ECLI:CZ:NS:2017:33.CDO.556.2017.1
sp. zn. 33 Cdo 556/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce Mgr. V. K., zastoupeného Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem Praha 1, Na Florenci 2116/15, proti žalovanému A. Š., zastoupenému Mgr. Tomášem Šmucrem, advokátem se sídlem Plzeň-Doubravka, V Malé Doubravce 1242/27, o 500.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 21 C 99/2016, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2016, č. j. 70 Co 318/2016-69, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Žalobce se domáhá po žalovaném zaplacení 500.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 31. 3. 2015 do zaplacení z titulu smlouvy o půjčce.
Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 19. 7. 2016, č. j. 21 C 99/2016-46, zamítl námitku místní nepříslušnosti vznesenou žalovaným. Dovodil, že námitku místní nepříslušnosti uplatněnou v podání, které došlo soudu dne 7. 7. 2016, žalovaný neučinil při prvním procesním úkonu, který mu příslušel, ve smyslu §105 odst. 1 o. s. ř.; posoudil ji proto jako opožděnou (§105 odst. 4 o. s. ř.). Konstatoval, že prvním procesním úkonem žalovaného ve věci bylo jeho písemné vyjádření k žalobě, které došlo soudu dne 27. 5. 2016 (a jeho doplnění dne 2. 6. 2016), aniž v něm namítl nedostatek místní příslušnosti.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. 8. 2016, č. j. 70 Co 318/2016-69, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se zcela se soudem prvního stupně, že žalovaný námitku místní nepříslušnosti nevznesl při prvním procesním úkonu, jenž mu v řízení náležel, resp. jenž učinil. Žalovaný se k žalobě vyjádřil písemně dne 27. 5. 2016 a poté znovu 2. 6. 2016; ani v jednom z těchto vyjádření námitku místní nepříslušnosti neuplatnil. Učinil tak až v podání ze dne 7. 7. 2016, tedy až při třetím procesním úkonu, který v tomto řízení realizoval. Odvolací soud proto ve shodě se soudem prvního stupně vyhodnotil námitku žalovaného jako opožděnou. Zdůraznil přitom, že předmětem jeho přezkumu bylo výhradně jen to, zda žalovaný uplatnil námitku včas či nikoli. Mimo rámec odvolacího přezkumu se odvolací soud vyjádřil i k možnosti posuzování místní příslušnosti z vlastní iniciativy soudu prvního stupně, pokud by tento pro postup podle §105 odst. 1 o. s. ř. shledal zákonné podmínky.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Spojuje-li žalovaný přípustnost dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, musí jít o takové otázky, na nichž byl výrok usnesení odvolacího soudu z hlediska právního posouzení skutečně založen. Takovými nejsou žalovaným předložené otázky, a to „ určení místní příslušnosti soudu v případech, kdy fyzická osoba v postavení žalovaného tvrdí, že se zdržuje na více adresách s úmyslem zdržovat se na nich trvale, s tím, že současně tvrdí, že skutečně bydlí jen na jediné z těchto adres“, a „určení místní příslušnosti soudu v případě, že se předmět řízení, co do žalobou uplatněného nároku, z hlediska k důkazu předložených vzájemných smluvních ujednání účastníků, v základu týká jejich práv k nemovitostem, které jsou však v obvodu jiného soudu, než u kterého byla podána žaloba“. Na posouzení těchto právních otázek totiž napadené rozhodnutí nespočívá.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání odmítl jako nepřípustné (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím se řízení ve věci nekončí, bude i o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. července 2017
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu