ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.680.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 680/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Hany Gajdziokové ve věci žalobkyně SSG s. r. o. , se sídlem v Chomutově, Školní 5419, PSČ 430 01, identifikační číslo osoby 28666178, zastoupené Mgr. Ing. Vlastimilem Němcem, advokátem, se sídlem v Chomutově, Kadaňská 3550/39, proti žalovaným 1. L. Š. , a 2. P. Š. , oběma zastoupeným JUDr. Markem Nespalou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 421/21, o zaplacení částky 3 376 646,18 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 4 C 182/2013, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2016, č. j. 31 Co 351/2015-238, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 29. 10. 2014, č. j. 4 C 182/2013-116, uložil žalovaným zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 3 376 646,18 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně od 14. 9. 2012 do zaplacení (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Krajský soud v Praze k odvolání žalovaných v záhlaví uvedeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II co do výše přiznané náhrady nákladů řízení změnil, ve zbylé části výroku pod bodem II a ve výroku o věci samé pod bodem I jej potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalovaní včasným dovoláním.
Se zřetelem k době, kdy bylo řízení zahájeno, se pro ně uplatní - v souladu s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud „dílem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dílem je předmětná problematika dovolacím soudem rozhodována rozdílně (přípustnost nového důkazu v odvolacím řízení)“.
Na řešení otázky přípustnosti nového důkazu v odvolacím řízení, tj. otázky výkladu §205a odst. 1 o. s. ř., napadené rozhodnutí nespočívá, nejde tudíž o právní otázku splňující kritéria stanovená v §237 o. s. ř. (srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 32 Cdo 777/2014, a ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 32 Cdo 4717/2015, která jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupná na http://www.nsoud.cz ). Odvolací soud tuto otázku neřešil; omezil se na konstatování, že přípustnost nově předložených listinných důkazů není zřejmá a bylo by k ní třeba provádět dokazování, a důkaz listinami navržený až v odvolacím řízení neprovedl z jiných důvodů než z toho, že nejsou splněny předpoklady pro jejich provedení stanovené v §205a odst. 1 o. s. ř. Provedení tohoto důkazu shledal neúčelným a tudíž nehospodárným, neboť dovodil, že skutečnost, která jimi měla být prokázána, totiž předání peněz stavbyvedoucímu J. M., by podle hmotného práva nepostačila k úspěchu obrany žalovaných. Zůstalo by totiž neprokázáno jejich tvrzení, že J. M. byl oprávněn cenu díla za žalobce převzít. K tomuto závěru odvolacího soudu pak dovolatelé předpoklad přípustnosti dovolání nevymezili a správnost úvahy soudu není tudíž otevřena dovolacímu přezkumu.
Napadené rozhodnutí tak v rozporu s dovolateli označeným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 21 Cdo 818/2003, není, neboť ten řeší právě jen otázku výkladu §205a odst. 1 písm. c) a písm. f) o. s. ř.
Stran druhého z předpokladů přípustnosti dovolání uplatněných k téže otázce dovolatelé nevyhověli ani požadavkům na obligatorní náležitosti dovolání, neboť neoznačili judikaturu Nejvyššího soudu, která by dle jejich mínění měla být rozporná. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že má-li být dovolání přípustné proto, že právní otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, jde o způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, jaká rozdílná řešení dané právní otázky se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013).
Nad rámec uvedeného lze pro úplnost (toliko jako obiter dictum) dodat, že ve světle závěrů dovolateli odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 818/2003 nejde o zpochybnění věrohodnosti důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně [§205a odst. 1 písm. c) o. s. ř.], jestliže pomocí skutečností a důkazů, které účastník nově uplatnil v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně nebo za odvolacího řízení, má být skutkový stav věci zjištěn jinak, než jak ho zjistil soud prvního stupně na základě jím provedeného hodnocení důkazů. To by se zjevně uplatnilo též v souzené věci; navržený důkaz z hlediska obsahového nesměřoval toliko ke zpochybnění věrohodnosti svědecké výpovědi J. M., nýbrž přímo k prokázání právně významné skutečnosti, tj. předání peněz této osobě, tak jak ostatně dovolatelé sami v dovolání výslovně zdůrazňují (srov. „tyto důkazy … osvědčují, že tvrzení žalovaných …, že žalovaná částka byla v hotovosti uhrazena, je pravdivé“). Též již v podání ze dne 12. 2. 2015 (č. l. 219 spisu), s nímž byly listiny odvolacímu soudu předloženy, sice odkazují na §205a odst. 1 písm. c) o. s. ř., zároveň však (v souladu se skutečností) argumentují, že se jedná o přímý důkaz toho, že k platbám došlo.
K §205a odst. 1 písm. f) o. s. ř. by se pak uplatnil závěr přijatý v témže rozsudku, že skutečnosti a důkazy, o nichž se účastník dozvěděl až po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně a které nastaly (vznikly) před vyhlášením (vydáním) rozhodnutí soudu prvního stupně, nelze uplatnit v odvolání nebo za odvolacího řízení, ale pouze žalobou na obnovu řízení. Ve své výpovědi při jednání před soudem prvního stupně konaném dne 29. 10. 2014 totiž druhý dovolatel uvedl, že písemné potvrzení o předání peněz nedostával, a též v dovolání se zdůrazňuje, že dovolatelé v průběhu řízení opakovaně tvrdili, že tyto prostředky uhradili, avšak nemají o tom jakékoliv písemné potvrzení.
Při argumentaci rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 205/2013, s odkazem na jehož závěry prosazují způsob hodnocení důkazů odvolacím soudem jako způsobilý dovolací důvod (nikoliv ovšem jako předpoklad přípustnosti dovolání), dovolatelé zjevně přehlédli, že v tomto svém rozhodnutí se Nejvyšší soud zabýval výkladem §241a odst. 3 občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012, podle něhož je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 skutkový dovolací důvod nezná; v §241a odst. 1 výslovně stanoví, že dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Ani v procesním režimu účinném do 13. 12. 2012 se však k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 nepřihlíželo při posouzení přípustnosti dovolání (srov. §237 odst. 3), jak ostatně Nejvyšší soud zdůraznil též ve shora citovaném rozhodnutí.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je založen na závěru, že náklady vynaložené v dovolacím řízení žalobkyní, tj. mimosmluvní odměna advokáta za jeden úkon právní služby, tj. za vyjádření k dovolání, a jeden režijní paušál náhrady hotových výdajů, nebyly vzhledem k důvodu, z něhož bylo dovolání odmítnuto, a vzhledem k obsahu vyjádření k dovolání vynaloženy účelně (§146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. dubna 2017
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu