ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.5673.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 5673/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně Ing. J. R. , podnikatelky se sídlem v Liberci, Komenského 87/3, PSČ 460 05, identifikační číslo osoby 48436682, zastoupené JUDr. Ludmilou Pávkovou, advokátkou se sídlem v Praze 10 – Vršovicích, Kodaňská 558/25, PSČ 101 00, proti žalované Vodafone Czech Republic a. s. , se sídlem v Praze 5 – Stodůlkách, náměstí Junkových 2808/2, PSČ 155 00, identifikační číslo osoby 25788001, zastoupené Mgr. Jiřím Bajerem, advokátem se sídlem v Praze, U Roháčových kasáren 1555/10, PSČ 100 00, o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 12 C 390/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 4. 5. 2016, č. j. 30 Co 367/2015-95, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 14. 5. 2015, č. j. 12 C 390/2013-58, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala vydání rozsudku, jímž by byl zamítnut návrh žalované, aby byla žalobkyni uložena povinnost uhradit dlužnou cenu za poskytnutou službu elektronických komunikací v celkové výši 697 Kč za telefonní číslo 777 676 746 za zúčtovací období od 4. 4. 2006 do 3. 5. 2006 ve výši 101,90 Kč, od 4. 5. 2006 do 3. 6. 2006 ve výši 228 Kč, od 4. 6. 2006 do 3. 7. 2006 ve výši 355,60 Kč a od 4. 7. 2006 do 3. 8. 2006 ve výši 11,50 Kč, a jenž by nahradil rozhodnutí předsedy rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 5. 8. 2013, č. j. ČTÚ-14 005/2013-603, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, odboru pro severočeskou oblast, ze dne 2. 11. 2012, č. j. ČTÚ-66 186/2008-635/XVI. vyř. – DrS. (výrok pod bodem I). Soud prvního stupně uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované na nákladech řízení částku 20 969,30 Kč (výrok pod bodem II).
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované na nákladech odvolacího řízení částku 10 413 Kč (druhý výrok),
Dovolání žalobkyně proti rozhodnutí odvolacího soudu, jež by mohlo být přípustné toliko podle §237 o. s. ř., není přípustné z důvodů stanovených v §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.
Rozhodnutím odvolacího soudu ve výroku o věci samé bylo potvrzeno zamítnutí žaloby na zaplacení částky 697 Kč, dovolání tudíž směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 50 000 Kč, přičemž nejde o žádný z případů, které by v intencích §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. vylučovaly aplikaci takto nastaveného omezení (nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy, o pracovněprávní vztah nebo o věc uvedenou v §120 odst. 2 o. s. ř.).
Podle dovoláním nezpochybněných závěrů odvolacího soudu dovolatelka smlouvu o poskytování telefonních služeb, z níž má pocházet uplatněná pohledávka, uzavřela jako podnikatelka ve smyslu §2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zrušeného ke dni 31. 12. 2013, a dovolatelka sama tuto skutečnosti v odvolání výslovně potvrdila a ve své dovolací argumentaci z ní vychází.
Nejvyšší soud vysvětlil v rozsudku ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1519/2012 (jenž je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupný na http://www.nsoud.cz ), že zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušený ke dni 31. 12. 2013, v §52 odst. 1 definuje spotřebitelské smlouvy jako smlouvy, jejichž smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel, přičemž podle §52 odst. 2 dodavatelem má na mysli osobu, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti, spotřebitelem pak osobu, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. Nejvyšší soud poukázal na to, že směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, v níž má příslušná národní úprava na ochranu spotřebitele původ a k níž je proto třeba při výkladu vnitrostátního práva přihlížet, definuje spotřebitele v článku 2 jako fyzickou osobu, která ve smlouvách, na které se vztahuje tato směrnice, jedná pro účely, které nespadají do rámce její obchodní nebo výrobní činnosti nebo povolání, a že Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 12. 2013 ve věci C-508/12, W. V. proti J. T., výslovně zdůraznil, že jednotlivé právní nástroje týkající se spotřebitelských vztahů uznávají potřebu chránit slabší smluvní stranu, pokud smlouva byla uzavřena mezi osobou, která nejedná v rámci profesionální nebo podnikatelské činnosti, a osobou, která jedná v rámci takové činnosti. Na základě toho pak Soudní dvůr uzavřel, že vzhledem k cíli ochrany spotřebitelů stanovenému unijním právem, který spočívá v obnovení rovnosti smluvních stran ve smlouvách uzavřených mezi spotřebitelem a podnikatelem, nelze použití těchto ustanovení rozšiřovat na osoby, vůči nimž tato ochrana není odůvodněná. Též podle stanoviska generálního advokáta ze dne 14. 6. 2001 ve spojených věcech C-541/99 a C-542/99, Idealservice, ochrana spotřebitele jakožto výjimka ze zásady smluvní svobody musí být úzce interpretována.
Vzhledem k těmto závěrům, k nimž se Nejvyšší soud přihlásil též v usnesení ze dne 18. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2991/2015, a v rozsudku ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 32 Cdo 5685/2015, neobstojí argumentace dovolatelky dovozující přípustnost dovolání v souzené věci, totiž že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právního vztahu, kde platí pravidla spotřebitelských smluv. Není tu totiž rozumných pochyb o tom, že předmětná smlouva nebyla smlouvou spotřebitelskou, a tato skutečnost je podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. hlediskem rozhodným.
Dovolání není podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přípustné ani proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku o nákladech odvolacího řízení, neboť výše nákladů řízení, k jejichž úhradě byla žalobkyně zavázána, nepřevyšuje částku 50 000 Kč. Peněžité plnění přiznané výrokem o nákladech řízení přitom nelze pro účely posouzení přípustnosti dovolání považovat za plnění ze vztahu ze spotřebitelské smlouvy ve smyslu citovaného ustanovení ani v tom případě, když je výrok o nákladech řízení akcesorickým výrokem v rozhodnutí, jež se ve věci samé takového vztahu týkalo (srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněného pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 5. 6. 2017
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu