ECLI:CZ:NS:2017:33.CDO.2039.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 2039/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně Z. Z. , zastoupené JUDr. Stanislavem Červencem, advokátem se sídlem Praha 10, Bělocerkevská 1301/26, proti žalované R. H. , zastoupené JUDr. Jaroslavou Ježkovou, advokátkou se sídlem Nová Paka, K. J. Erbena 1266, o 909.499 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 3 C 219/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 10. 2016, č. j. 17 Co 191/2016-522, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 14.810,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jaroslavy Ježkové, advokátky se sídlem Nová Paka, K. J. Erbena 1266.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil rozsudek ze dne 8. 3. 2016, č. j. 3 C 219/2007-458, kterým Okresní soud v Semilech zamítl žalobu o zaplacení částky 909.499 Kč se specifikovanými úroky z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (učinil tak poté, co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 18. 3. 2015, č. j. 33 Cdo 1538/2013-367, ve znění usnesení ze dne 20. 5. 2015, č. j. 33 Cdo 1538/2013-382, zrušil předchozí rozsudek odvolacího soudu ze dne 18. 1. 2012, č. j. 17 Co 484/2011-314, i rozsudek soudu prvního stupně ze dne 22. 3. 2011, č. j. 3 C 219/2007-256, v jeho výroku zamítajícím žalobu a v nákladových výrocích a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno po 31. 12. 2013, avšak v řízení zahájeném před 1. 4. 2014, kdy nabyl účinnosti zákon č. 293/2013 Sb., bylo v řízení o dovolání postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1,7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.; dále jen o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
V posuzovaném případě žalobkyně a její manžel Emil Zelinka (jenž v průběhu řízení zemřel a jeho právní nástupkyní se stala žalobkyně) se po žalované a původně žalovaném J. Z. (ve vztahu k němuž bylo řízení zastaveno v důsledku zpětvzetí žaloby) domáhali (původně) zaplacení 1.818.998 Kč s příslušenstvím. Uváděli, že žalovaným tuto částku postupně poskytli na pořízení rodinného domu v J. (posléze na rekonstrukci domu v M.) a že žalovaní se za to zavázali vybudovat pro ně v domě bytovou jednotku o velikosti 2+1 a pomoci jim v nemoci a stáří; poskytnutí peněžních prostředků bylo podmíněno závazkem žalovaných. Manželství žalovaných bylo rozvedeno a svůj závazek z uzavřené dohody nesplnili.
Odvolací soud převzal zjištění, k nimž soud prvního stupně dospěl na základě zhodnocení jím provedených důkazů, a to, že žalobkyně s manželem poskytli synovi J. Z. a žalované (jeho tehdejší manželce) peněžní prostředky a očekávali, že jim, jak je to v rodinách obvyklé, bude poskytnuta pomoc ve stáří včetně bydlení. V souvislosti s očekáváním výpomoci, kterou sama žalobkyně označovala jako „podporu“, nedošlo k žádné konkrétní dohodě, z níž by vznikl žalovaným závazek vrátit peněžní prostředky, jestliže se očekávání žalobkyně a jejího manžela nenaplní. Nebylo prokázáno, že poskytnuté plnění bylo vázáno na trvání manželství žalovaných a že bylo podmíněno tvrzeným závazkem žalovaných. Nebyla-li prokázána existence dohody s obsahem tvrzeným žalobkyní, odvolací soud (z takto zjištěného skutkového stavu věci) ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že žalobkyni nemohlo vzniknout právo na vydání bezdůvodného obohacení, které na její (a manželův) úkor měli získat žalovaná (a původní žalovaný) plněním z právního důvodu, který odpadl, ve smyslu §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 (srov. §3028 zákona č. 89/2012 Sb.; dále jen „obč. zák.).
Žalobkyně přípustnost dovolání spatřuje výslovně v tom, že „napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam“ a formuluje otázky, které mají podle jejího přesvědčení zásadní význam, ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, které se však na posuzovanou věc nevztahuje. Nicméně v dovolání (posuzováno podle jeho obsahu - §41 odst. 2 o. s. ř.) současně ve vztahu k vylíčení jeho přípustnosti vytýká odvolacímu soudu, že se odchýlil od nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2369/13 tím, že jeho skutkový závěr o neexistenci dohody jí tvrzeného obsahu neodpovídá výsledkům dokazování a tomu, co vyplývá z obsahu spisu; namítá, že odvolací soud tímto postupem porušil čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Námitkou, že skutkový závěr odvolacího soudu, podle něhož nebyla prokázána existence dohody účastníků řízení, v níž by žalobci podmínili (vázali) poskytnutí peněžních prostředků žalovaným jejich závazkem postarat se o ně ve stáří včetně bydlení, neodpovídá tomu, co vyplývá z provedeného dokazování, žalobkyně zpochybňuje správnost skutkového zjištění, k němuž dospěl soud prvního stupně hodnocením provedených důkaz a s nímž se odvolací soud ztotožnil (shledal, že skutková zjištění soudu prvního stupně mají oporu v provedeném dokazování, neboť soud vzal v úvahu pouze skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesu účastníků vyplynuly, či jinak vyšly za řízení najevo, a nepominul rozhodné skutečnosti, a uzavřel, že z výsledků dokazování nelze učinit závěr o existenci žalobkyní tvrzené dohody). Dovolací soud konstatuje, že samotné hodnocení důkazů soudem - opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů podle §132 o. s. ř., který platí i pro odvolací řízení (§211 o. s. ř.) - zásadně nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. a že nesprávná či neúplná skutková zjištění nejsou způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Důkazům, které byly v řízení provedeny a následně zhodnoceny, odpovídá skutkový závěr o neexistenci smlouvy mezi žalobkyní a žalovanou. Není zde extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a hodnocení důkazů není založeno na libovůli. Namítané pochybení odvolacího soudu tak nemohlo založit porušení ústavně zaručených práv a svobod žalobkyně a dovolání nelze přiznat přípustnost podle §237 o. s. ř., neboť žalobkyní nastolená skutková otázka nemá průmět do jejích základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13).
Z hlediska přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. jsou nepřípadné námitky žalobkyně, že odvolací soud se při posouzení otázek, zda se právo z bezdůvodného obohacení promlčelo a zda námitka promlčení byla uplatněna v rozporu s dobrými mravy, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v dovolání označené). Na vyřešení těchto otázek hmotného práva totiž napadené rozhodnutí nespočívá; soud prvního stupně i odvolací soud se k nim vyslovily nad rámec závěru o neopodstatněnosti uplatněného nároku z bezdůvodného obohacení.
K vadám řízení ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; protože tato podmínka naplněna není, je bezcenná výtka žalobkyně, že odvolací soud se nevypořádal s jejími námitkami a výhradami k důkaznímu řízení před soudem prvního stupně a věc neprojednal řádně.
Nepředložila-li žalobkyně k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Žalobkyně sice výslovně napadla rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, ve vztahu k výrokům o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů však žádnou argumentaci - natož tu, jež by se vázala k obligatorním údajům ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. doplnitelným jen ve lhůtě uvedené v §241b odst. 3 o. s. ř. - nevznesla.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 26. července 2017
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu