ECLI:CZ:NS:2017:33.CDO.16.2016.1
sp. zn. 33 Cdo 16/2016-246
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně J. L. , zastoupené JUDr. Michalem Magliou, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Bělehradská 14, proti žalovanému E. I. , zastoupenému Mgr. Josefem Klepáčkem, advokátem se sídlem v Kraslicích, Pohraniční stráže 1247, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 9 C 175/2011, o dovolání obou účastníků proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. dubna 2015, č. j. 18 Co 345/2014-193, ve znění opravného usnesení ze dne 15. prosince 2015, č. j. 18 Co 345/2014-226, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 4. 2015, č. j. 18 Co 345/2014-193, ve znění opravného usnesení ze dne 15. 12. 2015, č. j. 18 Co 345/2014-226, se v zamítavém výroku II. o věci samé, a ve výrocích o nákladech řízení, ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Sokolově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 3 2014, č. j. 9 C 175/2011-143, zastavil řízení o určení, že je žalobkyně „vlastníkem spoluvlastnického podílu ve výši 3/10 na pozemku – ostatní plocha v katastrálním území S. u B.“ (výrok I.), určil, že „je žalobkyně vlastníkem budovy v obci K. n. O., část obce K. D., na pozemku, budovy v obci K. n. O., část obce K. D., na pozemku budovy v obci K. n. O., část obce K. D., na pozemku zemědělské stavby bez č. p./ č. e. v obci K. n. O., část obce K. D., na pozemku zemědělské stavby bez č. p./č. e. v obci K. n. O., část obce K. D., na pozemcích zemědělské stavby bez č. p./č. e. v obci K. n. O., část obce K. D., na pozemku , pozemku – zastavěná plocha a nádvoří, všechny nemovitosti nacházející se v katastrálním území K. D., a budovy v obci B., část obce A., na pozemku, zemědělské stavby bez č. p./č. e. v obci B., část obce A., na pozemcích, zemědělské stavby bez č. p./č. e. v obci B., část obce A., na pozemcích, zemědělské stavby bez č. p./č. e., v obci B., část obce A., na pozemcích, a pozemku, vše v katastrálním území S. u B., s podílem na každé z těchto nemovitostí ve výši jedné ideální pětiny (výrok II.). Současně zamítl žalobu o určení, že je žalobkyně vlastníkem shora označených nemovitostí s podílem převyšujícím jednu ideální pětinu (výrok III.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.). Vzal za prokázané, že žalovaný, žalobkyně, Š. B. a J. W. se dne 31. 12. 1992 dohodli na založení sdružení podle §829 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), za účelem podnikání v oboru výroba a prodej zemědělských a potravinářských produktů na dobu od 1. 1. 1993 do 31. 12. 1998. Podle smlouvy o sdružení byl žalovaný zodpovědný za zajištění provozu v rámci dodavatelsko-odběrných vztahů a zabezpečení v rostlinné a živočišné výrobě, přičemž ostatními členy sdružení byl pověřen vedením a zastupováním „farmy“ navenek. Věci a práva získaná společnou činností se stávají spoluvlastnictvím všech účastníků sdružení, přičemž každý z nich má spoluvlastnický podíl ve výši odpovídající jeho poměru při „dělení a vypořádání hospodářského výsledku sdružení“, který je představován u žalovaného 40 %, Š. B. 40 %, J. W. 20 % a u žalobkyně 20 %. Smlouvou o prodeji podniku (části podniku Statky Rovná, státní podnik, farma K. d.) ze dne 1. 10. 1996, uzavřenou mezi Pozemkovým fondem ČR v postavení prodávajícího a žalovaným jako jediným kupujícím došlo k prodeji podniku vymezeného rozhodnutím vlády ČR ze dne 13. 9. 1995 o privatizaci. Jeho součástí byly i shora uvedené nemovitosti. Dodatkem č. 1 ke smlouvě o sdružení ze dne 1. 12. 1996 se účastníci sdružení dohodli na prodloužení existence sdružení do 31. 12. 2005 a dále na změně poměru, v jakém se jeho účastníci budou podílet na hospodářském výsledku sdružení, a to tak, že jak žalovanému, tak i žalobkyni náleží 30 % a Š. Bz. a J. W. náleží každému z nich 20 %. Uplynutím sjednané doby (do 31. 12. 2005) došlo k rozpuštění sdružení. Na další existenci sdružení neměla vliv okolnost, že účastníci sdružení i po datu 31. 12. 2005 fakticky nadále společně podnikali. Jelikož smlouva o sdružení byla uzavřena písemně, pak podle §40 odst. 2 obč. zák. i na základě smlouvy o sdružení (čl. XI. odst. 1), její změna musela být provedena písemně, což se nestalo. Chování účastníků zaniklého sdružení po 1. 1. 2006 nemohlo nic změnit na tom, že podle §841 obč. zák. vzniklo účastníkům rozpuštěného (zaniklého) sdružení právo na vrácení hodnot poskytnutých k účelu sdružení a na vypořádání majetku získaného výkonem společné činnosti. Soud prvního stupně nepřehlédl, že zakoupená část podniku Statky Rovná, státní podnik, farma K. d. (zahrnující i sporné nemovitosti), tvoří funkční celek, který sdružení užívalo ke své podnikatelské činnosti (obytné domy sloužily k ubytování některých členů sdružení) již před uzavřením smlouvy o prodeji podniku. Na základě (nejen) tohoto zjištění soud prvního stupně dovodil, že předmětné nemovitosti byly získány při výkonu společné činnosti, a tedy se staly podílovým spoluvlastnictvím členů sdružení podle §834 obč. zák. Po rozpuštění sdružení se proto měli jeho členové vypořádat, avšak jelikož se na vypořádání nedohodli, jejich podílové spoluvlastnictví k nemovitostem nadále trvá. V době, kdy nastaly věcněprávní účinky smlouvy o prodeji podniku, se podle původního znění smlouvy o sdružení žalobkyně podílela na výsledcích jeho činnosti 20 %. Tomu odpovídá spoluvlastnický podíl na předmětných nemovitostech v rozsahu 2/10. Podle soudu prvního stupně na změnu velikosti spoluvlastnických podílů nemohl mít vliv dodatek ke smlouvě o sdružení ze dne 1. 12. 1996 měnící velikost podílů jednotlivých členů sdružení, neboť byl uzavřen až poté, co byl povolen vklad vlastnického práva k nemovitostem získaným smlouvou o prodeji podniku do katastru nemovitostí .
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 13. 4. 2015, č. j. 18 Co 345/2014-193, ve znění opravného usnesení ze dne 15. 12. 2015, č. j. 18 Co 345/2014-226, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že žalobkyně je vlastnicí pozemku, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba K. D., rodinný dům, dále budovy, rodinný dům stojící na pozemku, zastavěná plocha a nádvoří, budovy, zem. stav. stojící na pozemku, zastavěná plocha a nádvoří, stavby bez č. p./č. e., zem. stav. stojící na pozemku, zastavěná plocha a nádvoří, stavby bez č. p./č. e., zem. stav. stojící na pozemku, zastavěná plocha a nádvoří, vše vedené v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro K. k., katastrální pracoviště S., pro obec K. n. O., katastrální území K. D., dále pozemku, zastavěná plocha a nádvoří,jehož součástí je stavba A., rodinný dům, dále stavba bez č. p./ č. e., zem. stav. stojící na pozemku, zastavěná plocha a nádvoří, dále stavba bez č. p./ č. e., zem. stav. stojící na pozemku, zastavěná plocha a nádvoří, a dále stavba bez č. p./č. e., zem. stav. stojící na pozemku , zastavěná plocha a nádvoří, všechny nemovitosti zapsané u Katastrálního úřadu pro K. k., katastrální pracoviště S., pro obec B., katastrální území S. u B., s podílem na každé z těchto nemovitostí ve výši jedné ideální pětiny (výrok I.), zamítl žalobu, aby bylo určeno, že žalobkyně je spoluvlastnicí výše uvedených nemovitostí v rozsahu další jedné desetiny (výrok II.); současně rozhodl o nákladech řízení (výroky III. a IV.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání oba účastníci řízení.
Dovolání žalovaného není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srovnej čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., a čl. II. bod 2. zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř., v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014).
Předpoklady přípustnosti dovolání žalovaný vymezil tak, že „že právní otázka popsaná ve stati III. dovolání dosud dovolacím soudem vyřešena nebyla“, aniž by takovou otázku hmotného práva – posuzováno podle celého obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) - blíže specifikoval. V části III. dovolání pouze projevuje nesouhlas s tím, jak o věci, a na základě jakých zjištění, odvolací soud rozhodl. Není úkolem dovolacího soudu, aby místo dovolatele formuloval předpoklady přípustnosti dovolání v souladu s ustanovením §237 o. s. ř. (tzn., aby vymezil individuální právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) a nahrazoval tak splnění jeho procesní povinnosti.
Žalovaný dále předpoklady přípustnosti dovolání vymezil tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která již byla dovolacím soudem vyřešena, avšak tato otázka má být posouzena jinak. Za takovou považuje dovolatel otázku platnosti změny původně písemně uzavřené smlouvy ústním dodatkem, kterou Nejvyšší soud vyřešil v rozsudku ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2090/2013. Má zato, že na souzenou věc nedopadá ustanovení §40 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), tj. povinnost pod sankcí absolutní neplatnosti změnit dříve písemně uzavřenou smlouvu o sdružení pouze písemnou formou, a že může jít pouze o neplatnost relativní podle §40a odst. 1 obč. zák.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2387/2008 (který je veřejnosti dostupný na jeho webových stránkách www.nsoud.cz ) - k jehož závěrům se přihlásil i v dovolatelem označeném rozsudku ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2090/2013 - vyložil, že písemně uzavřenou smlouvu lze měnit pouze písemně s tím, že ustanovení §40 odst. 2 obč. zák. stanoví povinnost písemně uzavřenou smlouvu měnit opět pouze v písemné formě, a to bez ohledu na to, zda se jednalo o smlouvu, která mohla být podle zákona uzavřena i bezformálně, či zda šlo o změnu jejích podstatných či nahodilých náležitostí. Byla-li písemně uzavřená smlouva změněna ústně či konkludentně, a nikoli písemně, jak to vyžaduje ustanovení §40 odst. 2 obč. zák., jedná se o právní úkon, který nebyl učiněn ve formě, již vyžaduje zákon, a tedy o právní úkon absolutně neplatný ve smyslu §40 odst. 1 obč. zák. S tímto názorem jsou závěry vyslovené odvolacím soudem ve shodě a dovolací soud nemá důvod v posuzované věci nastolenou otázku vyřešit jinak.
Pouze pro úplnost - mimo důvod, který vedl k odmítnutí dovolání - nutno uvést, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Nepřípustné dovolání žalovaného Nejvyšší soud odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání žalobkyně (dále též „dovolatelky“) je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která do okamžiku podání jejího dovolání (22. 6. 2015) nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Konkrétně jde o otázku vlivu dodatku ke smlouvě o sdružení, který mění výši podílů účastníků sdružení, na výši spoluvlastnických podílů k majetku získanému při výkonu společné činnosti před uzavřením dodatku. Dovolatelka namítá, že uzavřením dodatku ze dne 1. 12. 1996 došlo ke změně velikosti spoluvlastnických podílů účastníků sdružení i k majetku získanému společnou činností již před uzavřením tohoto dodatku. Akcentuje, že ustanovení §834 obč. zák. upravuje otázku vzniku podílového spoluvlastnictví k majetku nabytému společnou činností, kdežto ustanovení §835 odst. 1 obč. zák. výši podílů na takto získaném majetku bez ohledu nato, zda dohoda byla uzavřena před nebo po nabytí majetku, a že nelze při dodatečné změně výše podílů účastníků sdružení aplikovat §133 odst. 2 obč. zák.; následná dohoda o změně výše spoluvlastnických podílů dopadá na již vzniklé spoluvlastnictví k věcem získaným společnou činností. S tímto odůvodněním dovolatelka navrhla zrušit rozsudek odvolacího soudu.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srovnej čl. II. bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., čl. II. bod 2. zákona č. 296/2017 Sb. - dále opět jen „o. s. ř.“)
Dovolatelkou předestřenou otázku hmotného práva, na které bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno, Nejvyšší soud v mezidobí vyřešil v rozsudku ze dne 31. října 2017, sp. zn. 33 Cdo 4261/2015, v němž přijal a odůvodnil závěr, podle něhož „pro určení podílu na věcech v podílovém spoluvlastnictví je rozhodující smlouva o sdružení, která vymezuje, jak se jednotliví členové sdružení podílejí na výsledcích hospodářské činnosti sdružení. Nabude-li jeden z vícečlenného sdružení vlastnické právo k nemovité věci, která prochází katastrem nemovitostí, je pouze on v katastru veden jako vlastník takové nemovitosti, byť podle zákona všem zbývajícím členům sdružení svědčí spoluvlastnický vztah. Do katastru nemovitostí se tak promítá pouze vlastní nabývací titul (kupní smlouva) a nikoliv již smlouva o sdružení reflektující obligační (nikoliv věcněprávní) vztah mezi členy sdružení. Nelze vyloučit proměnnost smluvních ujednání mezi členy sdružení po dobu jeho trvání. Členové sdružení si v průběhu jeho trvání mohou dohodnout změnu podmínek (poměru), podle nichž se budou do budoucna podílet na hospodářských výsledcích sdružení i na nabývání podílu na společných věcech. Nelze odhlédnout od toho, že z pohledu podílového spoluvlastnictví k nemovité věci, která prochází katastrem nemovitostí, se v případě jejího nabytí jen jedním z členů vícečlenného sdružení podle §829 obč. zák. zapisuje jako vlastník pouze on (a věcněprávní účinky se dotýkají pouze jeho postavení jako knihovně výlučného vlastníka), a že vůči němu zbývající členové sdružení mají nároky založené smlouvou o sdružení. Platí, že účastník sdružení, jehož účast zanikla vystoupením nebo vyloučením, má právo na výplatu svého podílu na majetku sdružení, jenž byl získán v souvislosti s činností sdružení, a to podle stavu majetku, který tu byl v den ukončení jeho účasti (tj. v den jeho vystoupení nebo vyloučení), a to v penězích podle §839 věta druhá obč. zák. Nezůstává mu tedy zachováno podílové spoluvlastnictví k věcem získaným společnou činností, nýbrž jen právo na výplatu jeho podílu v penězích (…) Naproti tomu „v případě rozpuštění sdružení (tzn. včetně situace, kdy uplyne doba, na kterou bylo sdružení vytvořeno) mají účastníci sdružení právo na vrácení hodnot, poskytnutých k účelu sdružení a vypořádají se mezi sebou o majetek získaný výkonem společné činnosti sdružení způsobem stanoveným ve smlouvě, jinak rovným dílem (§841 obč. zák.). Zánikem (rozpuštěním) sdružení založeného podle §829 obč. zák. nezaniká podílové spoluvlastnictví jeho účastníků k věcem uvedeným v §833 a §834 obč. zák. (R 33/2002). Shora uvedená východiska vedou k závěru, že při nabývání věcí „sdružením“ sice vzniká spoluvlastnictví všech členů sdružení (jako obligační vztah v rozsahu podílu určeného smlouvou), opravňující je k užívání takové věci, přičemž pro vypořádání spoluvlastnictví v případě ukončení (vystoupení) jednoho ze členů vícečlenného sdružení (rozuměj nikoli jen dvoučlenného) nebo rozpuštění (zániku) takového vícečlenného sdružení, je rozhodující smluvně dohodnutý způsob vypořádání spoluvlastnictví k takové věci. Určujícím je přitom okamžik vystoupení (nebo vyloučení) člena sdružení, ke kterému zaniká jeho spoluvlastnický vztah k věci získané společnou činností (§839 obč. zák.) nebo okamžik rozpuštění vícečlenného sdružení, ke kterému je potřeba provést vypořádání rozpuštěného sdružení (§841 obč. zák.).“
Ze shora uvedených judikatorních závěrů vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem není správné potud, že pro výši spoluvlastnického podílu žalobkyně na sporných nemovitostech byl rozhodující okamžik jeho nabytí právním předchůdcem žalovaného a nemá na něj vliv později uzavřený dodatek ke smlouvě o sdružení, který mění výši spoluvlastnických podílů k věcem nabytým společnou činností členů sdružení.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř. byl naplněn.
Nejvyšší soud proto zrušil rozsudek krajského soudu v dovoláním dotčeném rozsahu včetně závislých výroků o nákladech řízení a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (popřípadě pro soud prvního stupně) závazný.
O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. listopadu 2017
JUDr. Václav Duda
předseda senátu