ECLI:CZ:NS:2017:33.CDO.260.2017.1
sp. zn. 33 Cdo 260/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Blankou Moudrou ve věci žalobce M. Z., zastoupeného Mgr. Petrem Houžvičkou, advokátem se sídlem Břeclav, Jana Palacha 121/8, proti žalovanému G. V., zastoupenému JUDr. Milanem Staňkem, advokátem se sídlem Brno, Dlážděná 704/12c, o 253.914 Kč, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 5 C 938/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 4. 2016, č. j. 14 Co 176/2015-428, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Břeclavi rozsudkem ze dne 2. 10. 2014, č. j. 5 C 938/99-375, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 267.000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), žalobu o zaplacení částky 24.575,60 Kč a úroků z prodlení z částky 291.575,60 Kč ve výši 14,3 % ročně od 1. 4. 1997 do zaplacení zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků (výrok III.) a státu (výroky IV. a V.).
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 4. 2016, č. j. 14 Co 176/2015-428, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v části výroku I. o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 253.914 Kč a v napadené části výroku II. o zamítnutí žaloby o zaplacení úroku z prodlení z částky 267.000 Kč ve výši 14,3 % ročně od 1. 4. 1997 do zaplacení (výrok I. a/), změnil jej ve zbývající části výroku I. tak, že žalobu zamítl v rozsahu povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 13.086,- Kč (výrok I. b/), zrušil jej ve výrocích III. a IV. o nákladech řízení státu a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok I. c/); současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo (výrok II.).
Rozsudek odvolacího soudu ve výrocích I. a/ a II. napadl žalovaný dovoláním, jež žalobce navrhl odmítnout pro nepřípustnost.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) - dále jen „o. s. ř.“.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Dovolání žalovaného shora uvedený postulát nesplňuje. Žalovaný k otázce přípustnosti dovolání uvádí jen to, že dovolání je přípustné „podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.“. Z obsahu dovolání přes jeho obsáhlost není patrno nic, co by naplňovalo zákonný požadavek vylíčení přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), tj. které ze čtyř kritérií uvedených v §237 o. s. ř. má žalovaný za splněné. Navíc, odkazuje-li žalobce při vymezení přípustnosti dovolání na „§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.“, zjevně přehlíží, že občanský soud řád ve znění vztahujícím se na daný případ uvedené ustanovení neobsahuje.
Protože dovolání proti rozsudku odvolacího soudu neobsahuje náležitost vyžadovanou §241a odst. 2 o. s. ř., a žalovaný včas (tj. po dobu trvání lhůty k dovolání - srov. §241b odst. 3 o. s. ř.) tuto vadu, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat, neodstranil, dovolací soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
I když výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba v tomto případě zdůvodňovat (§243f odst. 3 o. s. ř.), sluší se poznamenat, že náklady, které vznikly žalobci v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání žalovaného, nelze považovat za účelně vynaložené, neboť uvedené vyjádření nevystihuje důvod, pro který bylo dovolání žalovaného odmítnuto.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. ledna 2017
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu