ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.5573.2015.1
sp. zn. 32 Cdo 5573/2015-227
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně TARAKAN, a. s. , se sídlem v Praze 10 – Vršovicích, Kodaňská 1441/46, PSČ 101 00, identifikační číslo osoby 29056039, zastoupené Mgr. Janem Ševčíkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Na královně 862, PSČ 156 00, proti žalovaným 1. J. M. , a 2. J. P. , zastoupenému JUDr. Danielem Balounem, advokátem se sídlem v Klatovech, Václavská 12, PSČ 339 01, o zaplacení částky 772 787 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 14 C 62/2008, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2015, č. j. 25 Co 148/2015-190, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Druhý žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 14 181,20 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta.
Odůvodnění:
V souzené věci se Česká kancelář pojistitelů (dále též jen „Kancelář“) coby původní žalobkyně domáhala po žalovaných zaplacení částky 772 787 Kč s úrokem z prodlení, sestávající z náhrady za plnění, které v souladu s §24 odst. 2 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění účinném do 28. 9. 2005 (dále jen „zákon č. 168/1999 Sb.“), poskytla z garančního fondu prostřednictvím Allianz pojišťovny, a. s., pověřené zpracováním škodné události -– dopravní nehody ze dne 25. 8. 2004 se smrtelnými následky, a to ve výši 655 000 Kč jakožto odškodnění rodičům a bratrovi poškozené a ve výši 67 787 Kč zdravotní pojišťovně jako náhradu nákladů léčení poškozené, a z částky 50 000 Kč představující delegační poplatek uhrazený pojišťovně pověřené k prošetření a likvidaci škodné události. První žalovaný byl žalován jako řidič vozidla, který nehodu způsobil porušením právní povinnosti, a druhý žalovaný jako vlastník a provozovatel vozidla, k němuž nebylo sjednáno povinné pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem.
Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 30. 6. 2011, č. j. 14 C 62/2008-61, rozhodl o vstupu v záhlaví označené žalobkyně do řízení na místo původní žalobkyně, neboť Kancelář smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 11. 5. 2011 postoupila nynější žalobkyni mimo jiné předmětné pohledávky.
Rozsudkem ze dne 31. 3. 2014, č. j. 14 C 62/2008-151, pak soud prvního stupně uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 772 780 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok I), společně a nerozdílně jí nahradit náklady řízení ve výši 142 424 Kč (výrok II) a společně a nerozdílně zaplatit státu na náhradu nákladů řízení částku 19 300 Kč (výrok III).
Městský soud v Praze k odvolání druhého žalovaného v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobkyní a druhým žalovaným potvrdil (první výrok) a uložil druhému žalovanému zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 28 362,40 Kč (druhý výrok).
Rozsudek odvolacího soudu napadl - výslovně v celém jeho rozsahu - druhý žalovaný dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dvou otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Příslušné otázky dovolatel neformuluje, lze však na ně usuzovat z argumentace obsažené v dovolání.
V první řadě dovolatel namítá, že odvolací soud řešil otázku platnosti smlouvy o úplatném postoupení pohledávek uzavřené mezi Kanceláří a žalobkyní v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. 29 Odo 652/2004 (které je, stejně jako ostatní rozhodnutí dovolacího soudu zde citovaná, dostupné na http://www.nsoud.cz ), jestliže ji neshledal neplatnou dle §39 obč. zák., přestože svým účelem odporuje zákonu. Dovolatel argumentuje, že účelem ustanovení přiznávajícího Kanceláři regresní nárok je zajistit, aby jí byla v plné míře kompenzována majetková újma, tedy veřejný zájem na stabilitě garančního fondu a adresné odpovědnosti, Kancelář ale postoupila žalobkyni soubor pohledávek v celkové hodnotě 35 897 552,84 Kč za cenu 1 366 424,30 Kč, čímž vytváří stav, kdy taková kompenzace není možná a finanční toky z postižního práva jsou odkláněny k soukromému subjektu. Tím pak, že žalobkyni přiznal nárok na úhradu tzv. delegačního poplatku, se měl odvolací soud odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3476/2008, z jehož závěrů dovolatel dovozuje, že ze žádného obecně závazného právního předpisu nevyplývá povinnost hradit poplatek v paušální výši a že interní směrnice Kanceláře ani její dohoda s třetím subjektem nemůže být pro něho závazná.
Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího změnil tak, že žaloba bude zamítnuta.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání zpochybňuje důvodnost dovolacích námitek, ohledně platnosti postupní smlouvy se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu a ve vztahu k tzv. delegačnímu poplatku argumentuje, že jde o náhradu nákladů na jinou osobu ve smyslu §24 zákona č. 168/1999 Sb.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 1 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Otázka platnosti postupní smlouvy přípustnost dovolání založit nemůže, neboť i když ji odvolací soud řešil, řešil ji nadbytečně (nad rámec toho, co bylo pro rozhodnutí sporu významné) a nejde tudíž o otázku, na jejímž řešení jeho rozhodnutí závisí ve smyslu §237 o. s. ř. Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu uzavřel v rozsudku ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, uveřejněném pod číslem 61/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že dlužník, jemu postupitel oznámil, že pohledávku postoupil, nemá [s výjimkou případů uvedených v §525 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, zrušeného k 1. 1. 2014 (dále též jen „obč. zák.“), eventuálně případů, ve kterých by dlužník prokázal, že postoupení pohledávky mělo za následek zhoršení jeho právního postavení], vůči postupníku ve sporu o úhradu pohledávky k dispozici obranu založenou na námitce neplatnosti postupní smlouvy. Za oznámení o postoupení pohledávky lze pak považovat návrh Kanceláře na záměnu účastníků ze dne 3. 6. 2011, doručený prvnímu žalovanému dne 26. 7. 2011 a tehdejší advokátce druhého žalovaného dne 21. 7. 2011 (k tomu srov. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2704/2012). O žádný z případů nemožnosti postoupení pohledávky podle §525 obč. zák. v projednávané věci nejde a druhý žalovaný netvrdil, že postoupení pohledávky mělo za následek změnu jeho právního postavení.
Odkaz dovolatele na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. 29 Odo 652/2004, je ostatně nepřípadný. V tam souzené věci se Nejvyšší soud zabýval právními vztahy vyplývajícími ze smlouvy o postoupení pohledávky, jejímž důsledkem by bylo splynutí osob věřitele a ručitele a zánik ručitelského závazku společníka veřejné obchodní společnosti. Otázky, které tam Nejvyšší soud řešil (v limitech daných tím, že rozhodl o odmítnutí dovolání jako nepřípustného), v poměrech zde souzené věci v žádném ohledu otevřeny nejsou.
Nad rámec uvedeného lze poznamenat, že starost druhého žalovaného stran plné kompenzace majetkové újmy Kanceláře z pohledu veřejného zájmu na stabilitě garančního fondu a adresné odpovědnosti je jistě chválihodná. Je-li to však jediná námitka, jejímž prostřednictvím je schopen zpochybnit přisuzující rozhodnutí soudů nižších stupňů ohledně samotné regresní pohledávky, pak není zřejmé, proč v době před postoupením předmětných pohledávek na regresní pohledávku Kanceláři v zájmu plné kompenzace její majetkové újmy neplnil a naopak se v rámci své procesní obrany pokoušel nalézt způsob, jak se povinnosti k plnění vyhnout. Je notorietou, že právě potíže s vymáháním pohledávek bývají často tím důvodem, proč původní věřitelé postupují své pohledávky či jejich soubory za cenu odpovídající zlomku jejich nominální hodnoty.
Dovolání není přípustné ani v části brojící proti přisouzení tzv. delegačního poplatku ve výši 50 000 Kč.
Žalobkyní požadovaná částka je souhrnem částek představujících jednak náhradu za plnění, které Kancelář poskytla z garančního fondu za škodu způsobenou provozem vozidla, za kterou odpovídá osoba bez pojištění odpovědnosti, ve smyslu §24 odst. 2 písm. b) a §24 odst. 8 zákona č. 168/1999 Sb., jednak tzv. delegační poplatek jako paušální náhradu nákladů zpracování věci pověřenou pojišťovnou. Jde o nároky se samostatným skutkovým základem, byť se týkají totožné škodní události, rozhodnutí odvolacího soudu má proto ohledně každého z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je též třeba zkoumat samostatně, bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2991/2016, ústavní stížnost proti němuž podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 18. 9. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2922/17, a judikaturu v něm citovanou). Bylo-li tedy napadeným rozsudkem rozhodnuto o nároku na náhradu delegačního poplatku ve výši 50 000 Kč, je přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v této části výroku o věci samé vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. (když nejde o žádnou z výjimek ze stanoveného limitu v tomto ustanovení taxativně stanovených).
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 13. prosince 2017
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu