ECLI:CZ:NS:2017:33.CDO.1976.2016.1
sp. zn. 33 Cdo 1976/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce Ing. L. M. , zastoupeného JUDr. Vítem Svobodou, advokátem se sídlem Praha 4, Púchovská 2782/12, proti žalovaným 1/ R. P. , zastoupené JUDr. Janem Kerbachem, advokátem se sídlem Praha 5, Spotřebitelská 483, a 2/ J. M. , o 1.760.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 11 C 120/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2016, č. j. 23 Co 383/2015-191, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2016, č. j. 23 Co 383/2015-191, v části výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 18. 6. 2015, č. j. 11 C 120/2014-147, ve výroku zamítajícím žalobu o zaplacení 880.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 10. 3. 2014 do zaplacení, a v nákladových výrocích, a ve výrocích II. a III. o nákladech odvolacího řízení, a rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 18. 6. 2015, č. j. 11 C 120/2014-147, ve výroku zamítajícím žalobu o zaplacení dalších 880.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 10. 3. 2014 do zaplacení, a ve výrocích o nákladech řízení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Příbrami k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 18. 6. 2015, č. j. 11 C 120/2014-147, žalobu o zaplacení 1.760.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 10. 3. 2014 do zaplacení zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 1. 2016, č. j. 23 Co 383/2015-191, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II. a III.).
Soudy vyšly ze zjištění, že žalobce a jeho manželka K. M. poskytli žalovaným za trvání jejich manželství 1.950.000 Kč na zaplacení kupní ceny za spoluvlastnický podíl k nemovitostem v Dobříši. Žalovaní se zavázali půjčku splácet po 10.000 Kč měsíčně. Takto zaplatili celkem 190.000 Kč. Manželka žalobce dne 4. 4. 2012 zemřela bez zanechání závěti. Dědické řízení po zůstavitelce proběhlo za účasti žalobce (pozůstalého manžela) a žalované a H. M. (pozůstalých dcer), které v dědickém řízení zastupoval žalobce na základě plných mocí. Obvyklá cena majetku, který měla zůstavitelka se žalobcem ve společném jmění, byla zjištěna ve výši 8.559.970,20 Kč a závazky ze společného jmění činily 270 Kč. Usnesením Okresního soudu v Příbrami ze dne 11. 6. 2012, č. j. 25 D 436//2012-111, vydaným pověřenou soudní komisařkou Mgr. Marií Trčkovou, byla schválena dohoda o vypořádání dědictví, podle níž všichni tři dědici ze zákona nabyli kromě jiného podíly k různým nemovitostem (jež po vypořádání společného jmění zůstavitelky a pozůstalého manžela připadly do dědictví). Žalovaná pohledávka nebyla předmětem dědictví a žádný z účastníků dědického řízení ji nenavrhl ani k dodatečnému projednání. Po rozvodu manželství žalovaných Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 24. 9. 2015, č. j. 7 C 192/2014-125, rozhodl o vypořádání jejich zaniklého společného jmění manželů; kromě jiného každému z nich přikázal uhradit 880.000 Kč na nedoplatek půjčky ve výši 1.760.000 Kč.
Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že žalobce s manželkou a žalovaní uzavřeli smlouvu o půjčce (ve smyslu §657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2012 - dále jen „obč. zák.“; viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb.). Žalovaní svůj závazek ze smlouvy dosud nesplnili v rozsahu 1.760.000 Kč. Protože peněžní prostředky byly žalovaným (solidárním dlužníkům) poskytnuty ze společného jmění manželů (dále jen „SJM“) žalobce a jeho zesnulé manželky (solidárních věřitelů), patří pohledávka za žalovanými do pozůstalosti po manželce žalobce a měla být projednána jako majetkový nárok (aktivum) v rámci dědického řízení. Jelikož se tak nestalo a není tudíž zřejmé, kterému ze tří dědiců pohledávka (její část) připadne či jakým způsobem o ní bude v dědickém řízení rozhodnuto, odvolací soud dovodil, že „není dána aktivní legitimace žalobce (rovněž dědice) k podání žaloby směřující proti jedné z dědiček a žalovanému“. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 774/2009, konstatoval, že ohledně pohledávky, která nebyla vypořádána v dědickém řízení, platí, že dědici mají ve sporu s jinými osobami ohledně této pohledávky postavení nerozlučných společníků ve smyslu §91 odst. 2 občanského soudního řádu; podá-li žalobu pouze jeden z nich (jako v posuzovaném případě), není ve sporu aktivně věcně legitimován. Okolnost, že bylo rozhodnuto o vypořádání SJM žalovaných, shledal nerozhodnou, protože z tohoto soudního rozhodnutí neplynou pro žalobce žádné práva ani povinnosti.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že právní otázka, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí, je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Za takovou označil otázku posouzení jeho aktivní věcné legitimace k podání žaloby o zaplacení pohledávky spadající do SJM zaniklého smrtí manželky za situace, kdy v dědickém řízení, jehož se kromě něho účastnily další dvě dědičky, nebyla žalovaná pohledávka předmětem dědictví. Má za to, že právní názor vyslovený v rozhodnutí ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 774/2009 (na něž odvolací soud odkázal), se odlišuje od řešení otázky aktivní věcné legitimace, které Nejvyšší soud zaujal v dalších svých rozhodnutích ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 29 Odo 824/2003, a ze dne 17. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 366/99; v nich dospěl k právnímu závěru, podle něhož každý z bezpodílových spoluvlastníků pohledávky je samostatně oprávněn k podání žaloby k uplatnění takové pohledávky v občanskoprávním řízení, a to i za předpokladu, kdy bezpodílové spoluvlastnictví sice již zaniklo, avšak nebylo ještě vypořádáno. Je přesvědčen (s poukazem na §513 obč. zák.), že coby solidární věřitel se může domáhat svého práva ze smlouvy o půjčce samostatně; okolnost, že pohledávka z půjčky nebyla v rámci vypořádání dědictví projednána, tomu nebrání. Odvolací soud pochybil, jestliže nezohlednil, že věřitelem pohledávky byl on (byť původně s manželkou) a že není pouhým právním nástupcem zesnulé manželky - spoluvěřitelky. Připomíná, že žalovaným bylo soudním rozhodnutím přikázáno, aby v rámci vypořádání jejich zaniklého SJM každý z nich uhradil na žalovanou pohledávku 880.000 Kč. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhuje dovolání pro nepřípustnost odmítnout, resp. pro nedůvodnost zamítnout. Odkaz odvolacího soudu na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 774/2009 považuje - na rozdíl od rozhodnutí zmiňovaných žalobcem - za přiléhavý. Zastává názor, že žalovaná pohledávka měla být projednána v dědickém řízení. Kdyby se tak stalo, mohli ji nabýt všichni v úvahu přicházející dědici, pokud by neuzavřeli dohodu, že ji nabude žalobce; k tomu však nedošlo. Žalobce přitom v dědickém řízení vystupoval jako zmocněnec všech dědiců a mohl pohledávku učinit předmětem dědictví.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou při splnění podmínek uvedených v §241 odst. 1, 4 a §241a odst. 2 o. s. ř.; Nejvyšší soud (§10a o. s. ř.) se proto zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. žalobce zpochybnil správnost právního závěru, že není aktivně věcně legitimovaný ve sporu o pohledávku z půjčky, kterou poskytl se svou zemřelou manželkou žalovaným, za situace, kdy žalovaná je vedle žalobce jedním ze tří dědiců zůstavitelky a kdy tato pohledávka nebyla projednána v dědickém řízení. Protože odvolací soud nastolenou otázku (v rozsahu níže uvedeném) vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, je dovolání (částečně) přípustné.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle §149 obč. zák. společné jmění manželů zaniká zánikem manželství (odst. 1.). Zanikne-li společné jmění manželů, provede se vypořádání, při němž se vychází z toho, že podíly obou manželů na majetku patřícím do jejich společného jmění jsou stejné. Každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. Stejně tak se vychází z toho, že závazky obou manželů vzniklé za trvání manželství jsou povinni manželé splnit rovným dílem (odst. 2).
Podle §150 odst. 4 obč. zák. nedošlo-li do tří let od zániku společného jmění manželů k jeho vypořádání dohodou, nebo nebyl-li do tří let od jeho zániku podán návrh na jeho vypořádání rozhodnutím soudu, platí ohledně movitých věcí, že se manželé vypořádali podle stavu, v jakém každý z nich věci ze společného jmění manželů pro potřebu svou, své rodiny a domácnosti výlučně jako vlastník užívá. O ostatních movitých věcech a o nemovitých věcech platí, že jsou v podílovém spoluvlastnictví a že podíly obou spoluvlastníků jsou stejné; totéž platí přiměřeně o ostatních majetkových právech, pohledávkách a závazcích manželům společných.
Podle §175l odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz. čl. II bod 3. zákona č. 293/2013 Sb.; dále jen „občanský soudní řád“), měl-li zůstavitel s pozůstalým manželem majetek ve společném jmění, soud rozhodne o obvyklé ceně tohoto majetku v době smrti zůstavitele a podle zásad uvedených v občanském zákoníku určí, co z tohoto majetku patří do dědictví a co patří pozůstalému manželovi. Závisí-li rozhodnutí na skutečnosti, která zůstala mezi pozůstalým manželem a některým z dědiců sporná, postupuje soud podle §175k odst. 3 občanského soudního řádu.
Podle §175x občanského soudního řádu objeví-li se po právní moci usnesení, jímž bylo řízení o dědictví skončeno, nějaký zůstavitelův majetek, popřípadě i dluh, provede se o tomto majetku řízení o dědictví; objeví-li se pouze dluh zůstavitele, řízení o dědictví se neprovede.
Podle §154 odst. 1 o. s. ř. je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení.
Jedním z možných způsobů zániku společného jmění je smrt manžela (tak jako v posuzovaném případě). Měl-li zůstavitel s pozůstalým manželem majetek ve společném jmění, zjišťuje soud (soudní komisař) jeho rozsah a obecnou cenu v době zániku společného jmění (v době smrti zůstavitele) a provádí jeho vypořádání podle zásad uvedených v občanském zákoníku (§149 odst. 2 a 3 obč. zák.). Smyslem vypořádání je určit, které z věcí, práv nebo z jiných majetkových hodnot náležejících do společného jmění, popřípadě jaká jejich část (podíl), tvoří předmět dědictví a které z nich, popřípadě jaká jejich část (podíl), připadají pozůstalému manželovi. Při zjišťování, které věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty patřily do společného jmění, jaké měli manželé společné závazky, co každý z manželů vynaložil ze svého na společný majetek nebo co bylo ze společného majetku vynaloženo na jejich ostatní majetek, vychází soud ze shodných tvrzení účastníků (dědiců a pozůstalého manžela). Zůstala-li některá z těchto okolností mezi pozůstalým manželem a dědici nebo mezi dědici po skutkové stránce sporná, postupuje soud (soudní komisař) podle §175k odst. 3 občanského soudního řádu, tj. omezí se jen na zjištění jejich spornosti a při vypořádání společného jmění k ní nepřihlíží. Takový majetek nebo dluhy, jichž se spornost týká, nejsou v dědickém řízení vypořádány a účastníci (dědici nebo pozůstalý manžel) se pak mohou domáhat svých práv k tomuto majetku nebo ohledně těchto dluhů žalobou mimo řízení o dědictví (§175y odst. 1 občanského soudního řádu). Po právní moci usnesení, kterým bylo řízení skončeno, soud může (smí) provést řízení o dědictví jen o majetku, který - jak vyplývá z §175x občanského soudního řádu - dosud (v době do právní moci tohoto usnesení) nebyl v řízení o dědictví znám. Za dosud v řízení neznámý se zásadně pokládá takový zůstavitelův majetek, který v průběhu řízení o dědictví neuvedl (netvrdil) žádný z účastníků řízení o dědictví a který nevyplynul ani jinak nevyšel najevo z výsledků předběžného šetření nebo ze zpráv, které byly soudu v řízení sděleny na jeho dotaz, anebo z šetření, která byla soudem provedena v rámci přípravy jednání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1221/2011).
Nedošlo-li do tří let od zániku společného jmění manželů k jeho vypořádání dohodou nebo nebyl-li do tří let od jeho zániku podán návrh na jeho vypořádání rozhodnutím soudu, nastupuje vypořádání v důsledku zákonné nevyvratitelné domněnky (§150 odst. 4 obč. zák.); podle ní platí ohledně movitých věcí, že se manželé vypořádali podle stavu, v jakém každý z nich věci ze společného jmění manželů pro potřebu svou, své rodiny a domácnosti výlučně jako vlastník užívá. O ostatních movitých věcech a o nemovitých věcech platí, že jsou v podílovém spoluvlastnictví a že podíly obou spoluvlastníků jsou stejné; totéž platí přiměřeně o ostatních majetkových právech, pohledávkách a závazcích manželům společných. Tříletá lhůta od zániku SJM je hmotněprávní časovou hranicí, ve které mohou účastníci činit předmětem řízení o vypořádání majetkového společenství jednotlivé věci a hodnoty. Po uplynutí této lhůty nastupují k věcem (ostatním majetkovým právům, pohledávkám a závazkům), které nejsou předmětem dohody o vypořádání ani předmětem soudního řízení o vypořádání SJM, účinky nevyvratitelné domněnky vypořádání a tyto hodnoty jsou vypořádány způsobem výslovně zákonem upraveným v §150 odst. 4 obč. zák. Dojde-li k vypořádání podle zákonné domněnky, je nepřípustné dodatečně - po uplynutí zákonné tříleté lhůty - zahrnovat majetkové hodnoty do vypořádání SJM prostřednictvím soudu (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1192/2007, ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2881/2008, ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1068/2008, ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 22 Cdo 5232/2008, a ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2742/2012, jakož Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. Komentář. §1-459. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 1011 s.). Obdobně v rozsudcích ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 51/2011, nebo ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1785/2014, Nejvyšší soud vyjádřil právní závěr, že soudnímu řízení o vypořádání mohou být podrobeny jen ty součásti SJM, u kterých došlo k uplatnění požadavku na soudní vypořádání ve lhůtě tří let od zániku zákonného majetkového společenství. V usnesení ze dne 10. 5. 2005, sp. zn. 30 Cdo 681/2004, pak Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil právní názor, podle něhož předmětem vypořádání SJM (jež zaniklo úmrtím jednoho z manželů), které bylo zúženo smlouvou uzavřenou jejími účastníky ve smyslu §143a odst. 1 obč. zák., již není majetek a závazky, ohledně kterých bylo společné jmění zúženo, v případě, že zúžení se týkalo majetku a závazků nabytých či vzniklých po uzavření předmětné smlouvy, a byly již mezi manžely vypořádány nebo se na ně vztahuje nevyvratitelná domněnka vypořádání ve smyslu §150 odst. 4 obč. zák.
V daném případě byla půjčka poskytnuta ze SJM žalobce a jeho manželky, která zemřela dne 4. 4. 2012. Protože žádný z účastníků dědického řízení nezařadil pohledávku z půjčky jako majetkovou hodnotu náležející do společného jmění žalobce a zůstavitelky (a ani jinak nevyšla v dědickém řízení najevo), soud ji nevzal v úvahu při zjištění jeho rozsahu a obecné ceny v době zániku (v době smrti zůstavitelky) a nevypořádal ji, tj. neurčil, že náleží do společného jmění, a jaká její část tvoří předmět dědictví a jaká připadá žalobci coby pozůstalému manželovi. Jelikož pohledávka, resp. její část nebyla předmětem dědění, nedošlo (dosud) mezi dědici k jejímu vypořádání v řízení o dědictví.
Soud prvního stupně rozhodl o věci rozsudkem ze dne 18. 6. 2015, tedy v době, kdy již uplynula tříletá lhůta od zániku SJM. Poněvadž žalovaná pohledávka tvořící předmět zaniklého SJM nebyla učiněna do tří let od úmrtí zůstavitelky předmětem dědického řízení, došlo k jejímu vypořádání uplatněním zákonné domněnky ve smyslu §150 odst. 4 obč. zák., která nastala dnem 8. 4. 2015 (srov. §122 odst. 2, 3 obč. zák.). Žalobce se tak stal vlastníkem jedné poloviny této pohledávky a její zbývající jedna polovina připadla do dědictví po zůstavitelce. Soud prvního stupně a následně i odvolací soud pochybily, jestliže přehlédly, že žalobce je v důsledku nastalé zákonné domněnky vypořádání SJM ve sporu aktivně věcně legitimován v rozsahu 880.000 Kč (s příslušenstvím). Okolnost, že řízení bylo zahájeno dříve, než nastala domněnka vypořádání (dne 7. 5. 2014), není významná, neboť pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení (§154 odst. 1 občanského soudního řádu). V tomto rozsahu se tudíž žalobci podařilo zpochybnit správnost závěru odvolacího soudu o nedostatku jeho aktivní věcné legitimace.
Dovolací soud z uvedených důvodů rozsudek odvolacího soudu v části výroku, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku zamítajícím žalobu v rozsahu 880.000 Kč s příslušenstvím a v nákladových výrocích, a ve výrocích o nákladech odvolacího řízení zrušil podle §243e odst. 1 o. s. ř. (podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu nebyly dány). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil ve stejném rozsahu (včetně nákladových výroků) i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
V části napadající tu část rozsudku odvolacího soudu, jíž bylo rozhodnuto o zbývající jedné polovině žalované pohledávky (880.000 Kč s příslušenstvím), která na základě uplatnění domněnky vypořádání SJM připadla do dědictví po zůstavitelce, neshledal dovolací soud dovolání přípustným ve smyslu §237 o. s. ř.
Judikatura dovolacího soudu i odborná komentářová literatura jsou zajedno v tom, že dědictví se nabývá smrtí zůstavitele (§460 obč. zák.). K nabytí dědictví zůstavitelovými dědici nedochází jen na základě smrti zůstavitele. Právní úprava dědického práva vychází z principu ingerence státu při nabývání dědictví; znamená to mimo jiné, že dědictví se sice nabývá smrtí zůstavitele (s účinností ke dni smrti zůstavitele), ale jen tehdy a v takové podobě, jak to vyplývá z usnesení o dědictví. Zanechal-li zůstavitel více dědiců, jsou dědici v době od smrti zůstavitele až do potvrzení dědictví nebo vypořádání dědiců pravomocným usnesením soudu považováni za vlastníky všeho majetku patřícího do dědictví (všech věcí, pohledávek a jiných majetkových práv zůstavitele) a z právních úkonů, týkajících se věcí nebo majetkových práv patřících do dědictví, jsou oprávněni a povinni vůči jiným osobám společně a nerozdílně, přičemž jejich dědický podíl vyjadřuje míru, jakou se navzájem podílejí na těchto právech a povinnostech. Ve sporech s jinými osobami, týkajících se věcí nebo majetkových práv patřících do dědictví, mají dědici postavení tzv. nerozlučných společníků (§91 odst. 2 o. s. ř.). To platí i v případě, jestliže se vypořádání dědictví provádí dodatečně, protože se po právní moci rozhodnutí, jímž bylo původní řízení o dědictví skončeno, objeví nový (v původním dědickém řízení neznámý) majetek (srov. např. odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1820/99, a ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4549/2007, jakož odvolacím soudem zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 774/2009, obsahující odkaz na předchozí rozhodovací praxi, dále Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. §460 až 880. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009 1375 a násl. s.).
Jestliže - tak jako v posuzovaném případě - nedošlo dosud v dědickém řízení mezi více dědici (tj. žalobcem, žalovanou a H. M.) k vypořádání části pohledávky, která se v důsledku zákonné fikce vypořádání SJM žalobce a zůstavitelky měla stát předmětem dědění, jsou dědici vůči dlužníkům zůstavitelky oprávněni společně a nerozdílně. Za této situace tak žalobce, coby jeden z dědiců zůstavitelky, není věcně legitimován sám (pro sebe) požadovat po zůstavitelčiných dlužnících, aby mu uhradili pohledávku (byť jen její část) připadající do dědictví.
Protože odvolací soud vyřešil otázku věcné legitimace jednoho z více dědiců k uplatnění pohledávky, jež nebyla přihlášena a vypořádána v rámci dědického řízení, v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod posoudit tuto otázku jinak, dovolací soud dovolání v této části pro nepřípustnost odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.). Nepřípadné jsou odkazy na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 366/99 a sp. zn. 29 Odo 824/2003, s nimiž je podle přesvědčení žalobce napadený rozsudek v řešení nastolené otázky v rozporu; otázka věcné legitimace v nich nebyla posuzována v dědických souvislostech.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243g odst. 1 věta první, §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. června 2017
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu