ECLI:CZ:NS:2017:33.CDO.1535.2015.1
sp. zn. 33 Cdo 1535/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně PhDr. M. J. , zastoupené JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Kořenského 1107/15, proti žalovanému Ing. J. Ch. , zastoupenému JUDr. Martinem Slavíčkem, advokátem se sídlem v Praze 3, Koněvova 2596/211, o 635.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 123 EC 49/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. prosince 2011, č. j. 13 Co 361/2011-358, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 13.503,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Martina Slavíčka, advokáta.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 2. 2011, č. j. 123EC 49/2009-317, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 635.000 Kč s blíže specifikovanými úroky z prodlení a rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 12. 2011, č. j. 13 Co 361/2011-358, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Zdůraznil, že si účastníci dohodli možnost, že kupující může odstoupit od smlouvy uzavřené dne 27. 5. 2009 při prodlení prodávající se splněním povinností podle čl. III kupní smlouvy. Žalovaný (kupující) od smlouvy odstoupil dvakrát – nejprve pro nesplnění závazku podle čl. III. bodu 1 písm. a) smlouvy a podruhé v průběhu soudního řízení pro porušení čl. III. bodu 1. písm. b) smlouvy. V případě prvního odstoupení ze dne 3. 9. 2009 pro tvrzené nesplnění závazku bezodkladně podat řádnou a úplnou žádost o umístění stavby kanalizace, vodovodního řádu a místní komunikace se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že tento závazek žalobkyně neporušila, neboť její úsilí vyústilo ve vydání územního rozhodnutí o umístění stavby. Naproti tomu odstoupení ze dne 5. 11. 2010 již bylo po právu, neboť žalobkyně nesplnila závazek bezodkladně po právní moci územního rozhodnutí podat řádnou a úplnou žádost o vydání stavebního povolení stavby kanalizace, vodovodního řádu a místní komunikace podle čl. III. bodu 1. písm. b) smlouvy. Žádost o vydání stavebního povolení nebyla úplná, některé její nedostatky žalobkyně sice odstranila v říjnu 2010, přesto nebylo možno ve stavebním řízení pokračovat (a řízení bylo přerušeno) pro absenci souhlasu vlastníka pozemku, na němž měla být vybudována místní komunikace; žalovaný proto od smlouvy odstoupil důvodně. Odvolací soud uzavřel, že stavební povolení nebylo vydáno ani do okamžiku vydání dovoláním napadeného rozhodnutí (2. 12. 2011).
V dovolání, jehož přípustnost žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovozuje ze znění §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (čl. II. bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., dále jen „o. s. ř.“), obsahově (§41 odst. 2 o. s. ř.) uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Prosazuje názor, že nedošlo k naplnění podmínek pro odstoupení od kupní smlouvy. V případě odstoupení ze dne 5. 11. 2010, k němuž žalovaný přistoupil poté, co řízení o vydání stavebního povolení bylo přerušeno z důvodu nedostatku souhlasu obce L. (vlastníka pozemku), dovolatelka zdůrazňuje, že „činila a nadále činí nepřetržitě a s veškerou pečlivostí všechny potřebné kroky“ směřující k tomu, aby získala souhlas vlastníka pozemku. Jestliže vlastník podmiňuje udělení souhlasu zaplacením finančního příspěvku ve výši 350.000 Kč na rozvoj veřejné infrastruktury, je tato situace pro ni nepředvídatelná. Ztotožňuje se se závěrem soudu prvního stupně, že splnila podmínku „bezodkladnosti“, a tedy že odstoupení od smlouvy učiněná před dokončením stavby infrastruktury (do 30. 6. 2011) nemohou být platným právním úkonem. Ve smlouvě použitý pojem „bezodkladně“ (v souvislosti s podáním úplné a řádné žádosti o vydání stavebního povolení) vázaný na součinnost třetích osob a orgánů, kterou nebyla dovolatelka schopna ovlivnit, považuje za neurčitý a ujednání o právu žalovaného od smlouvy z tohoto důvodu odstoupit za neplatné. Použitý výraz nedává jasnou a určitou odpověď na otázku, kdy se dostane žalobkyně do prodlení, jestliže „bezodkladně“ nepodá žádost o vydání stavebního povolení. Uvedenou otázku tak odvolací soud nesprávně vyřešil, dospěl-li k závěru, že žalobkyně takovou povinnost porušila, v důsledku čehož vzniklo žalovanému právo od smlouvy odstoupit. Odvolacímu soudu dále vytýká, že neprovedl jí navržené důkazy k prokázání její snahy o zajištění podkladů pro vydání stavebního povolení. Zároveň považuje odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu za nedostatečné a neúplné „ve vztahu k tvrzením účastníků v řízení uplatněným, neboť na ně v odůvodnění rozsudku odvolací soud nijak nereaguje, přestože jsou pro věc relevantní a mají oporu v provedeném dokazování.“ S tímto odůvodněním navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl dovolání jako nedůvodné zamítnout.
Dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (čl. II. bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., čl. II. bod. 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále opět jen „o. s. ř.“), je zjevně bezdůvodné (§243b odst. 1 in fine o. s. ř.).
Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, spojuje dovolatelka s výkladem kupní smlouvy, zakládající právo kupujícího na odstoupení od smlouvy pro porušení závazku bezodkladně po nabytí právní moci rozhodnutí o umístění stavby podat žádost o stavební povolení.
Prosazuje-li v dovolání závěr, že závazek „bezodkladnosti“ neporušila a nemohla se tak dostat do prodlení se splněním povinnosti, jejíž porušení mohlo být důvodem pro odstoupení od smlouvy, přehlíží, že měnící rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na závěru, že by žádost o vydání stavebního povolení podala opožděně, ale na tom, že její žádost nebyla úplná.
Podle odvolacího soudu pro věc bylo určující, že žádost žalobkyně o vydání stavebního povolení nebyla úplná a nikoli to, že ji nepodala bez zbytečného odkladu (bezodkladně) poté, co předcházející rozhodnutí o umístění stavby nabylo právní moci. Aby splnila to, k čemu se zavázala v čl. III bodu 1. písm. a) kupní smlouvy, musela totiž:
1. bez zbytečného odkladu po vydání rozhodnutí o umístění stavby podat
2. úplnou
3. řádnou
žádost o vydání stavebního povolení.
Dovolatelka sice žádost o vydání stavebního povolení podala bezprostředně po vydání rozhodnutí o umístění stavby, ale tato žádost měla formální vady a neobsahovala přílohy požadované zákonem č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), a vyhláškou č. 503/2006 Sb,. o podrobnější úpravě územního rozhodování, územního opatření a stavebního řádu (souhlas vlastníka stavbou dotčené nemovitosti), tedy nesplnila dohodnuté povinnosti, na jejichž porušení záviselo oprávnění žalovaného odstoupit od smlouvy.
Jelikož právní závěr o úplnosti podané žádosti dovolatelka nezpochybnila, je v této části její dovolání zjevně bezdůvodné.
Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Se zřetelem k tomu, co bylo řečeno shora, nemohly ve věci být rozhodující důkazy, o nichž dovolatelka tvrdí, že jimi hodlala prokazovat svou snahu o zajištění podkladů k vydání stavebního povolení.
K namítané nepřezkoumatelnosti a nedostatečnému odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je možno uvést, že i judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) zastává názor, že ačkoliv čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, nemůže být tento závazek chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument, a proto rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu [srovnej rozsudky ESLP ve věcech Van de Hurk versus Nizozemsko ze dne 19. dubna 1994 (stížnost č. 16034/90), Ruiz Torija versus Španělsko ze dne 9. prosince 1994 (stížnost č. 18390/91), Higgins versus Francie ze dne 19. února 1998 (stížnost č. 20124/92, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 1998-I) a Hirvisaari versus Finsko ze dne 27. září 2001 (stížnost č. 49684/99)]. Odvolací soud se tak při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu [viz rozsudek ESLP ve věci Helle versus Finsko ze dne 19. prosince 1997 (stížnost č. 20772/92)]. Shodně judikuje i Ústavní soud ČR (srov. odůvodnění nálezu ze dne 11. května 2004, sp. zn. III. ÚS 266/03, uveřejněného ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 33, pod č. 67).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaný má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem v dovolacím řízení. Výši mimosmluvní odměny dovolací soud určil podle ustanovení §1 odst. 1, 2, §2, §6 odst. 1, §7 bodu 6, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění do 31. 12. 2013 (srovnej čl. II. vyhlášky č. 390/2013 Sb., a čl. II. vyhlášky č. 120/2014 Sb. - dále jen „advokátní tarif“), tj. částkou 10.860,- Kč. Součástí nákladů je paušální částka náhrady za úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300,- Kč (§13 odst. 1, 3 advokátního tarifu) a částka 2.343,60 Kč odpovídající 21% dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3, §151 odst. 2 o. s. ř.), kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v platném znění. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 27. dubna 2017
JUDr. Václav Duda
předseda senátu