ECLI:CZ:NS:2017:33.CDO.5988.2016.1
sp. zn. 33 Cdo 5988/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně Mgr. N. P. , zastoupené Mgr. Danielem Sekaninou, advokátem se sídlem Brno, Sukova 49/4, proti žalovanému M. H. , o 400.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 29 C 298/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 5. 2016, č. j. 57 Co 748/2015-111, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozhodnutím krajský soud změnil rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 8. 2015, č. j. 29 C 298/2014-54, tak, že zamítl žalobu o zaplacení 400.000 Kč se specifikovanými úroky z prodlení, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů a o náhradě nákladů řízení státu. Odvolací soud po zopakování některých důkazů v odvolacím řízení a zhodnocení všech důkazů jednotlivě a v jejich vzájemné souvislosti po skutkové stránce uzavřel, že žalobkyně v řízení neprokázala uzavření smlouvy o půjčce, na jejímž základě poskytla žalovanému 400.000 Kč. Po právní stránce proto dovodil, že z důvodu neexistence smlouvy o půjčce (§657 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb./; dále jen „obč. zák.“) není žaloba opodstatněná.
Žalobkyně napadla rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním.
V dovolacím řízení bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.); dále jen „o. s. ř.“.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Námitkou, že skutkové závěry odvolacího soudu, podle nichž nebyla prokázána existence půjčky (tj. kdy k uzavření smlouvy o půjčce mělo mezi nimi dojít, ani že žalovaný na základě tvrzené smlouvy převzal od žalobkyně peněžní plnění), neodpovídají tomu, co vyplývá z provedeného dokazování, žalobkyně zpochybnila správnost skutkových zjištění, k nimž odvolací soud dospěl hodnocením důkazů (z nichž některé zopakoval v odvolacím řízení). Pomíjí, že samotné hodnocení důkazů soudem - opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů podle §132 o. s. ř., která platí i pro odvolací řízení (§211 o. s. ř.) - zásadně nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. a že nesprávná či neúplná skutková zjištění nejsou způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Žalobkyně svůj právní názor, podle něhož je žalovaný coby dlužník povinen jí coby věřitelce plnit ze smlouvy o půjčce, prosazuje procesně neregulérním způsobem. Zpochybnění právního posouzení věci odvolacím soudem totiž buduje na vlastní (od odvolacího soudu odlišné) skutkové verzi. Přehlíží přitom, že pro dovolací soud je závazný skutkový stav, na němž odvolací soud založil rozhodnutí věci, a v dovolacím řízení jej nelze úspěšně zpochybnit. Vzhledem k výše uvedenému jsou proto z hlediska úvah o přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. irelevantní odkazy žalobkyně na rozhodnutí dovolacího soudu, od nichž se měl odvolací soud odchýlit svým závěrem o neexistenci právního vztahu účastníků řízení ze smlouvy o půjčce. Důkazům, které odvolací soud zhodnotil, odpovídá skutkový závěr o neexistenci smlouvy o půjčce podle §657 a násl. obč. zák.; jinak řečeno, dovolací soud zde neshledává extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a hodnocení důkazů není založeno na libovůli (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13).
Se zřetelem ke shora řečenému bylo nadbytečné zvažovat, zda dovolání je přípustné k posouzení závěru o předčasnosti žaloby, který odvolací soud zaujal jen pro případ prokázání existence smlouvy o půjčce, jejímiž smluvními stranami by byli účastníci řízení; tak tomu ovšem nebylo.
Spatřuje-li žalobkyně přípustnost dovolání v tom, že odvolací soud se svým závěrem, že žalovaný se na její úkor bezdůvodně neobohatil, odchýlil od rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 33 Cdo 3756/2013 a sp. zn. 28 Cdo 4740/2010, jsou její odkazy nepřiléhavé pro skutkovou odlišnost případů, které byly zmiňovanými rozhodnutími řešeny. Tak v prvně označeném rozhodnutí se dovolací soud vymezoval ke smlouvě o půjčce z pohledu naplněnosti její reálné povahy (žádný z přípustných způsobů odevzdání předmětu půjčky žalobkyní žalovanému nebyl v posuzovaném případě součástí zjištěného skutkového stavu věci). V druhém rozhodnutí se dovolací soud sice zabýval otázkou, kdo je v rámci odpovědnosti za bezdůvodné obohacení pasivně legitimován, avšak závěr odvolacího soudu, že žalovaný není osobou, která se (v případě neexistence smlouvy o půjčce) na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila, jestliže žalobkyně neplnila jemu, ale K. H., není v rozporu s vypořádáním získaného bezdůvodného obohacení podle zásad obsažených v §451 a násl. obč. zák.
K vadám řízení ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; protože tato podmínka naplněna není, jsou bezcenné výtky, že odvolací soud nesplnil vůči žalobkyni poučovací povinnost a že porušil její právo na spravedlivý proces.
Nepředložila-li žalobkyně k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., dovolací soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Žalobkyně sice výslovně napadla rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, ve vztahu k výrokům o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a o náhradě nákladů řízení státu však žádnou argumentaci - natož tu, jež se váže k obligatorním údajům ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., doplnitelným jen ve lhůtě uvedené v §241b odst. 3 o. s. ř. - nevznesla.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. května 2017
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu