ECLI:CZ:NS:2017:4.TZ.62.2017.1
sp. zn. 4 Tz 62/2017 -23
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 4. 10. 2017 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Danuše Novotné a soudců JUDr. Jiřího Pácala a JUDr. Františka Hrabce stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch zemřelého obviněného F. G. , zemřelého dne 1. 1. 2006, proti pravomocnému usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 11. 6. 1992, sp. zn. 1 Rtv 19/92 a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. řádu rozhodl takto:
Pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 11. 6. 1992, sp. zn. 1 Rtv 19/92 a v řízení, které mu předcházelo, byl porušen zákon v ustanoveních §1 odst. 1, 2 a §14 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., ve vztahu k ustanovení §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona, v neprospěch obviněného F. G.
Napadené usnesení se zrušuje .
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména se zrušuje usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 2. 7. 1992, sp. zn. 1 Rtv 19/92 a rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 10. 9. 1992, sp. zn. 1 Rtv 19/92.
Městskému soudu v Brně se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně – PSP 47 ze dne 17. 8. 1954, sp. zn. T 30/54, v právní moci dne 17. 8. 1954, byl obviněný F. G. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona, kterého se měl dopustit tím, že
dne 30. 6. 1954 u svého útvaru v H. po nástupu 21denního vojenského cvičení odmítl převzít zbraň a cvičit s ní, odvolávaje se na to, že mu v tom brání jeho náboženské přesvědčení.
Za to byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců a podle §43 a §44 zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona, u něj byla vyslovena ztráta čestných práv občanských na dobu tří roků.
Obviněný F. G. nastoupil do výkonu uloženého trestu a v důsledku amnestie prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1955 mu byl neodpykaný zbytek trestu odnětí svobody prominut.
Dne 6. 2. 1992 podal obviněný žádost o soudní rehabilitaci podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů.
Usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 11. 6. 1992, sp. zn. 1 Rtv 19/92, bylo rozhodnuto tak, že rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně – PSP 47 ze dne 17. 8. 1954, sp. zn. T 30/54, byl podle §14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb. zrušen ve výroku o trestu a podle §14 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb. byla současně zrušena všechna další rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Toto usnesení nabylo právní moci dne 11. 6. 1992.
Poté Vojenský obvodový soud v Brně rozhodl usnesením ze dne 2. 7. 1992, sp. zn. 1 Rtv 19/92, tak, že obviněný F. G. byl účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1960 a podle čl. V, s odkazem na část II, a článku III této amnestie bylo trestní stíhání F. G. zastaveno podle §223 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. a) tr. řádu pro skutek, v němž byl spatřován trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona.
Dne 10. 7. 1992, v zákonem stanovené lhůtě, požádal obviněný prostřednictvím svého obhájce ve smyslu §15 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb., aby se v řízení pokračovalo.
Bývalý Vojenský obvodový soud v Brně poté ve věci nařídil hlavní líčení na den 10. 9. 1992 a rozsudkem sp. zn. 1 Rtv 19/92 ponechal nezměněn výrok o vině z rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně – PSP 47 ze dne 17. 8. 1954, sp. zn. T 30/54, kterým byl obviněný uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona, přičemž podle §227 tr. řádu obviněnému neuložil trest. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 25. 9. 1992.
Proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 11. 6. 1992, sp. zn. 1 Rtv 19/92, podal ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného F. G. Vytkl v ní, že zákon byl porušen v ustanovení §1 odst. 1, 2 a §14 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., ve vztahu k ustanovení §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona.
V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti uvedl, že bývalý Vojenský obvodový soud v Brně při projednávání žádosti obviněného F. G. o soudní rehabilitaci nepostupoval důsledně podle zákona č. 119/1990 Sb., jehož smyslem bylo rehabilitovat, a to nejen právně, ale i morálně co nejvíce těch, kteří v období totalitního režimu trpěli a byli pronásledováni. Z napadeného usnesení a z dalších navazujících rozhodnutí bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně je patrné, že důvodem odmítnutí vojenské služby bylo náboženské přesvědčení obviněného F. G., aniž by byla vyhodnocena konkrétní situace v době, kdy došlo k trestné činnosti obviněného. Jednalo se o situaci, kdy přes obecně deklarovanou náboženskou svobodu nebyla současně zajištěna možnost tuto svobodu, v případě konfliktu s danými občanskými povinnostmi, realizovat. Nebylo přiměřeně vzato v úvahu, že obviněný svým jednáním toliko uplatnil právo na svobodu svědomí zaručené tehdejší Ústavou (ústavním zákonem č. 150/1978 Sb.). Právo na svobodu svědomí přitom nelze zaměňovat se svobodou víry, ani se svobodou náboženskou, zejména když motiv jednání pod imperativem svědomí je v případě odmítání vojenské služby nutno považovat za určující. Dle názoru ministra spravedlnosti bývalý Vojenský obvodový soud v Brně pochybil, když v rehabilitačním řízení ponechal v platnosti výrok o vině obviněného s odůvodněním, že bývalý Nižší vojenský soud v Brně při projednávání předmětné trestní věci provedl dokazování v potřebném rozsahu a správně zjistil skutkový stav, proto jeho postupu nelze nic vytknout.
Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 11. 6. 1992, sp. zn. 1 Rtv 19/92, byl porušen zákon v neprospěch obviněného F. G. ve vytýkaném směru, aby podle §269 odst. 2 tr. řádu napadené usnesení zrušil, stejně jako další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle §271 odst. 1 tr. řádu a v celém rozsahu zrušil rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně – PSP 47 ze dne 17. 8. 1954, sp. zn. T 30/54, včetně všech dalších obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §226 písm. b) tr. řádu obviněného předmětné žaloby zprostil.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. řádu zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že zákon porušen byl.
Podle §1 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „rehabilitační zákon“), je účelem tohoto zákona zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly. Podle odst. 2 citovaného ustanovení činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.
Bývalý Vojenský obvodový soud v Brně, který v této věci přezkumné řízení podle rehabilitačního zákona na základě žádosti obviněného F. G. prováděl, se však důsledně citovaným účelem rehabilitačního zákona neřídil.
Jak je zřejmé z napadeného usnesení, bývalý Vojenský obvodový soud v Brně se výrokem o vině obsaženým v rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně – PSP 47 ze dne 17. 8. 1954, sp. zn. T 30/54, blíže nezabýval, protože jej považoval za správný a zaměřil se jen na otázku přiměřenosti trestu. Tato skutečnost vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení, kde je uvedeno, že vojenský soud zjistil, že po skutkové a právní stránce byly závěry učiněné Nižším vojenským soudem v Brně správné.
Zde je na místě připomenout zejména právní názor a závěry nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01 a nálezu pléna Ústavního soudu ČR ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02 a dále navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, že „pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou 9. května č. 150/1948 Sb. zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoli totiž citovaná ústava deklarovala v §15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezila již v odstavci 2 citovaného ustanovení, podle něhož mj. víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí tak negovala i v §34 odst. 2 tak, když stanovila každému občanu povinnost mj. konat vojenskou službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1953 za trestný čin“.
Z konfrontace napadeného rozhodnutí s výše uvedenými právními názory a závěry Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je zřejmé, že pokud rehabilitační senát bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně nepřezkoumal též výrok o vině trestného činu vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona, a to ve smyslu shora uvedeném, porušil zákon v ustanoveních §1 odst. 1, odst. 2 a §14 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci v neprospěch obviněného F. G. Jako důsledek této skutečnosti Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. řádu zrušil v celém rozsahu nejen napadené usnesení, nýbrž i všechna další rozhodnutí, na toto usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu, zejména zrušil usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 2. 7. 1992, sp. zn. 1 Rtv 19/92 a rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 10. 9. 1992, sp. zn. 1 Rtv 19/92.
Nejvyšší soud nemohl však ve věci sám meritorně rozhodnout, neboť podle §271 odst. 1 tr. řádu mu v tom brání ustanovení §7 odst. 1 rehabilitačního zákona a jeho ustálená rozhodovací praxe. Citované zákonné ustanovení velí, že k rozhodnutí podle oddílu druhého a k přezkumnému řízení podle oddílu třetího je příslušný soud, který rozhodoval v původním řízení v prvním stupni. Neexistuje-li již tento soud, rozhoduje věcně příslušný soud, v jehož obvodu měl sídlo soud, který rozhodoval v původním řízení v prvním stupni. Není pochyb, že řízení o soudní rehabilitaci je řízením sui generis a v posuzované věci je proto věcně příslušným k projednání věci Městský soud v Brně.
V návaznosti na výše uvedené skutečnosti proto Nejvyšší soud podle §270 odst. 1 tr. řádu přikázal Městskému soudu v Brně jako soudu nyní podle zákona č. 284/1993 Sb. příslušnému, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl s tím, že podle §270 odst. 4 tr. řádu bude při svém rozhodování vázán právním názorem, který vyslovil ve věci Nejvyšší soud. Nejvyšší soud v této souvislosti zdůrazňuje, že v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného F. G., neboť Nejvyšší soud vyslovil, že zákon byl porušen v neprospěch obviněného (§273 tr. řádu).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 10. 2017
JUDr. Danuše Novotná
předsedkyně senátu