ECLI:CZ:NS:2017:33.CDO.5800.2016.1
sp. zn. 33 Cdo 5800/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně E L P L Y, spol. s r. o. , se sídlem v Chomutově, Husova 2160/12, identifikační číslo 602 80 999, zastoupené JUDr. Martou Klenovskou, advokátkou se sídlem v Chomutově, Na Příkopech 902, proti žalovaným 1) V. M. a 2) I. M. , zastoupeným JUDr. Vladimírem Linhartem, advokátem se sídlem v Lounech, Mírové náměstí 48, o zaplacení 503.618,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 23 C 166/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. června 2016, č. j. 17 Co 218/2015-507, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení 20.382 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Vladimíra Linharta, advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Chomutově rozsudkem ze dne 22. prosince 2014, č. j. 23 C 166/2008-361, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni 503.618,70 Kč se specifikovanými úroky z prodlení a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 14. června 2016, č. j. 17 Co 218/2015-501, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů a o nákladech řízení státu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Žalovaní navrhli, aby dovolací soud dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Žalobkyně odvolacímu soudu vytýká, že po odstoupení od smlouvy o dílo podle §642 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb., dále jen „obč. zák.“), neprovedl vypořádání podle zásad vypořádání bezdůvodného obohacení (§457 a §458 obč. zák.), tedy ve výši odpovídající nejnižším nákladům, které by žalovaní museli v daném místě a čase vynaložit na zhotovení dokončené části stavby s přihlédnutím k vadám, které stavba vykazovala. Na přípustnost dovolání usuzuje z toho, že odvolací soud se odchýlil od závěrů, které přijal Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4820/2008, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod č. 111/2009. Zcela však přitom přehlíží, že odvolací soud neposoudil odstoupení od smlouvy o dílo podle §642 odst. 2 obč. zák. nýbrž podle §642 odst. 1 obč. zák. Dovolání je v tomto směru založeno na kritice právního závěru, který odvolací soud neučinil a ani učinit nemohl, protože vycházel z odlišné kvalifikace odstoupení od smlouvy, než dovozuje žalobkyně.
Právní závěr odvolacího soudu, že žalovaní odstoupili od smlouvy o dílo podle §642 odst. 1 obč. zák., žalobkyně v dovolání nezpochybnila procesně regulérním postupem (v dovolání uvedla pouze tolik, že „z provedeného dokazování jednoznačně vyplývá, že žalovaní přistoupili k odstoupení od smlouvy za situace, když bylo zřejmé, že dílo nebude dokončeno včas a v předpokládané kvalitě“ ), ani v souladu s požadavky na vylíčení přípustnosti dovolání v intencích §237 o. s. ř. a §241a odst. 2 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 16. srpna 2017
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu