ECLI:CZ:NS:2017:33.CDO.5250.2016.1
sp. zn. 33 Cdo 5250/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce Ing. J. W. , zastoupeného Mgr. Ing. Jiřím Horou, advokátem se sídlem Brno, Moravské náměstí 690/15, proti žalované M. H. , zastoupené Mgr. Sylvou Medkovou, advokátkou se sídlem Znojmo, Rudoleckého 909/8, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 7 C 194/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2016, č. j. 21 Co 31/2015-144, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 24. 10. 2014, č. j. 7 C 194/2013-109, zamítl žalobu o nahrazení projevu vůle žalované, jímž je povinna učinit žalobci nabídku (blíže specifikovaného znění) ke koupi spoluvlastnického podílu id. 1/5 blíže specifikovaných nemovitostí (dále jen „nemovitosti“), který odkoupila od M. W., spoluvlastnického podílu id. 1/5 nemovitostí, který odkoupila od M. J., spoluvlastnického podílu id. 1/5 nemovitostí, který odkoupila od E. B., a spoluvlastnického podílu id. 1/5 nemovitostí, který odkoupila od R. W., a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. 5. 2016, č. j. 21 Co 31/2015-144, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil (výrok I.), ve výroku o nákladech řízení jej změnil jen co do výše přiznané náhrady (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz čl II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.; dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§237 až §238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Žalobce spojuje přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. s tím, že právní otázka, na jejímž řešení záviselo napadené rozhodnutí, nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena, resp. odvolací soud se při jejím posouzení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 567/2015). Konkrétně se domáhá přezkumu právního závěru, že jeho nárok vyplývající z porušení předkupního práva podle §603 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 (viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb.; dále jen „obč. zák.“), je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobce a jeho sourozenci M. J., E. B., M. W. a R. W. se rozhodli v roce 2010 prodat nemovitosti - pozemek , jehož součástí je stavba - rodinný dům , a pozemek, zapsané na LV č. 56 vedeném Katastrálním úřadem pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Z. pro katastrální území a obec M. (dále opět jen „nemovitosti“) v jejich spoluvlastnictví (každý z nich vlastnil ideální 1 /
5
) jako celek; za tím účelem uzavřeli dne 1. 11. 2010 dohodu o společném postupu při prodeji za cenu alespoň 1.200.000 Kč (na každého z nich mělo připadnout 240.000 Kč). V nemovitosti bydlel jen R. W., přičemž na jeho spoluvlastnický podíl byla nařízena exekuce. Žalobce jako zmocněnec všech ostatních sourozenců jednal se zájemci o koupi nemovitostí, z nichž jednou z nich byla i žalovaná, která nabízela každému za spoluvlastnický podíl 200.000 Kč. Podmínkou prodeje bylo vyplacení exekuce za R. W.. Protože žádný ze zájemců nenabídl kupní cenu v požadované výši 1.200.000 Kč, žalobce jejich nabídky odmítl. Nicméně zbylí sourozenci prodali své spoluvlastnické podíly žalované, každý za 200.000 Kč. R. W. kupní smlouvu uzavřel dne 16. 2. 2011, kdy žalovaná se podílela na vypořádání dluhů vztahujících se k jeho spoluvlastnickému podílu, ostatní sourozenci uzavřeli kupní smlouvu dne 26. 1. 2011. V katastru nemovitostí jsou spoluvlastníky nemovitostí zapsány žalovaná v rozsahu ideálních 4 /
5
a žalobce v rozsahu ideální 1 /
5
. Nabídku žalobci k odkoupení spoluvlastnického podílu učinily jen M. J. a E. B., avšak ve lhůtě kratší než dvouměsíční k odkoupení podílu. Žalobce věděl o převodech spoluvlastnických podílů na žalovanou od počátku, kontroloval ji, zda a jakým způsobem byly uhrazeny dluhy R. W.; žalovaná mu dne 2. 3. 2011 oznámila, že veškeré závazky jsou uhrazeny. Žalobce dne 4. 5. 2011 prostřednictvím emailu nabídl žalované prodej svého podílu za 399.000 Kč, žalovaná však jeho nabídku nepřijala. Žalobce žalovanou upozornil na porušení svého předkupního práva dopisy z června 2012. Namísto žaloby z porušení předkupního práva podal dne 12. 11. 2012 žalobu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem z důvodů neshod účastníků ohledně jejich užívání. V rámci tohoto řízení byl v září 2013 vypracován znalecký posudek, v němž znalec stanovil obecnou cenu nemovitostí ve výši 750.000 Kč. Poté, co žalobce podal dne 23. 12. 2013 žalobu v této věci, řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví bylo usnesením ze dne 31. 3. 2014 přerušeno. Z takto zjištěného skutkového stavu věci odvolací soud dovodil, že sice bylo porušeno předkupní právo žalobce ostatními podílovými spoluvlastníky při prodeji jejich podílů žalované (§140, §603 odst. 3 obč. zák.), avšak shledal zde důvody pro odepření výkonu předkupního práva žalobce pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.
Judikatura dovolacího soudu se z hlediska právní otázky „nemravného“ výkonu práva ustálila v závěru, že smyslem §3 odst. 1 obč. zák. je zamezit výkonu práva, který sice odpovídá zákonu, avšak odporuje dobrým mravům, jež lze definovat jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, které v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura 8/1997 pod č. 62). Není tedy vyloučeno, že i takový výkon práva, který odpovídá zákonu, může být shledán v rozporu s dobrými mravy a že mu proto bude soudem odepřena právní ochrana.
Dovolací soud ve své rozhodovací praxi již v minulosti dovodil, že i uplatnění zákonného předkupního práva může být považováno za rozporné s dobrými mravy (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2003, sp. zn. 33 Odo 178/2003, a ze dne 30. 8. 2007, sp. zn. 22 Cdo 364/2007, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 567/2015). Konkrétně v rozsudku ze dne 30. 8. 2007, sp. zn. 22 Cdo 364/2007, na něhož odvolací soud odkázal, Nejvyšší soud shledal výkon předkupního práva v rozporu s dobrými mravy za situace, kdy spoluvlastník až rok a půl poté, co se dozvěděl o porušení předkupního práva, vyzval nabyvatele převedeného spoluvlastnického podílu, aby mu prodal získaný podíl, a to v reakci na spory vzniklé ohledně správy společné věci. Na toto rozhodnutí pak navázal Nejvyšší soud v usnesení ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 567/2015 (jímž argumentuje žalobce), v němž vyjádřil právní názor, podle něhož ze samotného časového odstupu mezi okamžikem, kdy se žalobce dozvěděl o porušení předkupního práva, a podáním žaloby, nelze dovozovat rozpor výkonu práva s dobrými mravy. Výkon předkupního práva však může být shledán jako rozporný s dobrými mravy, pokud je učiněn jako reakce na spory, čímž se snaží obejít zákon při řešení neshod spoluvlastníků při správě společného majetku.
Pojem dobrých mravů činí z ustanovení, která ho obsahují, právní normy s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. normy, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem. Vymezení hypotézy právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, je věcí zhodnocení konkrétní situace. Úvaha soudu, zda se výkon žalobou uplatněného práva příčí dobrým mravům, se proto vždy odvíjí od posouzení všech zvláštností toho kterého případu individuálně (nelze ji „objektivizovat“).
Žalobce, který v dovolání obšírně rekapituluje skutkový stav (přičemž jej „doplňuje“ tak, že motivací jeho jednání byla vždy pohnutka stát se výlučným vlastníkem nemovitostí), prosazuje závěr, že žádná ze zjištěných okolností nedosahuje jednotlivě intenzity naplňující rozpor s dobrými mravy a že delší časový odstup v němž podal žalobu na nahrazení projevu vůle, avšak dosud v rámci promlčecí doby, nemůže být kritériem pro hodnocení výkonu jeho práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. V tomto ohledu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 567/2015, od něhož se odvolací soud napadeným rozhodnutím - podle jeho mínění - odchýlil. Odvolací soud založil žalobcem zpochybňovaný právní závěr na posouzení více (nikoliv pouze jediné) najevo vyšlých skutečností. Bral zřetel nejen na uplatnění práva žalobce z porušeného předkupního práva až krátce před uplynutím promlčecí doby, ale přihlédl i k ostatním podstatným okolnostem týkajícím se účasti žalobce na organizování prodeje nemovitostí a jeho snahy prodat svůj podíl žalované za vyšší cenu než ostatní spoluvlastníci. Vzal rovněž v úvahu časovou návaznost žaloby z porušeného předkupního práva na žalobu o zrušení podílového spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem pro tvrzené rozpory ohledně jejich užívání a na obecnou cenu nemovitostí zjištěnou v tomto řízení. Odvolací soud správně zhodnotil všechny skutečnosti ve svém souhrnu a jím posouzený zjištěný skutkový rámec daného případu odpovídá závěrům přijatým (v odvolacím soudem citovaném) rozhodnutí ze dne 30. 8. 2007, sp. zn. 22 Cdo 364/2007, na které Nejvyšší soud navázal v dalších rozhodnutích (srovnej např. rozsudek ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5064/2015), od nichž není důvodu odchylovat se ani v této věci. Odkazuje-li žalobce na rozhodnutí ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 567/2015, pomíjí, že v něm byla řešena odlišná situace, kdy rozpor výkonu předkupního práva s dobrými mravy byl soudem shledán jen v tom, že žaloba byla podána s delším časovým odstupem od porušení předkupního práva.
Jelikož úvaha odvolacího soudu, že výkon předkupního práva žalobcem je v rozporu s dobrými mravy, není z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená, lze uzavřít, že k dovolacímu přezkumu otevřená otázka není otázkou neřešenou a odvolací soud ji posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Nejvyšší soud nepřípustné dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 31. května 2017
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu