ECLI:CZ:NS:2017:5.TDO.1550.2016.1
sp. zn. 5 Tdo 1550/2016-101
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 1. 2017 o dovoláních, která podali jednak obviněný JUDr. F. K., a jednak v jeho neprospěch nejvyšší státní zástupce, a to proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. 10 To 82/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 17 T 53/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu se dovolání obviněného JUDr. F. K. odmítá.
Podle §265j tr. řádu se dovolání nejvyššího státního zástupce z a m í t á .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Obviněný JUDr. F. K. byl rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 17 T 53/2015, uznán vinným přečinem porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §225 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „tr. zákoník“), kterého se měl dopustit společně s dalším obviněným B. T. skutkem blíže konkretizovaným pod bodem 1. ve výroku o vině v citovaném rozsudku. Obviněný JUDr. F. K. byl dále týmž rozsudkem uznán vinným přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem blíže konkretizovaným pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Další výroky tohoto rozsudku se týkají spoluobviněných B. T. a Ing. P. K.
2. Za výše uvedené přečiny byl obviněný JUDr. F. K. odsouzen podle §225 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků.
3. Obviněný napadl zmíněný rozsudek Okresního soudu v Trutnově odvoláním, o kterém rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. 10 To 82/2016, tak, že pod bodem I. výroku podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu zrušil rozsudek soudu prvního stupně ohledně obviněného JUDr. F. K. ve výroku o vině pod bodem 1., jímž byl obviněný uznán vinným přečinem porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §225 tr. zákoníku, a dále v celém výroku o trestu. Současně odvolací soud podle §259 odst. 3 tr. řádu sám nově rozhodl tak, že za přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, ohledně kterého zůstal výrok o vině v rozsudku soudu prvního stupně nezměněn, uložil obviněnému podle §254 odst. 1 tr. zákoníku za použití §67 odst. 2 písm. b), odst. 3 a §68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb s výší jedné denní sazby 300 Kč, tedy v celkové výměře 30 000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 měsíců. Dále odvolací soud výrokem pod bodem II. svého rozsudku podle §226 písm. b) tr. řádu zprostil obviněného JUDr. F. K. obžaloby pro skutek, v němž státní zástupce i soud prvního stupně spatřoval přečin porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §225 tr. zákoníku, protože podle odvolacího soudu tento skutek není trestným činem.
II. Dovolání obviněného a vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání
4. Obviněný JUDr. F. K. podal proti zmíněnému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
5. Obviněný zaměřil své dovolání proti té části napadeného rozsudku odvolacího soudu, kterou byl ponechán beze změny v rozsudku soudu prvního stupně výrok o vině přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku a za tento přečin mu byl uložen peněžitý trest s náhradním trestem odnětí svobody. Zároveň obviněný zpochybnil i výrok o vině pod bodem 2. v rozsudku soudu prvního stupně, který zůstal nedotčen rozhodnutím odvolacího soudu. Obviněný spatřuje naplnění uplatněného dovolacího důvodu v tom, že soudy nižších stupňů nesprávně právně posoudily skutek, jehož se týká tento výrok o vině, pokud učinily závěr, podle něhož obviněný ohrozil majetková práva jiného tím, že nevedl účetní knihy, zápisy a jiné doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole, ač k tomu byl podle zákona povinen. Podle přesvědčení obviněného ve své funkci správce podniku postupoval způsobem, který nebyl ke škodě obchodní společnosti KOVO IDA, s. r. o., a nezkrátil ani neohrozil majetková práva jiných subjektů. Záhy po nástupu do funkce nechal zpracovat znalecký posudek, který inventarizoval majetek této společnosti, a založil její bankovní účet u Komerční banky, a. s., jehož prostřednictvím probíhaly účetní operace. Jak dále obviněný zdůraznil, všechny doklady z banky, které měl k těmto operacím k dispozici, předal insolvenčnímu správci. Obviněný sice věděl o soukromém účtu Ing. P. K., přes který byly především vedeny finanční toky jmenované obchodní společnosti, a byl si vědom toho, že taková situace neodpovídá řádnému vedení účetnictví, ale tento stav trval již od roku 2005, tedy dlouhou dobu před nástupem obviněného do funkce správce podniku, byl reakcí na obstavení jiného bankovního účtu obchodní společnosti (podniku) u GE Money Bank, a. s., a umožňoval udržení výroby, placení dodavatelům a výplaty mezd zaměstnancům. Obviněný je toho názoru, že nenese odpovědnost za vznik nedostatků v účetnictví obchodní společnosti KOVO IDA, s. r. o., přičemž podle výpovědi svědkyně Ing. M. K. by zjednání nápravy znamenalo provedení rekonstrukce účetnictví podniku prakticky od roku 2005. Podle obviněného ani jeho tehdejší funkce ho neopravňovala ke kontrolám a k zásahům do soukromého účtu Ing. P. K., proto vycházel z průběžných informací o obchodních transakcích, které byly provedeny prostřednictvím účtu jmenovaného, který fakticky řídil podnik, a z jeho zpráv o ekonomické situaci. Jak dále obviněný zdůraznil, ani insolvenční správce Ing. M. P., který po svém nástupu vyžadoval od Ing. P. K. evidenci toku peněz přes jeho účet, nedokázal získat takový přehled a nečinil v tomto směru žádné další kroky. Podle názoru obviněného soudy nižších stupňů pominuly ekonomickou situaci podniku v době jeho nástupu do funkce, protože prioritním zájmem státních institucí bylo v době začínajících celostátních ekonomických problémů udržení výroby a zachování pracovních míst v regionu, takže ani iniciativa v insolvenčním řízení nevyšla ze strany Finančního úřadu v Trutnově či ze strany dalších hlavních věřitelů obchodní společnosti KOVO IDA, s. r. o.
6. Obviněný vytkl soudům nižších stupňů rovněž to, že ve svých rozhodnutích neuvedly, k jakému konkrétnímu ohrožení majetkových práv a v jakém rozsahu došlo za dobu jeho působení v obchodní společnosti KOVO IDA, s. r. o., a nezohlednily, že za dobu působení obviněného v této společnosti došlo k částečnému zlepšení její ekonomické situace, v důsledku čehož byla v říjnu 2007 dobrovolně uhrazena mimořádná splátka dluhu ve výši 500 000 Kč u okresní správy sociálního zabezpečení. Pokud by měl obviněný úmysl ohrozit majetková práva jiného, použil by takové prostředky na jiný účel než na snížení existujícího dluhu u státní instituce. Provedené důkazy podle obviněného neprokazují naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku a výtka, že nevedl účetní evidenci o jím založeném účtu podniku, se může týkat pouze formálních náležitostí vedení evidence, nikoliv však její správnosti a úplnosti, proto nemohlo dojít k ohrožení majetkových práv jiného. Takový závěr podle názoru obviněného vyplynul i ze svědecké výpovědi insolvenčního správce, kterému obviněný na jeho žádost předal doklady o bankovních operacích na příslušném účtu u banky, i z výpovědi svědkyně Ing. M. K., která v účetní evidenci dohledala všechny potřebné doklady k těmto operacím. Jak dále obviněný zdůraznil, chybí zde jakákoli souvislosti mezi nevedením účetnictví podle zvláštních předpisů a ohrožením majetkových práv jiného, tj. Finančního úřadu v Trutnově, a není ani důkaz o tom, že by vědomě chtěl dosáhnout takového následku nebo s ním byl srozuměn. Nebylo tedy prokázáno naplnění subjektivní stránky citovaného přečinu, tj. úmyslné zavinění podle §15 tr. zákoníku.
7. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. 10 To 82/2016, v celém výroku pod bodem I., jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 17 T 53/2015, ve výroku o vině přečinem podle §254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, týkající se obviněného JUDr. F. K. Dále obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud v tomto rozsahu přikázal věc Okresnímu soudu v Trutnově k novému projednání a rozhodnutí.
8. Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného JUDr. F. K. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru se dovolání obviněného opírá pouze formálně o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný totiž opakovaně uvedl, že provedené důkazy neprokazují určité skutečnosti, že o některých skutečnostech nebyl proveden důkaz, a uchýlil se rovněž k vlastní interpretaci provedených důkazů. Jak dále v této souvislosti státní zástupce zdůraznil, při posuzování důvodnosti uplatněných námitek je nutné důsledně vycházet ze skutkových zjištění vymezených ve skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí. Navíc obviněný pouze zrekapituloval svoji obhajobu z původního řízení a uvedl některé skutečnosti, jež nesouvisí s podstatou věci (např. že nechal zpracovat znalecký posudek, který inventarizoval majetek dotčené obchodní společnosti) nebo které soudy nijak nezpochybňují (např. že založil účet u Komerční banky, a. s., přes který probíhaly účetní operace uvedené ve výroku o vině). Popis skutku ve výroku o vině podle státního zástupce obsahuje některé skutečnosti přesahující objektivní stránku přečinu podle §254 odst. 1 tr. zákoníku (např. předání částky ve výši 5 280 000 Kč Ing. P. K. či vyvedení částky ve výši 316 580 Kč ve prospěch soukromého účtu jmenovaného).
9. Podle názoru státního zástupce z popisu skutku z hlediska zákonných znaků posuzovaného přečinu vyplývá, že v účetnictví obchodní společnosti KOVO IDA, s. r. o., v daném období nebyly prakticky nijak účetně podchyceny určité finanční toky uskutečněné v této společnosti. Proto považuje za bezpředmětnou námitku obviněného, podle níž navázal na předchozí stav existující ve zmíněné společnosti minimálně od roku 2005. Uvedené nezbavovalo obviněného povinnosti zajistit účetnictví obchodní společnosti a dále je vést (mohl přistoupit k rekonstrukci účetnictví, anebo je řádně vést za období, kdy byl ustanoven správcem podniku). K tomu státní zástupce poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 5 Tdo 1165/2008, přičemž za nedůvodné považuje rovněž námitky obviněného týkající se nedostatku jeho oprávnění ve vztahu k soukromému bankovnímu účtu Ing. P. K. Podle státního zástupce obviněný neměl vůbec umožnit, aby byl platební styk prováděn tímto nezákonným způsobem přes soukromý účet, takže uspokojení pohledávek věřitelů, včetně Finančního úřadu v Trutnově, bylo ohroženo chaotickým stavem účetnictví jmenované obchodní společnosti, který umožňoval vyvádění finančních prostředků z uvedené společnosti a nekontrolované nakládání s nimi. Obviněný, který v minulosti vykonával funkci insolvenčního správce a prováděl i zpeněžování podniku, musel být s ohledem na svoje vzdělání a zkušenosti minimálně srozuměn s tím, že v důsledku takového stavu účetnictví, který prokazatelným způsobem nezachycuje pohyb disponibilních finančních prostředků obchodní společnosti, může dojít k ohrožení majetkových práv jejích věřitelů.
10. Závěrem svého vyjádření státní zástupce uvedl, že v dané věci byly naplněny všechny subjektivní i objektivní znaky přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, proto námitky obviněného nejsou důvodné. Na základě výše uvedeného tedy státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné.
III. Dovolání nejvyššího státního zástupce a vyjádření obviněného k dovolání
11. Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. 10 To 82/2016, a to konkrétně proti jeho výrokům pod body I. a II., které se týkají obviněného JUDr. F. K., podal dovolání v jeho neprospěch nejvyšší státní zástupce (dále též označovaný jako „dovolatel“). Své dovolání opřel rovněž o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
12. Podle názoru nejvyššího státního zástupce dospěl odvolací soud k nesprávnému hmotně právnímu posouzení, pokud v jednání obviněného neshledal naplněné znaky přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §225 tr. zákoníku. Obviněný totiž hrubě ztěžoval výkon funkce insolvenčního správce, a třebaže neměl účetní doklady při sobě, nezbavovalo ho to povinnosti dohledat tyto doklady v prostorách užívaných obchodní společností KOVO IDA, s. r. o., nebo je opatřit od osob, které je měly fyzicky při sobě. Jak dále v této souvislosti nejvyšší státní zástupce zdůraznil, okruh osob, které jsou povinny poskytnout insolvenčnímu správci součinnost podle §210 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „insolvenční zákon“), je-li dlužníkem právnická osoba, je vymezen v ustanovení §210 odst. 2 insolvenčního zákona. Mezi tyto osoby patří statutární orgány a jejich členové nebo likvidátor, jde-li o právnickou osobu v likvidaci. Do okruhu povinných osob je třeba podle názoru dovolatele, s ohledem na ustanovení §168 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona, zařadit též správce podniku. Obviněný se nemohl zprostit své povinnosti odkázáním insolvenčního správce na Ing. P. K., který byl v době, kdy byl na majetek obchodní společnosti KOVO IDA, s. r. o., prohlášen konkurs, jejím společníkem, nikoliv však statutárním orgánem ani zaměstnancem, takže obviněný nemohl zůstat netečným ve vztahu k dalším opakovaným výzvám insolvenčního správce. Nejvyšší státní zástupce nesouhlasí ani se závěry, které odvolací soud vyvodil z toho, že obviněný předal insolvenčnímu správci část dokladů vztahujících se k novému bankovnímu účtu jmenované obchodní společnosti, protože šlo pouze o malou část požadovaných dokladů, které navíc obviněný předal až několik měsíců po prohlášení konkursu. Dovolatel nepovažuje za správné ani tvrzení odvolacího soudu, podle něhož část dokladů měl insolvenční správce k dispozici v kanceláři, neboť odvolací soud nekonkretizoval, o jaké účetní doklady mělo jít a jaký byl jejich význam pro běh insolvenčního řízení. Navíc nejvyšší státní zástupce shledal závěr, že insolvenční správce měl k dispozici všechny materiály uvedené ve skutkové větě ve výroku o vině, v extrémním rozporu s provedenými důkazy, jelikož to nevyplývá z výpovědi insolvenčního správce ani z dalších důkazů. Za situace, kdy zůstal obviněný nečinný ke splnění povinností vůči insolvenčnímu správci, nemohl být zbaven trestní odpovědnosti konstatováním odvolacího soudu, podle něhož z provedeného dokazování jednoznačně nevyplývá, že obviněný měl k dispozici všechny listiny požadované insolvenčním správcem.
13. Jak dále nejvyšší státní zástupce zdůraznil, odvolací soud v napadeném rozsudku pominul část skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle nichž obviněný spolu s dalšími spoluobviněnými zamlčeli insolvenčnímu správci skutečnost, že platební styk obchodní společnosti KOVO IDA, s. r. o., probíhal prostřednictvím soukromého účtu Ing. P. K. Podle toho, co vyplynulo ze skutkových zjištění, do dne 24. 4. 2007, kdy obviněný založil účet jmenované obchodní společnosti u Komerční banky, a. s., probíhal platební styk z velké většiny prostřednictvím soukromého účtu Ing. P. K. a platby docházely na jeho účet i po tomto datu, což obviněný insolvenčnímu správci zamlčel, a tím výrazně ztížil jeho činnost. Insolvenční správce se tuto skutečnost dozvěděl až v průběhu roku 2010 poté, co mu celá řada odběratelů obchodní společnosti KOVO IDA, s. r. o., na základě jeho výzev prokazovala úhradu faktur na jemu neznámý účet, a dokonce byl nucen provést částečnou rekonstrukci účetnictví. Dovolatel spatřuje v jednání obviněného ohrožení účelu insolvenčního řízení a úmyslné hrubé ztěžování výkonu funkce insolvenčního správce, tedy naplnění znaků skutkové podstaty přečinu podle §225 tr. zákoníku. Kdyby obviněný sdělil insolvenčnímu správci minimálně tuto skutečnost, ušetřil by mu tím dvouleté zbytečně vynaložené úsilí. Přitom povinnost poskytnout součinnost insolvenčnímu správci plyne dlužníkovi přímo ze zákona, z čehož nejvyšší státní zástupce dovozuje, že obviněný měl poskytnout informace o skutečném platebním styku jmenované obchodní společnosti, i když po něm insolvenční správce zpočátku tyto informace nepožadoval, jelikož nevěděl o existenci účtu Ing. P. K. . Pokud jde o úmyslné zavinění, podle dovolatele obviněný musel být vzhledem ke svému vysokoškolskému právnickému vzdělání a životním zkušenostem (v minulosti vykonával funkci správce podniku i správce konkursní podstaty) minimálně srozuměn s dopady svého jednání na výkon funkce insolvenčního správce, proto naplnil všechny objektivní i subjektivní znaky přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §225 tr. zákoníku.
14. Závěrem svého dovolání tedy nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. 10 To 82/2016, a to ve výrocích pod body I. a II., týkajících se obviněného JUDr. F. K., jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené výroky, a aby přikázal věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
15. Obviněný JUDr. F. K. se vyjádřil k dovolání nejvyššího státního zástupce prostřednictvím svého obhájce. Podle jeho názoru důvody uplatněné v tomto dovolání neodpovídají důkazům, které provedly soudy nižších stupňů, protože z nich nevyplynulo, že by hrubě ztěžoval výkon funkce insolvenčního správce tím, že neposkytl požadované účetní doklady a neučinil ani opatření k tomu, aby byly dohledány a předloženy. Všechny požadavky insolvenčního správce na předložení dokladů totiž obviněný bez prodlení s písemným pokynem předal spoluobviněným, kteří běžně pracovali s požadovanými doklady. Jak dále obviněný zdůraznil, provedené důkazy vyvracejí názor nejvyššího státního zástupce, podle něhož obviněný zůstal nečinný ve vztahu k požadavkům insolvenčního správce. Obviněný nesouhlasí ani s tím, pokud mu nejvyšší státní zástupce vytýká neinformování insolvenčního správce o platebním styku, který probíhal prostřednictvím soukromého účtu Ing. P. K., na nějž došly platby i poté, co obviněný po nástupu do své funkce založil nový účet obchodní společnosti KOVO IDA, s. r. o., u Komerční banky, a. s. Již od počátku trestního řízení totiž obviněný pravdivě uváděl, že insolvenčnímu správci předal veškeré výpisy z účtu, které k němu měl k dispozici a z nichž byl patrný úplný průběh plateb, včetně plateb na soukromý účet Ing. P. K.
16. Závěrem svého vyjádření proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265j tr. řádu zamítl dovolání nejvyššího státního zástupce jako nedůvodné.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
17. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
18. Pokud jde o dovolání jak obviněného JUDr. F. K., tak nejvyššího státního zástupce, oba opřeli své námitky o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
19. K výkladu uplatněného dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že je dán jen tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
b) K dovolání nejvyššího státního zástupce
20. Nejvyšší soud se nejdříve zabýval dovoláním nejvyššího státního zástupce, který svými námitkami zpochybnil právní závěr odvolacího soudu vyjádřený jednak pod bodem I. ve výrokové části napadeného rozsudku, jímž zrušil výrok o vině (a celý výrok o trestu) týkající se skutku vymezeného pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, posouzeného jako přečin porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §225 tr. zákoníku, a jednak pod bodem II. výrokové části napadeného rozsudku, kterým odvolací soud zprostil obviněného obžaloby podle §226 písm. b) tr. řádu, neboť skutek označený v žalobním návrhu nepovažoval za trestný čin, resp. přečin. Podle názoru nejvyššího státního zástupce však obviněný naplnil všechny znaky objektivní i subjektivní stránky zmíněného přečinu, a jestliže odvolací soud učinil opačný závěr, byl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Po přezkoumání napadeného rozhodnutí i řízení mu předcházejícího dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání nejvyššího státního zástupce není důvodné, proto ho podle §265j tr. řádu zamítl.
21. K tomu Nejvyšší soud především připomíná, že přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §225 tr. zákoníku, jehož se týká zprošťující výrok napadeného rozsudku odvolacího soudu, proti kterému směřuje dovolání nejvyššího státního zástupce, se dopustí ten, kdo v insolvenčním řízení maří nebo hrubě ztěžuje výkon funkce insolvenčního správce, a tím ohrozí účel insolvenčního řízení. Maření nebo hrubé ztěžování výkonu funkce insolvenčního správce, které ohrožuje účel insolvenčního řízení, lze spatřovat též v tom, že jednatel společnosti s ručením omezeným, která je dlužníkem v úpadku, úmyslně odmítne předat insolvenčnímu správci účetní či jiné potřebné doklady, které má ve své dispozici. Pachatelem tohoto přečinu ovšem může být i kdokoli jiný včetně osoby, která z jiných důvodů jedná za dlužníka v úpadku. Z hlediska zavinění se vyžaduje úmysl, přičemž postačí i úmysl nepřímý (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2263 až 2266).
22. Jak je zřejmé v nyní posuzované trestní věci z popisu rozhodných skutkových zjištění uvedených pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, resp. z popisu rozhodných skutkových zjištění v poslední části (týkající se zamlčení skutečnosti, že platební styk probíhal prostřednictvím soukromého účtu Ing. P. K.) nepatrně modifikovaných ve zprošťujícím výroku pod bodem II. výrokové části rozsudku odvolacího soudu, obviněný JUDr. F. K. jako ustanovený správce podniku – obchodní společnosti KOVO IDA, s. r. o., společně s jednatelem této obchodní společnosti B. T. opakovaně nevyhověl písemným i ústním výzvám insolvenčního správce Ing. M. P. Tyto výzvy směřovaly k vydání účetních dokladů obchodní společnosti KOVO IDA, s. r. o., tj. dlužníka, který byl v úpadku. Podle názoru Nejvyššího soudu však zjištěné skutkové okolnosti nepředstavují dostatečný podklad pro závěr o naplnění všech zákonných znaků přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení ve smyslu §225 tr. zákoníku.
23. Soud prvního stupně totiž z ustanovení §210 odst. 1 insolvenčního zákona, v němž je upravena povinnost dlužníka poskytnout všestrannou součinnost insolvenčnímu správci při zjišťování majetkové podstaty, ve spojení s ustanovením §210 odst. 2 insolvenčního zákona nesprávně dovodil, že obviněný jako správce podniku svým jednáním porušil tuto povinnost součinnosti. Posledně citované ustanovení insolvenčního zákona přitom obsahuje taxativní výčet osob, které mají povinnost poskytnout součinnost insolvenčnímu správci pro případ, kdy je dlužníkem právnická osoba. Patří sem statutární orgány a jejich členové nebo likvidátor, jde-li o právnickou osobu v likvidaci. Účelem ustanovení §210 odst. 2 insolvenčního zákona je – mimo jiné – jednak konkretizovat fyzické osoby povinné poskytnout součinnost insolvenčnímu správci v případě dlužníka v úpadku, který je právnickou osobou, a jednak eliminovat spekulativní jednání některých osob dlužníka, zejména v pozici statutárního orgánu, které se mnohdy snaží ztížit či znemožnit řádné provedení soupisu majetkové podstaty tím, že v období krátce před prohlášením úpadku odstoupí či se nechají odvolat z funkce [viz Hásová, J. a kol . Insolvenční zákon. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 709]. Uvedený okruh fyzických osob, od nichž může insolvenční správce vyžadovat splnění povinností podle §210 odst. 1, 2 insolvenčního zákona, je pak rozšířen v ustanovení §210 odst. 3 insolvenčního zákona, tj. na společníky, zaměstnance nebo členy právnické osoby, a to v rozsahu jejich oprávnění jednat za právnickou osobu. Podle názoru Nejvyššího soudu však povinnost poskytnout součinnost insolvenčnímu správci bez dalšího nedopadala též na obviněného JUDr. F. K., který nespadal do vyjmenovaného okruhu povinných osob, protože zastával funkci správce podniku (pro účely výkonu rozhodnutí prodejem podniku) – obchodní společnosti KOVO IDA, s. r. o., nebyl tedy statutárním orgánem této společnosti ani jeho členem či jinou osobou uvedenou v §210 odst. 2, 3 insolvenčního zákona. Opačný závěr, k němuž dospěl nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání, nelze dovodit ani z ustanovení §168 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona, na které poukázal. Podle tohoto ustanovení se pohledávkami za majetkovou podstatou, které vznikly po zahájení insolvenčního řízení nebo po vyhlášení moratoria, rozumí náhrada hotových výdajů a odměna likvidátora dlužníka jmenovaného soudem a správce podniku dlužníka za součinnost poskytnutou předběžnému správci nebo insolvenčnímu správci. Citované ustanovení se tudíž dotýká pouze náhrad hotových výdajů, byla-li nějaká součinnost poskytnuta (např. podle §213 insolvenčního zákona), nestanoví však žádnou povinnost poskytnout insolvenčnímu správci součinnost. Přitom ustanovení §210 insolvenčního zákona zavazuje jen dlužníka, případně osoby, které jsou oprávněny jednat za dlužníka nebo ho zastupovat; takovou osobou ovšem není správce podniku (§338i až §338k zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, účinného v době spáchání posuzovaného skutku; nyní jde o správce závodu), jehož postavení a povinnosti jsou poněkud jiné, specifické (viz níže pod body 24., 33. a 34. tohoto usnesení). Správce podniku tedy nemá postavení statutárního orgánu, tj. v daném případě jednatele společnosti s ručením omezeným, jak nesprávně uvedl soud prvního stupně ve zrušeném výroku o vině pod bodem 1. ve svém rozsudku. Totéž obdobně platí pro povinnost vést účetnictví obchodní společnosti, která je zásadně uložena statutárnímu orgánu, konkrétně jednateli společnosti s ručením omezeným (§135 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, který byl účinný v době spáchání posuzovaného skutku; nyní obdobně §196 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích). Povinnost poskytnout součinnost insolvenčnímu správci by sice za dané situace mohla zavazovat i obviněného jako správce podniku, ovšem jen podle §213 insolvenčního zákona, tedy pouze tehdy, kdyby měl u sebe majetek dlužníka – obchodní společnosti KOVO IDA, s. r. o., který je třeba oznámit insolvenčnímu správci včetně důvodu, pro který ho má u sebe, a umožnit mu jeho prohlídku a ocenění. Porušení takové povinnosti však obviněnému nebylo kladeno za vinu.
24. V této souvislosti lze připomenout rovněž výpověď svědkyně JUDr. M. J., soudkyně Okresního soudu v Trutnově (viz s. 42 rozsudku soudu prvního stupně), které byl přidělen spis ve věci výkonu rozhodnutí prodejem podniku – obchodní společnosti KOVO IDA, s. r. o., a která potvrzuje závěry obsažené výše pod bodem 23. tohoto usnesení. Cílem obviněného JUDr. F. K. jako ustanoveného správce podniku bylo prodejem tohoto podniku uspokojit pohledávku Finančního úřadu v Trutnově ve výši 12 442 271 Kč s příslušenstvím. Úkolem správce podniku bylo provést inventarizaci majetku, prodej majetku a vyplacení věřitelů. Povinností správce podniku bylo počínat si tak, aby svou činností hospodárně vedl obchodní společnost (podnik), aby nedošlo ke snížení jejího majetku, ale současně aby došlo k umořování závazku obchodní společnosti vůči věřiteli, což se mělo dít v těsné spolupráci s jednatelem obchodní společnosti B. T. Ten se totiž ani ustanovením obviněného JUDr. F. K. jako správce podniku nezbavil své odpovědnosti vyplývající z jeho funkce jednatele výše jmenované obchodní společnosti. Povinnosti jejího jednatele B. T. tedy zůstaly zachovány, přestože obviněný JUDr. F. K. měl prokazatelně z titulu své funkce správce podniku povinnost kontrolovat a řídit činnost jednatele a v případě, kdyby počínáním jednatele mohlo dojít ke snížení hodnoty majetku obchodní společnosti (spravovaného podniku), obviněný byl oprávněn zasáhnout do tohoto jednání a vydat vlastní rozhodnutí.
25. V trestní věci obviněného bylo zejména z výpovědi insolvenčního správce prokázáno, že průběh insolvenčního řízení nebyl bezproblémový, obviněný jako správce podniku byl opakovaně vyzýván k předložení potřebných dokladů. Konkrétně insolvenční správce předložil obviněnému JUDr. F. K. a jednateli B. T. listinu označenou jako Struktura k předání účetnictví, v níž přesně vymezil, jaké účetní doklady požaduje, přičemž ani jeden z jmenovaných zcela nevyhověl tomuto požadavku navzdory opakovaným výzvám. Navíc ani jeden z nich neinformoval insolvenčního správce o toku peněz prostřednictvím soukromého účtu Ing. P. K. . Jak dále vyplývá z provedených důkazů, insolvenční správce musel kontaktovat jednotlivé dodavatele, aby zjistil, zda dlužníci obchodní společnosti KOVO IDA, s. r. o., říkají pravdu či nikoli, zda se má podat žaloba na zaplacení proti dlužníkovi, který se jevil tak, že neuhradil pohledávku, ačkoliv dlužník po určitém vyjednávání doložil, že ji uhradil, ale na jiný účet. Uvedený postup vedl k tomu, že insolvenční řízení bylo pro insolvenčního správce pracnější, než v případě, kdyby bylo účetnictví předáno standardně. Přesto není možné souhlasit se závěry soudu prvního stupně ani s dovoláním nejvyššího státního zástupce, podle něhož obviněný JUDr. F. K. hrubě ztěžoval výkon funkce insolvenčního správce, a tím ohrozil účel insolvenčního řízení, čímž měl spáchat přečin porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §225 tr. zákoníku. Lze se proto ztotožnit se závěry odvolacího soudu vymezenými na s. 11 až 12 napadeného rozsudku, podle kterých z provedeného dokazování není možné dovodit, že by obviněný úmyslně nepředal požadované doklady, které by měl k dispozici.
26. Jak navíc vyplývá z rozhodných skutkových zjištění, část dokladů vztahujících se k novému účtu obchodní společnosti KOVO IDA, s. r. o., obviněný předal insolvenčnímu správci. Zbývající doklady, které u sebe neměl, byly uloženy v kanceláři této obchodní společnosti, kterou insolvenční správce převzal, a měl ji tudíž k dispozici. K tomu Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu (viz např. jeho usnesení ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 5 Tdo 777/2005, publikované pod č. T 811. v sešitě 17 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2005), týkající se sice trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkurzu podle §126 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „tr. zák.“), jejíž závěry však lze přiměřeně použít i na přečin porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §225 tr. zákoníku. Podle této judikatury platí, že je-li uvedený trestný čin, resp. přečin, spatřován v tom, že obviněný odmítl předat správci konkurzní podstaty, resp. insolvenčnímu správci, účetní doklady, je třeba ve skutkových zjištěních odsuzujícího rozsudku specifikovat, o jaké konkrétní doklady podle zákona o účetnictví jde a jakým způsobem jejich nepředání správci konkurzní podstaty, resp. insolvenčnímu správci, ohrozilo úplné a správné zjištění majetku patřícího do konkurzní podstaty nebo jeho zpeněžení, resp. nyní jakým způsobem jejich nepředání insolvenčnímu správci ohrozilo účel insolvenčního řízení. Předpokladem trestní odpovědnosti zde ovšem je, že obviněný měl takové účetní doklady ve své dispozici a mohl je bez problémů vydat správci konkurzní podstaty, resp. insolvenčnímu správci. Přitom z rozhodných skutkových zjištění v nyní posuzované trestní věci je patrné, že obviněný JUDr. F. K. nemohl předat insolvenčnímu správci doklady, které neměl k dispozici, přičemž ty, které k dispozici měl, mu předložil. Ostatně ani soud prvního stupně ve výroku o vině nebo v odůvodnění svého rozsudku nijak nespecifikoval, které konkrétní doklady měl obviněný ve své dispozici a nepředložil je insolvenčnímu správci, a nekonkretizuje to ani nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání. Soud prvního stupně v popisu skutku uvedeném pod bodem 1. ve výroku o vině ve svém rozsudku pouze paušálně uvedl s odkazem na ustanovení §210 odst. 1, 2 insolvenčního zákona, které doklady týkající se obchodní společnosti KOVO IDA, s. r. o., požadoval insolvenční správce po obviněném JUDr. F. K. a po spoluobviněném B. T. (deníky, hlavní knihy, salda odběratelů, salda dodavatelů, inventarizaci, veškerých inventarizací hmotného majetku, finančního majetku, nehmotného majetku, pokladní knihy, pracovně právní dokumentace a další), ale soud nijak nespecifikoval, zda je vůbec měli obvinění ve své dispozici a mohli je bez problémů předat insolvenčnímu správci.
27. Proto lze považovat za logický postup odvolacího soudu, který následně vypustil výše uvedený paušální výčet dokumentů ve zprošťujícím výroku svého rozsudku pod bodem II., proti němuž směřuje dovolání nejvyššího státního zástupce. V jednání obviněného JUDr. F. K. nelze spatřovat úmyslné ztěžování výkonu funkce insolvenčního správce, takže nemohla být naplněna ani subjektivní stránka skutkové podstaty přečinu podle §225 tr. zákoníku, která vyžaduje minimálně nepřímý úmysl. Opačný závěr by byl mimo jiné v rozporu s výpovědí insolvenčního správce, z níž vycházely soudy nižších stupňů a podle které obviněný vyvíjel snahu dostát své funkce správce podniku a snažil se prodat podnik. Když insolvenční správce vyzval obviněného k předání účetnictví, obrátil se obviněný na Ing. P. K. a z toho insolvenční správce usoudil, že výzvě k předání účetnictví měl fakticky vyhovět posledně jmenovaný. Přestože obviněný nebyl schopen předat insolvenčnímu správci veškeré účetní doklady ani přehledy o stavu majetku obchodní společnosti KOVO IDA, s. r. o., je nutné na něho nahlížet především z toho hlediska, že byl správcem podniku ustanoveným pro prodej podniku, nikoliv statutárním orgánem jmenované obchodní společnosti. Povinnosti jednatele této obchodní společnosti jako jejího statutárního orgánu nebo jeho člena totiž nelze, jak bylo ostatně výše uvedeno, přenášet na správce podniku. Proto nebylo povinností obviněného JUDr. F. K. vést účetnictví zmíněné obchodní společnosti ani zajistit jeho předání insolvenčnímu správci. Ze stejného důvodu nelze považovat za důvodnou námitku nejvyššího státního zástupce, podle níž odvolací soud v napadeném rozsudku pominul část skutkových zjištění soudu prvního stupně o tom, že obviněný zamlčel insolvenčnímu správci provádění platebního styku obchodní společnosti KOVO IDA, s. r. o., prostřednictvím soukromého účtu Ing. P. K.. Obviněný tedy nebyl v tomto směru povinen poskytnout insolvenčnímu správci součinnost podle §210 odst. 1, 2 a 3 insolvenčního zákona. Proto je zcela bez významu i tvrzení, že obviněný měl být vzhledem ke svému vysokoškolskému právnickému vzdělání a životním zkušenostem minimálně srozuměn s dopady svého jednání.
28. Nejvyšší soud se plně ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, podle něhož nebylo prokázáno, že by jednání obviněného mělo být vyhodnoceno jako hrubé ztěžování výkonu funkce insolvenčního správce, takže nebyl naplněn tento znak skutkové podstaty přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §225 tr. zákoníku. Právní kvalifikace daného skutku soudem prvního stupně není správná a dovolání nejvyššího státního zástupce není důvodné. Nejvyšší soud tedy považuje za správný závěr odvolacího soudu, kterým byl obviněný pro skutek vymezený pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně výrokem pod bodem II. napadeného rozsudku zproštěn obžaloby podle §226 písm. b) tr. řádu, neboť tento skutek skutečně není trestným činem. Nejvyšší soud proto neshledal důvodnými námitky nejvyššího státního zástupce, jimiž zpochybnil právní závěry odvolacího soudu týkající se uvedeného skutku.
c) K dovolání obviněného JUDr. F. K.
29. Dále se Nejvyšší soud zabýval námitkami obviněného, jimiž s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu zpochybnil právní posouzení skutku obsaženého pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Ten podle obviněného nenaplňuje všechny znaky skutkové podstaty přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, jak na základě provedeného dokazování uzavřely soudy nižších stupňů, zejména jde-li o konkrétní ohrožení majetkových práv jiného subjektu a rozsah tohoto ohrožení, jakož i o subjektivní stránku přečinu. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného je sice částečně opodstatněné, ale přesto bylo nutné ho odmítnout podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu.
1. K přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění
30. Ustanovení §254 odst. 1 tr. zákoníku sankcionuje nesplnění nebo nikoli řádné splnění povinnosti vést a uchovávat nezkreslené účetní doklady, popřípadě další doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku, a v tomto směru se případný trestní postih odvíjí především od zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, a navazujících nebo souvisejících právních předpisů. K námitce obviněného, že nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty přečinu podle §254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, Nejvyšší soud připomíná, že uvedeného přečinu se dopustí ten, kdo nevede účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole, ač je k tomu podle zákona povinen, a ohrozí tak majetková práva jiného nebo včasné a řádné vyměření daně. Přitom účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady nevede ten, kdo si takové knihy nebo doklady vůbec neopatří nebo si je nevyhotoví, anebo si je sice opatří či vyhotoví, ale buď je vůbec nevyplňuje a neprovádí zápisy, anebo je vyplňuje nedostatečně, takže nemají příslušné náležitosti a nedávají přehled o stavu hospodaření a majetku či nemohou sloužit k jejich kontrole. Povinnost vést účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady musí vyplývat ze zákona (viz §1 a §2 a násl. zákona o účetnictví). K naplnění této skutkové podstaty postačí ohrožení majetkových práv jiného, nemusí dojít k jejich porušení (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2582, 2583 a 2588 až 2591).
31. Nejvyšší soud zde zdůrazňuje, že pro posouzení důvodnosti dovolání obviněného JUDr. F. K. ve vztahu ke skutku obsaženému pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, není podstatná skutečnost, zda vedl účetnictví v souladu se zákonem o účetnictví a dalšími předpisy, ale to, že došlo k únikům majetku z obchodní společnosti KOVO IDA, s. r. o., jak vyplynulo z výsledků provedeného dokazování. Jde o trestný čin, který byl obviněnému původně kladen za vinu (byť v mírně modifikované podobě). Jak je totiž z trestního spisu zřejmé, obviněný byl původně stíhán pro trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle §255a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. Podle přesvědčení Nejvyššího soudu však bylo namístě právně kvalifikovat posuzovaný skutek jako úmyslné porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák.
2. K trestnému činu porušování povinnosti při správě cizího majetku
32. K naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu [viz nyní téměř shodné znění ustanovení §220 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku] se vyžadovalo, aby pachatel způsobil jinému škodu nikoli malou tím, že porušil podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Přitom spáchal tento čin jako osoba, která má zvlášť uloženu povinnost hájit zájmy poškozeného, a způsobil tím na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Podstatou uvedeného trestného činu bylo jednání (konání nebo opomenutí), jímž byla způsobena škoda na cizím opatrovaném nebo spravovaném majetku. Ustanovení §255 tr. zák. se uplatnilo tam, kde u osob, jimž bylo svěřeno opatrování nebo spravování cizího majetku, nebylo zjištěno, že by ve své funkci obohatily sebe nebo jiného, ale došlo jen ke způsobení škody na opatrovaném či spravovaném cizím majetku. Z hlediska zavinění si pachatel musel být vědom povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek, ačkoliv uvedená povinnost nemusela být takto výslovně formulována. Podstatný byl její obsah, tedy to, co se rozumí opatrováním a správou majetku (například péče řádného hospodáře, nakládání, hospodaření a právo činit úkony s majetkem, převádět ho a obchodovat s ním). Pachatel si rovněž musel být vědom porušení své povinnosti i okolností rozhodných pro vyvolání následku (účinku) v podobě škody. Ke způsobení škody velkého rozsahu ve smyslu §89 odst. 11 a §255 odst. 3 tr. zák. (tj. škody ve výši nejméně 5 000 000 Kč), postačilo zavinění alespoň z nedbalosti. Osobou, která měla zvlášť uloženu povinnost hájit zájmy poškozeného ve smyslu §255 odst. 2 písm. a) tr. zák., byl ten, u něhož z pracovního, funkčního či služebního postavení nebo z jiného právního vztahu vyplývalo, že jeho hlavním úkolem je péče o zabezpečování a ochranu zájmů poškozeného. Taková zvláštní povinnost mohla vyplývat z právního předpisu anebo ze smlouvy. Neexistence zvlášť uložené či smlouvou převzaté povinnosti hájit zájmy poškozeného přitom sama o sobě neznamenala, že pachatel neměl ani obecnou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Z povahy této okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby [§6 písm. b) tr. zák.] je patrné, že bylo třeba, aby pachatel věděl o tom, že má uvedenou zvláštní povinnost (viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 1525 a 1536).
33. K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že práva a povinnosti obviněného JUDr. F. K. nebyly, jak chybně dovodily soudy nižších stupňů, vymezeny v ustanoveních §133 až §135 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „obch. zák.“), ve spojení s ustanoveními §338j až §338k zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „o. s. ř.“), v tehdy účinném znění. Ustanovení §133 až §135 obch. zák. totiž vymezovala postavení jednatele společnosti s ručením omezeným, tedy statutárního orgánu, jeho práva a povinnosti. Obviněný však zastával funkci správce podniku, jak bylo ostatně uvedeno v předchozích částech odůvodnění tohoto usnesení (viz výše body 23. až 27.), nebyl statutárním orgánem obchodní společnosti KOVO IDA, s. r. o., ani jeho členem. Proto na něj dopadala pouze zmíněná ustanovení občanského soudního řádu (ve znění účinném v době spáchání posuzovaného skutku). Ustanovení §338j o. s. ř. upravuje důvody vyloučení správce z jeho funkce a následný procesní postup. Stěžejní pro tuto trestní věc je pak ustanovení §338k odst. 1 o. s. ř., zejména jeho první tři věty, které stanoví, že správce podniku při výkonu své funkce postupuje podle zákona a dalších právních předpisů a podle pokynů soudu; dbá, aby po nařízení výkonu rozhodnutí nedošlo bezdůvodně ke zmenšení majetku prodávaného podniku, popřípadě aby se majetek podniku očekávaným způsobem zvýšil. K řádnému zajištění majetku podniku má činit vhodná opatření, zejména vyrozumět peněžní ústav, že s prostředky na účtu povinného, které slouží k provozování podniku, může povinný nakládat jen s jeho souhlasem. Správce může vyzvat dlužníky povinného, aby plnění svých peněžitých dluhů skládali na účet povinného, který za tím účelem zřídil. Ustanovení §338k odst. 2 o. s. ř. podmiňuje platnost právních úkonů povinného písemným souhlasem správce, podle §338k odst. 3 o. s. ř. je stanoveno, komu má být plněn dluh v případě, kdy správce vyzve dlužníka povinného, aby plnění svého peněžitého dluhu skládal na určitý účet. Ustanovení §338k odst. 4 o. s. ř. upravuje subsidiární povinnost správce jako zástupce povinného provést potřebné úkony k odvrácení hrozící škody na majetku podniku. Podle §338k odst. 5 o. s. ř. je vymezen postup pro nahrazení souhlasu správce usnesením soudu a v §338k odst. 6 o. s. ř. se stanoví, kdy je správce oprávněn zastupovat povinného i bez jeho souhlasu ve sporech a jiných řízeních.
34. Nejvyšší soud k tomu dále připomíná, že správce podniku má být nestranným a efektivním správcem sledujícím zájem na udržení a případném zvýšení hodnoty podniku tak, aby bylo docíleno co možná nejvyššího výtěžku z jeho prodeje, resp. co nejvyššího výtěžku správy podniku, a aby tím byly chráněny co možná nejlépe zájmy jak oprávněného, tak povinného. Má možnost kdykoliv nahlížet do účetní evidence a dalších písemností týkajících se podniku a bez omezení vstupovat do všech prostor podniku. Jeho povinností je dbát na to, aby po nařízení výkonu rozhodnutí nedošlo bezdůvodně ke zmenšení majetku postiženého podniku. Podle §338i odst. 3 o. s. ř. je správce podniku povinen vykonávat svou funkci s odbornou péčí a odpovídá za škodu, kterou způsobil zaviněným porušením svých povinností, které mu ukládá zákon nebo které mu uložil soud. Ačkoliv je přehledné vedení účetnictví bezesporu podmínkou k řádnému hospodaření podniku, nelze spatřovat naplnění skutkové podstaty přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku v tom, že se obviněný JUDr. F. K. příliš nestaral o vedení účetnictví obchodní společnosti KOVO IDA, s. r. o., ani neučinil potřebné kroky k jeho řádnému vedení. Nebyl totiž subjektem ze zákona povinným vést účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole. Povinnost vést účetnictví zavazovala výhradně jednatele zmíněné obchodní společnosti B. T., tj. statutární orgán (viz §135 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, který byl účinný v době spáchání posuzovaného skutku; nyní obdobně §196 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích). Uvedenou povinnost nebylo možné převést na obviněného jako správce podniku, jehož úkoly byly poněkud odlišné.
35. To nevyvrací jinak platné závěry Nejvyššího soudu (viz jeho usnesení ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 5 Tdo 1165/2008), na které odkázal i státní zástupce ve vyjádření k dovolání obviněného. Podle tohoto usnesení v případě, kdy obviněný neměl k dispozici účetnictví za období předcházející jeho působení v dané obchodní společnosti, a neměl tak na co navázat v dalším vedení účetní evidence, ani tato okolnost ho nezbavila zákonem stanovené povinnosti zajistit účetnictví společnosti a dále vést. Ačkoli se situace popsaná v citovaném usnesení může na první pohled jevit v mnoha okolnostech podobná trestní věci obviněného JUDr. F. K., jde o věc zcela odlišnou. Podstata rozdílu tkví v tom, že obviněný, jehož se týká výše zmíněné usnesení, byl na rozdíl od obviněného JUDr. F. K. jednatelem obchodní společnosti, nikoliv správcem podniku, tedy zastával funkci statutárního orgánu.
36. Jak je ovšem patrné z rozhodných skutkových zjištění v nyní posuzované trestní věci, obviněný JUDr. F. K. jako správce podniku ustanovený usnesením Okresního soudu v Trutnově ze dne 30. 3. 2007, sp. zn. 13 E 27/2006, pro prodej podniku svým jednáním zapříčinil únik majetku z obchodní společnosti KOVO IDA, s. r. o., jejíž podnik spravoval. Konkrétně jde o částky uvedené pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, a to ve výši 2 552 746 Kč, ve výši 5 280 000 Kč a ve výši 316 580 Kč, které ve svém souhrnu představují škodu velkého rozsahu, tj. škodu ve výši nejméně 5 000 000 Kč (§89 odst. 11 tr. zák., §138 odst. 1 tr. zákoníku). Prvně uvedená částka představuje únik majetku způsobený obviněným tím, že řádně nekontroloval pohyb peněžních prostředků na soukromém bankovním účtu Ing. P. K., ačkoliv věděl, že platební styk obchodní společnosti KOVO IDA, s. r. o., probíhá přes tento účet, byť k němu neměl žádná dispoziční práva a nesledoval hospodaření s těmito peněžními prostředky. Tím umožnil, aby na tentýž účet v době ode dne 24. 4. 2007 do dne 11. 7. 2008 zaslali odběratelé jmenované obchodní společnosti peněžní prostředky v celkovém objemu 2 522 746 Kč. Další únik majetku představují peněžní prostředky, které obviněný vybral při vedení pokladny ode dne 31. 5. 2007 do dne 17. 3. 2008 z jím založeného účtu obchodní společnosti KOVO IDA, s. r. o., č. ..........., vedeného u Komerční banky, a. s., a následně je předal Ing. P. K. Přitom nezajistil ani nezkontroloval zaúčtování těchto peněžních prostředků v účetnictví jmenované obchodní společnosti, včetně doložení následného profinancování a použití těchto prostředků na provoz obchodní společnosti. V pořadí třetí únik majetku z téže obchodní společnosti umožnil obviněný tím, že v období ode dne 17. 8. 2007 do dne 9. 1. 2008 převedl bez jakékoli identifikace či zjevného důvodu platby v celkové částce 316 580 Kč na soukromý účet Ing. P. K. č. ........., vedený u Komerční banky, a. s. Tyto bezhotovostní platby však nezaúčtoval tak, aby je bylo možné dohledat. Uvedeným postupem obviněný ztížil uspokojení pohledávky Finančního úřadu v Trutnově ve výši 13 016 313 Kč, vymáhané v rámci výkonu rozhodnutí prodejem podniku. Jak rovněž vyplynulo z provedeného dokazování, obviněný nevyhodnocoval stavy závazků a pohledávek a jejich plnění, nevyrozuměl stávající dodavatele ani odběratele o změně bankovního účtu obchodní společnosti KOVO IDA, s. r. o., nevyžadoval evidenci o toku peněz v rámci soukromého účtu Ing. P. K., ani netrval na převedení peněžních prostředků z tohoto účtu na účet jmenované obchodní společnosti, a tím se pro něj stal soukromý účet Ing. P. K. naprosto nekontrolovatelným. Obviněný tedy zjevně věděl o tom, že v obchodní společnosti KOVO IDA, s. r. o., není vedeno účetnictví v souladu se zákonem, ale nelze s jistotou tvrdit, že údajná ztráta účetnictví, po které se obviněný ani nepokusil účetnictví zrekonstruovat, byla vedena snahou zastřít nezákonný finanční chod jmenované obchodní společnosti. Navíc, jak Nejvyšší soud opakovaně připomíná, obviněný nebyl odpovědný za vedení jejího účetnictví z titulu své funkce správce podniku.
37. Obviněný JUDr. F. K. ovšem věděl o výše uvedených únicích majetku z obchodní společnosti KOVO IDA, s. r. o., které do určité míry „tiše“ toleroval, když řádně nevykonával povinnosti vyplývající z jeho funkce, tj. vědomě rezignoval na reálné možnosti správce podniku uložené mu zákonem. Z toho lze dovodit i jeho nepřímý úmysl, protože věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že je způsobí, s tím byl srozuměn. Objektem trestného činu podle §255 tr. zák. přitom byla majetková práva v nejširším smyslu a nepřímo byl chráněn i zvláštní vztah důvěry. Předmětem útoku a předmětem trestněprávní ochrany u tohoto trestného činu byl cizí majetek, tedy majetek obchodní společnosti KOVO IDA, s. r. o. Obviněný si počínal úmyslně nejen ve vztahu k účetním dokladům (nevyžádal důsledně závěrku k soukromému účtu Ing. P. K., o kterém věděl a jehož prostřednictvím ve valné většině případů do té doby probíhal platební styk jmenované obchodní společnosti), ale i pokud jde o vznik škody velkého rozsahu, způsobené úniky majetku z obchodní společnosti, kde působil jako správce podniku. Zcela bezdůvodně tak v důsledku jednání obviněného došlo ke zmenšení majetku prodávaného podniku. Navíc obviněný jako správce podniku byl osobou, která má zvlášť uloženu povinnost hájit zájmy poškozeného, tj. obchodní společnosti KOVO IDA, s. r. o. Z hlediska subjektivní stránky je pak podstatné, že měl vysokoškolské právnické vzdělání a podle své vlastní výpovědi měl bohaté zkušenosti s funkcí správce konkurzní podstaty a navíc nezpeněžoval podnik poprvé.
38. Pokud jde o zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného ve smyslu §255 odst. 2 písm. a) tr. zák. [resp. nyní podle §220 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku], u obviněného JUDr. F. K. by ji bylo možno dovodit s ohledem na obsah a rozsah jeho oprávnění a povinností jako správce podniku podle §338i odst. 3 a §338k o. s. ř. Při výkonu této funkce totiž musel dbát, aby nedošlo bezdůvodně ke zmenšení majetku prodávaného podniku, popřípadě aby se majetek podniku očekávaným způsobem zvýšil (§338k odst. 1 o. s. ř.). Navíc správce podniku je povinen vykonávat svou funkci s odbornou péčí (§338i odst. 3 o. s. ř.), což je kvalifikovaný a vyšší požadavek přesahující prostou povinnost péče řádného hospodáře (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 29 Cdo 2737/2014, a další rozhodnutí tam citovaná). Proto správce podniku má ve vztahu k jím spravovanému majetku podniku povinnost takového charakteru a významu, že ji lze považovat za zvlášť uloženou povinnost hájit jeho zájmy, tj. je-li poškozeným, hájit zájmy poškozeného. Hlavním úkolem obviněného totiž byla péče o majetek podniku a ochrana zájmů obchodní společnosti KOVO IDA, s. r. o.
39. Obviněnému lze přisvědčit v tom, že se soudy nižších stupňů dopustily nesprávného právního posouzení, když popis skutku uvedený pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, který převzal i odvolací soud, neodpovídá zákonným znakům přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku. Podstatou jednání obviněného jako správce podniku (nikoliv statutárního orgánu), totiž nebylo nevedení účetnictví, nýbrž připuštění úniků majetku z obchodní společnosti KOVO IDA, s. r. o. Jím spáchaný skutek tak bylo namístě právně kvalifikovat jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. [resp. nyní podle §220 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku]. Obviněný totiž jako osoba, která měla zvlášť uloženu povinnost hájit zájmy poškozeného, způsobil škodu velkého rozsahu tím, že porušil podle zákona mu uloženou povinnost spravovat cizí majetek. Tato právní kvalifikace odpovídá podstatě a důsledkům majetkových dispozic, o kterých, jak bylo prokázáno, obviněný věděl, a to pokud jde jak o vyvádění peněz na soukromý účet Ing. P. K., tak o peníze, které mu obviněný v hotovosti předával. Přitom obviněný jako správce podniku porušil povinnost spravovat majetek obchodní společnosti KOVO IDA, s. r. o., ačkoliv jeho hlavním úkolem byla péče o zabezpečování a ochranu zájmů této obchodní společnosti. Jelikož výše způsobené škody ve svém souhrnu přesahovala hranici stanovenou zákonem pro škodu velkého rozsahu, tj. byla ve výši nejméně 5 000 000 Kč, bylo by namístě právně kvalifikovat jednání obviněného rovněž podle §255 odst. 3 tr. zák. S ohledem na pravidla upravující časovou působnost trestních zákonů podle §16 odst. 1 tr. zák. a §2 odst. 1 tr. zákoníku měla být použita právní úprava vyplývající ze zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů.
3. K zákazu reformationis in peius
40. Nejvyšší soud si je vědom výše uvedeného nesprávného právního posouzení skutku, resp. chybné právní kvalifikace jednání obviněného uvedeného pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, které se dopustily soudy nižších stupňů. S ohledem na zákaz reformationis in peius podle §265p odst. 1 tr. řádu však nebylo možné zrušit napadený rozsudek odvolacího soudu pro naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a vrátit mu věc k novému projednání a rozhodnutí.
41. Nejvyšší soud v této souvislosti odkazuje na svou ustálenou judikaturu (viz jeho usnesení ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 5 Tdo 102/2006, publikované pod č. 9/2007 Sb. rozh. tr.), kde zaujal právní názor, že v případě, když se soud prvního stupně dopustil nesprávného hmotně právního posouzení skutku ve vztahu k použití ustanovení hmotně právního předpisu (zde ustanovení obchodního zákoníku o nekalé soutěži), došlo k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Odvolací soud měl z podnětu odvolání obviněného odstranit tuto vadu právního posouzení skutku, a jestliže tak neučinil, zatížil řízení vadou zakládající dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, neboť v řízení, které předcházelo jeho rozhodnutí, byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejvyšší soud zde považoval v obecném smyslu za správný postup odvolacího soudu, který zamítl odvolání obviněného s tím, že posuzovaný skutek nebyl trestným činem nekalé soutěže podle §149 tr. zák., ale jiným trestným činem (nebo vykazoval znaky více trestných činů). Za této situace totiž nebyla splněna podmínka ve smyslu §226 písm. b) tr. řádu, podle které lze obviněného zprostit obžaloby, protože tento postup přichází v úvahu jen tehdy, není-li posuzovaný skutek žádným trestným činem. Na tomto závěru nic nezměnila ani skutečnost, že právní kvalifikaci skutku podle ustanovení o jiných trestných činech nebylo možné ve zmíněné věci použít s ohledem na zákaz reformationis in peius. Ačkoliv se uvedené rozhodnutí týkalo uplatnění zákazu reformationis in peius v řízení o odvolání a trestného činu nekalé soutěže podle §149 tr. zák., lze jeho závěry přiměřeně vztáhnout i na dovolací řízení v trestní věci obviněného JUDr. F. K., pokud jde o nesprávnou právní kvalifikaci skutku jako přečinu podle §254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku.
42. Nejvyšší soud proto uzavírá, že obviněného JUDr. F. K. nelze uznat vinným přísnějším trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák., resp. přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, který by zde přicházel v úvahu. Za přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, kterým obviněného uznaly vinným soudy nižších stupňů, lze uložit trest odnětí svobody až na 2 roky nebo trest zákazu činnosti. Za trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák., jak měl být skutek spáchaný obviněným správně kvalifikován, lze pachateli uložit trest odnětí svobody v rozmezí od 2 roků do 8 let [shodná je právní úprava podle §220 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku]. Pokud jde o nesprávnou právní kvalifikaci skutku, nebylo v uvedeném směru podáno odvolání ani dovolání (nejvyššího) státního zástupce v neprospěch obviněného. Pro obviněného je tak za stávající situace výhodnější mírnější právní kvalifikace podle §254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, byť není správná. Zjednání nápravy však není možné, protože by pro obviněného znamenalo změnu k horšímu a nemělo by pro něj žádný reálný význam, resp. projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného. Jedinou v úvahu připadající variantou by bylo právní posouzení skutku uvedeného pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně podle §255 odst. 1 tr. zák., jelikož trestní sazba za tento trestný čin by byla v této základní skutkové podstatě shodná jako v případě ustanovení §254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, tj. trest odnětí svobody až 2 roky. Nicméně právní posouzení skutku i podle kvalifikované skutkové podstaty trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku zohledňující jak skutečnost, že obviněný měl zvlášť uloženu povinnost hájit zájmy poškozeného [§255 odst. 2 písm. a) tr. zák.], tak i výši škody (§255 odst. 3 tr. zák.), není možné s ohledem na zákaz reformationis in peius (§265p odst. 1 tr. řádu). Pouze pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že právní kvalifikace skutku uvedeného pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, jak ji učinily soudy nižších stupňů, souvisí s vedením účetní evidence obchodní společnosti KOVO IDA, s. r. o., což mělo vliv rovněž na uspokojení pohledávky státu, resp. Finančního úřadu v Trutnově, ve výši 13 016 313 Kč, vymáhané v rámci výkonu rozhodnutí prodejem podniku. Jednání a následek zčásti pokrývá rovněž ustanovení §254 odst. 1 tr. zákoníku, byť měl být skutek posouzen podle §255 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. Z těchto důvodu Nejvyšší soud musel odmítnout dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu.
43. Nad rámec uvedeného lze poukázat na určitý logický rozpor, ke kterému v této trestní věci došlo z hlediska právní kvalifikace obou skutků. Skutkové závěry soudu prvního stupně vyjádřené v popisech těchto skutků, jejichž spáchání bylo obviněnému JUDr. F. K. kladeno za vinu, jsou totiž v určité kolizi. Zatímco jeden skutek spočíval v tom, že obviněný nevedl všechny potřebné účetní doklady (skutek pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, kvalifikovaný jako přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku), pak druhý skutek, ohledně něhož byl nakonec obviněný odvolacím soudem zproštěn obžaloby, měl spáchat tím, že tytéž doklady nepředložil insolvenčnímu správci, resp. předložil je jen zčásti a učinil tak až po opakovaných výzvách (skutek pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, kvalifikovaný jako přečin porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §225 tr. zákoníku). Jak bylo uvedeno v předchozích částech tohoto usnesení týkajících se zamítnutí dovolání nejvyššího státního zástupce, obviněný nemohl předložit doklady, které neměl k dispozici. Zároveň však nemohl být viněn z toho, že nevedl účetnictví, ač k tomu byl podle zákona povinen, když z titulu své funkce správce podniku takou povinnost neměl, ani mít nemohl.
V. Závěrečné shrnutí
44. Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že nejvyšší státní zástupce podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Po přezkoumání napadeného rozhodnutí podle §265i odst. 3 až 5 tr. řádu, jakož i řízení mu předcházejícího, proto podle §265j tr. řádu zamítl dovolání nejvyššího státního zástupce, neboť není důvodné.
45. Pokud jde o dovolání obviněného JUDr. F. K., to zčásti vycházelo z námitek, které byly důvodné, zejména pokud jde o tvrzené nesprávné právní posouzení skutku uvedeného pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně jako přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku. Je však zcela zřejmé, že projednání tohoto dovolání v rozsahu, v němž je částečně důvodné, by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného (resp. v úvahu by přicházelo jen zhoršení jeho postavení, kterému brání zákaz reformationis in peius) a otázka, která by mohla být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Jde o otázku dostatečně zřejmou, která v ustálené rozhodovací činnosti soudů a v praxi nečiní problémy. Nejvyšší soud proto podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, přičemž jinak nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu.
46. Za splnění podmínek podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu (tj. za souhlasu nejvyššího státního zástupce i obviněného) rozhodl Nejvyšší soud tímto způsobem o obou dovoláních v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 25. 1. 2016
JUDr. František P ú r y , Ph.D.
předseda senátu