ECLI:CZ:NS:2017:33.CDO.5692.2016.1
sp. zn. 33 Cdo 5692/2016-261
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Ivanou Zlatohlávkovou ve věci žalobkyně Z. H., zastoupené Mgr. Davidem Rašovským, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 135/68, jako právní nástupkyně původní žalobkyně A. Š., zemřelé dne 25. 12. 2015, proti žalované N. P. (dříve N. P.), zastoupené Mgr. Petrou Hrubou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Španělská 742/6, o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 1 C 222/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 26. července 2016, č. j. 15 Co 61/2016-204, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pelhřimově rozsudkem ze dne 29. září 2015, č. j. 1 C 222/2014-141, určil, že původní žalobkyně A. Š. (právní předchůdkyně žalobkyně) je vlastníkem „nemovitých věcí označených jako pozemek p. č. st. 27/1, jehož součástí je dům č. p. 18 na p. č. st. 27/1 (v části obce J.), pozemek p. č. st. 27/2, jehož součástí je dům č. p. 31 na p. č. st. 27/2 (v části obce J.), pozemek p. č. 15 s dalšími součástmi a příslušenstvím, dosud zapsány v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Vysočinu, Katastrální pracoviště Pelhřimov na LV č. 794 pro obec 548081 J. a katastrálního území 661040 J. u H.“, a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 26. června 2016, č. j. 15 Co 61/2016-204, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že A. Š., posledně bytem J., zemřelá dne 25. 12. 2015, byla ke dni svého úmrtí vlastnicí nemovitých věcí označených jako pozemek p. č. st. 27/1, jehož součástí je dům č. p. 18 na p. č. st. 27/1 (v části obce J.), pozemek p. č. st. 27/2, jehož součástí je dům č. p. 31 na p. č. st. 27/2 (v části obce J.), a pozemek p. č. 15 s dalšími součástmi a příslušenstvím, zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Vysočinu, Katastrálního pracoviště Pelhřimov na LV č. 794 pro obec 548081 J. a katastrální území 661040 J. u H., a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
Předmětné dovolání shora uvedený postulát nesplňuje, neboť žalovaná jeho přípustnost zdůvodnila pouhou parafrází ustanovení §237 o. s. ř., konkrétně namítla, že „ napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dále otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena“ , aniž specifikovala, jakou právní otázku, resp. jaké právní otázky má přitom na mysli, případně od kterého (kterých) rozhodnutí dovolacího soudu se odvolací soud podle jejího názoru při svém rozhodování odchýlil. V čem žalovaná spatřuje splnění předpokladů přípustnosti svého dovolání nelze dovodit ani z jeho obsahu; dovolací argumentace totiž významově neodpovídá žádnému ze čtyř kritérií uvedených v §237 o. s. ř. a její podstatou je zpochybnění skutkových zjištění (konkrétně zjištění, že A. Š. v době uzavření darovací smlouvy trpěla těžkou demencí, smlouvu uzavřela v duševní poruše, která ji k tomuto právnímu úkonu činila neschopnou), z nichž soudy obou stupňů při právním posouzení věci vycházely. Skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení zpochybnit a nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ). Domáhá-li se dovolatelka aplikace ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „NOZ“), sluší se poukázat na závěry, které přijal Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněném pod číslem 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dovodil, že ustanovení §3030 NOZ, nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou účinnost ustanovení §1 až 14 NOZ na dříve (do 31. 12. 2013) vzniklé právní vztahy (poměry).
Absence řádného údaje o tom, v čem podle dovolatelky spočívá splnění předpokladů přípustnosti dovolání (tj. správného vymezení přípustnosti ve smyslu §237 o. s. ř.), zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit. Dovolací soud proto dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O návrhu na odklad právní moci napadeného rozhodnutí (§243 písm. a/ o. s. ř.), který neshledal důvodným, dovolací soud v souladu se svou ustálenou praxí nerozhodoval.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. ledna 2017
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu