ECLI:CZ:NS:2017:33.CDO.2169.2015.1
sp. zn. 33 Cdo 2169/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně H. T., proti žalovaným 1) K. M. , a 2) D. K. , zastoupeným Mgr. Jaroslavem Jurášem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Lešetín IV/777, o 220.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 26 C 21/2013, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně-pobočky ve Zlíně ze dne 11. listopadu 2014, č. j. 60 Co 157/2014-246, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Zlíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 11. 2013, č. j. 26 C 21/2013, zamítl žalobu, kterou žalobkyně požadovala po každé z žalovaných zaplacení částky 110.000 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení; zároveň rozhodl o nákladech řízení. Součet žalovaných částek měl představovat půjčku žalobkyně otci žalovaných P. Ř., který dne 5. 7. 2011 zemřel, aniž půjčku vrátil. Soud prvního stupně zamítavé rozhodnutí odůvodnil závěrem, podle něhož žalobkyně neprokázala uzavření smlouvy o půjčce.
Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 11. 11. 2014, č. j. 60 Co 157/2014-246, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části zamítavého výroku v rozsahu úroku z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 110.000 Kč od 23. 1. 2013 do 25. 1. 2013 (výroky I. a II.); ve zbývající zamítavé části jej změnil tak, že uložil každé z žalovaných zaplatit žalobkyni 110.000 Kč se 7,05 % ročním úrokem z prodlení od 26. 1. 2013 do zaplacení (výroky III. a IV.). Každé z žalovaných uložil zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 88.874,50 Kč (výroky V. a VI.) a rozhodl o nákladech řízení vzniklých státu a o poplatkové povinnosti žalovaných (výroky VII. až X.). Přitom – jde-li o výrok o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a žalovanými – uzavřel, že žalobkyně má podle §142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Podle obsahu spisu neshledal žádné důvody zvláštního zřetele hodné, pro něž by žalobkyni podle §150 o. s. ř. nemělo být toho právo zcela nebo z části přiznáno. Žalobkyně sice nepostupovala v souladu s ustanovením §142a odst. 1 o. s. ř., jelikož nezaslala žalovaným nejméně 7 dní před podáním žaloby na jejich doručovací adresu, popř. na poslední známou adresu, výzvu k plnění. Odvolací soud však s odkazem na §142a odst. 2 o. s. ř. dospěl k závěru, že tu jsou důvody zvláštního zřetele, pro které jí lze náhradu nákladů výjimečně přiznat. Již v dědickém řízení vedeném Okresním soudem ve Zlíně pod sp. zn. 33 D 1255/2011 po zemřelém P. Ř. požadovala po žalovaných jako právních nástupkyních dlužníka vrácení částky 220.000 Kč. U jednání před pověřenou soudní komisařkou JUDr. Lenkou Řezáčovou dne 5. 1. 2012 žalované pohledávku žalobkyně neuznaly. Proto soudní komisařka poučila žalobkyni o možnosti domáhat se zaplacení sporné částky v řízení před soudem, s čímž žalované byly srozuměny. Za této situace žalobkyně nezaslala výzvu k plnění podle §142a odst. 1 o. s. ř.
Jen proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení podaly žalované (dále též „dovolatelky“) dovolání, které mají za přípustné podle §237 o. s. ř., namítajíce, že spočívá na vyřešení otázky procesního práva, týkající se výkladu ustanovení §142a o. s. ř., která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Konkrétně jde o naplnění požadavku „důvodů zvláštního zřetele hodných“ proto, aby úspěšnému žalobci byly přiznány náklady řízení v situaci, kdy před podáním žaloby nezaslal žalovaným předžalobní výzvu podle §142a o. s. ř. Současně považují dovolání za přípustné pro řešení otázky poučovací povinnosti soudu při aplikaci §142a odst. 2 o. s. ř. Dovolatelky prosazují dále názor, že rozsudek odvolacího soudu se odchyluje od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od jeho rozsudku ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 33 Cdo 1636/2008, podle něhož „oznámení věřitele adresované soudnímu komisaři (notáři), jímž se připojuje se svou pohledávkou za zůstavitelem k dědickému řízení, není výzvou dědicům ke splnění dluhu zůstavitele splatného na požádání.“ Naopak odvolací soud přijal závěr, že „žalobkyně uplatnila vůči žalovaným jako právním nástupcům po zemřelém P. Ř. nárok na vrácení půjčky 220.000 Kč v rámci dědického řízení po zemřelém Petru Řehákovi vedeném u Okresního soudu ve Zlíně, pod sp. zn. 33 D 1255/2011.“
Dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění do 31. 12. 2013 (srovnej čl. II. bod. 2 zákona č. 404/2012 Sb., a čl. II. bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (§239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Nejvyšší soud otázku výkladu §142a o. s. ř. - podle dovolatelek dosud nevyřešenou - již v mezidobí vyřešil, a to v rozsudku ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4388/2013, publikovaném pod č. 75/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sbírka“), jenž ovšem dovolatelkám v době podání dovolání nemohl být znám. V něm na základě bohaté citace svých vlastních rozhodnutí, jakož i rozhodnutí Ústavního soudu, se zřetelem k základním zásadám, na nichž je vybudováno občanské soudní řízení, zdůraznil, že „důvodem, pro který byl občanský soudní řád „doplněn“ o ustanovení §142a o. s. ř., bylo – jak je zřejmé z účelu tímto ustanovením sledovaným – zabránit praktikám věřitelů, kteří (primárně) neměli zájem na dobrovolném (mimosoudním) zaplacení svých pohledávek, nýbrž právě na „zvýšení“ těchto pohledávek o náklady soudního řízení (zpravidla o odměnu za zastupování advokátem - §137 odst. 2 o. s. ř.), které často výrazně převyšovaly samotnou pohledávku. Takto vymezený účel ustanovení §142a o. s. ř., jakož i výše popsané zásady občanského soudního řízení je nezbytné mít na zřeteli v případech, kdy žalobce požadavku ustanovení §142a o. s. ř. nedostojí a nezašle žalovanému výzvu k plnění ve lhůtě nejméně sedmi dnů před podáním žaloby na adresu pro doručování, případně na poslední známou adresu. Má-li totiž být naplněn účel občanského soudního řízení, je nezbytné – při respektování zásady rovnosti účastníků před soudem (viz čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky) – posuzovat otázku případného (ne)přiznání práva na náhradu nákladů řízení s akcentem na hledisko vyvážené ochrany základních práv dotčených osob (žalobce a žalovaného). V tomto směru nelze izolovaně posuzovat (jen) to, zda žalobce způsobem určeným ustanovením §142a o. s. ř. vyzval žalovaného k plnění, nýbrž je nezbytné přihlédnout i k dalším okolnostem konkrétní věci, zejména pak k povaze (a výši) uplatněné pohledávky (za účelem uvážení, zda vskutku při naplnění obecné míry obezřetnosti lze uvažovat o „opomenutí“ dlužníka), k postoji dlužníka k (následně) uplatněné pohledávce, jakož i k reakci dlužníka na zahájení soudního řízení a doručení žaloby. Jinými slovy, jelikož (i) pro rozhodování o náhradě nákladů řízení je rozhodující stav v době vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu, nebude absence výzvy podle ustanovení §142a o. s. ř. zásadně důvodem pro nepřiznání náhrady nákladů řízení v případech, kdy žalovaný (dlužník) ani po doručení žaloby dluh nezaplatí, popřípadě jinak nepřivodí jeho zánik (viz např. započtením). Není-li totiž dlužník ochoten (nebo schopen) exis t ující dluh ve lhůtě odpovídající ustanovení §142a o. s. ř. zaplatit [respektive jinak „zajistit“, aby věřitel dosáhl účelu, pro který podal žalobu o zaplacení, jinak – srov. např. ustanovení §71a zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád)], není dán sebemenší důvod sankcionovat „pochybení“ věřitele, jde-li o absenci předžalobní výzvy k plnění.“ K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil rovněž v usnesení ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2620/2014, a v rozsudku ze dne 3. 6. 2016, sp. zn. 21 Cdo 582/2015. Nutno zdůraznit, že žalované ani po obdržení žaloby ve lhůtě odpovídající §142a odst. 1 o. s. ř. sporné částky žalobkyni nezaplatily, ani jiným způsobem nepřivodily zánik žalované pohledávky.
Ze shora uvedených důvodů tak nebyla pro věc určující otázka poučovací povinnosti soudu při aplikaci §142a odst. 2 o. s. ř. a otázka uplatnění pohledávky v dědickém řízení po zemřelém P. Ř. vedeném u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 33 D 1255/2011; dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže být v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, č. j. 33 Cdo 1636/2008.
Dovolatelky sice výslovně podaly dovolání i proti výrokům o náhradě nákladů řízení vzniklých státu a o poplatkové povinnosti, ve vztahu k nimž však žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním údajům ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. doplnitelným jen ve lhůtě uvedené v §241b odst. 3 o. s. ř. – nepřednesly.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaných podle §243c odst. 1, 2 o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. května 2017
JUDr. Václav Duda
předseda senátu