ECLI:CZ:NS:2017:5.TDO.569.2017.1
sp. zn. 5 Tdo 569/2017-46
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 6. 2017 o dovolání, které podal obviněný P. R . proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2016, sp. zn. 11 To 470/2016, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 1 T 48/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného P. R. odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 1 T 48/2016, byl obviněný P. R. uznán vinným přečinem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“). Za to mu byl podle §241 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání patnácti měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu dvaceti měsíců podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku. Současně byl obviněnému uložen podle §73 tr. zákoníku (správně §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku) trest „zákazu činnosti jednatele právnické osoby na dobu dvaceti čtyř měsíců“. (Vymezení obsahu tohoto druhu trestu učinil soud nesprávně nejen po formulační stránce, správně mělo být „trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních korporací, anebo obchodních společností a družstev“, ale i poměrně úzce, neboť zřejmě chtěl obviněnému zabránit po určenou dobu vykonávat funkci statutárního orgánu všech obchodních korporací, nikoli jej sankcionovat jen zákazem výkonu funkce jednatele, která se váže pouze ke společnosti s ručením omezeným. Ani odvolací soud nijak nereagoval na tuto nepřesnost, naopak na straně 5 napadeného usnesení ještě více nepřesně interpretoval formulaci tohoto druhu trestu ukládaného soudem I. stupně. Nicméně pokud by mělo dojít k napravení formulace a vymezení tohoto druhu trestu ve smyslu zjevně zamýšleném soudy, došlo by ke zhoršení postavení obviněného, což je v daném případě s ohledem na zásadu zákazu reformationis in peius vyloučeno.)
2. Uvedené trestné činnosti se obviněný P. R. dopustil zjednodušeně uvedeno tím, že v době od června 2012 do října 2014 v postavení jednatele obchodní společnosti EL - STROJ, s. r. o., IČ: 25639722, se sídlem Dubská 1011, Kladno, i přesto, že obchodní společnost disponovala dostatkem finančních prostředků k úhradě povinných plateb za zaměstnance, úmyslně za ně neodvedl zálohy na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků, pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a pojistné na veřejné zdravotní pojištění, ačkoli mu tato povinnost vyplývala ze zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů a zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů. Zaměstnancům tyto poplatky v jednotlivých obdobích přitom srážel ze mzdy a užil je k financování jiných aktivit, přičemž celkem na povinných platbách za zaměstnance neodvedl částku ve výši 1 219 004 Kč.
3. Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný P. R. odvoláním, o němž Krajský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 31. 10. 2016, sp. zn. 11 To 470/2016, tak, že je podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný P. R. dovolání prostřednictvím svého obhájce Mgr. Radka Vachtla. Tento mimořádný opravný prostředek založil na dovolacím důvodu uvedeném v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
5. I přestože svým dovoláním obviněný brojil proti usnesení odvolacího soudu, nejprve se v jeho úvodu vyjadřoval k odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně a uvedl důvody, pro které odvolání podal. Pokud jde o usnesení odvolacího soudu, obviněný vyjádřil své pochybnosti ohledně způsobu, jakým toto rozhodnutí bylo odůvodněno. Není podle něj zřejmé, jakými úvahami se soud při hodnocení zjištěného skutkového děje řídil, konkrétně jaké závazky a jakým způsobem v posuzovaném období hradil. Toto nebylo orgány činnými v trestním řízení ani zjišťováno. Odůvodnění usnesení je tudíž paušální, nepřesvědčivé a neúplné, tj. rozporné s ustanovením §134 odst. 2 tr. řádu a ve vztahu k rozsudku okresního soudu pak s §125 odst. 1 tr. řádu. Soudy obou stupňů podle dovolatele zcela upustily od komplexního posouzení celé věci zejména při posuzování jeho úmyslu dopustit se trestné činnosti. Jestliže se EL - STROJ, s. r. o., ocitla na pokraji úpadkového stavu, bylo jeho povinností jednat v souladu se zájmy všech věřitelů, nikoli pouze prioritně uspokojit některého z nich (příp. některou skupinu věřitelů). Zpochybnil tak i naplnění objektivní stránky přečinu neodvedení daně, pojistného na sociálním zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Přitom naznačil možnost své trestní odpovědnosti za trestný čin zvýhodnění věřitele podle §223 odst. 1 tr. zákoníku. O jeho úmyslném zavinění (spáchat přečin podle §241 tr. zákoníku) nelze uvažovat, protože spácháním jednoho trestného činu odvracel nebezpečí přímo hrozící jinému zájmu chráněnému trestním zákoníkem, jednal tudíž v krajní nouzi podle §28 tr. zákoníku. Tato právní konstrukce je podle dovolatele možná s ohledem na neúplnost provedeného dokazování a již zmiňované paušální vyjádření závěrů soudy obou stupňů.
6. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí jak odvolacího soudu tak i soudu prvního stupně a aby přikázal Městskému soudu v Brně věc znovu v potřebném rozsahu projednat a rozhodnout.
7. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce JUDr. Jiřího Siegla (dále jen „státní zástupce“). Podle jeho přesvědčení námitky obviněného ohledně naplnění skutkové podstaty přečinu podle §241 odst. 1, 2 tr. zákoníku, stejně jako možnost odlišného právního posouzení skutku jako trestného činu zvýhodnění věřitele podle §223 tr. zákoníku se sice týkají hmotněprávní kvalifikace, nevycházejí však ze soudy učiněných skutkových zjištění. Dovolatel se v rámci svých tvrzení uchýlil k polemice s úplností provedeného dokazování a brojil proti kvalitě odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, což je však při zohlednění §265a odst. 4 tr. řádu nepřípustné. Uplatněná argumentace obviněného je proto podle státního zástupce primárně skutkového charakteru a neodpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu dále upozornil na nejednoznačnosti v odůvodnění usnesení soudu druhého stupně. Za situace, kdy obchodní společnost platby neodváděla po dobu více jak dvou let, bylo povinností obviněného neúspěšné podnikání omezit, nebo ukončit. Dovolatel přitom neusiloval ani o rovnoměrné uspokojení všech svých věřitelů. Podnikání udržoval v chodu tím, že jeden druh závazků (platby chráněné §241 tr. zákoníku) dlouhodobě a systematicky neodváděl. Konstrukce výkladu obviněného o krajní nouzi je podle státního zástupce zcela nepřijatelná, neboť sám neúspěšný podnikatel nemůže určovat závazky, které bude a které nebude hradit. Obviněný navíc zřejmě vychází z nesprávného názoru, že neodvádění plateb podle §241 tr. zákoníku je méně závažné, než neuspokojení jiných věřitelů (§223 tr. zákoníku). Jedná-li se o výtku ohledně nutnosti přesného vymezení činnosti pachatele, státní zástupce doplnil, že popis jednání, jak je uveden v tzv. skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně, je zcela vyhovující. Vzhledem k délce doby neplnění zákonných povinností (více než dva roky) nelze mít ani žádné pochybnosti o naplnění subjektivní stránky přečinu podle §241 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, protože v něm obsažené dovolací námitky, pokud alespoň částečně odpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jsou zjevně neopodstatněné. Souhlasil přitom s projednáním věci v neveřejném zasedání.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
8. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného obsahuje veškeré náležitosti a byly splněny i všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení v této věci. Poté se zabýval konkrétními námitkami, zda obsahově a argumentačně odpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Ten je možné úspěšně uplatnit v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že vytýkaná vada napadeného rozhodnutí musí spočívat v porušení ustanovení hmotného práva, typicky trestního zákoníku či jiné právní normy, kterou je nutné použít při zkoumání trestní odpovědnosti obviněného. Totéž platí u jiné skutkové okolnosti, která by mohla být soudy nesprávně posouzena podle jiného ustanovení příslušné hmotněprávní úpravy, než jaká na ni dopadala. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu tedy nelze namítat nedostatky v učiněných skutkových zjištěních, ani procesní vady spočívající v nesprávném způsobu hodnocení důkazů, v nedostatečném rozsahu dokazování apod., neboť v takovém případě by se jednalo o námitky vytýkající pochybení při aplikaci procesních předpisů (viz zejména §2 odst. 5, 6 tr. řádu, §89 a násl. tr. řádu, §207 a násl. tr. řádu a §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tento dovolací důvod může být naplněn pouze právní a nikoli skutkovou vadou, a to pouze tou, která má hmotněprávní charakter. Jeho podstatou je zásadně podřazení skutkových zjištění soudu pod příslušná ustanovení hmotného práva.
b) Důvodnost dovolání obviněného
9. Pokud jde o námitky obviněného P. R. prezentované v jeho dovolání, je třeba předně uvést, že naprostá většina z nich nespadá pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, navíc jsou pouze opakováním argumentace užité již v předchozím průběhu trestního řízení v rámci obhajoby i řádného opravného prostředku. Soudy obou stupňů se těmito výhradami zabývaly a již soud prvního stupně se se všemi náležitě vypořádal. V odůvodnění obou rozhodnutí soudy srozumitelně vysvětlily veškeré skutkové okolnosti, které se staly podkladem správného skutkového zjištění a rovněž pečlivě vyložily právní posouzení, které z výsledků provedeného dokazování vyplynulo. Nejvyšší soud taková dovolání zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněná (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazku 17, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2002).
10. Ačkoli obviněný deklaroval, že ve skutku, jímž byl uznán vinným, absentuje objektivní stránka a úmysl spáchat přečin podle §241 odst. 1, 2 tr. zákoníku, čímž by snad i (formálně) naplnil jím uplatněný dovolací důvod, nelze přehlédnout, že konkrétní podstatu uplatněných námitek tvoří ve skutečnosti výlučně zpochybňování skutkového stavu, k němuž dospěly soudy nižších stupňů po řádně provedeném dokazování.
11. S ohledem na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu je třeba v úvodu připomenout, že trestní odpovědnost za přečin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1, 2 tr. zákoníku je možná jen za situace, kdy pachatel skutečně srazil příslušné částky povinných plateb z mezd (případně platů) zaměstnanců, tj. měl je k dispozici, avšak neodvedl je oprávněným příjemcům a následně je užil k jinému účelu nebo si je nadále ponechal ve své dispozici. Tuto skutečnost je třeba v trestním řízení navíc prokázat (srov. rozhodnutí č. 30/2001 Sb. rozh. tr.).
12. Dovolací soud v této souvislosti (posouzení otázky likvidity EL - STROJ, s. r. o.) nemůže nic vytknout způsobu, jakým zejména soud prvního stupně prověřoval schopnost obchodní společnosti hradit v rozhodné době tyto povinné platby , když provedl dostatek důkazů svědčících o skutečnosti, že zaměstnavatel, tj. EL - STROJ, s. r. o., měl v rozhodném období na svém účtu dostatek finančních prostředků; o tom svědčí zejména závěry plynoucí z provedených znaleckých posudků (včetně znaleckého posudku Ing. Luboše Marka předloženého obhajobou). Ing. Jana Kadárová a Ing. Luboš Marek znalci z oboru ekonomika odvětví účetní evidence po vypracování svých znaleckých posudků upozornili na to, že účetní doklady obchodní společnosti nebyly vedeny způsobem odpovídajícím zákonným pravidlům, ačkoli za jejich správné vedení odpovídal obviněný z pozice jednatele obchodní společnosti podle §135 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, resp. z §5 a §7 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o účetnictví“). To znamená, že účetní evidence tohoto povinného subjektu vykazovala poměrně zásadní vady ˗ účetní dokumentace nebyla úplná, ani řádně vedená zejména v souladu s §8 zákona o účetnictví (viz č.l. 552, 627 trestního spisu). Nicméně i tak znalci dospěli ke zjištěním, podle nichž obchodní společnost EL - STROJ, s. r. o., neměla dostatek volných peněžních prostředků k úhradě povinných odvodů oprávněným subjektům za měsíce 11/2012, 12/2012, 5/2013, 6/2013, 2/2014, 3/2014, 10/2014-3/2015. Naproti tomu však v některých měsících naopak disponibilní prostředky výši dlužných odvodů převyšovaly (např. v prosinci 2013 obchodní společnost disponovala 210 079,82 Kč, přičemž odvody dosahovaly pouze 175 815 Kč; viz č. l. 552 trestního spisu). Tyto skutečnosti se váží výlučně k té části majetku povinného subjektu, který byl představován finančními prostředky na účtu či pokladně, bez ohledu na další majetek, který bylo možné, při zodpovědném plnění odvodů, použít (např. prodejem) k úhradě plateb. Uvedené dokládá i vyjádření soudní znalkyně, podle které pokud by peněžní prostředky byly použity k úhradě dluhů na povinných odvodech, tak by tyto během rozhodné doby „…jednak stačily a jednak by ještě něco zbylo.“ (viz č. l. 548 trestního spisu). O tom, které závazky budou hrazeny a zda budou též odváděny povinné platby, rozhodoval v rámci obchodní společnosti EL - STROJ, s. r. o., výlučně obviněný z pozice jednatele. Jak již správně vyhodnotily soudy nižších stupňů a připomněl též státní zástupce ve svém vyjádření, bylo povinností obviněného přizpůsobit své podnikání platným právním předpisům včetně odvádění povinných plateb za zaměstnance, jimž přitom odpovídající částky byly pravidelně sráženy ze mzdy. Současně je možné zmínit, že hodnota nemovitého majetku obchodní společnosti EL - STROJ, s. r. o., byla vyčíslena na 28 460 000 Kč. Pokud tedy obchodní společnost nedisponovala dostatkem finančních prostředků, mohla aktiva v podobě nemovitostí jejich prodejem transformovat do likvidní podoby, čímž by získala dostačující obnos peněžních prostředků minimálně k úhradě zákonných odvodů.
13. Pouze pro úplnost dovolací soud doplňuje, že posuzovaný skutek byl právně kvalifikován jako pokračující trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociálním zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 tr. zákoníku, a proto soudy při zkoumání viny obviněného správně zohlednily celé období (červen 2012 až říjen 2014), během něhož obviněný povinné platby nehradil (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 28/2005 a č. 27/2006-I. Sb. rozh. tr.). Pokud by tedy v některém (shora označeném) měsíci nedisponovala obchodní společnost EL - STROJ, s. r. o., dostatečnými finančními prostředky použitelnými k úhradám povinných odvodů, mohla tak učinit v nejbližším možném termínu, což bylo v tomto trestním řízení bezpečně zjištěno znaleckými posudky. Pochybnosti obviněného ohledně naplnění objektivní stránky přečinu podle §241 tr. zákoníku proto nelze považovat za důvodné.
14. Stejný závěr je nutné učinit k obviněným namítané absenci úmyslného zavinění předpokládaného u přečinu podle §241 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Z formulace skutkových okolností, jak jsou vyjádřeny v popisu skutku výroku o vině odsuzujícího rozsudku, je zcela zřejmé, že u obviněného byla naplněna jak vědomostní tak i volní složka nepřímého úmyslu ve smyslu ustanovení §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, jak správně posoudil soud prvního stupně. Obviněný P. R. měl dostatečný přehled o stavu majetku i závazků, stejně tak povinnosti odvádět platby za zaměstnance a v podstatě o každé dispozici s finančními prostředky obchodní společnosti rozhodoval on sám. Nelze tudíž jakkoli pochybovat o tom, že si byl vědom povinnosti odvést sražené částky včetně na ně navazujících a jim odpovídajících plateb zdravotním pojišťován, správě sociálního zabezpečení i daní finančnímu úřadu za své zaměstnance, jejichž výplaty zkrátil o povinné odvody, a přitom tak v rozhodném období nečinil. Na existenci srozumění se vznikem následku uvedeného v trestním zákoně ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku lze usuzovat i v případě, když cílem pachatelova jednání bylo dosažení jiného, z hlediska trestního práva irelevantního následku, jestliže pachatel věděl, že v důsledku takového jednání může vlivem vývoje okolností na něm nezávislých stejně tak nastat namísto jím zamýšleného následku jiný následek, třeba pro něj i nepříjemný, který je ovšem trestněprávně významný, pokud tak pachatel přesto jedná, protože se chce vyhnout následku, který je pro něj ještě méně příjemný (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2004, sp. zn. 11 Tdo 919/2004, publikované pod č. T 745, svazek 11, Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2005). Okresní soud tak v souladu s výsledky provedeného dokazování shledal u obviněného naplněným znak zavinění ve formě nepřímého úmyslu důvodně, přičemž rozhodně nemůže obstát dovolatelem tvrzený stav „krajní nouze“. Pokud by totiž plnil své zákonné povinnosti ve vztahu k platbám, jak jsou označeny ve výroku odsuzujícího rozsudku za situace, kdy je srážel zaměstnancům, rozhodně by tím nevyvolal nebezpečí vlastního trestního stíhání pro přečin zvýhodnění věřitele, jak naznačil v dovolání. Nejednalo by se totiž o jakékoli upřednostnění vybraných věřitelů před nároky ostatních, vůči nimž měl povinný subjekt (obchodní společnost) splatné závazky, ale výlučně o plnění zákonných platebních povinností (k tomu srov. např. rozhodnutí č. 30/2001 Sb. rozh. tr.). Krajní nouze jako jedna z okolností vylučujících protiprávnost činu podle §28 tr. zákoníku, předpokládá existenci nebezpečí přímo hrozícího zájmu chráněnému trestním zákonem, jež pachatel odvrací, a pak nejde o trestný čin. Těžko lze pod citované ustanovení podřadit ty okolnosti, které se snažil dovolatel prosadit, tj. neuhrazení zákonného odvodu ve prospěch užití odpovídajících finančních prostředků vybranému z věřitelů. Nakonec ani sám obviněný ve svém dovolání nepředložil žádný konkrétní argument týkající se skutečné „hrozby“, jež by snad mohla spočívat v porušení platební povinnosti vůči jím vybraným věřitelům, které on sám považoval za klíčové pro podnikání. V důsledku uvedeného nelze ani tuto námitku obviněného považovat za opodstatněnou.
15. V této souvislosti lze ještě doplnit, že pokud obviněný nebyl z pozice zaměstnavatele schopen hradit odvody povinných plateb sražených z mezd svých zaměstnanců (případně jejich mzdy a náklady provozu podniku), byl povinen buď přizpůsobit hospodaření EL - STROJ, s. r. o., tak, aby mohl dostát svých povinností, případně takové podnikání ukončit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2001, sp. zn. 7 Tz 228/2001, uveřejněný pod č. T 297 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazku 12, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2002). Provedenými důkazy bylo bez jakýchkoli pochybností prokázáno, že obviněný, ač si byl v rozhodné době vědom špatné ekonomické situace EL - STROJ, s. r. o., tak její činnost neukončil, navíc se tento stav snažil řešit tím, že ze sražených částek na povinné odvody hradil pouze určité druhy závazků společnosti s ručením omezeným, nikoli tedy povinné platby. O systematické a rovnoměrné hrazení závazků EL - STROJ, s. r. o., neusiloval, jelikož se rozhodl platby chráněné §241 tr. zákoníku jednoduše neplatit. Tento jím zvolený postup jej však nemůže vyvinit z trestní odpovědnosti za přečin podle §241 tr. zákoníku. Vzhledem k úmyslnému jednání obviněného směřujícímu k nesplnění povinností ze zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů a zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů, za současného zohlednění schopnosti EL - STROJ, s. r. o., splnit v posuzovaném období závazky vůči oprávněným subjektům, jsou jeho další úvahy o jednání za stavu krajní nouze zcela nepřípadné, a to zejména s ohledem na soudy zjištěný skutkový stav.
16. Mimo zákonný rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu se obviněný ocitl tou částí svých výhrad, jimiž zpochybňoval odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že takové námitky se nijak netýkají právního posouzení skutků, které jsou obsaženy ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ani jiného hmotněprávního posouzení, jak o tom svědčí i skutečnost, že obviněný v této souvislosti nepoukázal na žádné ustanovení hmotného práva (naopak své přesvědčení opřel výhradně o ustanovení práva procesního), které by mělo být porušeno. Navíc, jak správně připomněl státní zástupce, podle §265a odst. 4 tr. řádu není dovolání přípustné proti důvodům rozhodnutí taxativně vymezených v odstavci druhém tohoto ustanovení.
17. Vzhledem k již uvedenému je tudíž zcela evidentní, že formální znaky skutkové podstaty přečinu neodvedení daně, pojistného na sociálním zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1, 2 tr. zákoníku byly v předmětné trestní věci naplněny a soudy v právním hodnocení skutku nepochybily. Pouze pro úplnost a bez vlivu na výsledek dovolacího řízení Nejvyšší soud považuje za nutné upozornit na nepřesnost v citaci právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Podle soudu prvního stupně totiž obviněný „ve značném rozsahu nesplnil jako zaměstnavatel nebo plátce svoji zákonnou povinnost…“ , ačkoli kvalifikované trestní sazbě, za niž byl obviněný odsouzen, odpovídá právní věta “ve větším rozsahu nesplnil jako zaměstnavatel a plátce svoji zákonnou povinnost odvést za zaměstnance daň, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na zdravotní pojištění a pro jiného tak získal značný prospěch“ . Jedná se však o nikoli významnou nepřesnost, kterou sice soudy, zejména pak soud druhého stupně, měly postřehnout a zohlednit, avšak sama o sobě nemá vliv na celkovou správnost obsahu rozhodnutí, a již vůbec nezakládá důvod pro vydání kasačního rozhodnutí v dovolacím řízení.
IV. Závěrečné shrnutí
18. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud na podkladě trestního spisu odmítl dovolání obviněného P. R. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tř. řádu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení jemu předcházejícího. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 28. 6. 2017
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu