spojených s poskytnutím právní pomoci (se zastoupením). Zároveň ale ukládá účastníkovi řízení povinnost prokázat věrohodným způsobem své poměry, které jsou rozhodné pro posouzení důvodnosti jeho žádosti. Odvolací soud své rozhodnutí v projednávané věci založil na závěru, že žalovaný 2) ani v odvolacím řízení řádně nedoložil své majetkové poměry. Žalovaný 2) tak nesplnil povinnost věrohodným způsobem prokázat své poměry, které jsou rozhodné pro posouzení důvodnosti žádosti. Dovolatelem tvrzený předpoklad přípustnosti dovolání tak není dán, neboť odvolací soud se při řešení otázky předestřené dovolatelem od judikatury dovolacího soudu, kterou označil, neodchýlil.
Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka „týkající se provádění důkazů soudem k rozhodným skutečnostem (…), neboť náklady na advokáta v rámci řízení o žádosti o prominutí od placení SOP a ustanovení advokáta ex-offo soudem nepochybně rozhodnou skutečností jsou“, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to od „Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 18 č. 95 s. 331“ (jde o nález Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, uveřejněný pod č. 33 ve svazku 32 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu), od „2. Sborník stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR 1970-1983, s. 1084-1085“ (jde o usnesení Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 1. 1972, sp. zn. 6 Co 344/71), od „3. Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek vydávaná Nejvyšším soudem ČR, 40/2003“ (jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2002, sp. zn. 29 Cdo 2893/2000, uveřejněné pod číslem 40/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a od „III. ÚS 61/94, ÚS sv. 3 nález č. 10“ (jde o nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995). Dovolatel přehlíží, že odvolací soud se touto otázkou nezabýval, na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil. Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, které je, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
Odkazuje-li dovolatel na rozhodnutí Ústavního soudu, pak tato rozhodnutí nejsou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v intencích ustanovení §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3119/2013). Totéž platí pro dovolatelem citované rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR, neboť nejde o rozhodnutí dovolacího soudu. V době vydání označeného rozhodnutí dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek v československém právním řádu nebylo zakotveno (srov. občanský soudní řád ve znění do 30. 6. 1973). Citované rozhodnutí proto nelze označit za judikaturu dovolacího soudu ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. ve znění od 1. 1. 2013.
Předkládá-li dovolatel otázku „zda a do jaké míry je soud při rozhodování o žádosti účastníka řízení o osvobození od placení soudního poplatku vázán pravidly a postupy dle zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád“, která podle něj zřejmě nebyla dovolacím soudem dosud řešena, pomíjí, že odvolací soud tuto otázku neřešil. Stran této otázky neučinil žádný závěr, který by mohl být přezkoumán v dovolacím řízení. Jak již Nejvyšší soud výše uvedl, dovolání není přípustné, jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí.
Pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že dovolatel dne 1. 8. 2016 uhradil soudní poplatek za odvolání, od jehož úhrady žádal o osvobození, v plné výši 178 718 Kč (srov. č. l. 455 spisu). Osvobození od soudních poplatků se neváže na konkrétní poplatek či zálohu na provedení důkazu; zaplacením soudního poplatku, v souvislosti s jehož vyměřením účastník řízení žádost o osvobození od soudních poplatků podal, neodpadá bez dalšího důvod řízení o osvobození od soudních poplatků (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4583/2014).
Nejvyšší soud proto dovolání proti usnesení odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 4. 2017
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu