ECLI:CZ:NS:2017:5.TDO.394.2017.1
sp. zn. 5 Tdo 394/2017-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 5. 2017 o dovolání, které podal obviněný M. P. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 8. 2016, sp. zn. 3 To 80/2015, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. Nt 3/2014, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu se z podnětu dovolání obviněného M. P. zrušuje usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 8. 2016, sp. zn. 3 To 80/2015, a č á s t e č n ě se zrušuje usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2015, sp. zn. Nt 3/2014, a to ve výroku, kterým bylo rozhodnuto podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ve spojení s §239 odst. 1 tr. řádu o zabrání věcí náležejících obviněnému M. P., specifikovaných v tomto výroku.
Podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu za použití §150 odst. 2 tr. řádu per analogiam se č á s t e č n ě zrušuje usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2015, sp. zn. Nt 3/2014, ve výroku, kterým bylo rozhodnuto podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ve spojení s §239 odst. 1 tr. řádu o zabrání věcí náležejících obviněným M. H., M. L. a M. Ž., specifikovaných v těchto výrocích.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. řádu se Krajskému soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2015, sp. zn. Nt 3/2014, bylo v trestní věci obviněných M. P., M. H., M. L., M. Ž., L. J., M. P., E. H. a V. N. podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ve spojení s ustanovením §239 odst. 1 tr. řádu na návrh státního zástupce uloženo ochranné opatření v podobě zabrání věcí náležejících obviněným M. P., M. H., M. L. a M. Ž., které jsou blíže specifikované pod body 1. až 9. tohoto výroku. Dalším výrokem téhož usnesení byl podle 239 odst. 1 tr. řádu zamítnut návrh státního zástupce na zabrání dalších věcí specifikovaných pod body 1. až 5. tohoto výroku. V dané trestní věci šlo konkrétně o zabrání lihovin souvisejících s trestnou činností a jiných věcí, které sloužily k páchání trestné činnosti a byly v období února 2007 zajištěny, vydány nebo odňaty při domovních prohlídkách, prohlídkách jiných prostor a pozemků a prohlídkách motorových vozidel, popřípadě při ohledání nebytových prostor. Pokud jde o uvedenou trestnou činnost, rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2011, sp. zn. 7 T 73/2008, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 9. 2012, sp. zn. 3 To 15/2012, byli obvinění M. P. a M. H. uznáni vinnými zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku a obvinění M. Ž., M. L., E. H., L. J. a M. P. byli uznáni vinnými pomocí k tomuto zločinu podle §24 odst. 1 písm. c) a §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku. Za to jim byly uloženy tresty odnětí svobody a některým z nich i peněžité tresty. Obviněný V. N. byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2012, sp. zn. 7 T 73/2008, zproštěn obžaloby.
2. Proti shora citovanému usnesení Krajského soudu v Praze, kterým bylo uloženo ochranné opatření v podobě zabrání věci, podal obviněný M. P. stížnost, o níž rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 4. 8. 2016, sp. zn. 3 To 80/2015, tak, že ji podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl jako nedůvodnou.
II. Dovolání obviněného
3. Obviněný M. P. podal prostřednictvím svého obhájce proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Praze dovolání, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. j) a g) tr. řádu.
4. V rámci argumentace společné pro oba uplatněné dovolací důvody obviněný uvedl, že ačkoliv bylo rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2011, sp. zn. 7 T 73/2008, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 9. 2012, sp. zn. 3 To 15/2012, trestní řízení vedené proti němu a dalším obviněným pravomocně skončeno, soud nerozhodl v souvislosti se zajištěnými věcmi o trestu propadnutí majetku podle §66 tr. zákoníku ani o trestu propadnutí věci podle §70 tr. zákoníku, případně o ochranném opatření zabrání věci podle §101 tr. zákoníku, a ani soud ve smyslu §230 odst. 2 tr. řádu nevyhradil rozhodnutí o zabrání věci veřejnému zasedání. Státní zástupce až následně s odstupem jednoho roku (dne 11. 3. 2014) podal návrh na vyslovení ochranného opatření v podobě zabrání věci, kterému soud posléze vyhověl. Podle názoru obviněného uvedeným postupem soudu není možné doplňovat trestní sankci (dotčení zásady „ne bis in idem“) a v této souvislosti odkázal na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 36/15.
5. Jak dále obviněný zdůraznil, dodatečnému uložení ochranného opatření v daném případě bránila překážka věci rozhodnuté (rei iudicatae) ve smyslu §11 odst. 1 písm. f) [nyní písm. h)] tr. řádu a poukázal i na závěry příslušných rozhodnutí Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 5 Tdo 523/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 3 Tz 33/2012, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 1991, sp. zn. 7 Tz 25/1991).
6. S ohledem na tyto argumenty bylo podle obviněného nepochybné, že soud prvního stupně neměl splněny podmínky pro konání veřejného zasedání o ochranném opatření a pro rozhodnutí o něm a že tímto postupem porušil ustanovení §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a §230 odst. 2, 3 a §239 odst. 1 tr. řádu.
7. Nad rámec uvedené argumentace obviněný poukázal na závěr usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 1 To 27/2012, podle kterého v případě, kdy jsou alespoň ohledně části věcí splněny zákonné podmínky pro uložení trestu propadnutí věci, nelze jeho neuložení následně napravit postupem podle §101 tr. zákoníku.
8. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 8. 2016, sp. zn. 3 To 80/2015, jakož i jemu předcházející usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2015, sp. zn. Nt 3/2014, a aby věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
III. Vyjádření k dovolání
9. Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného M. P. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru je námitka obviněného ohledně nesplnění zákonných podmínek pro uložení ochranného opatření v podobě zabrání věci podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku opodstatněná. Soud totiž neměl postupovat tímto způsobem v případě, pokud v původním trestním řízení byly splněny podmínky pro uložení trestu propadnutí věci a tento trest nebyl uložen. Na podporu uvedeného závěru státní zástupce poukázal na judikaturu, kterou zmínil obviněný, a v podstatě zopakoval jeho dovolací argumentaci. Přitom vada napadeného rozhodnutí se týká i ostatních spoluobviněných, ohledně nichž bylo rovněž rozhodnuto o zabrání věci.
10. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 8. 2016, sp. zn. 3 To 80/2015, i jemu předcházející usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2015, sp. zn. Nt 3/2014, a všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která zrušením pozbudou podkladu, a aby podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal Krajskému soudu v Praze věc k novému projednání a rozhodnutí.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
11. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
12. Pokud jde o dovolací důvody, obviněný M. P. opřel své dovolání o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a j) tr. řádu. První z těchto dovolacích důvodů je naplněn, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Druhý z nich je dán, pokud bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení.
13. Jak vyplývá z podaného dovolání, obviněný uplatnil jedinou námitku spočívající v tom, že soudy v dané věci rozhodly nesprávně, protože nebyly splněny podmínky stanovené zákonem pro uložení ochranného opatření. Tato námitka sice odpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. j) tr. řádu, ale nelze ji podřadit pod druhý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný měl navíc správně poukázat na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, protože napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze byla zamítnuta důvodná stížnost obviněného proti usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. e) tr. řádu, přestože v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. j) tr. řádu. Nicméně i přes tyto formální nedostatky dovolání obviněný správně vystihl podstatu důvodu dovolání, proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 3 až 5 tr. řádu přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí i řízení mu předcházející a shledal, že dovolání obviněného je důvodné.
b) K ochrannému opatření zabrání věci podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku
14. Obecně je ochranné opatření v podobě zabrání věci druhem trestní sankce (§36, §98 odst. 1 tr. zákoníku), kterou se za zákonem stanovených podmínek odnímají pachateli, ale i osobě od pachatele odlišné, věci svým charakterem nebezpečné nebo jiné věci, jež byly použity či určeny ke páchání trestné činnosti nebo jsou výnosem z trestné činnosti, který je třeba odčerpat.
15. Podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku může soud v případě, pokud nebyl uložen trest propadnutí věci uvedené v §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, uložit ochranné opatření, kterým se taková věc zabírá, ohrožuje-li bezpečnost lidí nebo majetku, popřípadě společnosti, anebo hrozí-li nebezpečí, že bude sloužit ke spáchání zločinu.
16. Jestliže bylo v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání konaném o odvolání rozhodnuto o uložení ochranného opatření, pojme soud výrok o jeho uložení do rozsudku, jímž se rozhoduje otázka viny [§121 písm. b) tr. řádu]. Uložení ochranného opatření může navrhnout státní zástupce, ovšem shledá-li soud důvod k jeho uložení, může jej uložit podle §230 odst. 1 tr. řádu i bez tohoto návrhu. Pokud soud potřebuje k rozhodnutí o ochranném opatření provést ještě další dokazování, které nemůže být provedeno ihned, vyhradí rozhodnutí o ochranném opatření veřejnému zasedání (§230 odst. 2 tr. řádu), jinak je může uložit ve veřejném zasedání, jen navrhne-li to státní zástupce (§239 odst. 1 tr. řádu).
17. V nyní posuzované trestní věci rozhodl Krajský soud v Praze ve veřejném zasedání o ochranném opatření v podobě zabrání věci podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ve spojení s ustanovením §239 odst. 1 tr. řádu na základě návrhu státního zástupce. Podstatné je, že tento návrh podal státní zástupce až po uplynutí více než jednoho roku od právní moci odsuzujícího rozsudku za trestnou činnost, v rámci které byly dané věci zajištěny, resp. vydány či odňaty. Přitom ohledně těchto věcí (jde o lihoviny a další věci určené k jejich výrobě nebo související s výrobou a distribucí) nebyl žádnému z obviněných uložen trest propadnutí majetku podle §66 tr. zákoníku či trest propadnutí věci podle §70 tr. zákoníku a v původním řízení nebylo rozhodnuto ani o ochranném opatření v podobě zabrání věci podle §101 tr. zákoníku. Soud prvního stupně pak ve smyslu §230 odst. 2 tr. řádu ani nevyhradil rozhodnutí o uložení tohoto ochranného opatření veřejnému zasedání.
18. K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že za výše popsané situace nelze uložit ochranné opatření v podobě zabrání věci podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku dodatečně po právní moci odsuzujícího rozsudku, pokud byly v době rozhodování o vině a trestu pachatele (tj. obviněných, jichž se výrok o zabrání věci týká) splněny zákonné podmínky pro uložení trestu propadnutí věci podle §70 tr. zákoníku, kterým by byla daná věc postižena, nebo pokud soud nevyhradil rozhodnutí o uložení tohoto ochranného opatření veřejnému zasedání podle §230 odst. 2 tr. řádu. Takto dodatečně uložené ochranné opatření by totiž představovalo faktické rozšíření a zpřísnění již dříve pravomocně uložené trestní sankce za stejný skutek, a to nad rámec pravomocného odsuzujícího rozsudku. Tím by pak došlo k porušení zásady „ne bis in idem“ (viz též čl. 4 odst. 1 protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb.) a k nerespektování překážky věci rozhodnuté ve smyslu §11 odst. 1 písm. h) tr. řádu [v době rozhodování soudů nižších stupňů podle §11 odst. 1 písm. f) tr. řádu]. Nejvyšší soud zde odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 36/15, který se sice primárně týká uložení ochranného opatření v podobě zabrání náhradní hodnoty podle §102 tr. zákoníku, nicméně jeho závěry dopadají rovněž na postup při ukládání ochranného opatření v podobě zabrání věci. Jak tedy vyplývá z citovaného nálezu, zabráním náhradní hodnoty podle §102 tr. zákoníku nelze dodatečně, po právní moci odsuzujícího rozsudku, doplňovat trestní sankci, jestliže soud při rozhodování o vině a trestu neuložil trest propadnutí majetku nebo trest propadnutí věci podle příslušných ustanovení trestního zákoníku (dotčení zásady „ne bis in idem“). Neuložení tohoto druhu trestu nelze nahrazovat postupem podle §101 tr. zákoníku (zabrání věci), a tím spíše nikoli podle §102 tr. zákoníku (zabrání náhradní hodnoty za takovou věc).
19. Nejvyšší soud pak nemá důvod odchylovat se od dosavadní judikatury vyjádřené v rozhodnutí publikovaném pod č. 67/2013 Sb. rozh. tr., podle něhož platí, že jsou-li splněny zákonné podmínky předpokládané ustanovením §70 tr. zákoníku, aby alespoň ohledně části věcí soud v odsuzujícím rozsudku uložil obviněnému trest propadnutí věci, pak soud nemůže rozhodnout, že podle §230 odst. 2 tr. řádu vyhrazuje rozhodnutí o ochranném opatření v podobě zabrání věci veřejnému zasedání též ohledně těchto věcí. Neuložení tohoto druhu trestu ve vztahu k takovým věcem totiž nelze napravit postupem podle §101 tr. zákoníku. Uvedený závěr je podle názoru Nejvyššího soudu nutno vztáhnout nejen na situaci, kdy soud podle §230 odst. 2 tr. řádu vyhradil rozhodnutí o ochranném opatření v podobě zabrání věci veřejnému zasedání, ale také na situaci, kdy soud rozhoduje o takovém ochranném opatření na základě návrhu státního zástupce ve veřejném zasedání podle §239 odst. 1 tr. řádu, jak tomu bylo v nyní posuzovaném případě. Totéž ostatně bylo judikováno i ve vztahu k alternativě zabrání věci nyní obsažené v ustanovení §101 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (viz přiměřeně rozhodnutí pod č. 46/1992 Sb. rozh. tr.).
20. V trestní věci obviněného M. P. je nepochybné, že zajištěné věci (lihoviny, materiál určený pro výrobu lihovin, technické pomůcky pro stáčení a distribuci lihovin atd.) byly užity ke spáchání trestného činu nebo byly určeny ke spáchání trestného činu, což mimo jiné dokládá skutečnost, že za danou trestnou činnost byl obviněný spolu s dalšími obviněnými již pravomocně odsouzen. Souvislost věcí s pácháním trestné činnosti konstatoval též soud prvního stupně v rozhodnutí o uložení ochranného opatření v podobě zabrání věci. Zároveň šlo o věci jednoznačně náležející pachatelům (obviněným), přičemž tato okolnost musela být známa již v době, kdy se rozhodovalo o vině a trestech obviněných. Nemá zde význam ani skutečnost, že specifikaci vlastnického práva jednotlivých obviněných ke konkrétním zajištěným, vydaným či odňatým věcem zaslal Celní úřad pro hlavní město Prahu na žádost Krajského soudu v Praze až v roce 2014 za účelem rozhodování o ochranném opatření v podobě zabrání věci, tedy v době, kdy již bylo pravomocně rozhodnuto o vině a trestech obviněných. Jak je totiž v posuzované trestní věci zřejmé, byly v ní splněny podmínky pro uložení trestu propadnutí věci podle §70 tr. zákoníku již v hlavním líčení, nicméně soud prvního stupně opomněl tuto sankci uložit a neučinil tak v odvolacím řízení ani odvolací soud.
V. Závěrečné shrnutí
21. Nejvyšší soud vzhledem ke shora uvedenému shledal, že námitka obviněného M. P. týkající se nesplnění zákonných podmínek pro uložení ochranného opatření v podobě zabrání věci je důvodná, jelikož postupem soudu prvního i druhého stupně byla porušena ustanovení §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a §11 odst. 1 písm. f) [nyní písm. h)] tr. řádu, což je vada odpovídající dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. j) tr. řádu.
22. Nejvyšší soud proto podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 8. 2016, sp. zn. 3 To 80/2015, a částečně i usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2015, sp. zn. Nt 3/2014, a to ve výroku, jímž bylo vysloveno podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ve spojení s §239 odst. 1 tr. řádu zabrání věcí obviněnému M. P. (věcí vyjmenovaných pod body 1. a 6. tohoto výroku). Jelikož důvod, pro který zrušil Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2015, sp. zn. Nt 3/2014, ohledně obviněného M. P., prospívá i odsouzeným M. H., M. L. a M. Ž., podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu a za použití §150 odst. 2 tr. řádu per analogiam zrušil Nejvyšší soud posledně citované usnesení i v té části výroku učiněného podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ve spojení s §239 odst. 1 tr. řádu, která se týká zabrání věcí těchto odsouzených (vyjmenovaných pod body 1., 2., 3., 4., 5., 7., 8. a 9.). Ve vztahu k odsouzeným M. H., M. L. a M. Ž. se totiž uplatní všechny závěry vyjádřené výše pod body 17. až 20. tohoto usnesení, takže i jim bylo uloženo ochranné opatření v podobě zabrání věci bez splnění zákonných podmínek podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Analogické použití ustanovení §150 odst. 2 tr. řádu o tzv. beneficiu cohaesionis v řízení o stížnosti je zde nutné proto, že ustanovení §265k odst. 2 věta třetí tr. řádu, podle něhož Nejvyšší soud postupoval, výslovně počítá jen s přiměřeným užitím ustanovení §261 tr. řádu, které se týká rozhodnutí o odvolání, ovšem Vrchní soud v Praze, proti jehož rozhodnutí směřuje důvodné dovolání obviněného M. P., rozhodoval o jeho stížnosti, nikoli o odvolání.
23. Výrok usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2015, sp. zn. Nt 3/2014, kterým byl podle §239 odst. 1 tr. řádu zamítnut návrh státního zástupce na zabrání věcí specifikovaných v tomto výroku, zůstává nezměněn. Nejvyšší soud pak podle §265k odst. 2 tr. řádu zrušil všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
24. Soud prvního stupně bude respektovat právní názor Nejvyššího soudu vyslovený v tomto rozhodnutí, podle něhož nejsou splněny podmínky k tomu, aby bylo uloženo ochranné opatření v podobě zabrání věci, takže v úvahu přichází zamítnutí podaného návrhu státního zástupce. Poté je nutno zabývat se tím, jak bude dále naloženo s předmětnými zajištěnými (vydanými, odňatými) věcmi. Především je třeba zvážit, zda nejsou v konkrétních případech splněny zákonné podmínky pro zničení věci podle §81b odst. 1 tr. řádu vzhledem k charakteru většiny zajištěných věcí, které tvoří lihoviny vyprodukované v rámci nelegální výroby. U těchto lihovin lze totiž důvodně předpokládat, že jsou svou povahou nebezpečné a ohrožující zdraví lidí, protože nebyla kontrolována jejich výroba ze strany příslušných státních orgánů a není zaručena ani zdravotní nezávadnost. Případné vrácení takových věcí obviněným a jejich uvedení do volného oběhu by pak zcela jistě představovalo rozpor s veřejným zájmem a možné ohrožení zdraví.
25. Dále podle Nejvyššího soudu není vyloučeno zvážení postupu a opatření podle některých mimotrestních právních předpisů, např. podle zákona č. 146/2002 Sb., o Státní zemědělské a potravinářské inspekci a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Podle tohoto zákona je Státní zemědělská a potravinářská inspekce oprávněna kontrolovat u fyzických a právnických osob mimo jiné to, zda jsou potraviny jimi uváděné na trh bezpečné [§3 odst. 1 písm. e) citovaného zákona], přičemž inspektor vydá opatření, kterým kontrolované osobě kromě jiného nařídí na její náklad, pokud není zvláštním právním předpisem stanoveno jinak, zničení nebezpečných potravin [§5 odst. 1 písm. b) bod 1. citovaného zákona] a v odůvodněných případech může inspektor zajistit zničení potravin, jejichž zničení nařídil podle §5 odst. 1 písm. b) citovaného zákona, a to na náklady kontrolované osoby, pokud není zvláštním právním předpisem stanoveno jinak (§5b odst. 6 citovaného zákona).
26. Nakonec v případech, kdy nebude možno se zajištěnými věcmi naložit výše uvedenými způsoby, bude nutno postupovat podle §80 tr. řádu upravujícího vrácení a další nakládání s věcmi, které byly podle §78 tr. řádu vydány nebo podle §79 tr. řádu odňaty.
27. Protože vady napadeného rozhodnutí zjištěné na podkladě důvodně podaného dovolání obviněného M. P. nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, rozhodl Nejvyšší soud o tomto dovolání podle §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 24. 5. 2017
JUDr. František P ú r y, Ph.D.
předseda senátu