ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.5156.2015.1
sp. zn. 32 Cdo 5156/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobců a) J. S. , a b) H. S. , obou zastoupených JUDr. Bc. Martinem Kulhánkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Pražákova 1008/69, PSČ 639 00, proti žalované Komerční bance, a. s. , se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 33 čp. 969, PSČ 114 07, identifikační číslo osoby 45317054, o zaplacení 7 100 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 281/2012, o dovolání obou žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2015, č. j. 12 Co 315/2014-87, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2015, č. j. 12 Co 315/2014-87, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 4. 2014, č. j. 25 C 281/2012-66, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soud pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se žalobou podanou dne 2. 11. 2012 po žalované domáhali zaplacení částky 7 100 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení, a to z titulu náhrady škody ve formě ušlého zisku z pronájmu prostor v budově č. p., objektu bydlení na pozemku parc. č. 825/1 v k. ú., za dobu od 21. 6. 1999 do 11. 4. 2011. Tvrdili, že ačkoliv byli vlastníky této nemovitosti, nemohli ji pronajímat, neboť v katastru nemovitostí byli jako vlastníci zapsáni manželé K. a A. R., a to na základě neplatné kupní smlouvy, kterou s uvedenými manželi jménem žalobců jako prodávajících uzavřela žalovaná. Žalovaná uzavřením kupní smlouvy realizovala zástavní právo k nemovitosti žalobců zřízené zástavní smlouvou uzavřenou dne 18. 7. 1994 mezi žalovanou jako zástavní věřitelkou, společností "CENEK A MICHAL", spol. s r. o., jako dlužníkem a žalobci jako zástavními dlužníky, k zajištění závazku dlužníka ze smlouvy o úvěru uzavřené téhož dne. V zástavní smlouvě byl sjednán prodej zástavy jiným způsobem než ve veřejné dražbě, avšak, jak dovodil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3322/2011, smluvní úprava nesplňovala požadavky na prodej zástavy jiným vhodným způsobem ve smyslu §299 odst. 2, části věty za středníkem, obchodního zákoníku (zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zrušeného ke dni 1. 1. 2014, dále též jen „obch. zák.“), ve znění účinném do 28. 7. 1994, žalovaná proto nebyla oprávněna na základě zástavní smlouvy prodat zástavu jiným způsobem než ve veřejné dražbě a kupní smlouva ze dne 18. 6. 1999, kterou zastavené nemovitosti prodala manželům K. a A. R., je neplatným právním úkonem ve smyslu §39 občanského zákoníku (zákona č. 40/1964, občanský zákoník, zrušeného ke dni 1. 1. 2014, dále též jen „obč. zák.“).
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 2. 4. 2014, č. j. 25 C 281/2012-66, žalobu zamítl (výrok pod bodem I) a rozhodl o nákladech řízení (výroku pod bodem II).
Soud prvního stupně takto rozhodl na základě závěru, že žalobou uplatněný nárok je nárokem z odpovědnosti za škodu způsobenou porušením povinnosti z obchodního závazkového vztahu ve smyslu §373 obch. zák. a že tento nárok je promlčen. Dovodil, že žalovaná při realizaci zástavního práva porušila své povinnosti zástavního věřitele vůči zástavním dlužníkům, vyplývající ze závazkového vztahu založeného zástavní smlouvou. Tento vztah je obchodním závazkovým vztahem, který se řídí třetí částí obchodního zákoníku, včetně promlčení, neboť podle §261 odst. 4 obch. zák. se částí třetí obchodního zákoníku řídí i vztahy při zajištění plnění závazků v závazkových vztazích, jež se řídí touto částí zákona podle §261 odst. 3 obch. zák., a závazkové vztahy ze smlouvy o úvěru se podle §261 odst. 3 písm. d) obch. zák. vždy řídí částí třetí obchodního zákoníku. Důvodnost uplatněné námitky promlčení proto posuzoval podle §397 a §398 obch. zák. a dovodil, že desetiletá objektivní promlčecí doba běžící ode dne 18. 6. 1999, kdy sjednáním kupní smlouvy došlo k porušení povinnosti, uplynula před podáním žaloby, dne 2. 11. 2012. Vycházel přitom z názoru, že běh desetileté objektivní promlčecí doby není závislý na tom, zda do konce jejího běhu škoda vůbec vznikla. Uplatnění námitky promlčení neshledal rozporným s dobrými mravy.
Městský soud v Praze k odvolání žalobců v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně. S námitkou žalobců, že vzhledem k závěrům rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2048/2004, je uplatněný nárok třeba posuzovat podle úpravy občanskoprávní, se vypořádal prostřednictvím argumentu, že v dané věci se řešila otázka náhrady škody, tedy závazku, který má obligační povahu, proto soud prvního stupně aplikoval §373 a násl. obch. zák. správně, v souladu judikaturou, např. s usneseními Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 23 Cdo 5393/2007, a ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1426/2011.
Rozsudek odvolacího soudu - podle obsahu dovolací argumentace toliko v rozsahu výroku o věci samé - napadli žalobci dovoláním. Přípustnost dovolání spatřují v tom, že odvolací soud se při řešení otázky právního režimu, v němž má být posouzen uplatněný nárok na náhradu škody, včetně jeho promlčení, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatelé namítají, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, vycházel-li z názoru, že uplatněný nárok na náhradu škody podléhá režimu obchodního zákoníku. Poukazují na závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2048/2004, z nichž dovozují, že právní vztahy ze zástavních práv k jiným zástavám než k obchodnímu podílu se řídí občanským zákoníkem, uplatněný nárok na náhradu škody je proto třeba posoudit podle §420 a násl. obč. zák. a otázku promlčení podle §100 a násl. obč. zák. Zároveň podrobně argumentují ve prospěch názoru, že dvouletá subjektivní lhůta pro promlčení práva na náhradu škody počala běžet až ode dne právní moci rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 22. 3. 2011, sp. zn. 21 Co 89/2009, jímž bylo vyhověno jejich žalobě na určení vlastnického práva.
Dovolatelé navrhují, aby Nejvyšší soud zrušil jak napadené rozhodnutí odvolacího soudu, tak i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve svém vyjádření k dovolání plně ztotožňuje se závěry soudů obou stupňů a má uplatněný nárok za promlčený.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) při splnění podmínek povinného zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí ve smyslu §237 o. s. ř. závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem posouzena jinak.
Nejvyšší soud shledal dovolání v souzené věci přípustným, neboť je třeba přisvědčit dovolatelům, že odvolací soud se při řešení otázky hmotného práva, zda promlčení předmětného nároku na náhradu škody podléhá speciální úpravě obsažené v obchodním zákoníku, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Protože pak Nejvyšší soud důvody ke změně své dosavadní rozhodovací praxe v této otázce neshledává (nehodlá posoudit tuto otázku jinak), pojí se s takto založeným závěrem o přípustnosti dovolání též dovození jeho důvodnosti.
Nejvyšší soud vysvětlil v rozsudku ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2048/2004 (jenž je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupný na http://nsoud.cz ), že zástavní právo není - s výjimkou zastavení obchodního podílu - upraveno v obchodním zákoníku a řeší je předpisy práva občanského, zejména občanský zákoník. Zástavní právo je věcným právem, charakterizovaným jako „právo k věci cizí“. I když smlouva o úvěru představuje tzv. absolutní obchodní závazkový vztah [§261 odst. 3 písm. d) obch. zák.] a i když se podle §261 odst. 4 obch. zák. řídí částí třetí obchodního zákoníku i vztahy vzniklé při zajištění plnění závazků v závazkových vztazích, jež se řídí touto částí obchodního zákoníku podle §261 odst.1, 2 nebo 3 obch. zák., je nutné při řešení otázky, jakou právní úpravou se řídí promlčení zástavního práva zřízeného k zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru, přihlédnout současně k tomu, že obchodní zákoník upravuje - kromě postavení podnikatelů - obchodní závazkové vztahy a některé jiné vztahy související s podnikáním (srov. §1 odst. 1 obch. zák.) a že předmětem právní úpravy obsažené v části třetí obchodního zákoníku jsou obchodní závazkové vztahy. S ohledem na to je třeba dovodit, že částí třetí obchodního zákoníku se ve smyslu §261 odst. 4 obch. zák. řídí jen takové vztahy vzniklé při zajištění závazků, které mají obligační povahu, ledaže by zákon (v jiném ustanovení než v §261 odst. 4 obch. zák.) výslovně stanovil, že se obchodním zákoníkem mají řídit i další právní prostředky zajištění závazků. Takováto právní úprava byla přijata jen ve vztahu k zástavnímu právu k obchodnímu podílu [srov. §261 odst. 3 písm. d) obch. zák.)]; znamená to mimo jiné, že právní vztahy ze zástavních práv vzniklých vůči jiným zástavám se řídí občanským zákoníkem a dalšími předpisy občanského práva, a to samozřejmě i ve vztahu k promlčení zástavního práva.
K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil též např. v důvodech rozsudku ze dne 15. 2. 2007, sp. zn. 21 Cdo 948/2006, uveřejněném pod číslem 97/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v usnesení ze dne 15. 11. 2007, sp. zn. 21 Cdo 3157/2006.
Podle §373 obch. zák. kdo poruší povinnost ze závazkového vztahu, je povinen nahradit škodu tím způsobenou druhé straně, ledaže prokáže, že porušení povinností bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost.
Podle §387 obch. zák. právo se promlčí uplynutím promlčecí doby (odst. 1). Promlčení podléhají všechna práva ze závazkových vztahů s výjimkou práva vypovědět smlouvu uzavřenou na dobu neurčitou.
Podle §398 obch. zák. u práva na náhradu škody běží promlčecí doba ode dne, kdy se poškozený dozvěděl nebo mohl dozvědět o škodě a o tom, kdo je povinen k její náhradě; končí však nejpozději uplynutím 10 let ode dne, kdy došlo k porušení povinnosti.
Argumentace užitá odvolacím soudem neobstojí. To, že právní vztah vzniklý z porušení povinnosti, jehož obsahem je právo na náhradu škody a jemu odpovídající povinnost, je závazkovým vztahem, samo o sobě neznamená, že se závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2048/2004 v poměrech souzené věci neuplatní a posuzovaný závazkový vztah že je vztahem podléhajícím režimu obchodního zákoníku. Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 5393/2007 a sp. zn. 23 Cdo 1426/2011, na něž odvolací soud v této souvislosti odkazuje, řeší jinou než předmětnou problematiku.
Ustanovení §373 obch. zák. upravuje odpovědnost za škodu způsobenou porušením povinnosti z obchodního závazkového vztahu. Jestliže – v intencích závěrů rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2048/2004 - právní vztahy ze zástavních práv vzniklých vůči jiným zástavám než vůči obchodnímu podílu mezi obchodní závazkové vztahy nepatří, bez zřetele na to, jakému právnímu režimu je podrobena zajištěná pohledávka, pak porušení povinnosti z takového vztahu není porušením povinnosti z obchodního závazkového vztahu a znaky skutkové podstaty vyjádřené v hypotéze §373 obch. zák. nejsou naplněny. Neuplatní se proto jak speciální úprava náhrady škody zakotvená v ustanoveních §373 a násl. obch. zák., tak ani úprava promlčení práv z obchodních závazkových vztahů obsažená v §387 a násl. obch. zák., jmenovitě speciální úprava promlčení práva na náhradu škody obsažená v §398 obch. zák.
Dovoláním zpochybněné právní posouzení věci, na němž spočívá napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, je tedy nesprávné (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Na řešení otázky, kdy počala běžet dvouletá subjektivní promlčecí doba upravená v §106 odst. 1 obč. zák., napadené rozhodnutí nezávisí; odvolací soud takovou otázku neřešil, neboť vycházel z chybného názoru, že je na místě aplikovat obchodní zákoník. Touto otázkou se proto Nejvyšší soud, jenž je soudem výlučně přezkumným, zabývat nemohl.
Vzhledem k tomu, že předpoklady pro změnu napadeného rozhodnutí ve věci samé splněny nejsou [§243d písm. b) o. s. ř.], Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, spolu se závislým výrokem o nákladech řízení [§242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Důvody, proč bylo toto rozhodnutí zrušeno, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud proto podle §243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. zrušil též jeho rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 1. 2017
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu