ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.5618.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 5618/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně AB 5 B. V., soukromá společnost s ručením omezeným , se sídlem Strawinskylaan 933, 1077XX Amsterdam, Nizozemské království, registrační číslo 34192873, zastoupené Mgr. Vladimírem Šteklem, advokátem se sídlem v Brně, Antonína Slavíka 1313/7, proti žalovanému J. P. , zastoupenému JUDr. Hanou Němečkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Panská 895/6, o zaplacení částky 55 589,75 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 42 C 121/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2016, č. j. 30 Co 73/2016-133, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 12. 11. 2015, č. j. 42 C 121/2014-87, kterým Obvodní soud pro Prahu 5 uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 54 939,63 Kč s příslušenstvím a částku 650,12 Kč a rozhodl o nákladech řízení (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně v celém jeho rozsahu) podal žalovaný dovolání, v němž co do přípustnosti uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. dovolání není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V projednávané věci nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy ani o pracovněprávní vztah. Odvolací soud výslovně uzavřel, že z důkazů provedených v řízení nevyplývá, že žalovaný smlouvu o úvěru uzavřel jako spotřebitel, naopak v předmětné smlouvě je označen jako podnikatel. Dovolatel sice zakládá argumentaci o nesprávnosti rozhodnutí odvolacího soudu na povaze vztahu založeného smlouvou o úvěru jako vztahu ze spotřebitelské smlouvy, avšak opačný závěr odvolacího soudu nezpochybnil způsobem stanoveným v ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. Dovolací soud se proto touto argumentací nemohl zabývat.
Odvolací soud potvrzujícím výrokem ve věci samé rozhodl o dvou nárocích žalobkyně se samostatným skutkovým základem (o nároku na zaplacení jistiny úvěru ve výši 35 604,61 Kč spolu s poplatky, smluvními úroky, úroky z prodlení, jež jsou podle ustanovení §121 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, příslušenstvím pohledávky, a o nároku na zaplacení smluvní pokuty ve výši 650,12 Kč).
Je-li napadenou částí rozsudku odvolacího soudu rozhodnuto o více samostatných žalobních nárocích s odlišným skutkovým základem, posuzuje dovolací soud u každého z těchto nároků přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. samostatně bez ohledu na to, že byly tyto nároky uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod číslem 9, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3420/2011, jež je veřejnosti k dispozici, stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách).
Jelikož se nepřihlíží k příslušenství pohledávky, v případě jistiny ve výši 35 604,61 Kč i smluvní pokuty ve výši 650,12 Kč bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, dovolání proto není s ohledem na ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přípustné.
Na tomto závěru nemůže nic změnit ani nesprávné poučení odvolacího soudu o možnosti podat dovolání, neboť nesprávné poučení odvolacího soudu, že dovolání je přípustné, přípustnost dovolání nezakládá. Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze tehdy, pokud to zákon připouští. Není-li možnost podat dovolání v zákoně stanovena, pak jde vždy - bez zřetele k tomu, jakého poučení se účastníkům řízení ze strany soudu dostalo - o dovolání nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání výslovně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu v plném rozsahu. Ani v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a o náhradě nákladů odvolacího řízení však dovolání není vzhledem k §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přípustné, neboť výše nákladů řízení, k jejichž náhradě byl dovolatel zavázán za řízení před soudem prvního stupně (18 642 Kč) a před odvolacím soudem (9 946 Kč), nepřevyšuje částku 50 000 Kč (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 4. 2017
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu