ECLI:CZ:NS:2017:4.TZ.27.2017.1
sp. zn. 4 Tz 27/2017 -19
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 3. 8. 2017 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného T. U. , proti usnesení Okresního soudu v Trutnově ze dne 16. 12. 2015 č. j. 16 T 216/2009-373 a podle §268 odst. 2 a §269 odst. 2 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným usnesením Okresního soudu v Trutnově ze dne 16. 12. 2015 č. j. 16 T 216/2009-373 byl porušen zákon v neprospěch obviněného T. U., pokud mu byl částí výroku podle §99 odst. 6 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 2016, uložen dohled nad jeho chováním na dobu pěti let.
V napadeném usnesení se tato část výroku ohledně uložení dohledu zrušuje.
Současně se zrušují všechna další rozhodnutí, na zrušenou část výroku usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Odůvodnění:
Dne 30. 5. 2017 podal ministr spravedlnosti u Nejvyššího soudu podle §266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného T. U., v níž napadá část výroku o stanovení dohledu v usnesení Okresního soudu v Trutnově ze dne 16. 12. 2015 č. j. 16 T 216/2009-373, které nabylo právní moci téhož dne.
Konkrétně uvedený soud cit. usnesením podle §99 odst. 6. tr. zákoníku, v tehdy účinném znění, rozhodl o propuštění obviněného T. U. z ochranného léčení psychiatricko-sexuologického, uloženého mu rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 28. 4. 2010 sp. zn. 16 T 216/2009, za současného stanovení dohledu nad jeho chováním na dobu pěti let. Po právní moci tohoto usnesení byla realizací dohledu pověřena Probační a mediační služba ČR, středisko Uherské Hradiště.
Stěžovatel v této souvislosti poukazuje na okolnost, že rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 28. 4. 2010 č. j. 16 T 216/2009-171, jenž nabyl právní moci dnem vyhlášení, tedy 28. 4. 2010, a jímž byl obviněný T. U. odsouzen za pokus přečinu znásilnění podle §21 odst. 1 k §185 odst. 1 tr. zákoníku k podmíněnému trestu odnětí svobody na osmnáct měsíců se zkušební dobou na čtyři roky, mu zároveň bylo podle §99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uloženo i ochranné léčení psychiatricko-sexuologické a to v ústavní formě podle §99 odst. 4 tr. zákoníku. Výkon uloženého ochranného léčení obviněný nastoupil dne 28. 4. 2010 v Psychiatrické nemocnici v Kosmonosech poté, co bylo rozhodnuto o jeho propuštění z vazby.
V další části stížnosti pro porušení zákona pak ministr spravedlnosti uvádí jednotlivá rozhodnutí soudů, jimiž byl v mezidobí ovlivněn výkon uloženého ochranného léčení (zejména výkonem postupně uložených trestů odnětí svobody, v důsledku čehož obviněný po delší dobu ochranné léčení nevykonával), jakož i rozličné podněty a návrhy léčebných psychiatrických pracovišť, v nichž obviněný ochranné léčení postupně vykonával. V závěru této části se konstatuje, že obviněný byl z Psychiatrické nemocnice v Horních Beřkovicích propuštěn na vlastní žádost dne 4. 11. 2015 poté, co nebyla v zákonné dvouleté lhůtě léčba ukončena, ani nebylo soudem rozhodnuto o jejím případném prodloužení. O propuštění obviněného z ochranného léčení pak došlo až stížností pro porušení zákona napadeným usnesením Okresního soudu v Trutnově.
Předmětné usnesení tohoto soudu ze dne 16. 12. 2015 č. j. 16 T 216/2009-373 je ale podle stěžovatele chybné v tom, že kromě propuštění obviněného z výkonu ochranného léčení tomuto zároveň stanovil i dohled nad jeho chováním na dobu pěti let. To ale odporuje znění ustanovení §99 odst. 6 tr. zákoníku, podle tehdy účinného znění, jelikož takové omezení může být při propuštění z ochranného léčení uloženo pouze osobě, které bylo ochranné léčení uloženo podle §99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, což ale není případ obviněného T. U., jemuž ochranné léčení bylo soudem uloženo podle §99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. V této souvislosti poukázal na dřívější rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011 sp. zn. 3 Tz 75/2011, v němž byl tento právní názor v jiné obdobné věci již publikován.
V závěru proto ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným usnesením Okresního soudu v Trutnově ze dne 16. 12. 2015 č. j. 16 T 216/2009-373 byl porušen zákon v té části výroku, pokud jím byl stanoven dohled nad chováním obviněného T. U. na dobu pěti let a to v jeho neprospěch v ustanovení §99 odst. 6 tr. ř., v tehdy účinném znění. Dále aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadenou část usnesení Okresního soudu v Trutnově zrušil, jakož i případná další rozhodnutí, na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Nejvyšší soud podle §267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že zákon byl porušen.
V prvé řadě je třeba uvést, že Nejvyšší soud prostudoval obsah předloženého spisu Okresního soudu v Trutnově sp. zn. 16 T 216/2009 a seznámil se i s vloženým spisem Okresního soudu v Litoměřicích sp. zn. 1 Nt 1724/2015, přičemž shledal, že skutečnosti obsažené v podané stížnosti pro porušení zákona jsou souladné s obsahem těchto spisů. Jejich pro konečné rozhodnutí podstatné části pak konstatoval i ve veřejném zasedání.
V ustanovení §99 odst. 6 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 2016, se mimo jiné uvádí, že trvání ochranného léčení uloženého podle odst. 2 písm. b) může být ukončeno, jakmile se během jeho výkonu zjistí, že jeho účelu nelze dosáhnout; je-li nebezpečí, že odsouzený spáchá další trestný čin, soud v rozhodnutí o propuštění z ochranného léčení uloží odsouzenému dohled nad jeho chováním až na dobu pěti let; na výkon dohledu se užije obdobně ustanovení §49 až 51. O propuštění z ochranného léčení rozhoduje soud.
Podle §99 odst. 2 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 2016, může soud uložit ochranné léčení i tehdy, jestliže
a) pachatel trestný čin spáchal ve stavu vyvolaném duševní poruchou a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný, nebo
b) pachatel, který zneužívá návykovou látku, spáchal trestný čin pod jejím vlivem nebo v souvislosti s jejím zneužíváním; ochranné léčení však neuloží, je-li vzhledem k osobě pachatele zřejmé, že jeho účelu nelze dosáhnout.
Z doslovných citací uvedených zákonných ustanovení je jednoznačně patrné, že možnost uložení dohledu až na dobu pěti let se váže na rozhodnou právní skutečnost, jíž je uložení ochranného léčení pachateli, který zneužívá návykovou látku, spáchal trestný čin pod jejím vlivem nebo v souvislosti s jejím zneužíváním (tedy podle §99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku). V přezkoumávaném případě bylo ale obviněnému T. U. ochranné léčení uloženo rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 28. 4. 2010 č. j. 16 T 216/2009-171 podle §99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, v tehdy účinném znění, jelikož soud dospěl k závěru, že obviněný v době spáchání skutku trpěl poruchou vývoje osobnosti s výraznými agresivními sklony, kdy jeho pobyt na svobodě je nebezpečný … atd. Zneužívání návykové látky, spáchání trestného činu pod jejím vlivem nebo v souvislosti s jejím zneužíváním naopak zjištěno nebylo. Z uvedeného tedy vyplývá, že při propuštění obviněného z nařízené ochranné léčby podle §99 odst. 6 tr. ř., v tehdy účinném znění, stanovení dohledu nad jeho dalším chováním nepřicházelo v úvahu. Na ukončení ochranného léčení uloženého z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §99 odst. 6 věta druhá tr. zákoníku, (ve znění účinném do 30. 6. 2016), totiž nelze vztahovat zákonné předpoklady pro uložení dohledu probačního úředníka (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011 sp. zn. 3 Tz 75/2011).
Nejvyšší soud proto vzhledem k výše uvedeným zjištěním a závěrům podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že částí výroku napadeného usnesení Okresního soudu v Trutnově ze dne 16. 12. 2015 č. j. 16 T 216/2009-373 učiněného podle §99 odst. 6 tr. zákoníku, pokud jím byl obviněnému T. U. uložen dohled nad jeho chováním na dobu pěti let, byl porušen zákon v jeho neprospěch. Podle §269 odst. 2 tr. ř. pak v napadeném usnesení zrušil tuto část výroku o uložení dohledu na dobu pěti let. Současně zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušenou část výroku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Vzhledem k tomu, že zrušením vadné části výroku napadeného usnesení bylo dosaženo žádoucího právního stavu, Nejvyšší soud již další opatření nečinil.
Pokud je v závěru stížnosti pro porušení zákona mj. vysloveno i očekávání, že Nejvyšší soud zaujme názor k problematice přerušení výkonu ochranného léčení v důsledku nástupu obviněného do výkonu trestu odnětí svobody, a to pokud jde o další běh dvouleté periodické lhůty stanovené zákonem pro přezkum, zda i nadále trvají podmínky k výkonu ochranného opatření, Nejvyšší soud musel konstatovat, že se k této otázce vyjádřit nemohl.
Je tomu proto, že koncepce a rozsah podané stížnosti pro porušení zákona to neumožňoval. Nejvyšší soud je sice ve smyslu §267 odst. 3 tr. ř. povinen přezkoumat i řízení, které napadené části rozhodnutí předcházelo, ale jelikož ministr spravedlnosti napadl uvedeným mimořádným opravným prostředkem pouze tu část usnesení Okresního soudu v Trutnově, kterou byl obviněnému uložen dohled nad jeho dalším chováním, a nikoli předmětné usnesení celé, bylo možno přezkoumávat pouze správnost předchozího řízení, které mělo bezprostřední souvislost s napadenou částí výroku o stanovení dohledu nad osobou obviněného po jeho propuštění z ochranného léčení. V tomto ohledu pak bylo Nejvyšším soudem (v souladu s podanou stížností pro porušení zákona) i konstatováno, že v důsledku předchozí aplikace zákonných podmínek, na základě nichž bylo obviněnému ochranné léčení dřívějším odsuzujícím rozsudkem Okresního soudu v Trutnově uloženo, nebylo možné ukládat jakýkoli dohled nad jeho chováním po jeho propuštění z ochranné léčby.
K ostatním případným pochybením, v jejichž důsledku došlo k nesprávnému stanovení běhu a zejména konce dvouleté lhůty vyplývající z ustanovení §99 odst. 6 tr. zákoníku, nebylo možno se s ohledem na výše uvedené vyjádřit. Pouze nad rámec si senát Nejvyššího soudu dovolí poznamenat, že názor prezentovaný v posledním odstavci poslední větě odůvodnění stížnosti pro porušení zákona se jeví jako logický a neodporující veškerým známým výkladovým metodám.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. 8. 2017
JUDr. František Hrabec
předseda senátu