ECLI:CZ:NS:2017:4.TZ.67.2017.1
sp. zn. 4 Tz 67/2017 -21
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 4. 10. 2017 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pácala a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Danuše Novotné stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného zemřelého J. G. , proti pravomocnému rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 4. 1960, sp. zn. 2 T 18/60, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §271 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 4. 1960, sp. zn. 2 T 18/60, byl porušen zákon v ustanovení §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon, v neprospěch obviněného J. G.
Napadený rozsudek se zrušuje .
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §11 odst. 1 písm. h) tr. ř. se zastavuje trestní stíhání obviněného J. G. pro skutek, že dne 18. 3. 1960 po nástupu vojenského cvičení u v. ú. 9376 V. odmítl převléci se do vojenského stejnokroje a cvičení vykonávat s tím, že mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení, čímž měl spáchat trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb., trestní zákon.
Odůvodnění:
Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 4. 1960, sp. zn. 2 T 18/60, byl obviněný J. G. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon, kterého se dopustil tím, že „dne 18. 3. 1960 po nástupu vojenského cvičení u v. ú. 9376 V. odmítl převléci se do vojenského stejnokroje a cvičení vykonávat s tím, že mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení“.
Za uvedené jednání byl obviněný J. G. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 roky a 6 měsíců. Rozsudek nabyl právní moci dne 21. 4. 1960.
Proti rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 4. 1960, sp. zn. 2 T 18/60, podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného J. G. Vytkl v ní, že zákon byl porušen v ustanovení §1 odst. 1 a §6 písm. e) zákona č. 64/1956 Sb., tr. ř., ve vztahu k ustanovením §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona.
V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti namítl, že v případě trestného činu obviněného J. G. se jednalo o činy směřující k uplatnění základního práva občana zaručeného mu Ústavou Československé republiky z roku 1948. Výše uvedený trestný čin byl proto prohlášen za trestný v rozporu s mezinárodním právem a ústavou ve smyslu §1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, k němuž je nutno přihlédnout, byť se na projednávanou věc přímo nevztahuje, vzhledem k tomu, že návrh na rehabilitační řízení podle §5 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, nebyl v této věci podán. Bývalý Vojenský obvodový soud v Českých Budějovicích proto pochybil, když nepřihlédl především ke skutečnosti, zda je posuzovaný skutek vzhledem k motivaci jednání obviněného J. G. vůbec trestným činem, neboť obviněný tímto jednáním pouze realizoval svá základní práva a svobody. Tomuto aspektu však soud nevěnoval náležitou pozornost. Dále uvedl, že jednání obviněného není a nebylo trestným činem pro absenci imanentního znaku – protiprávnosti. Navíc došlo výše uvedeným rozhodnutím i k porušení zásady ne bis in idem, která byla v době rozhodování soudu upravena citovaným ustanovením §6 písm. e) tr. ř.
Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil podle §268 odst. 2 tr. ř., že rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 4. 1960, sp. zn. 2 T 18/60, byl porušen zákon v neprospěch obviněného J. G. ve vytýkaném směru, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil, stejně jako další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle §271 odst. 1 tr. ř.
Nejprve Nejvyšší soud považuje za nutné konstatovat, že měl při svém rozhodování k dispozici pouze ověřené kopie rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 4. 1960, sp. zn. 2 T 18/60 a rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 30. 9. 1955, sp. zn. T - 31/55. Současně je třeba uvést, že ve věci nebylo konáno řízení podle zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů.
Nejvyšší soud proto podle §267 odst. 3 tr. ř. mohl přezkoumat pouze zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených. Řízení napadenému rozhodnutí předcházející mohl Nejvyšší soud přezkoumat pouze v omezeném rozsahu, a to vzhledem k nedostupnosti původního trestního spisu. Z kopie napadeného rozsudku však dospěl Nejvyšší soud k závěru o tom, že zákon porušen byl.
Podle §270 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon, se trestného činu vyhýbání se služební povinnosti dopustí ten, kdo se úmyslně vyhne plnění služební povinnosti nebo služebního úkonu tím, že
a) poškodí se na zdraví, opije nebo učiní jinak nezpůsobilým, nebo
b) padělá listinu, předstírá nemoc, použije jiného úskoku nebo se odvolává na náboženské nebo jiné přesvědčení.
Nejvyšší soud, ač neměl k dispozici spisový materiál, ale pouze ověřenou kopii rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 4. 1960, sp. zn. 2 T 18/60, považuje za nutné uvést následující.
Ze skutkové věty výroku napadeného rozhodnutí a dále z jeho odůvodnění jednoznačně vyplývá, že obviněný J. G. po nástupu na vojenské cvičení odmítl z náboženských důvodů obléci vojenský stejnokroj a cvičení vykonat, jen z toho důvodu, že výkon vojenského cvičení byl v rozporu s jeho náboženským přesvědčením. Bývalý Vojenský obvodový soud v Českých Budějovicích však nesprávně dospěl k závěru, že jím zjištěný skutkový stav věci lze podřadit pod ustanovení §270 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon.
Z výše uvedeného lze jednoznačně dovodit, že obviněný se dopustil trestného činu vyhýbání se služební povinnosti z důvodu svého náboženského přesvědčení. Zde je na místě připomenout závěry nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02 a navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci z roku 1953, že pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení a toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval již i Ústavou 9. května (zák. č. 150/1948 Sb.) zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoli citovaná ústava deklarovala v §15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezila již v odstavci 2 citovaného ustanovení, podle něhož mj. víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí pak tato ústava negovala i v §34 odst. 2, když stanovila každému občanu povinnost mj. konat vojenskou službu. Navíc v době, kdy se obviněný měl dopustit protiprávního jednání, tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze podle názoru Ústavního soudu ČR považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1953 za trestný čin. Podle názoru Ústavního soudu vyjádřeného v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 42/02 je tomuto nutné podřídit výklad i sebestarších trestněprávních norem, je-li díky využitelnému procesnímu prostředku prováděný soudem dnes s důsledky pro posouzení trestního postihu osoby, tedy s důsledky zasahujícími do osobní sféry takové osoby, a tento nemůže být proveden bez ohledu na dnes platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky. Jen takto omezeně, a tedy hodnotově diskontinuálně, lze podle Ústavního soudu chápat kontinuitu se starým právem, jehož aplikace (zákonnost) je předmětem soudobého řízení.
Tyto vyslovené závěry lze podle názoru Nejvyššího soudu plně aplikovat i v projednávaném případě ohledně obviněného J. G. Z konfrontace napadeného rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích s výše uvedenými závěry Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je zřejmé, že nalézací soud porušil zákon v neprospěch obviněného, pokud uznal J. G. vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon a nepřihlédl především ke skutečnosti, zda je posuzovaný skutek vzhledem k motivaci jednání obviněného J. G. vůbec trestným činem, když jím obviněný pouze realizoval svá základní práva a svobody.
Pro úplnost zbývá dodat, že z odůvodnění uvedeného rozsudku vyplývá, že bývalý Vojenský obvodový soud v Českých Budějovicích přihlížel při posouzení trestného činu obviněného J. G. rovněž k jeho odsouzení rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 30. 9. 1955, sp. zn. T - 31/55, jímž byl uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb., trestní zákon, ve znění zák. č. 63/1956 Sb. Tohoto dřívějšího trestného činu se obviněný dopustil tím, že dne 6. 9. 1955 u svého útvaru ve VVP L. odmítl po nástupu vojenského cvičení obléci vojenský stejnokroj, převzíti zbraň a konati vojenské cvičení, přičemž se odvolával na svoje náboženské přesvědčení (Svědek Jehovův). Za to byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na 15 měsíců. Je proto nutno konstatovat, že v dané situaci s ohledem na opakovaně vyslovený názor Ústavního soudu na otázku totožnosti skutku v případě obdobných jednání (viz nálezy ze dne 18. 9. 1995, sp. zn. IV. ÚS 81/95 a ze dne 20. 3. 1997, sp. zn. I. ÚS 184/96), je třeba pohlížet na jednání obviněného ze září 1955 a z března 1960 ve vztahu k výkonu vojenské služby jako na jeden skutek, o kterém již bylo pravomocně rozhodnuto. Další odsouzení obviněného za jednání z března 1960 je proto nutno považovat za porušení zásady „ne bis in idem“, která implicitně vyplývala z ustanovení §6 písm. e) tr. ř. z r. 1956. Bývalý vojenský obvodový soud měl tudíž mimo hlavní líčení v neveřejném zasedání podle §248 odst. 1 písm. a) tr. ř. z r. 1956, případně v hlavním líčení podle §245 odst. 1 tr. ř. z r. 1956 trestní stíhání obviněného pro tento skutek zastavit pro jeho nepřípustnost. V této trestní věci pak Nejvyšší soud poté, co shledal, že skutkový stav věci byl v napadeném rozhodnutí správně zjištěn a může tedy sám rozhodnout, vyslovil podle §268 odst. 2 tr. ř. porušení zákona, ke kterému rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP 47 ze dne 30. 9. 1955, sp. zn. T - 31/55, došlo v neprospěch obviněného v ustanovení §270 odst. l písm. b) tr. zák., podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek a všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a podle §271 odst. l tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obviněného obžaloby pro skutek, který byl kvalifikován jako trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák.
Pokud bývalý Vojenský obvodový soud v Českých Budějovicích nepostupoval způsobem, jak je výše uvedeno, je třeba jeho rozsudek ze dne 12. 4. 1960, sp. zn. 2 T 18/60, označit za rozhodnutí, jímž byl porušen zákon v neprospěch obviněného J. G. v ustanovení §270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb., trestní zákon.
Vzhledem k výše uvedeným zjištěním a závěrům Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. výše citované porušení zákona vyslovil, podle §269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil, a to včetně všech dalších obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla svého podkladu. Protože byly splněny procesní podmínky uvedené v ustanovení §271 odst. 1 tr. ř., mohl Nejvyšší soud ve věci rozhodnout sám. Podle §11 odst. 1 písm. h) tr. ř. pak zastavil trestní stíhání obviněného J. G. pro skutek podrobně popsaný ve výroku tohoto rozsudku, protože trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 10. 2017
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu