ECLI:CZ:NS:2017:33.CDO.4491.2015.1
sp. zn. 33 Cdo 4491/2015-74
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně Tomiha, s. r. o . se sídlem v Ostravě, 28. října 438/219, identifikační číslo 29446767, proti žalovanému L. V. , o 23.499,37 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 11 C 266/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 4. 2015, č. j. 25 Co 103/2015-51, takto:
1. Dovolání se odmítá .
2. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným Okresnímu soudu v Chebu dne 12. 5. 2014 se žalobkyně domáhala zaplacení částky 23.499,37 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení. V části „C“ formuláře návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu uvedla, že „právní předchůdce věřitele, společnost GE Money Bank, a . s., IČO 25672720, uzavřela s dlužníkem (žalovaným) dne 26. 3. 2009 smlouvu o poskytování bankovních produktů a služeb – smlouvu o běžném účtu č. a smlouvu o povolení debetního zůstatku Flexikredit. Na základě této smlouvy byl dlužník oprávněn používat platební kartu a využívat povolený debetní zůstatek běžného účtu. Pro neplnění povinností (překročení povoleného debetního zůstatku) ze strany dlužníka byl v souladu se základními produktovými podmínkami spotřebitelského kontokorentního úvěru povolený debetní zůstatek Flexikredit zrušen a spolu s překročenou částkou převeden na nový úvěrový účet č. dne 24. 9. 2012. Převedená částka byla dále zvýšena o poplatek za odeslání oznámení o převodu Flexikreditu na úvěrový účet, úrok za nepovolené přečerpání běžného účtu a sankční poplatky podle aktuálního sazebníku, včetně poplatku za otevření úvěrového účtu. Uvedený součet jednotlivých částek je v souladu se smlouvou, jistinou nového úvěru. Pro neplnění ze strany dlužníka řádně splácet – splatný Flexikredit a úrok za splatný Flexikredit, jehož výše 24 % p. a. z jistiny nového úvěru je uvedena v úrokovém lístku platném v době od podepsání smlouvy až do podání žaloby, odstoupil právní předchůdce věřitele od úvěrové smlouvy, úvěr sesplatnil a vyzval dlužníka k okamžitému zaplacení dlužné částky. Dne 12. 2. 2014 byla mezi původním věřitelem pohledávky, společností GE Money Bank, a. s., IČO 25672720, a žalobcem uzavřena rámcová smlouva o postoupení pohledávek, na jejímž základě byl postoupen i uplatněný nárok.“
Jelikož se elektronický platební rozkaz vydaný Okresním soudem v Chebu dne 15. 5. 2014, č. j. EPR 116334/2014-5, nepodařilo doručit, byl usnesením téhož soudu ze dne 9. 6. 2014, č. j. EPR 116334/2014-8, zrušen.
Usnesením ze dne 17. 7. 2014, č. j. 11 C 266/2014-11, byli účastníci vyzváni k vyjádření, zda souhlasí, aby soud rozhodl bez nařízení jednání s tím, že nevyjádří-li se ve lhůtě 7 dnů od doručení tohoto usnesení, bude mít soud zato, že s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.
Právnímu zástupci žalobce Mgr. Davidu Jüngerovi bylo dne 18. 11. 2014 doručeno do jeho datové schránky předvolání k jednání nařízenému na den 6. 1. 2015 ve 13.00 hod. za použití vz. 27 (předvolání zástupce účastníka k prvnímu jednání ve věcech, v nichž může být jednáno bez přítomnosti účastníků, platí-li předvolání též pro zastupovaného účastníka, pokud nebylo provedeno přípravné jednání podle §114c o. s. ř.).
Okresní soud v Chebu (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. 1. 2015, č. j. 11 C 266/2014-30, žalobu zcela zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 29. 4. 2015, č. j. 25 Co 103/2015-51, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. S odkazem na §79 odst. 1 o. s. ř. a §120 o. s. ř. zdůraznil, že občanský soudní řád ukládá účastníkovi řízení povinnost označit důkazy k prokázání jeho tvrzení. Ke každému jednotlivému žalobnímu tvrzení musí označit jedinečný důkaz, aby soud mohl uvážit, zda navržený důkaz provede; tuto úvahu nemůže soud ovšem provést v situaci, jsou-li důkazy označeny souhrným způsobem, tj. jako v nyní souzené věci, tzn. tím způsobem, že je na soudu, aby z množiny příloh doručených spolu s žalobou, či dodaných v průběhu řízení, sám zjišťoval, které údaje z příloh jsou pro věc určující, a které nikoli. Ne každá příloha připojená k žalobě může být zároveň důkazem. Argumentovala-li žalobkyně tím, že jí nejprve soud prvního stupně zaslal výzvu k vyjádření podle §115a odst. 1 o. s. ř., a následně ve věci nařídil jednání, jehož se její právní zástupce (s omluvou) nezúčastnil, odvolací soud dodal, že nařízením jednání dal soud prvního stupně účastníkům jednoznačně najevo, že věc není způsobilá k projednání jen na základě předložených listin. Podle obsahu podání ze dne 19. 12. 2014 žalobkyně neoznačila žádné důkazní prostředky.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které má za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (čl. II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb - dále jen „o. s. ř.“), neboť uvedený rozsudek je rozhodnutím, jímž se řízení končí a závisí na vyřešení otázky procesního práva - legitimního očekávání – která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Nesouhlasí se závěrem, podle něhož měla předpokládat, že byla-li nejprve vyzvána k tomu, aby se vyjádřila k možnosti rozhodnutí bez nařízení jednání a následně soud prvního stupně ve věci nařídil jednání, že přehodnotil svou úvahu o tom, že věc je způsobilá k rozhodnutí jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, a že bude poskytovat poučení podle §118a o. s. ř. Na základě výzvy byla přesvědčena, že dosud označené a předložené důkazy k rozhodnutí věci stačí. Přesvědčení žalobkyně nemůže zvrátit odkaz na §170 odst. 2 o. s. ř., podle něhož usnesením, kterým se upravuje vedení řízení, není soud vázán. Za této situace považuje rozhodnutí soudu prvního stupně za překvapivé. Podle judikatury soudu nižších stupňů, konkrétně usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 12 Co 233/2005, „jde o nepředvídatelné rozhodnutí, jestliže soud chtěl zprvu rozhodnout o věci bez nařízení jednání podle §115a o. s. ř., avšak pro nesouhlas žalovaného s tímto postupem, nakonec ve věci nařídil jednání, k němuž se žalobce nedostavil, a posléze žalobu zamítl s odůvodněním, že žalobce ve sporu neunesl důkazní břemeno, neboť k prokázání žalobních tvrzení neoznačil potřebné důkazy, aniž by tento důkazní deficit (realizovanou poučovací povinnost) žalobci signalizoval.“ Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož tím, že po výzvě soud prvního stupně nařídil jednání, dal účastníkům jednoznačně najevo, že věc není způsobilá k „projednání v písemném styku.“
Podle §236 odst. 1 o. s. ř., dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srovnej §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, a zda je tedy dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, neboť není úkolem dovolacího soudu, aby na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí sám vymezoval předpoklady přípustnosti dovolání v souladu s §237 o. s. ř., a nahrazoval tak plnění procesní povinnosti dovolatele.
Spojuje-li dovolatelka přípustnost dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, pomíjí, že při posuzování přípustnosti dovolání musí jít o takovou otázku, na níž byl výrok rozsudku odvolacího soudu z hlediska právního posouzení založen. Jestliže na jejím řešení není rozhodnutí odvolacího soudu založeno, pak dovolání pro její řešení nemůže být podle §237 o. s. ř. přípustné.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že dovolatelka procesním právem aprobovaným způsobem neoznačila důkazy ke svým žalobním tvrzením, a žalobě tak nebylo možno vyhovět, a nikoli na otázce jejího legitimního očekávání (vyhovění žalobě v situaci, kdy k ní připojila přílohy, neboť souhlas s projednáním věci bez nařízení jednání chápala jako krok směřující k vyhovění žalobě). Nutno akcentovat, že vyjádření účastníka řízení k výzvě soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, tj. s rozhodnutím jen na základě listin předloženými účastníky, neznamená, že žalobě bude automaticky vyhověno, nýbrž pouze tolik, že soud je toho názoru, že o žalobě lze rozhodnout pouze na základě listin (důkazů) předložených účastníky řízení (tzn. i strany žalované). Nařídí-li přes předchozí výzvu podle §115a o. s. ř. přesto soud jednání, musí strana žalující předpokládat, že soud svoji předchozí úvahu, že lze o věci rozhodnout bez nařízení jednání, přehodnotil, a považuje za nezbyté, aby ve věci proběhlo jednání.
K výhradám dovolatelky vůči odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu nutno uvést, že judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) zastává názor, že ačkoliv čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, nemůže být tento závazek chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument, a proto rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu [srovnej rozsudky ESLP ve věcech V. d. H. versus Nizozemsko ze dne 19. dubna 1994 (stížnost č. 16034/90), R. T. versus Španělsko ze dne 9. prosince 1994 (stížnost č. 18390/91), H. versus Francie ze dne 19. února 1998 (stížnost č. 20124/92, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 1998-I) a H. versus Finsko ze dne 27. září 2001 (stížnost č. 49684/99)]. Odvolací soud se tak při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu [viz rozsudek ESLP ve věci H. versus Finsko ze dne 19. prosince 1997 (stížnost č. 20772/92)]. Shodně judikuje i Ústavní soud ČR (srov. odůvodnění nálezu ze dne 11. května 2004, sp. zn. III. ÚS 266/03, uveřejněného ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 33, pod č. 67).
Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí), pak přehlíží, že k vadám řízení dovolací soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 30. listopadu 2017
JUDr. Václav Duda
předseda senátu