ECLI:CZ:NS:2017:33.ND.431.2016.1
sp. zn. 33 Nd 431/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce JUDr. M. Č., proti žalovanému M. Z. , místem podnikání v Olomouci, Hraniční 16/19, identifikační číslo osoby 436 12 792, o soudní prodej zástavy, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 3 C 71/2016, o přikázání věci z důvodu vhodnosti podle §12 odst. 2 o. s. ř. takto:
Věc vedená u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 3 C 71/2016 se nepřikazuje k projednání a rozhodnutí Okresnímu soudu v Olomouci.
Odůvodnění:
Žalobce dne 23. 2. 2016 navrhl, aby soud nařídil prodej zástavy váznoucí na movitých věcech zástavního dlužníka – žalovaného; soupis věcí byl nařízen usnesením Okresního soudu Praha – východ ze dne 9. 11. 2011, č. j. 18 Nc 9003/2011-14. Protože žalovaný žalobci svůj dluh dosud neuhradil, domáhá se žalobce soudního prodeje zástavy.
V podání ze dne 7. 9. 2016 žalovaný navrhl, aby věc byla přikázána z důvodu vhodnosti Okresnímu soudu v Olomouci. Svůj návrh odůvodnil tím, že v obvodu Okresního soudu v Olomouci má trvalé bydliště a na adrese v Ř., se od roku 2012 nezdržuje.
Žalobce s přikázáním věci Okresnímu soudu v Olomouci nesouhlasí a návrh žalovaného považuje za snahu o průtahy v řízení. Uvádí, že žalovaný se na adrese trvalého bydliště minimálně od roku 2001 nezdržuje a fakticky bydlí spolu se svou manželkou a synem v nově postaveném nezkolaudovaném domě v Ř.
Nejvyšší soud jako soud nejblíže společně nadřízený příslušnému soudu (Okresnímu soudu Praha - východ) a Okresnímu soudu v Olomouci, jemuž má být věc přikázána z důvodu vhodnosti, dospěl k závěru, že nejsou splněny zákonné podmínky pro přikázání věci jinému soudu.
Podle §12 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), věc může být přikázána jinému soudu téhož stupně z důvodu vhodnosti (odst. 2). Účastníci mají právo se vyjádřit k tomu, kterému soudu má být věc přikázána a v případě odstavce 2 též k důvodu, pro který by věc měla být přikázána (odst. 3 věta druhá).
Důvody vhodnosti podle citovaného ustanovení mohou být různé v závislosti na předmětu řízení, postavení účastníků i jiných okolnostech. Jde zejména o skutečnosti, z nichž lze dovodit, že jiným než příslušným soudem bude věc projednána rychleji a hospodárněji. K přikázání věci jinému než příslušnému soudu by však mělo docházet pouze výjimečně, a to ze závažných důvodů, neboť je uplatňováno jako výjimka z ústavně zaručené zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a že příslušnost soudu a soudce stanoví zákon (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, publikované pod č. 2/1993 Sb.). Důvody pro odnětí věci příslušnému soudu a její přikázání soudu jinému tedy musí být natolik významné, aby dostatečně odůvodňovaly průlom do výše citovaného ústavního principu. Zákon přitom výslovně zakotvuje právo účastníků vyjádřit se k důvodu delegace i k soudu, k němuž má být věc delegována, aby vhodnost takového postupu mohla být zvážena i z pohledu jejich poměrů; delegací totiž nesmí být navozen stav, který by se v poměrech některého z účastníků projevil zásadně nepříznivě.
Okolnosti, pro něž žalovaný navrhl přikázání věci označenému soudu, neobstojí. Lze uzavřít, že přikázání věci jinému soudu by nevedlo k rychlejšímu ani k hospodárnějšímu projednání věci; naopak je namístě předpokládat, že by přikázáním věci jinému soudu došlo ke zbytečnému prodloužení řízení. Nutno též přihlédnout k negativnímu stanovisku žalobce.
Nejvyšší soud proto rozhodl, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. ledna 2017
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu