ECLI:CZ:NS:2017:33.CDO.1738.2016.1
sp. zn. 33 Cdo 1738/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobců a) A. H. , a b) V. H. , zastoupených Mgr. Vítem Bavorem, advokátem se sídlem v Praze 1, Novomlýnská 1238/2, proti žalovanému M. B. , zastoupenému JUDr. Milošem Červinkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Haštalská 760/27, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 34 C 50/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2015, č.j. 13 Co 190/2015-395, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení 6.365,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Víta Bavora, advokáta.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozhodnutím městský soud potvrdil rozsudek ze dne 3. 3. 2015, č.j. 34 C 50/2011-297, jímž Obvodní soud pro Prahu 10 určil, že žalobci jsou v rámci společného jmění manželů spoluvlastníci podílu o velikosti jedné poloviny budovy, postavené na pozemku st. parc. č. 2313, pozemku st. parc. č. 2313, garáže bez č.p./č.e. postavené na pozemku parc. č. 2314/2, pozemku parc. č. 2314/2 a pozemku parc. č. 2314/1, nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. 472 pro katastrální území Vršovice, žalovanému uložil zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení 131.607,- Kč a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Dovolání, kterým rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalovaný, není přípustné.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II. bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o.s.ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle §241a odst. 1 o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o.s.ř.).
Namítá-li žalovaný, že odvolací soud – poté, co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 22. 1. 2014, č.j. 33 Cdo 1204/2013-176, předcházející rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení – nevyvodil důsledky z porušení zásady koncentrace řízení (soud prvního stupně připustil nová tvrzení žalobců a prováděl jimi nově navržené důkazy), nenapadl žádný právní závěr vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je dovoláním napadené rozhodnutí založeno, nýbrž odvolacímu soudu vytknul, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám řízení však – pokud by jimi bylo řízení skutečně postiženo – dovolací soud přihlíží pouze v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř.); protože tento předpoklad v dané věci splněn není, dovolací soud se touto argumentací nezabýval. Nad rámec uvedeného lze k otázce koncentrace řízení po kasaci rozhodnutí soudu prvního stupně odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4419/2008, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 27/2010, s jehož závěry je postup soudů obou stupňů v souladu. K námitce dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu nebylo řádně odůvodněno a tím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, Nejvyšší soud dále poukazuje na svou konstantní judikaturu, podle níž, „vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ustanovením §157 odst. 2 o.s.ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně “ (srov. např. usnesení ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011, nebo usnesení ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2960/2011).
Právního posouzení věci se netýká námitka, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle níž se dárce nemůže dovolávat skutečností, které se staly před darováním a o kterých v době darování věděl, uplatněná ve spojení s argumentací směřující proti skutkovým zjištěním a hodnocení důkazů. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o.s.ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o.s.ř., nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Žalovaný sice výslovně napadl rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, ve vztahu k nákladovým výrokům však žádnou argumentaci nevznesl.
Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o.s.ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou žalobci podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 19. ledna 2017
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu