ECLI:CZ:NS:2017:4.TZ.57.2017.1
sp. zn. 4 Tz 57/2017 -22
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 4. 10. 2017 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného zemřelého J. O. , proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 13. 6. 1991 sp. zn. 1 Rtv 271/90 a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 13. 6. 1991 sp. zn. 1 Rtv 271/90 a v řízení předcházejícím byl porušen zákon v ustanoveních §1 odst. 1, 2 a §14 odst. 1 písm. e) zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zák. č. 47/1991 Sb. a v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1993, v neprospěch obviněného J. O.
Napadené usnesení se zrušuje .
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 1. 7. 1991 sp. zn. 1 Rtv 271/90 a rozsudek ze dne 15. 8. 1991 sp. zn. 1 Rtv 271/90.
Městskému soudu v Brně se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Dne 1. 9. 2017 podal ministr spravedlnosti podle §266 odst. 1 tr. ř. ve prospěch zemřelého obviněného J. O. stížnost pro porušení zákona proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 13. 6. 1991 sp. zn. 1 Rtv 271/90.
V této stížnosti pro porušení zákona poukázal, že rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP-47, ze dne 17. 3. 1951 sp. zn. Vt 71/51, jímž byl J. O. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1, 2 písm. a) zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona, ve stadiu pokusu podle §5 téhož zákona, kterého se dopustil tím způsobem, že dne 16. 2. 1951 u svého útvaru – ve Z. se odmítl podřídit vojenskému výcviku s tím, že mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení. Za to mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 24 měsíců.
Uvedený rozsudek nabyl právní moci dne 17. 3. 1951, tedy dnem vyhlášení.
Podáním ze dne 1. 12. 1990, doručeným dne 5. 12. 1990 Vojenskému obvodovému soudu v Brně, požádal J. O. o rehabilitaci podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci.
O tomto návrhu rozhodl bývalý Vojenský obvodový soud v Brně nejprve usnesením ze dne 31. 1. 1991 sp. zn. 1 Rtv 271/90 tak, že jej podle §4 písm. c) s použitím §9 zákona č. 119/1990 Sb. zamítl s tím, že se na tuto věc zákon o soudní rehabilitaci nevztahuje.
Proti tomuto usnesení podal obviněný J. O. v zákonem stanovené lhůtě stížnost. Rozhodnutím bývalého Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 4. 4. 1991 sp. zn. 4 Rtvo 12/91 bylo o této stížnosti rozhodnuto podle §149 odst. 1 písm. b) tr. ř. se zřetelem na §17 odst. 4 zákona č. 119/90 Sb. tak, že napadené usnesení bylo zrušeno a Vojenskému obvodovému soudu v Brně bylo uloženo, aby ve věci znovu jednal a rozhodl.
Následně bylo usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 13. 6. 1991 sp. zn. 1 Rtv 271/90 rozhodnuto tak, že rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP-47, ze dne 17. 3. 1951 sp. zn. Vt 71/51 byl podle §14 odst. 1 písm. e) zákona č. 119/1990 Sb. zrušen ve výroku o vině a trestu a podle §14 odst. 3 téhož zákona byla zrušena všechna další rozhodnutí na zrušené části obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Toto usnesení nabylo právní moci dne 13. 6. 1991, přičemž odůvodněno bylo ve stručnosti tím, že J. O. byl nesprávně odsouzen za pokus trestného činu vyhýbání se služební povinnosti podle §5 k §270 odst. 1, 2 písm. a) zákona č. 86/1950 Sb., ačkoli nebylo prokázáno, že by se činu dopustil v úmyslu se vyhnout zvlášť důležité povinnosti a byla tak naplněna kvalifikovaná skutková podstata tohoto trestného činu.
Následně bývalý Vojenský obvodový soud v Brně rozhodl usnesením ze dne 1. 7. 1991 sp. zn. 1 Rtv 271/90 podle §368 tr. ř. o účasti J. O. na amnestii prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1960, přičemž podle článku V, s odkazem na část II, a článku III tohoto rozhodnutí zastavil trestní stíhání J. O. pro skutek, v němž byl spatřován trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb. (správně mělo být uvedeno, v němž byl spatřován pokus trestného činu vyhýbání se služební povinnosti podle §5 k §270 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 86/1990 Sb.).
Poté bývalý Vojenský obvodový soud v Brně vydal s ohledem na včas učiněné prohlášení J. O. i jeho obhájce podle §15 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, dne 15. 8. 1991 pod sp. zn. 1 Rtv 271/90 rozsudek, jímž byl J. O. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona, kterého se dopustil tím, že dne 16. 2. 1951 ve Z. se odmítl podřídit vojenskému výcviku s tím, že mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení. Podle §227 tr. ř. obviněnému J. O. trest neuložil.
Usnesením ze dne 7. 9. 1991 sp. zn. 4 Rtvo 42/91 pak vzal předseda senátu bývalého Vyššího vojenského soudu v Táboře v intencích ustanovení §250 odst. 4 tr. ř. na vědomí zpětvzetí odvolání J. O. do výše citovaného rozsudku s tím, že dnem 4. 9. 1991 tento rozsudek nabyl právní moci.
Podle stěžovatele pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 13. 6. 1991 sp. zn. 1 Rtv 271/90 byl porušen zákon v ustanoveních §1 odst. 1, odst. 2 a §14 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., ve vztahu k ustanovení §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona.
V této souvislosti ministr spravedlnosti poukázal na ustanovení §15 odst. 1 Ústavy Československé republiky z roku 1948 (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.), podle kterého se svoboda svědomí zaručuje.
Dále pak na ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci ve znění zákona č. 47/1991 Sb., podle nějž bylo účelem zákona o soudní rehabilitaci zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektují občanská a politická práva a svobody zaručené Ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách, zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případu osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly.
Podle §1 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu také odporovalo jejich trestní stíhání a trestání.
Podle §14 odst. 1 písm. d) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., zjistí-li soud v přezkumném řízení, že přezkoumávané rozhodnutí je vadné zejména proto, že skutek byl uznán trestným v rozporu s tehdy platným zákonem, zruší rozhodnutí zcela nebo v části, v níž je vadné.
Podle §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona se trestného činu vyhýbání se služební povinnosti dopustil ten, kdo se úmyslně vyhýbal plnění služební povinnosti mimo jiné i tím, že se odvolával na náboženské nebo jiné přesvědčení.
Podle §2 odst. 3 zákona č. 87/1950 Sb., trestního řádu bylo úkolem soudu v trestním řízení zejména spravedlivé rozhodování v trestních věcech.
Stěžovatel s poukazem na znění těchto právních norem namítá, že se jimi bývalý Vojenský obvodový soud v Brně v rámci rehabilitačního řízení důsledně neřídil. Rehabilitace obviněného zemřelého J. O. byla provedena v rozporu se zákonem o soudní rehabilitaci, pokud byl J. O. po zrušení výroku o vině a trestu z rozsudku Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 17. 3. 1951 sp. zn. Vt 71/51 na stejném skutkovém základě znovu uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., neboť smyslem zákona o soudní rehabilitaci je a bylo rehabilitovat, a to nejen právně, ale i morálně co nejvíce těch, kteří v období totalitního režimu trpěli a byli pronásledováni. Přestože soud napadeným usnesením zrušil jak výrok o trestu, tak i výrok o vině z rozsudku Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP-47, ze dne 17. 3. 1951 sp. zn. Vt 71/51, použil přitom nesprávně ustanovení §14 odst. 1 písm. e) zákona č. 119/1990 Sb., když správně mělo být aplikováno ustanovení §14 odst. 1 písm. d) tohoto zákona. Jak z odůvodnění výše uvedeného rozhodnutí vyplývá, o vině obviněného neměl soud žádné pochybnosti, neztotožnil se toliko s užitou právní kvalifikací a uloženým trestem.
V dané věci lze konstatovat, že došlo k porušení zákona tím, že bývalý Vojenský obvodový soud v Brně de facto převzal právní hodnocení skutku provedené soudem v roce 1951 a opětovně uznal obviněného vinným, přičemž se dostatečně nezabýval obhajobou obviněného, jíž nehodnotil v kontextu ústavně zaručených osobnostních práv, ač bylo jeho povinností provést ústavně konformní výklad i starších trestněprávních norem a zajistit účel rehabilitačního řízení deklarovaný v §1 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb.
Účel rehabilitačního řízení nebyl v důsledku vadného postupu bývalého Vojenského obvodového soud v Brně naplněn. Tento soud náležitě nezvážil, že obviněný dnes již zemřelý J. O. svým jednáním toliko uplatnil právo na svobodu svědomí zaručené tehdejší Ústavou (ústavním zákonem č. 150/1948 Sb.). Pokud by tak učinil, shledal by, že skutek uvedený v obžalobě vojenského prokurátora, není a nebyl trestným činem pro absenci jeho imanentního znaku – protiprávnosti. Právo na svobodu svědomí přitom nelze zaměňovat se svobodou víry, ani se svobodou náboženskou, když zejména motiv jednání pod imperativem svědomí je v případě odmítání vojenské služby nutno považovat za určující. V tomto směru lze odkázat na nález Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003 sp. zn. Pl. ÚS 42/02, podle něhož výklad i sebestarších trestněprávních norem, je-li díky využitelnému procesnímu prostředku prováděný soudem dnes s důsledky pro posouzení trestního postihu osoby, tedy s důsledky zasahujícími do osobní sféry takové osoby, nemůže být proveden bez ohledu na dnes platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky. Jen takto omezeně, hodnotově diskontinuálně, lze chápat kontinuitu se „starým právem“, jehož aplikace (zákonnost) je předmětem soudobého řízení o stížnosti pro porušení zákona. Svoboda svědomí se projevuje v rozhodnutích jednotlivce učiněných v určitých konkrétních situacích, tedy „tady a teď“, pociťovaných jako hluboce prožitá povinnost. Strukturálním znakem svědomí je kromě souvztažnosti k normě a zároveň k situaci i osobní prožitek bezpodmínečné povinnosti. Svoboda svědomí přitom patří k tzv. základním právům absolutním, tj. takovým, která nelze omezit obyčejným zákonem. Tento charakter práva na svobodu svědomí nemůže změnit ani skutečnost, že tzv. Ústava 9. května 1948 (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.) sice v §15 svobodu svědomí deklarovala, avšak zároveň ji negovala tím, že stanovila, že svoboda svědomí nemůže být důvodem k odepření splnění občanské povinnosti, kterou stanovil obyčejný zákon. Odepřela tedy svobodě svědomí charakter tzv. absolutního práva, když toto nové omezení svobody svědomí přerušilo kontinuitu chápání svobody svědomí jakožto absolutního práva tak, jak ji chránila již Ústavní listina z roku 1920.
Ministr spravedlnosti současně zaujal názor, že vzhledem k průběhu přezkumného rehabilitačního řízení je na místě, aby Nejvyšší soud sám rozhodl o návrhu na rehabilitaci a tedy zrušil podle §14 odst. 1 písm. d) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb. v celém rozsahu rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP-47, ze dne 17. 3. 1951 sp. zn. Vt 71/51, protože skutek byl uznán trestným v rozporu s tehdy platným zákonem, a to Ústavou 9. května (ústavním zákonem č. 150/1948 Sb.). Zároveň aby zrušil i všechna další rozhodnutí na původní rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu (viz přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2014 sp. zn. 7 Tz 19/2014). S přihlédnutím k důkazní i procesní situaci, kdy kvůli úmrtí J. O. a dalším okolnostem nepřipadá v úvahu jakékoliv doplňování dokazování, se domnívá, že je možné a vhodné, aby Nejvyšší soud též sám rozhodl o zproštění obviněného obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř., poněvadž ze všech shora uvedených skutečností je zřejmé, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. (Takto Nejvyšší soud už rovněž v minulosti rozhodoval, a to např. rozsudkem ze dne 26. 4. 2001 sp. zn. 11 Tz 28/2001).
Na základě výše uvedených skutečností stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 13. 6. 1991 sp. zn. 1 Rtv 271/90, byl v neprospěch obviněného zemřelého J. O. porušen zákon v ustanoveních §1 odst. 1, odst. 2 a §14 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., ve vztahu k ustanovení §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona. Podle §269 odst. 2 tr. ř. aby toto usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně zrušil a dále zrušil i všechna rozhodnutí na toto usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 1. 7. 1991 sp. zn. 1 Rtv 271/90 a rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 15. 8. 1991 sp. zn. 1 Rtv 271/90. Dále aby postupoval podle §271 odst. 1 tr. ř. a podle §14 odst. 1 písm. d) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., zrušil v celém rozsahu rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP-47, ze dne 17. 3. 1951 sp. zn. Vt 71/51, a podle §14 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., zrušil zároveň všechna další rozhodnutí na původní rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu, a podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obviněného zemřelého J. O. žaloby pro skutek spočívající v tom, že dne 16. 2. 1951 u svého útvaru – ve Z. se odmítl podřídit vojenskému výcviku s tím, že mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení, čímž měl spáchat pokus trestného činu vyhýbání se služební povinnosti podle §5 k §270 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 86/1950 Sb., neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Nejvyšší soud pokládá nejprve za nutné konstatovat, že jako jediný spisový materiál z předchozího řízení se v dané věci dochoval jen rehabilitační spis bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně sp. zn. 1 Rtv 271/90.
Nejvyšší soud tudíž na jeho podkladě přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených. Jak již bylo naznačeno, řízení napadenému rozhodnutí předcházející mohl Nejvyšší soud přezkoumat jen v omezeném rozsahu, a to vzhledem k neexistenci původního trestního spisu bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP-47 sp. zn. Vt 71/51. Z obsahu dostupného spisového materiálu je však dostatečně patrné, že zákon porušen byl.
Na konkrétní znění jednotlivých ustanovení Ústavy z roku 1948, trestního zákona z roku 1956 i zákona o soudní rehabilitaci i na průběh rehabilitačního řízení ve věci obviněného J. O. u bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně poukázal ve stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti a proto Nejvyšší soud nepokládá za potřebné je znovu opakovat.
Lze konstatovat, že bývalý Vojenský obvodový soud v Brně, který v příslušné věci přezkumné řízení podle rehabilitačního zákona (zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů /dále jen „rehabilitační zákon“/), na základě žádosti obviněného J. O. prováděl, se důsledně neřídil jednak účelem rehabilitačního zákona ale i tehdy platným trestním řádem a v uskutečněném průběhu řízení i v jeho výsledku pochybil, pokud původní odsuzující rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně zrušil podle §14 odst. 1 písm. e) zákona o soudní rehabilitaci, tedy proto že skutek byl kvalifikován podle přísnějšího ustanovení, než vyplývalo ze zákona, a nikoli podle §14 odst. 1 písm. d) tohoto zákona, tedy že skutek byl uznán trestným v rozporu s tehdy platným zákonem.
V této souvislosti je na místě připomenout zejména právní názor a závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2003 sp. zn. I. ÚS 671/01 a nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003 sp. zn. Pl. ÚS 42/02 a dále navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003 sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, že „pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení a toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou 9. května č. 150/1948 Sb. zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoli totiž citovaná ústava deklarovala v §15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezila již v odstavci 2 citovaného ustanovení, podle něhož mimo jiné víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí tak negovala i v §34 odst. 2 tak, když stanovila každému občanu povinnost mj. konat vojenskou službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce“. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v inkriminovaném období roku 1951 za trestný čin.
Z konfrontace napadeného rozhodnutí s výše uvedenými právními názory a závěry Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je zřejmé, že pokud rehabilitační senát bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně nezrušil výrok o vině v rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP-47, ze dne 17. 3. 1951 sp. zn. Vt 71/51 a to ve smyslu shora uvedeném, porušil zákon v ustanoveních §1 odst. 1, odst. 2 a §14 odst. 1 písm. e) zákona o soudní rehabilitaci, ve znění zák. č. 47/1991 Sb. a v ustanoveních §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1993, v neprospěch obviněného J. O., což Nejvyšší soud ve smyslu §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil. Jako důsledek této skutečnosti též podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil v celém rozsahu nejen toto napadené usnesení, nýbrž i všechna další rozhodnutí, na toto usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu, což se týká zejména usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 1. 7. 1991 sp. zn. 1 Rtv 271/90, jímž byl obviněný prohlášen za účastna amnestie prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1960 a jeho trestní stíhání bylo zastaveno a taktéž následujícího rozsudku tohoto soudu ze dne 15. 8. 1991 sp. zn. 1 Rtv 271/90, jímž byl uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb.
Pokud ministr spravedlnosti zároveň navrhl, aby Nejvyšší soud dále postupoval podle §271 odst. 1 tr. ř., tedy aby sám v postavení rehabilitačního soudu nejenom rozhodl o míře účasti obviněného J. O. na rehabilitačním zákonu, ale aby poté sám též obviněného zprostil obžaloby, nelze než uvést, že takový postup je v rozporu se zněním rehabilitačního zákona, konkrétně s jeho ustanovením §7 odst. 1. Podle něj je k přezkumnému řízení podle oddílu třetího příslušný soud, který rozhodoval v prvním stupni a neexistuje-li již tento soud, rozhoduje věcně příslušný soud, v jehož obvodu měl sídlo soud, který rozhodoval v původním řízení v prvním stupni. Takovým soudem Nejvyšší soud rozhodně není. Na tomto závěru nic nemění ani okolnost, že některé jiné senáty v jiných obdobných věcech postupovaly odlišným způsobem.
V návaznosti na výše uvedené proto Nejvyšší soud podle §270 odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně, jako soudu nyní podle zákona č. 284/1993 Sb. příslušnému, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl s tím, že podle §270 odst. 4 tr. ř. bude při svém rozhodování vázán právním názorem, který vyslovil ve věci Nejvyšší soud.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 10. 2017
JUDr. František Hrabec
předseda senátu