ECLI:CZ:NS:2017:33.ICDO.48.2017.1
KSPL 53 INS XY
153 ICm XY
sp. zn. 33 ICdo 48/2017-84
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně FIXCREDIT MONEY s.r.o. se sídlem Ostrava-Moravská Ostrava, Poděbradova 992/111, identifikační číslo 285 94 266, zastoupené Mgr. Danielem Tomíčkem, advokátem se sídlem Ostrava, Jurečkova 643/20, proti žalovaným 1) AGENTURA PRO REVITALIZACI A SPRÁVU PODNIKŮ - ARES, v.o.s. se sídlem Karlovy Vary, Jáchymovská 41/73, identifikační číslo 263 30 351, jako insolvenčního správce dlužníků M. G. a R. G., 2) M. G., bytem XY, a 3) R. G., bytem XY (adresa pro doručování XY), o popření pohledávky, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 153 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníků M. G. a R. G., vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 53 INS XY, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 10. 2016, č. j. 153 ICm XY, 104 VSPH XY (KSPL 53 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 14. 3. 2016, č. j. 153 ICm XY (KSPL 53 INS XY), zamítl žalobu o určení, že pohledávka č. 2 žalobkyně za dlužníky M. G. a R. G., přihlášená do insolvenčního řízení dlužníků, vedeného u Krajského soudu v Plzni, sp. zn. KSPL 53 INS XY, je v celé přihlášené výši 863.345,57 Kč po právu, a rozhodl o nákladech řízení.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 10. 2016, č. j. 153 ICm XY, 104 VSPH XY (KSPL 53 INS XY), rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Žalobkyně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Za takovou označila otázku, „zda souběh více zajišťovacích prostředků, zejména smluvní pokuty a zástavního práva, způsobuje neplatnost ujednání o smluvní pokutě“, tj. otázku tzv. „přezajištění“ závazku. Odvolacímu soudu vytýká neprávnost právního závěru, že za zjištěných okolností případu je ujednání o smluvní pokutě ve výši 0,25 % denně z dlužné částky, obsažené ve smlouvě o úvěru uzavřené dne 9. 9. 2013, neplatné, neboť se příčí dobrým mravům (§39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb./; dále jen „obč. zák.“).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 3. 2015, č. j. KSPL 53 INS XY, bylo rozhodnuto o úpadku dlužníků M. G. a R. G. (dále též „dlužnice“, „dlužník“). Žalobkyně přihláškou č. P13 přihlásila pohledávku č. 2 ve výši 863.345.57 Kč z titulu smluvní pokuty ve výši 0,25 % denně sjednané ve smlouvě o úvěru uzavřené dne 9. 9. 2013 (celková výše žalobkyní přihlášených pohledávek činila 2.968.375,32 Kč). Žalovaný ad 1/ (insolvenční správce) dne 5. 8. 2015 popřel pohledávku č. 2 s odůvodněním, že sjednaná smluvní pokuta je v rozporu s dobrými mravy. Žalobkyně a dlužník uzavřeli dne 9. 9. 2013 smlouvu o poskytnutí úvěru ve výši 1.300.000 Kč ve znění všeobecných obchodních podmínek a dne 10. 9. 2013 zástavní smlouvu k nemovitostem dlužníka v přibližné hodnotě 5.500.000 Kč a smlouvu o zřízení věcného břemene opravňující žalobkyni užívat předmětné nemovitosti po dobu 14 let za jednorázový poplatek 100 Kč. Ve smlouvě o úvěru její účastníci sjednali pro případ prodlení se splácením úvěru smluvní pokutu ve výši 0,25 % denně z dlužné částky a zvýšení úroku z úvěru o 15 %, dále jednorázovou smluvní pokutu ve výši 30 % z aktuální výše jistiny (pro případ prodlení s úhradou úvěru při ztrátě výhody splátek) a smluvní pokutu ve výši 100.000 Kč v případě nesplnění povinnosti doručit věřiteli prohlášení o poskytnutí úvěru s úředně ověřeným podpisem ve sjednané lhůtě v souvislosti s dočerpáním úvěru. Žalobkyně a dlužník v souvislosti se smlouvou o úvěru uzavřeli dne 10. 9. 2013 zástavní smlouvu k nemovitostem dlužníka v přibližné hodnotě 5.500.000 Kč za účelem zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru ve výši 1.300.000 Kč a smlouvu o zřízení věcného břemene opravňující žalobkyni užívat nemovitosti dlužníka po dobu 14 let za jednorázovou úplatu 100 Kč.
Odvolací soud především vyslovil právní závěr, že dlužníci nejsou ve věci pasivně legitimováni, neboť sporná pohledávka č. 2 byla přezkoumávána jako pohledávka nevykonatelná a zajištěná, takže její popření dlužníky nemá vliv na její zajištění (§410 odst. 2 insolvenčního zákona) a k takovému popření se váží pouze účinky předvídané §192 odst. 3 insolvenčního zákona. Žalobě vůči dlužníkům tudíž nebylo možno vyhovět již z tohoto důvodu. Ve shodě se soudem prvního stupně shledal ujednání o smluvní pokutě ve výši 0,25 % denně z dlužné částky neplatným pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu §39 obč. zák.
Jelikož žalobkyně nepředložila k dovolacímu přezkumu otázku nedostatku věcné pasivní legitimace žalovaných, na jejímž posouzení spočívá ta část rozsudku odvolacího soudu, kterou bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně zamítající žalobu ve vztahu k dlužníkům, nemohl dovolací soud již proto shledat dovolání v tomto rozsahu přípustným ve smyslu §237 o. s. ř. I kdyby totiž žalobkyně úspěšně zpochybnila právní závěr o neplatnosti ujednání o smluvní pokutě, na němž rovněž spočívá rozhodnutí zamítající žalobu vůči dlužníkům, nemohlo by to pro ni přivodit příznivější rozhodnutí dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3986/2013, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3812/2015, a důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009 sp. zn. IV. ÚS 560/08).
Oproti očekávání žalobkyně, že jí nastolená otázka nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu řešena, je tomu právě naopak. Nejvyšší soud se již otázkou „přezajištění“ pohledávky věřitele ve skutkově obdobném případě zabýval v usnesení ze dne 22. 11. 2016, sen. zn. 33 ICdo 22/2016. S připomenutím své ustálené rozhodovací praxe vyslovil právní názor, podle něhož sjednání smluvní pokuty odporuje dobrým mravům, jestliže i bez zajištění smluvní pokutou se věřiteli dostane dostatečného zajištění pohledávky. Za situace, kdy pohledávka věřitele byla zajištěna celým komplexem zajišťovacích prostředků (zejména zástavním právem), takže smluvní pokuta již nemohla plnit svoji sankční, preventivní ani uhrazovací funkci, dovodil, že ujednání o smluvní pokutě je z důvodů tzv. „přezajištění“ v rozporu s dobrými mravy a tudíž neplatné (§39 obč. zák.).
Odvolací soud se v nyní posuzovaném případě od této ustálené rozhodovací praxe neodchýlil. K závěru, že zajištění závazku dlužníka smluvní pokutou je nadměrné a tudíž nemravné, dospěl s přihlédnutím k ostatním instrumentům zajišťujícím pohledávku žalobkyně ze smlouvy o úvěru, dalším sankčním ujednáním zatěžujícím dlužníky a k okolnostem, za nichž byla smlouva o úvěru sjednána (zejména k uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene).
Zbylé námitky, jimiž žalobkyně argumentuje ve snaze prosadit svůj právní názor, že ujednání o smluvní pokutě není neplatné pro rozpor s dobrými mravy, jsou skutkového charakteru. Skutkový stav, z něhož odvolací soud vyšel při právním posouzení věci, je pro dovolací soud závazný a nelze jej v dovolacím řízení úspěšně zpochybnit (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.).
Žalobkyně sice výslovně napadla rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, ve vztahu k nákladovým výrokům však žádnou argumentaci - natož tu, jež by se vázala k obligatorním údajům ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. doplnitelným jen ve lhůtě uvedené v §241b odst. 3 o. s. ř. - nevznesla.
Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. listopadu 2017
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu