ECLI:CZ:NS:2017:33.CDO.425.2017.1
sp. zn. 33 Cdo 425/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Ivanou Zlatohlávkovou ve věci žalobců a) Ing. T. H. , zastoupeného Mgr. Veronikou Loužeckou Beerovou, advokátkou se sídlem v Litvínově, Masarykovo nám. 292, b) Ing. M. V. , zastoupené Mgr. Lukášem Trojanem, advokátem se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, a c) Doc. RNDr. P. S., DrSc., zastoupeného Mgr. Lukášem Trojanem, advokátem se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, proti žalované SIAL - LITH, s.r.o. v likvidaci , se sídlem v Moravském Písku, Podhájí, identifikační číslo osoby 263 07 341, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 8 Cm 186/2006, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 7. 2016, č. j. 8 Cmo 21/2015-647, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (soud prvního stupně) usnesením ze dne 2. 7. 2013, č. j. 8 Cm 186/2006-460, ve znění opravného usnesení ze dne 15. 9. 2015 č. j. 8 C 186/2006-598, nevyhověl návrhu žalované, aby bylo pokračováno v přerušeném řízení o zrušení rozhodčího nálezu.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 18. 7. 2016, č. j. 8 Cmo 21/2015-647, usnesení soudu prvního stupně (ve znění opravného usnesení) změnil tak, že „v řízení se pokračuje“.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (srov. čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
Dovolání shora uvedený postulát nesplňuje, neboť v něm není vůbec specifikováno, které ze čtyř kritérií přípustnosti uvedených v §237 o. s. ř. má žalovaná za splněné; k vymezení přípustnosti se totiž nijak nevyjadřuje. V čem žalovaná spatřuje splnění předpokladů přípustnosti pak nelze dovodit ani z obsahu dovolání, jehož podstatu tvoří rekapitulace dosavadního průběhu řízení a výtky, že odvolací soud vycházel při rozhodování o pokračování v řízení z nesprávných zjištění.
Absence správného vymezení přípustnosti ve smyslu §237 o. s. ř. zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit. Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím se řízení ve věci nekončí, bude i o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci (§243c odst. 1, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. dubna 2017
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu