ECLI:CZ:NS:2017:4.TZ.32.2017.1
sp. zn. 4 Tz 32/2017 -18
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 18. 7. 2017 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Danuše Novotné a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného zemřelého M. P. , proti pravomocnému rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 30. 9. 1954, sp. zn. T-42/54, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §271 odst. 1 tr. řádu rozhodl takto:
Pravomocným rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 30. 9. 1954, sp. zn. T-42/54, a v řízení předcházejícím b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §2 odst. 3 tr. řádu ve znění zákona č. 87/1950 Sb. a §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. ve znění zákona č. 86/1950 Sb., v neprospěch obviněného zemřelého M. P.
Napadený rozsudek se z r u š u j e.
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §226 písm. b) tr. řádu se obviněný zemřelý M. P. (gen jako shora)
z p r o š ť u j e o b ž a l o b y
pro skutek spočívající v tom, že dne 27. 8. 1954 po nástupu vojenského cvičení odepřel převzíti přidělenou mu zbraň a konati vojenskou službu a odvolával se na to, že mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení, protože je Svědek Jehovův, v němž byl spatřován trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. ve znění zákona č. 86/1950 Sb.
Odůvodnění:
Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 30. 9. 1954, sp. zn. T-42/54, v právní moci dne 30. 9. 1954, byl obviněný M. P. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. ve znění zákona č. 86/1950 Sb., (dále jen „tr. zákon č. 86/1950 Sb.“), kterého dopustil tím, že
dne 27. 8. 1954 po nástupu vojenského cvičení odepřel převzíti přidělenou mu zbraň a konati vojenskou službu a odvolával se na to, že mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení, protože je Svědek Jehovův.
Za to mu byl uložen podle §270 odst. 1 tr. zákona č. 86/1950 Sb. nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou let, dále byl zavázán k náhradě nákladů trestního řízení zálohovaných státem a podle §43 téhož zákona mu byl uložen i trest ztráty čestných práv občanských a ztráty práv uvedených v §44 odst. 2 tr. zákona č. 86/1950 Sb. na dobu tří roků.
Z dochované archivní dokumentace bylo potvrzeno, že obviněnému byl podle čl. I. amnestie prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1955 prominut zbytek výkonu trestu odnětí svobody.
Dále bylo zjištěno, že žádná z oprávněných osob nepožádala o provedení přezkumného řízení podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů.
Proti rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 30. 9. 1954, sp. zn. T-42/54, podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného M. P. Vytkl v ní, že zákon byl porušen v ustanoveních §2 odst. 3 tr. řádu ve znění zákona č. 87/1950 Sb. (dále jen „tr. řád č. 87/1950 Sb.“), ve vztahu k ustanovení §270 odst. 1 písm. b) tr. zákona č. 87/1950 Sb. v neprospěch obviněného M. P.
V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti uvedl, že v dané věci je nutno přihlížet k účelu zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, jehož vydáním sledoval zákonodárce především odstranění největších křivd, které se staly v 50. letech 20. století v justičním rozhodování. Obviněný M. P. byl odsouzen pro své náboženské přesvědčení a v době rozhodování nebylo podle ministra spravedlnosti zohledněno, že svým jednáním toliko uplatnil právo na svobodu svědomí zaručené v ustanovení §15 odst. 1 Ústavy ze dne 9. 5. 1948. Ministr spravedlnosti konstatoval, že zmíněná Ústava z roku 1948 sice svobodu svědomí formálně zaručovala, avšak navazující norma nižší právní síly vydána nebyla. Obviněný neměl možnost získat individuální úlevu při plnění služební povinnosti ani vykonávat alternativní službu beze zbraně, jelikož tato neexistovala, proto nemohl dostát svým zákonným povinnostem, aniž by se dostal do rozporu se svým vlastním svědomím. Jeho předmětné jednání tak dle ministra spravedlnosti není a nebylo trestným činem.
Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 30. 9. 1954, sp. zn. T-42/54 byl porušen zákon v neprospěch obviněného M. P. ve vytýkaném směru, aby podle §269 odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek zrušil včetně všech dalších rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle §271 odst. 1 tr. řádu a sám obviněného předmětné obžaloby zprostil podle §226 písm. b) tr. řádu, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. řádu zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že zákon porušen byl. Je třeba připomenout, že původní trestní spis již byl skartován, jak je patrno ze zprávy Vojenského archivu v Praze, takže k dispozici byla jen ověřená kopie odsuzujícího rozsudku. Dále pak z usnesení Okresního soudu v Michalovcích sp. zn. D 2536/93, D not 606/93, bylo ověřeno, že M. P. zemřel.
Článek 15 odst. 1 Ústavy Československé republiky z roku 1948 (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.) stanovil, že svoboda svědomí se zaručuje.
Podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zákona č. 86/1950 Sb., v tehdy účinném znění, se trestného činu vyhýbání se služební povinnosti dopustil ten, kdo se úmyslně vyhnul plnění služební povinnosti nebo služebního úkonu tím, že padělal listinu, předstíral nemoc, použil jiného úskoku nebo se odvolával na náboženské nebo jiné přesvědčení.
Podle §1 odst. 1 zákona č. 87/1950 Sb., trestního řádu, bylo účelem trestního řádu upravit řízení v oboru trestního soudnictví tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona potrestáni. Pomáhat k dosažení tohoto účelu bylo právem a povinností každého občana.
Podle §2 odst. 3 zákona č. 87/1950 Sb., trestního řádu, bylo úkolem soudu v trestním řízení zejména spravedlivě rozhodovat o trestných činech.
Podle §1 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „rehabilitační zákon“), je účelem tohoto zákona zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly. Podle odst. 2 citovaného ustanovení činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.
V posuzované věci z odůvodnění rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 30. 9. 1954, sp. zn. T-42/54, vyplývá, že obviněný M. P. dne 27. 8. 1954 odmítl převzít zbraň a konat vojenskou službu, neboť mu v tom bránilo jeho náboženské přesvědčení. Na základě této výpovědi obviněného dospěl bývalý Nižší vojenský soud v Brně k jednoznačnému závěru, že obviněný odmítl přijmout zbraň. Skutkový stav věci byl zjištěn správně a má oporu v provedených důkazech.
Podstatné však je, že obviněný od počátku jednal v úmyslu nepřijmout zbraň a tento svůj úmysl dal jednoznačně najevo s tím, že jej pod žádným tlakem nehodlá měnit, z čehož je možno dovodit, že čin obviněného směřoval výlučně k uplatnění jeho základního práva (tj. svobody svědomí) zaručeného Ústavou z roku 1948 a mezinárodními smlouvami a dokumenty (zejména čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv). Ústava Československé republiky z roku 1948 v tehdejší době sice formálně zaručovala svobodu svědomí, avšak právní norma nižší právní síly, jíž by realizace takové svobody byla zaručena, vydána nebyla a praktická ustanovení jiných norem nižší právní síly, jako byl např. i trestní zákon, tuto svobodu prakticky likvidovala. Obviněný tak neměl možnost dostát svým povinnostem, které mu byly uloženy zákonem, aniž by se dostal do rozporu se svým svědomím. Je třeba konstatovat, že za situace, kdy zde nebyla jiná alternativa k výkonu vojenské služby pro případ, že její výkon by vedl k popření náboženského přesvědčení občana, pak nebylo možno čin občana, kterým jen realizoval Ústavou a mezinárodními úmluvami zaručené svobody, pokládat za trestný čin.
Z právních názorů a závěrů nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01, nálezu pléna Ústavního soudu ČR ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02 a navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci vyplývá, že pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení a toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou 9. května č. 150/1948 Sb. zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoli totiž citovaná ústava deklarovala v §15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezila již v odstavci 2 citovaného ustanovení, podle něhož mj. víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí tak negovala i v §34 odst. 2 tak, když stanovila každému občanu povinnost mj. konat vojenskou službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1950 za trestný čin.
Bývalý Nižší vojenský soud v Brně proto, ač správně zjistil skutkový stav věci, dospěl k nesprávnému závěru, že jím zjištěný skutkový stav věci lze podřadit pod trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle ustanovení §270 odst. 1 písm. b) tr. zákona č. 86/1950 Sb. Výše popsané jednání obviněného však nemohlo být kvalifikováno jako trestný čin, z čehož vyplývá, že Nižší vojenský soud v Brně uznal obviněného M. P. vinným nedůvodně. Předmětný čin obviněného byl prohlášen za trestný v rozporu s mezinárodním právem (zejména s čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv) a Ústavou Československé republiky z roku 1948 ve smyslu §1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. Návrh na rehabilitační řízení v této věci však podán nebyl.
Nejvyšší soud na základě uvedených skutečností dospěl k závěru, ve shodě s názorem ministra spravedlnosti, že je nepřijatelné ponechat v platnosti rozhodnutí porušující základní lidská práva a svobody.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že napadeným rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 30. 9. 1954, sp. zn. T-42/54 a v řízení předcházejícím byl porušen zákon v ustanoveních §2 odst. 3 tr. řádu č. 87/1950 Sb. ve vztahu k ustanovení §270 odst. 1 písm. b) tr. zákona č. 86/1950 Sb. v neprospěch obviněného M. P. V souladu s ustanovením §269 odst. 2 tr. řádu proto napadené rozhodnutí zrušil a zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Nejvyšší soud neměl pochybnosti o správnosti skutkových zjištění v předmětné trestní věci, proto za splnění podmínek uvedených v ustanovení §271 odst. 1 tr. řádu mohl ve věci sám znovu rozhodnout. Za situace, kdy skutek, pro který byla na obviněného podána obžaloba, nebylo možno pokládat za trestný čin, a to z důvodů podrobně rozvedených výše, rozhodl Nejvyšší soud tak, že obviněného M. P. pro tento skutek, v němž byl spatřován trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zákona č. 86/1950 Sb., obžaloby z důvodu uvedeného v §226 písm. b) tr. řádu zprostil.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 7. 2017
JUDr. Danuše Novotná
předsedkyně senátu