ECLI:CZ:NS:2017:5.TDO.1335.2017.1
sp. zn. 5 Tdo 1335/2017-47
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 11. 2017 o dovolání, které podal obviněný O. C h . , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ˗ pobočky v Liberci ze dne 8. 6. 2017, sp. zn. 55 To 25/2017, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 2 T 168/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného O. Ch. odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 2 T 168/2014, byl obviněný O. Ch. uznán vinným přečinem porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §225 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“) a podle téhož ustanovení byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen podle §81 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu jednoho roku podle §82 odst. 1 tr. zákoníku. Současně byla poškozená obchodní společnost KOPPA, v. o. s., odkázána podle §229 odst. 1 tr. řádu se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný O. Ch. odvoláním, o němž Krajský soud v Ústí nad Labem ˗ pobočka v Liberci rozhodl usnesením ze dne 8. 6. 2017, sp. zn. 55 To 25/2017, tak, že je podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
3. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že oběma shora citovaným rozhodnutím předcházel zprošťující rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 9. 10. 2015, sp. zn. 2 T 168/2014 (viz č. l. 114 a násl. trestního spisu), který byl z podnětu státního zástupce Okresního státního zastupitelství zrušen podle §258 odst. 1 písm. b) tr. řádu usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 55 To 3/2016, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí (viz č. l. 127 a násl. trestního spisu).
II. Dovolání a vyjádření k němu
a) Dovolání obviněného
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný dovolání prostřednictvím svého obhájce JUDr. Petra Stoklase, které založil na dovolacím důvodu uvedeném v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
5. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný především namítl, že v tzv. skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku nebylo rozvedeno, jakým konkrétním způsobem ztížil výkon funkce nového insolvenčního správce, resp. zda popsaným jednáním skutečně ohrozil účel insolvenčního řízení. Jde přitom o zásadní zjištění, z něhož je možné dovodit naplnění znaků objektivní stránky přečinu podle §225 tr. zákoníku, a to „hrubého ztížení“ výkonu funkce nového insolvenčního správce majícího za následek ohrožení samotného účelu insolvenčního řízení. Odůvodnění citovaného rozsudku současně postrádá vysvětlení, z jakého důvodu je soudem prvního stupně „ohrožení majetkových práv úpadce rovněž ohrožením účelu insolvenčního řízení“ . Výrok o vině je dokonce v rozporu s jeho odůvodněním (viz strana 6 rozsudku okresního soudu, resp. strana 5 usnesení soudu odvolacího). Soudy obou stupňů totiž na těchto místech vysvětlují, že podstatou přečinu podle §225 tr. zákoníku není útok na majetkovou podstatu úpadce (nyní dlužníka), nýbrž ztížení spravedlivého uspokojení osob dotčených úpadkem. V popisu skutku dále obviněný postrádá označení konkrétních věřitelů ohrožených jednáním obviněného, stejně tak v něm soud konkrétně nespecifikoval podklady, které měl následnému insolvenčnímu správci KOPPA, v. o. s., předat, resp. které nepředal, a konečně soud prvního stupně nesprávně zohlednil i dobu předcházející změně v osobě insolvenčního správce, což ale nepovažoval za relevantní pro posouzení své trestní odpovědnosti. V další části dovolání obviněný sice uznal svůj nedbalý výkon funkce insolvenčního správce, odmítl však, že by tím činnost KOPPA, v. o. s., byla skutečně „hrubě ztížena“. Následně ustanovený insolvenční správce měl totiž k dispozici veřejný insolvenční rejstřík, tudíž i reálnou možnost zjistit pohledávky dlužníka Výtahové díly Liberec, s. r. o., a také je úspěšně uplatnit i přesto, že obviněný všechny potřebné podklady neposkytl. Dovolatel rovněž poukázal na to, že nový insolvenční správce nesprávně posuzoval otázku promlčení existujících pohledávek; jelikož se jednalo o vztahy obchodněprávní, dopadala na ně promlčecí lhůta čtyřletá, nikoli tedy tříletá podléhající úpravě občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31. 12. 2013). Pokud skutečně došlo k prodlení v předávání účetních podkladů, konec promlčení doby se tak „pouze přiblížil“, což nebránilo vymáhání nároků za obchodními společnostmi Výtahy Wojtaszak, s. r. o. (nyní v likvidaci), a FAACZ, s. r. o. V rámci posuzování míry škodlivosti jemu vytýkaného jednání nezohlednil odvolací soud pokročilou fázi insolvenčního řízení, kdy již značnou část majetkové podstaty dlužníka zpeněžil a věřitele částečně uspokojil v průběhu své činnosti již obviněný, nedošlo ani ke způsobení škody, a obviněný byl sankcionován již ze strany insolvenčního soudu ukládáním pokut a zproštěním funkce. Zmíněné okolnosti tak dovolatele vedou k přesvědčení, že při správném použití zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku nebylo třeba konat trestní řízení.
6. Ze všech shora rozvedených důvodů proto obviněný O. Ch. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ˗ pobočky v Liberci, tak i rozsudek soudu v prvního stupně, a současně aby rozhodl tak, že jej zprostí obžaloby.
b) Vyjádření nejvyššího státního zástupce
7. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného O. Ch. vyjádřil prostřednictvím státního zástupce JUDr. Jiřího Siegla (dále jen „státní zástupce“), který převážnou část výhrad obviněného označil za odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale nepovažoval je za důvodné. Ačkoli připustil, že popis skutku v tzv. skutkové větě je poněkud zkratkovitý, v kontextu s odůvodněním soudních rozhodnutí vykazuje dostatečně znaky stíhaného přečinu. Dále připomněl zásadní právní pojmy, jejichž naplnění dovolatel zpochybnil, tj. hrubé ztěžování výkonu funkce insolvenčního správce a účel insolvenčního řízení. První z nich odpovídá zjištěnému způsobu jednání obviněného, který po dobu téměř roku a půl nesplnil povinnost informovat nového insolvenčního správce bez zbytečného odkladu o své dosavadní činnosti a nepředal mu veškeré doklady související s výkonem této funkce. Nový insolvenční správce těžko mohl uplatnit u občanskoprávního soudu nároky vůči dlužníkům úpadce (dlužníka) pouze na podkladě záznamů ve veřejném rejstříku, neboť by riskoval neúspěch ve sporu, tudíž součinnost obviněného byla v tomto směru nezbytná. Stejně tak došlo k vyvolání následku takovým jednáním spočívajícím v ohrožení účelu insolvenčního řízení, kterým je především co nejvyšší a rychlé uspokojení dlužníkových věřitelů, nejčastěji formou zpeněžení majetkové podstaty. Ačkoli podstatou daného přečinu není samotný útok na majetek úpadce (dlužníka), může k ohrožení účelu insolvenčního řízení dojít i ohrožením majetkových práv samotného úpadce. Pokud jde o konkrétní výčet nepředaných dokumentů, upozornil státní zástupce na to, že až do 31. 10. 2013 dovolatel nepředal žádné, kromě těch, jež se týkaly mzdové a personální agendy dlužníka, které však jsou zcela bez významu k uplatnění majetkových práv, zejména pohledávek. Bez opodstatnění je podle státního zástupce též námitka ohledně neuplatnění zásady subsidiarity trestní represe s ohledem na okolnosti spáchání činu, dále způsobení škody nepatří mezi znaky skutkové podstaty přečinu podle §225 tr. zákoníku. Závěrem státní zástupce podotkl, že obviněný byl odsouzen za jiný skutek, než za který byl postižen pořádkovými pokutami v průběhu výkonu funkce insolvenčního správce, proto navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného O. Ch. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
8. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
9. V posuzované věci se obviněný domáhal přezkumu dovolacím soudem z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který je možné úspěšně uplatnit tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o aplikaci norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je aplikace hmotněprávních norem na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně, zásadně se nepřipouští posouzení aplikace těchto norem na skutek prezentovaný dovolatelem, případně na skutek, jehož se dovolatel domáhá vlastní interpretací provedených důkazních prostředků, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně. Dovolání z tohoto důvodu nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí pouze jen z některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud jako soud dovolací není běžnou třetí soudní instancí povolanou k tomu, aby přezkoumával i skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně, pokud mají svůj podklad v provedeném dokazování.
b) K dovolání obviněného
10. Obviněný O. Ch. v rámci svého mimořádného opravného prostředku uplatnil námitky, které sice převážně směřují proti právnímu posouzení skutku, jak byl soudy nižších stupňů zjištěn, lze je tudíž subsumovat pod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak Nejvyšší soud je shledal neopodstatněnými. Dále je třeba zdůraznit, že dovolatel v podstatě setrval na své dosavadní obhajobě, kterou od počátku svého trestního stíhání reagoval na obvinění, přičemž soudy obou stupňů se jí zabývaly a logicky vypořádaly v souvislosti s výsledky provedeného dokazování.
11. Vytýkaného jednání se obviněný měl dopustit stručně uvedeno způsobem, jenž je popsán v tzv. skutkové větě rozsudku tak, že v době od 3. 5. 2012 do 31. 10. 2013 v důsledku svojí nečinnosti a laxnosti způsobil, že obchodní společnost KOPPA, v. o. s., nemohla řádně vykonávat činnost následného (nově ustanoveného) insolvenčního správce, když poté co byl obviněný dne 27. 10. 2009 ustanoven insolvenčním správcem dlužníka Výtahové díly Liberec, s. r. o., v průběhu insolvenčního řízení opakovaně porušoval své povinnosti insolvenčního správce, v důsledku čehož byl dne 3. 5. 2012 jmenované funkce zproštěn, současně mu bylo soudem uloženo, aby bez zbytečného odkladu řádně informoval nového insolvenčního správce o své dosavadní činnosti a předal mu veškeré doklady související s jejím výkonem a které byly v jeho držení, obviněný však své povinnosti neplnil, ačkoli k tomu byl opakovaně vyzýván ze strany obchodní společnosti KOPPA, v. o. s., ta proto nemohla svoji činnost řádně vykonávat, musela vynakládat značné úsilí k získání potřebných dokumentů, a to i za pomoci výzev a pořádkových pokud od insolvenčního soudu, až dne 15. 4. 2013 předal obviněný novému insolvenčnímu správci pouze část dokumentů, které se týkaly výlučně mzdové a personální agendy za období let 2003 až 2009, od té doby byl již nekontaktní. Naposledy byl vyzýván k součinnosti dne 19. 7. 2013, na což opět nereagoval, proto bylo na obviněného ze strany obchodní společnosti KOPPA, v. o. s., podáno dne 10. 10. 2013 trestní oznámení (předtím dne 5. 6. 2013 učinila shodný úkon též soudkyně insolvenčního soudu, viz č. l. 6 trestního spisu, pozn. Nejvyššího soudu). Následně dne 31. 10. 2013 obviněný předal ještě další část podkladů. Soud prvního stupně uzavřel, že obviněný O. Ch. popsaným jednáním ohrozil účel vedeného insolvenčního řízení a majetková práva úpadce Výtahové díly Liberec, s. r. o., zejména tím, že bez zbytečného odkladu nepředal všechny dokumenty, které měl ve své moci, neinformoval nového insolvenčního správce o své dosavadní činnosti a vystavil jej tak nadbytečnému úsilí a krokům k obstarání potřebných listin i znalostí o stavu majetku dlužníka, k čemuž by nemuselo dojít, pokud by řádně plnil své povinnosti vyplývající z výkonu funkce insolvenčního správce.
12. Nejvyšší soud nejprve v obecné rovině k přečinu podle §225 tr. zákoníku připomíná, že se ho dopustí ten, kdo v insolvenčním řízení maří nebo hrubě ztěžuje výkon funkce insolvenčního správce, a tím ohrozí účel insolvenčního řízení. Podstatou jednání pachatele trestného činu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §225 tr. zákoníku je maření nebo hrubé ztěžování výkonu funkce insolvenčního správce; jde o jednání stanovená alternativně, proto postačí kterékoli z nich. V důsledku jednání pachatele tedy dochází k tomu, že insolvenční správce nemůže ve stanovené době a na daném místě vykonat ty úkony insolvenčního řízení, které mu ukládá zákon nebo rozhodnutí insolvenčního soudu. Maření nebo hrubé ztěžování výkonu funkce insolvenčního správce se týká zejména povinností vyplývajících z postavení insolvenčního správce a povinností, které vůči němu mají další osoby, zejména dlužník a jiné osoby, jež jsou mu povinny poskytovat součinnost při výkonu jeho funkce. V posuzované věci soudy u obviněného dovodily naplnění znaku hrubého ztěžování, o které jde v případech, kdy pachatel vytvoří podmínky, v důsledku nichž je třeba k výkonu funkce insolvenčního správce vynaložit podstatně více energie, času a prostředků, než by bylo jinak nutné. K hrubému ztěžování musí přitom současně skutečně dojít. Rovněž v příčinné souvislosti s hrubým ztěžováním výkonu funkce insolvenčního správce musí být způsoben následek tohoto přečinu, tj. ohrožení účelu insolvenčního řízení. Insolvenční zákon sice výslovně nestanoví, co je účelem tohoto zákona nebo insolvenčního řízení, nicméně tento účel lze dovodit zejména z ustanovení §1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobem jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „insolvenční zákon“). Jde o řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka soudním řízením některým ze stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů dlužníka k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů, nebo aby bylo dosaženo oddlužení dlužníka. Tento účel je třeba vykládat v souvislosti se zásadami insolvenčního řízení stanovenými v §5 insolvenčního zákona, jejichž prostřednictvím má být naplněn účel insolvenčního řízení a které spočívají mimo jiné v tom, že insolvenční řízení musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů. Skutková podstata tohoto přečinu má povahu ohrožovacího deliktu; k jeho dokonání totiž dojde již ve chvíli, kdy pachatel svým jednáním vytvoří podmínky pro vznik uvedeného poruchového následku. Jeho způsobení přitom není znakem skutkové podstaty tohoto přečinu. Pachatelem trestného činu podle §225 tr. zákoníku může být kdokoli, kdo maří nebo hrubě ztěžuje výkon funkce insolvenčního správce, a tím ohrozí účel insolvenčního řízení. Pokud jde o zavinění pachatele, je zde vyžadován úmysl, přičemž postačí i úmysl nepřímý [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Úmysl pachatele přitom musí zahrnovat i skutečnost, že je vedeno insolvenční řízení (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2263 až 2266).
13. Charakter protiprávního jednání vykazujícího znaky hrubého ztěžování výkonu funkce insolvenčního správce obchodní společnosti KOPPA, v. o. s., resp. následného ohrožení účelu insolvenčního řízení obviněný O. Ch. naplnil právě tím, že svojí nečinností zamezil tomu, aby byly úspěšně vymoženy pohledávky z titulu nájmu za obchodními společnostmi Výtahy Wojtaszak, s. r. o. (v likvidaci), a FAACZ, s. r. o. Navzdory opakovaným výzvám jak ze strany KOPPA, v. o. s., ale též insolvenčního soudu nebyl obviněný schopen po dobu téměř osmnácti měsíců předat podklady nezbytné pro majetkové uspořádání vztahů dlužníka a osob dotčených jeho úpadkem, což by zajisté vedlo k rychlejšímu ukončení insolvenčního řízení dlužníka Výtahové díly Liberec, s. r. o. Tato povinnost obviněnému vyplývala ze zákona (§31 odst. 4 insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. 10. 2012; nyní §31 odst. 6 insolvenčního zákona), a její naplnění mu bylo současně opakovaně ukládáno i ze strany insolvenčního soudu, tj. Krajského soudu v Ústí nad Labem ˗ pobočky v Liberci. Dovolatel však tyto žádosti nového insolvenčního správce a výzvy soudu ponechal většinou zcela bez odezvy, dokonce si doručované zásilky v mnoha případech ani nepřevzal. Jelikož obviněný absolutně nedbal urgovaných výzev, insolvenční soud mu za účelem přimění k činnosti uložil celkem ve třech případech pořádkovou pokutu v úhrnné výši 107 000 Kč; důvodem jejich uložení bylo výlučně neplnění stanovených povinností, resp. jejich splnění (vždy částečné) až po výzvě soudu, a to vždy až po uplynutí lhůty stanovené v usneseních Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (viz č. l. 46 a násl., 49 a 50 a násl. trestního spisu). Tento postup volil insolvenční soud přitom jako krajní možnost, jakou bylo možné dostát účelu insolvenčního řízení a podnítit aktivitu jinak pasivního bývalého insolvenčního správce.
14. Rovněž je třeba poukázat na to, že nečinnost obviněného O. Ch. v dané věci nebyla ojedinělou, neboť jak je evidentní z obsahu trestního spisu, obviněný byl již dříve zproštěn funkce správce v šesti z celkem deseti insolvenčních řízení, a to vždy pro neplnění povinností (viz č. l. 105 trestního spisu). Míru, resp. intenzitu jeho nečinnosti dosahující ustanovením §225 tr. zákoníku vyžadovaného znaku tzv. hrubého ztížení výkonu funkce nově ustanoveného insolvenčního správce KOPPA, v. o. s., dokládá již vedle zmíněného dlouhodobého nerespektování opakovaných výzev nového insolvenčního správce i insolvenčního soudu i skutečnost, že když už obviněný vyžadovanou dokumentaci insolvenčnímu správci KOPPA, v. o. s., předal, učinil tak necelé tři měsíce před uplynutím čtyřleté promlčecí lhůty pro vymožení pohledávek za dlužníky Výtahy Wojtaszak, s. r. o. (v likvidaci), a FAACZ, s. r. o.
15. V otázce úspěšného uplatnění neuhrazených pohledávek před koncem promlčení lhůty u závazkového vztahu, Nejvyšší soud souhlasí se závěry soudu druhého stupně, které lze považovat za správné v tom, že vypracování a příprava žalobního návrhu, případně s tím souvisejících dalších procesních úkonů, není sice příliš časově náročnou činností, avšak pokud by obviněný skutečně bez zbytečného odkladu, jak bylo jeho povinností, obchodní společnosti KOPPA, v. o. s., předal veškeré dokumenty týkající se dlužníka Výtahové díly Liberec, s. r. o., zamezilo by se vzniku sporu ohledně samotné délky promlčecí lhůty; tato je v daném případě čtyřletá, neboť se jedná o obchodněprávní vztah, na který dopadají příslušná ustanovení obchodního zákoníku (srov. rozhodnutí č. 40/2012 Sb. rozh. obč.), nepodléhala proto úpravě institutu promlčení podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013.
16. Za zjevně účelovou a zejména nijak neovlivňující trestní odpovědnost obviněného v dané věci, je možné označit další část obhajoby obviněného, podle níž obchodní společnost KOPPA, v. o. s., mohla při své činnosti čerpat z informací uvedených ve veřejně přístupném insolvenčním rejstříku. Nově ustanovený insolvenční správce z insolvenčního rejstříku, coby informačního systému veřejné správy vedeného Ministerstvem spravedlnosti (§419 odst. 1 insolvenčního zákona), vycházet sice mohl, znamenalo by to však pro něho vynaložení podstatně většího množství energie, času a prostředků, než by bylo za normálních okolností nutné, což by bylo v rozporu se zásadou rychlosti a efektivnosti insolvenčního řízení. Co je však podstatné, že s ohledem na ustanovení §419 odst. 3 insolvenčního zákona a na něj navazujících ustanovení §422 a §423 insolvenčního zákona, je zřejmé, že veřejně přístupné jsou pouze některé údaje v insolvenčním rejstříku obsažené. Jsou proto logické úvahy prvostupňového, resp. odvolacího soudu, podle nichž „nově ustanovený insolvenční správce nemohl vědět, zda insolvenční spis obsahuje všechny doklady, týkající se činnosti úpadce, právě proto měl obviněný předložit veškeré doklady“ (viz strana 6 až 7 rozsudku soudu prvního stupně, strana 6 usnesení odvolacího soudu).
17. Správně také odvolací soud konstatoval, že při posouzení trestní odpovědnosti obviněného O. Ch. je nutné nahlížet na jeho jednání v celém kontextu významu insolvenčního řízení, jehož cílem je snaha o co nejrychlejší a nejefektivnější uspořádání majetkových vztahů dlužníka, a k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem. Tohoto cíle bylo možné v posuzovaném případě jen velmi obtížně dosáhnout bez veškeré dostupné dokumentace dokládající dosavadní výsledky činnosti insolvenčního správce (čehož se paradoxně sám dovolatel domáhal) ve vztahu k majetku dlužníka, resp. k jeho závazkům i pohledávkám, stavu jejich vymáhání (srov. strana 5 usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci). Bez těchto znalostí vyžadujících především součinnost obviněného nebylo možné naplnit účel insolvenčního řízení. Nelze pochybovat o tom, že obviněný znal povinnosti náležející k výkonu funkce insolvenčního správce, jak vyplývají z příslušných ustanovení insolvenčního zákona (zejména §36), jelikož byl zapsán do seznamu insolvenčních správců vedeného Ministerstvem spravedlnosti (§3, §16 zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů), čímž na sebe převzal odpovědnost za řádný výkon této funkce ve všech insolvenčních řízeních, v nichž byl ustanoven správcem. Podle platné soudní judikatury každý, kdo požádá o zápis do seznamu správců, bere na sebe i odpovědnost za řádný výkon této funkce, a musí si být vědom toho, že řádnému výkonu této funkce bude muset věnovat značnou část svého pracovního času, a je tedy na něm, aby tyto skutečnosti v okamžiku jejího přijetí předem uvážil (srov. Maršíková, J. a kol. Insolvenční zákon s poznámkami, judikaturou, nařízením Rady ES 1346/2000 a prováděcími předpisy. 2 vydání. Praha: Leges, 2014, s. 74).
18. Úkolem insolvenčního správce, který má v insolvenčním řízení postavení zvláštního procesního subjektu, je přitom vlastní realizace cíle insolvenčního řízení při respektování práv a dodržování povinností jak dlužníka, tak jeho věřitelů, přičemž nutno zdůraznit, že veškerá činnost správce podléhá dohlédací činnosti insolvenčního soudu (srov. §11 insolvenčního zákona). Insolvenční správce je navíc podle §36 odst. 1 insolvenčního zákona povinen postupovat při výkonu své činnosti svědomitě a s odbornou péčí, přičemž na rozdíl od zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. 12. 2007, insolvenční zákon insolvenčnímu správci ukládá povinnost, aby při výkonu své funkce nadřadil společný zájem věřitelů před zájmy vlastními i před zájmy jiných osob (srov. Hásová, J. a kol. Insolvenční zákon. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 110).
19. Pokud se obviněný O. Ch. hájí tím, že v průběhu probíhajícího insolvenčního řízení úpadce resp. dlužníka Výtahové díly Liberec, s. r. o., na jeho straně vyvstaly důležité důvody (nemající původ v porušení povinností insolvenčního správce), které mu trvale nebo dlouhodobě znemožnily výkon této funkce, měl bezodkladně v souladu s ustanovením §31 odst. 1 insolvenčního zákona podat u příslušného insolvenčního soudu návrh na své odvolání z funkce, čímž by předešel svým následným pochybením majícím původ v řádném neplnění povinností, které v konečném důsledku vedly až ke zproštění funkce správce ve věci dlužníka Výtahové díly Liberec, s. r. o. (viz č. l. 52 a násl. trestního spisu - usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 3. 5. 2012, č. j. KSLB 57 INS 6862/2009-B-38). Obviněný nejenže zmíněný návrh na své odvolání nepodal, naopak dlouhodobě a soustavně ignoroval povinnosti, jimiž byl z titulu výkonu funkce insolvenčního správce vázán, a které mu insolvenční soud ukládal ke splnění, což vyústilo až v trestní postih obviněného. Jak již bylo uvedeno, dovolatele ke konání nepřiměly ani opakovaně ukládané pořádkové pokuty. Svoji nečinnost přitom ospravedlňoval tím, že se nacházel v komplikované životní situaci bránící mu v řádném výkonu povinností a znemožňující mu přebírat doručované zásilky. Sama tíživá životní situace postihnuvší ustanoveného insolvenčního správce přitom nemůže být sama o sobě důvodem pro ohrožení účelu insolvenčního řízení. Rozhodně bylo jeho povinností zajistit si mj. doručování listovních zásilek v době, kdy změnil své bydliště, jak lze ostatně dovodit z ustanovení §36 insolvenčního zákona, prostřednictvím něhož zákonodárce na insolvenční správce klade požadavek, aby byl průběh insolvenčních řízení co možná nejhladší a aby bylo zdárně dosaženo jeho účelu. Lze tak důvodně předpokládat, že pokud obchodní společnost KOPPA, v. o. s., zasílala výzvy obviněnému na adresu jeho sídla, zapsaného v seznamu insolvenčních správců a zveřejněného i v insolvenčním rejstříku, činila tak, aniž by mohla oprávněně očekávat, že si je obviněný nepřevezme a nebude tudíž v souladu s nimi následně postupovat. Jestliže tedy obviněný své sídlo dočasně přesunul jinam, bylo výlučně jeho povinností vyrozumět o této skutečnosti příslušný insolvenční soud, případně přímo obchodní společnost KOPPA, v. o. s., aby se nastalé situaci předešlo a tím se současně eliminovala i hrozba ohrožení účelu insolvenčního řízení. Pouze pro úplnost je možné doplnit, že ačkoli byl obviněný O. Ch. zproštěn funkce insolvenčního správce dlužníka Výtahové díly Liberec, s. r. o., podle §31 odst. 6 věta za středníkem insolvenčního zákona, jeho odpovědnost za dobu výkonu této funkce nezanikla. Nejvyšší soud proto uzavírá, že v posuzované věci bylo bez jakýchkoli pochybností prokázáno, že obviněný svojí nečinností dosahující míry hrubého ztěžování ohrozil účel insolvenčního řízení, resp. majetkové uspořádání vztahů dlužníka Výtahové díly Liberec, s. r. o., přičemž požadavek kladený na existenci příčinné souvislosti mezi hrubým ztěžováním a ohrožením účelu insolvenčního řízení byl taktéž naplněn. Soudy při závěru o tom, že obviněný hrubě ztěžoval výkon funkce KOPPA, v. o. s., vzaly v úvahu i to, jakým způsobem mohl následný správce i bez náležité součinnosti obviněného plnit svoji povinnost v insolvenčním řízení a s jakým výsledkem došlo k naplnění účelu tohoto řízení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. 5 Tdo 824/2011). Obhajobu obviněného je tudíž třeba hodnotit jako snahu zbavit se vlastní odpovědnosti související s jeho výkonem funkce insolvenčního správce tím, že bagatelizoval neplnění svých povinností, jak vůči insolvenčnímu soudu, tak i vůči nově ustanovenému insolvenčnímu správci ˗ obchodní společnosti KOPPA, v. o. s. Předestřená argumentace obviněného proto z pohledu dovolacího soudu pro svoji nedůvodnost nemohla obstát.
20. V takto zjištěném jednání obviněného O. Ch. je proto na místě spatřovat protiprávnost v intenzitě, již předpokládá §13 tr. zákoníku při zohlednění zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. Nejvyšší soud k tomu zdůrazňuje, že s ohledem na zjištěné skutkové okolnosti je zřejmé, že skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, nevykazuje známky natolik výjimečného případu, který by při formálním pojetí trestnosti činu neumožňoval uplatnění prostředků trestního práva k postihu jeho pachatele. Zároveň není možné závěr o trestnosti takového jednání a nezbytnosti uplatnění trestní odpovědnosti a trestněprávních důsledků s ní spojených korigovat použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, protože daný trestný čin nelze s ohledem na charakter trestné činnosti považovat za méně závažný (rezignace osoby znalé funkce insolvenčního správce dlužníka Výtahové díly Liberec, s. r. o., vyznačující se dlouhodobým neplněním povinností jemu vyplývajících z této pozice, nesoučinnost s novým insolvenčním správcem KOPPA, v. o. s., za současného ohrožení úspěšného a reálného vymožení pohledávek za dlužníky obchodní společnosti Výtahové díly Liberec, s. r. o.). Bez relevance k možnosti vyloučení trestní odpovědnosti obviněného jsou též argumenty, podle nichž se jednání popsaného v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně dopustil až v pokročilé fázi insolvenčního řízení, a byl sankcionován ze strany insolvenčního soudu rozhodnutím o zproštění funkce insolvenčního správce. K těmto výtkám obviněného lze pro úplnost doplnit, že se projednávané trestné činnosti dopustil až poté, co mu byly ukládány pořádkové pokuty a co jej insolvenční soud vykonávané funkce zprostil. Pokud jde o námitku, podle níž nedošlo ke způsobení škody, tak je třeba zdůraznit, že její vznik není znakem skutkové podstaty přečinu podle §225 tr. zákoníku, jelikož se jedná o ohrožovací delikt. Jeho následkem, jak již bylo uvedeno, je ohrožení účelu insolvenčního řízení, nikoli způsobení škody, ať již na majetku dlužníka, tak případně jiných osob. Samotné pořádkové pokuty ukládané obviněnému insolvenčním soudem představovaly donucovací prostředek, jehož cílem bylo přimět dovolatele k činnosti a zajistit tak nerušený a úspěšný průběh insolvenčního řízení (jak již ostatně Nejvyšší soud zmínil v bodě 13 tohoto usnesení). Neplnily tudíž jen určitou sankční úlohu, jak je obviněný přesvědčen, nýbrž představovaly také donucovací prostředek, aby přiměly obviněného konat nejen podle zákonných pravidel, ale též podle pokynů soudu (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2013, sp. zn. 8 Tz 110/2012). Při řešení otázky potřeby postihnout obviněného za zjištěné jednání prostředky trestního práva, proto soudy nižších stupňů postupovaly v souladu se smyslem zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu ultima ratio, neboť popsaný skutek odpovídá formálním znakům přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §225 tr. zákoníku a jeho trestní odpovědnost byla vyvozena při respektování výkladu ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, jak vyplývá ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.
21. Podstata posledního okruhu námitek obviněného spočívá v jeho nesouhlasu s obsahem tzv. skutkové věty odsuzujícího výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, resp. tvrdil, že nevyjadřuje obligatorní znaky skutkové podstaty přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §225 tr. řádu. Popis skutku ve výroku rozsudku okresního soudu skutečně nelze považovat za perfektní, zajisté by bylo možné formulovat ve věci učiněná skutková zjištění tak, aby lépe vystihovala jak konkrétní jednání (opomenutí) obviněného vůči novému insolvenčnímu správci a insolvenčnímu soudu, tak i obtíže spojené s neposkytováním součinnosti a především v tom, že tento nový insolvenční správce neměl k dispozici dokumenty v držení obviněného, které by umožnily rychlejší průběh insolvenčního řízení. Na druhou stranu tato nedokonalost nedosahuje takové intenzity, aby bylo nutné prolomit pravomocné soudní rozhodnutí. Popsané skutkové okolnosti dostatečnou měrou vyjadřují přijatelně znaky skutkové podstaty přečinu podle §225 tr. zákoníku tak, aby nevznikaly důvodné pochybnosti o trestní odpovědnosti obviněného. Stručně uvedená zjištění soudu dovolují přijmout závěr, že obviněný svojí nečinností hrubě ztěžoval výkon funkce insolvenčního správce KOPPA, v. o. s., v probíhajícím insolvenčním řízení dlužníka Výtahové díly Liberec, s. r. o., čímž v konečném důsledku ohrozil účel tohoto insolvenčního řízení. Trestná činnost byla přitom vymezena ode dne vydání usnesení o zproštění dovolatele funkce insolvenčního správce (za současného ustanovení insolvenčního správce nového, tj. obchodní společnosti KOPPA, v. o. s.), tj. dne 3. 5. 2012 (viz č. l. 52 trestního spisu). K výtkám obviněného lze dále doplnit, že v případě přečinu podle §225 tr. zákoníku je předpokládaným následkem jednání, jímž pachatel hrubě ztěžuje (event. maří) výkon funkce insolvenčního správce, již samotné ohrožení účelu insolvenčního řízení, aniž by muselo dojít k jeho zmaření (srov. přiměřeně usnesení uveřejněné pod č. 36/2007-II. Sb. tr. rozh. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2004, sp. zn. 3 Tdo 492/2004, uveřejněné pod č. T 708 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, v sešitě č. 7, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck), nejde tedy o ohrožení konkrétního věřitele, jak se obviněný mylně domnívá. Soudy v rámci svých rozhodnutí zevrubně vyjádřily, jakým způsobem došlo k ohrožení účelu probíhajícího insolvenčního řízení, tak i k ohrožení majetkových práv dlužníka Výtahové díly Liberec, s. r. o., a to již ve skutkové větě výroku o vině, přičemž své úvahy dále rozvedly a doplnily v rámci odůvodnění svých rozhodnutí. Stejně tak vyložily, které skutečnosti vzaly za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřely a jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů (viz strana 6 rozsudku soudu prvního stupně, strany 5 až 6 usnesení soudu odvolacího). Z jejich odůvodnění je přitom patrné, jak se soudy vypořádaly s obhajobou obviněného a jakými právními úvahami se řídily, když posuzovaly prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Popis skutku a odůvodnění rozhodnutí nejsou dva samostatné instituty rozsudku na sobě nezávislé. Skutkový popis je ve své podstatě stručným obsahovým vyjádřením veškerých úvah, které mohou, resp. musí být podrobněji v souladu s ustanoveními §125 odst. 1 tr. řádu, resp. §134 odst. 2 tr. řádu rozvedeny v odůvodnění rozhodnutí, jak ostatně soudy učinily i v posuzované věci. Proto nelze v žádném směru akceptovat výhrady obviněného uplatněné v rámci jeho mimořádného opravného prostředku.
IV. Závěrečné shrnutí
22. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud na podkladě trestního spisu odmítl dovolání obviněného O. Ch. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tř. řádu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení jemu předcházejícího. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 22. 11. 2017
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu