ECLI:CZ:NS:2017:33.CDO.1542.2017.1
sp. zn. 33 Cdo 1542/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce I. K., zastoupeného JUDr. Norou Štrajtovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Hlavní třída 1023/55, proti žalované Ing. M. J. , zastoupené Mgr. Ondřejem Holkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Česká 754/25, o 182.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 16 C 148/2011, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. listopadu 2016, č. j. 8 Co 582/2016-203, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 6. 10. 2016, č. j. 16 C 148/2011-193, zastavil řízení o návrhu žalobce na přiznání osvobození od placení soudních poplatků (pro odvolací řízení).
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 14. 11. 2016, č. j. 8 Co 582/2016-203, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že žalobci nepřiznal osvobození od soudních poplatků v rozsahu vyšším než 50 procent. Oproti soudu prvního stupně dovodil, že „ s ohledem na uplynutí času od posledního rozhodnutí o návrhu žalobce na přiznání osvobození od soudních poplatků (odvolací soud rozhodl dne 12. 2. 2015) a s ohledem na nově uváděnou skutečnost ohledně půjčky ve výši 35.000,- Kč na opravu automobilu “, nelze řízení zastavit pro překážku věci rozhodnuté. Zjištěné poměry žalobce odůvodňují osvobození z 50 procent.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost svého dovolání spatřuje žalobce v tom, že odvolací soud odchylně od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu reprezentované např. usnesením ze dne 5. 8. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3031/2014, vyřešil otázku /ne/splnění předpokladů pro osvobození od soudních poplatků podle §138 odst. 1 o. s. ř., jestliže uzavřel, že jeho poměry neumožňují přiznat mu plné osvobození od soudních poplatků.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobce žije sám, je poživatelem invalidního důchodu ve výši 14.007,- Kč měsíčně a pobírá příspěvek na mobilitu 400,- Kč měsíčně, nosí brýle. Jeho výdaje související s bydlením v družstevním bytě činí 6.500,- Kč měsíčně, za stravu vydá až 3.000,- Kč a za léky a rehabilitace až 1.500,- Kč. Splácí půjčku na opravu automobilu, platí ročně povinné ručení a pojištění na byt. Odvolací soud akcentoval, že osvobození od soudních poplatků by mělo být opatřením výjimečným a vzal v úvahu výši soudního poplatku z odvolání v předmětné věci (1.600,- Kč). Při konfrontaci příjmů a výdajů žalobce a při zohlednění výše poplatku z odvolání shledal důvodným osvobození z 50 procent.
Podle §138 odst. 1 o. s. ř. na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Nerozhodne-li předseda senátu jinak, vztahuje se osvobození na celé řízení a má i zpětnou účinnost; poplatky zaplacené před rozhodnutím o osvobození se však nevracejí.
Účelem právního institutu osvobození od soudních poplatků je zajistit účastníku řízení přístup k soudu a s ním spjatou ochranu jeho práv i v podmínkách jeho tíživé materiální a sociální situace. Posouzení naplnění tohoto účelu je ale vázáno na konkrétní věc a konkrétní uplatňované právo (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2856/08).
Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, s odkazem na komentářovou literaturu (srov. např. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 953) vyložil, že účastníku řízení nesmí být jen pro jeho nepříznivou majetkovou situaci znemožněno uplatňovat nebo bránit své právo u soudu a naplnit své právo na právní pomoc v občanském soudním řízení od počátku řízení. Zdůraznil, že při rozhodování o osvobození od soudních poplatků soud přihlíží k celkovým majetkovým poměrům žadatele, k výši soudního poplatku, k nákladům, které si pravděpodobně vyžádá dokazování, k povaze uplatněného nároku a k dalším podobným okolnostem. U fyzických osob bere v úvahu také jejich sociální poměry, zdravotní stav apod. Přihlédne nejen k výši příjmů žadatele a množství disponibilních finančních prostředků, ale též k jeho možnosti si tyto prostředky opatřit, jakož i k důsledkům, které by pro jeho poměry mohlo mít zaplacení příslušného soudního poplatku (nebo jiných plateb v příslušném řízení předpokládaných). Soud zkoumá nejen faktické poměry žadatele v době podání žádosti, ale musí zvažovat, zda z jeho strany nejde o obcházení zákona za účelem získání neoprávněné výhody (osvobození od soudních poplatků). Celkové zhodnocení všech okolností, které vypovídají o poměrech účastníka, se pak musí promítnout do závěru, zda účastník (vedlejší účastník) je s ohledem na své poměry schopen zaplatit soudní poplatky a nést další výdaje spojené s řízením, včetně nákladů spojených s poskytnutím právní pomoci (se zastoupením). Jestliže mu to jeho poměry nedovolují, je soud povinen mu přiznat tomu odpovídající osvobození od soudních poplatků (v plném rozsahu, zčásti, pro část řízení nebo jen pro některé úkony). Účastník je přitom povinen soudu prokázat věrohodným způsobem své poměry, které jsou rozhodné pro posouzení důvodnosti jeho žádosti.
Shora uvedená kritéria odvolací soud při posuzování předpokladů pro osvobození žalobce od soudních poplatků plně respektoval, neboť zvažoval všechna relevantní hlediska pro osvobození od soudních poplatků a hodnotil je v jejich vzájemné souvislosti. Jak již akcentoval odvolací soud, přiznání osvobození od soudních poplatků je opatřením výjimečným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2643/2013).
Spojuje-li žalobce přípustnost dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, musí jít o takové otázky, na nichž byl výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení skutečně založen; není-li tomu tak, dovolání pro jejich řešení nemůže být podle §237 o. s. ř. přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2893/2016). Z hlediska přípustnosti dovolání jsou proto bezvýznamné žalobcem formulované otázky: 1) „ navrácení tzv. přeplatku soudního poplatku v případě odlišného rozhodnutí vyššího soudu o rozsahu poplatkové povinnosti “, a jaký vliv má „ nesprávný či odlišný výpočet soudního poplatku soudem nižší a vyšší instance “, 2) „ vliv délky soudního řízení na změnu poměrů žadatele od osvobození od platby soudního poplatku a vliv této délky na jeho osobní a majetkové poměry.“
Namítá-li žalobce, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou nepřezkoumatelná, a že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť soudy nesprávně vyhodnotily spisový materiál a důkazní materiály byly zkreslené, nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, nýbrž mu vytýká, že právní posouzení založil na nesprávně, resp. neúplně zjištěném skutkovém stavu věci a že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Způsob ani výsledek hodnocení důkazů promítající se do skutkových zjištění, z nichž soud při rozhodování vycházely, však nelze regulérně zpochybnit dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení. K případným vadám řízení, pokud by skutečně jimi řízení bylo postiženo, dovolací soud přihlíží pouze v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); tento předpoklad však v dané věci splněn není.
Nejvyšší soud nepřípustné dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů tohoto dovolacího řízení, bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci samé (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. května 2017
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu