ECLI:CZ:NS:2017:5.TDO.506.2017.1
sp. zn. 5 Tdo 506/2017-41
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 4. 2017 o dovolání, které podal obviněný L. H. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 5. 2016, sp. zn. 7 To 192/2016, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 3 T 39/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného L. H. odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 21. 1. 2016, sp. zn. 3 T 39/2013, byl obviněný L. H. uznán vinným pod bodem I. výroku o vině trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, účinný do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zákon“), pod bodem II. výroku o vině zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), a pod bodem III. výroku o vině přečinem porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §225 tr. zákoníku. Za jednání pod body I. a II. a za další trestnou činnost, pro kterou byl již dříve odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 9. 4. 2013, sp. zn. 3 T 74/2011, který ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně, sp. zn. 7 To 276/2013, nabyl právní moci dne 25. 7. 2013, mu byl podle §240 odst. 2 a §43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 28 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §84 a §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 46 měsíců s dohledem, zároveň mu byla podle §85 odst. 2 tr. zákoníku uložena povinnost podle svých sil nahradit ve zkušební době podmíněného odsouzení škodu, kterou trestným činem způsobil. Dále mu byl uložen podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu obchodních společností nebo družstev v trvání 46 měsíců. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 9. 4. 2013, sp. zn. 3 T 74/2011, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně, sp. zn. 7 To 276/2013, jakož i všechna další obsahově navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Za skutek popsaný pod bodem III. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně byl obviněnému podle §225, §53 odst. 2, §67 odst. 2 písm. b), odst. 3 a §68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 45 denních sazeb po 400 Kč, celkem tedy ve výši 18 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému Ing. Z. K. na náhradu škody částku ve výši 86 937 Kč, se zbytkem svého nároku na náhradu škody byl poškozený podle §229 odst. 2 tr. řádu odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Rozsudek soudu prvního stupně napadli obviněný a poškozený odvoláními, o nichž rozhodl Krajský soud v Brně ve veřejném zasedání konaném dne 5 . 5. 2016 usnesením pod sp. zn. 7 To 192/2016, tak, že je podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodná.
II. Dovolání a v yjádření k němu
Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný L. H. prostřednictvím svého obhájce Mgr. Aleše Čápa dovolání, a to z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
4. Nesprávné hmotněprávní posouzení skutku spatřoval obviněný v tom, že z provedeného dokazování nevyplynul skutkový děj uvedený ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný považoval hodnocení důkazů provedené soudem prvního stupně za nesprávné. Nesouhlasil ani s tím, že v hlavním líčení nebyly provedeny výslechy svědků A. V., blíže neoznačeného Ing. F. a L. N. Takový postup nesprávně akceptoval i soud odvolací. Dále obviněný uváděl, k čemu měli být tito svědci vyslechnuti, zároveň prováděl vlastní hodnocení důkazů, a to i v návaznosti na předpokládané výpovědi uvedených svědků. Připomněl, že první odsuzující rozsudek v této věci zrušil odvolací soud, který zároveň soudu prvního stupně vytkl řadu pochybení, která však v následném řízení nebyla odstraněna, přesto poté odvolání proti druhému odsuzujícímu rozsudku zamítl. Dále se dovolatel vyjadřoval k odsouzení za zpronevěru lešení s tím, že se jí nedopustil, neboť lešení uskladnil v placeném areálu a protokolárně jej posléze předal nově nastupujícímu jednateli s dalším majetkem „firmy“. Nesouhlasil ani s tím, že by bylo prokázáno vlastnické právo Ing. Z. K. Obviněný uzavřel, že se žádného jednání uvedeného v rozsudku soudu prvního stupně nedopustil a skutkovou podstatu trestných činů kladených mu za vinu nenaplnil. Výrok o vině tak nemá podle obviněného dostatečnou oporu v provedeném dokazování, nebylo přihlédnuto k jeho obhajobě, hodnocení důkazů probíhalo nesprávně a v rozporu se zásadami logiky, pochybnosti měly soudy nižších stupňů vyložit v souladu se zásadou in dubio pro reo ve prospěch obviněného. Z těchto důvodů navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení soudu druhého stupně zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
5. Dovolání obviněného bylo zasláno Nejvyššímu státnímu zastupitelství k vyjádření. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství tohoto práva nevyužil a souhlasil s projednáním a rozhodnutím v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
6. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
7. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly.
8. Obviněný L. H. sice formálně uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve skutečnosti však měl poukázat spíše na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě. Obviněný se totiž domáhal přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu, který svým usnesením rozhodl o zamítnutí odvolání podaného proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, tj. proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. řádu, přestože byl podle jeho názoru v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Toto pochybení spočívající v neuplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu však Nejvyšší soud nepovažoval za natolik významné, aby jen s poukazem na ně dovolání odmítl .
9. Důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možné úspěšně uplatnit tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o aplikaci norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je aplikace hmotněprávních norem na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně, zásadně se nepřipouští použití těchto norem na skutek prezentovaný dovolatelem, případně na skutek, jehož se dovolatel domáhá vlastní interpretací provedených důkazních prostředků, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně. Dovolání z tohoto důvodu nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí. Nejvyšší soud jako soud dovolací není běžnou třetí soudní instancí povolanou k tomu, aby přezkoumával i skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně, pokud mají svůj podklad v provedeném dokazování.
10. I kdyby obviněný opřel své dovolání o správně konkretizovaný dovolací důvod, neodpovídala by argumentace použitá v jeho dovolání ani dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě s odkazem na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Svými námitkami totiž obviněný výlučně zpochybňoval správnost skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů a způsob, jakým hodnotily důkazy, aniž by vytkl vadu hmotněprávního posouzení ve shora vymezeném smyslu. Navíc se shodnými námitkami se řádně vypořádal jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud, neboť byly též součástí obhajoby obviněného a obsahem podaného odvolání. Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval (v tomto případě srov. zejména str. 6 až 8 jeho usnesení) a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002) .
11. V daném případě se obviněný domáhal přezkumu dovolacím soudem, přičemž primárně žádal aplikovat normy hmotného práva na jiný, než soudy prvního a druhého stupně zjištěný skutek, a to v závislosti na odlišném posouzení výsledků dokazování. Dovolatel tak prosazoval odlišné hodnocení důkazů, než jaké provedly soudy prvního a druhého stupně. Dovolatel se tak pouze formálně domáhal změny v aplikaci hmotného práva, avšak na jím prezentovanou verzi průběhu skutkového děje, ač se soudy prvního i druhého stupně přiklonily k verzi jiné, kterou podrobně a přesvědčivě ve svých rozhodnutích zdůvodnily. To samo o sobě nenaplňuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (podobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014) .
12. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů.
13. Bez možnosti přezkumu na podkladě takto formulovaného dovolání může Nejvyšší soud pouze na základě znalosti trestního spisu dodat, že předložené výhrady obviněného (zčásti jen obecné povahy) proti postupu soudů nižších stupňů nemají žádné opodstatnění. Pokud jde o přečin zpronevěry, jímž byl obviněný uznán vinným, soudy nižších stupňů zcela důvodně dospěly k závěru, že obviněný nakládal s pronajatým lešením tak, že jej zcela a trvale vyloučil z moci dosavadního vlastníka, tedy nakládal s ním jako s vlastním a nevrátil jej vlastníku, jak bylo předem ujednáno, čímž jej trvale a nikoli po přechodnou dobu vyloučil z dispozice s touto věcí. O naplnění znaku přisvojení tak nelze pochybovat. Soudy nižších stupňů se v zásadě správně vypořádaly i s otázkou vlastnického práva k předmětnému lešení, kterou obviněný zpochybňoval. V tomto směru lze jen doplnit, že nebylo rozhodné, zda poškozený Ing. Z. K. byl vlastníkem, držitelem či pouhým detentorem uvedeného lešení, rozhodující bylo, že obviněnému lešení svěřil, obviněný si je následně přisvojil (nakládal s ním jako s vlastním tím, že vyloučil moc svěřitele) a tím způsobil škodu na cizím majetku svěřitele (i kdyby šlo o pouhého detentora, který oprávněně s věcí disponoval jako s věcí cizí, obracela by se na něj s nárokem na vrácení věci či poskytnutí náhrady za ni osoba, která sama mu věc svěřila). Shodně srov. Šámal. P. a kol. Trestní zákoník I I. Komentář §140 – 421. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2005 a násl. Podobně správně se soudy nižších stupňů vypořádaly i s otázkou zařazení fiktivních faktur nejen od podnikatele V. – M. T., ale i od podnikatele J. F., důvodně vycházely zejména z jeho výpovědi, kterou náležitě a obezřetně hodnotily a nijak ji nedeformovaly, ale i z dalších důkazů.
14. Skutkový stav v případě trestných činů zpronevěry i zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby uvedených pod body I. a II. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, jichž se týkaly veškeré námitky obviněného v podaném dovolání, soudy utvářely i na základě jiných dostupných důkazů (šlo o výpovědi dalších svědků, listinné důkazy i znalecké posudky). Nelze tak souhlasit s obviněným, že by soudy nižších stupňů v rámci hodnocení dokazování postupovaly svévolně, že by mezi provedenými důkazy a na jejich základě zjištěným skutkovým stavem byl dán rozpor. Soudy nižších stupňů se o bhajobou obviněného v naznačených směrech pečlivě zabývaly, avšak vyhodnotily ji jako účelovou a jím předloženou verzi důvodně pokládaly za nepravdivou. Jen proto, že obviněný odmítá skutková zjištění soudů učiněná v souladu s obsahem důkazních prostředků, nelze uvažovat o porušení práva na obhajobu a na spravedlivý proces, které nebylo porušeno ani dostatečně a přesvědčivě odůvodněným zamítnutím návrhů na doplnění dokazování.
IV. Závěrečné shrnutí
15. Dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu tak byl obviněným uplatněn jen formálně, ve skutečnosti nelze jeho dovolací námitky podřadit pod žádný ze zákonem stanovených důvodů dovolání, neboť směřovaly výlučně proti skutkovým zjištěním a nikoli proti hmotněprávnímu posouzení činu.
16. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i tr. řádu, učinil takové rozhodnutí v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 4. 2017
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu
Vyhotovil:
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph. D.