ECLI:CZ:NS:2017:33.CDO.2061.2017.1
sp. zn. 33 Cdo 2061/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce R. S. , zastoupeného Mgr. Tomášem Bubrjakem, advokátem se sídlem v Praze 8, Prvního pluku 206/7, proti žalované E. M. , zastoupené JUDr. Mgr. Slavomírem Hrinkem, advokátem se sídlem v Praze 3, Jičínská 2348/10, o zaplacení 418.002,27 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 10 C 150/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. února 2017, č. j. 19 Co 2446/2016-241, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 10.280 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Tomáše Bubrjaka, advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Písku rozsudkem ze dne 15. července 2016, č. j. 10 C 150/2015-190, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku 418.002,27 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 30. 5. 2015 do zaplacení (výrok I.), co do částky 48.997,73 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 30. 5. 2015 do zaplacení žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 2. února 2017, č. j. 19 Co 2446/2016-241, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích I. a III. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované jako nepřípustné odmítl. Vyjádřil se k dovolacím námitkám a zcela se ztotožnil se závěry odvolacího soudu.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř., v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil o ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
Formulace, že dovolání „je přípustné, protože napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva a procesního práva (vzájemný regres jednotlivých splátek, platnost započtení, rozpor s dobrými mravy, procesní obrana, překvapivé rozhodnutí, nepřezkoumatelnost rozhodnutí a zásada spravedlivého procesu), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a částečně v rozhodování dovolacího soudu dosud tato otázka nebyla vyřešena“ , není řádným vylíčením přípustnosti dovolání, neboť žalovaná nespecifikuje, od jakých rozhodnutí dovolacího soudu se měl odvolací soud v té které označované právní otázce odchýlit, případně kterou z právních otázek, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, považuje za dovolacím soudem dosud neřešenou. Absence správného údaje o tom, v čem podle žalované spočívá splnění předpokladů přípustnosti dovolání (tj. správného vymezení přípustnosti ve smyslu §237 o. s. ř.), zatěžuje podání v tomto rozsahu kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit.
V čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pokud jde o zmiňované právní otázky „regresu splátek, započtení, procesní obrany účastníka řízení“ pak nelze dovodit ani z obsahu dovolání, jehož podstatnou část tvoří výtky, které nevystihují jediný způsobilý dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř., neboť odvolací soud je s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3603/2015, rekriminován, že zatížil řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (pominul neurčitost žalobního petitu, neprovedl důkaz trestním spisem, porušil zásadu rovnosti stran a právo na spravedlivý proces, jeho rozsudek je nepřezkoumatelný, překvapivý a názorově disproporční při hodnocení procesní obrany a započtení proti žalobnímu nároku).
Námitka, že odvolací soud dezinterpretoval závěry, které přijal Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 5/2002 (a právní otázku dobrých mravů tudíž posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu), je spojena s prosazováním vlastní skutkové verze žalované, která odhlíží od zjištění, na nichž odvolací soud založil svůj závěr, že jednání žalobce nedosáhlo takové intenzity, aby bylo možno dovodit, že výkon žalobou uplatněného práva je v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb./, dále jen „obč. zák.“). Žalovaná odvolacímu soudu vytýká, že při poměřování věci korektivem dobrých mravů nevzal v úvahu, že žalobce vůči ní i její dceři páchal násilnou trestnou činnost, bránil jí ve výkonu (spolu)vlastnického práva tím, že jí zamezil v přístupu do nemovitosti výměnou zámků, znemožnil jí provozovat hotel podle platné nájemní smlouvy, zatímco sám protiprávně uzavřel nájemní smlouvu se společností Rosa Bianca a čerpá z ní zisk, resp. namítá, že odvolací soud tyto skutečnosti nepovažoval za významné ve světle zjištění, že žalovaná je nadále spoluvlastnicí ideální poloviny nemovitostí a že přistoupila k úvěru na jejich pořízení a rekonstrukci jako solidární dlužník. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a o. s. ř. však není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud. Nesprávná, popř. neúplná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ).
Žalovaná sice v dovolání výslovně napadla „všechny výroky rozsudku“ odvolacího soudu, ve vztahu k nákladovému výroku však žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním údajům ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. doplnitelným jen ve lhůtě uvedené v §241b odst. 3 o. s. ř. – nevznesla.
Lze uzavřít, že dovolání, které je zčásti vadné, směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 26. července 2017
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu