ECLI:CZ:NS:2017:33.CDO.6032.2016.1
sp. zn. 33 Cdo 6032/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Blankou Moudrou ve věci žalobce P. B., zastoupeného JUDr. Liborem Janků, advokátem se sídlem Cheb, Mánesova 265/13, proti žalované SAPE-CARS.CZ s. r. o. se sídlem Praha 10, Dopravní 500/9, zastoupené Mgr. Filipem Macháčkem, advokátem se sídlem Praha 10, Ruská 614/42, o 69.156 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 34 C 284/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2016, č. j. 69 Co 215/2016-170, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 5.082 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Filipa Macháčka, advokáta.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 19. 4. 2016, č. j. 34 C 284/2013-142, zamítl žalobu o zaplacení 69.156 Kč s příslušenstvím (výrok I.), rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky (výrok II.) a o náhradě nákladů řízení státu (výrok III.).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 9. 2016, č. j. 69 Co 215/2016-170, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. potvrdil, ve výroku II. jej změnil jen co do výše přiznané náhrady nákladů řízení; jinak jej v tomto výroku potvrdil. Současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, které žalovaná navrhla pro nepřípustnost odmítnout.
Podle §241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž ke splnění uvedené náležitosti dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Žalobce v dovolání k otázce, v čem shledává přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., uvádí, že napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která je soudy rozhodována rozdílně, než jak o ní bylo rozhodnuto rozsudky nalézacího a odvolacího soudu“. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, neboť obecné soudy řeší rozdílně právní otázku, zda zjištěné vady předmětu koupě a jeho postup při reklamaci vad naplnily právní důvod pro odstoupení od kupní smlouvy. Takový případ přípustnosti dovolání ovšem občanský soudní řád ve znění, jež se vztahuje na posuzovaný případ, nezná. Žalobce nedostál zákonnému požadavku vylíčení přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. patrně proto, že vycházel z občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012. Přípustnost dovolání totiž opírá o rozdílnost řešení nastolené právní otázky obecnými soudy, přičemž cituje ustanovení §237 občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012, v němž byla přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. postavena na kritériu zásadní právní významnosti rozhodnutí. Opomíjí, že od 1. 1. 2013 již není „zásadní právní významnost“ napadeného rozhodnutí pro přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. relevantní. Z hlediska způsobilosti založit přípustnost dovolání je proto právně bezvýznamné dovolací tvrzení, že napadený rozsudek má po právní stránce zásadní význam (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jelikož dovolání proti rozsudku odvolacího soudu vykazuje vadu, kterou žalobce včas neodstranil (§241b odst. 3 o. s. ř.), a v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat, dovolací soud dovolání odmítl podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 51/2013, ze dne 31. 10. 2013, sen. zn. 29 NSČR 92/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež obstálo i v ústavní rovině; Ústavní soud ústavní stížnost proti němu podanou usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, odmítl).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 20. června 2017
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu