ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.1013.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 1013/2017-40
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 9. 2017 o dovolání, které podal obviněný O. V. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 7 To 27/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 2 T 58/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného O. V. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. 2 T 58/2014 , byl obviněný O. V. uznán vinným přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství se spoluobviněnými R. K., A. K. a Z. V., a zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství se spoluobviněnými R. K. a Z. V. Uvedených trestných činů se podle skutkových zjištění okresního soudu, s nimiž se v podstatě ztotožnil i soud odvolací, dopustil tím, že
v O. u B., okres B.-v., dne 30. 12. 2011 kolem 13 hodin poté, co A. K. zazvonila na domovní zvonek rodinného domu č. .... a sdělila do komunikačního zařízení poškozené S. N., rozené M., že nese poštovní zásilku, a poškozená otevřela elektronicky vstupní bránu do oploceného pozemku a vyšla z domu na zahradu, touto otevřenou branou vnikli obvinění na pozemek, O. V. a Z. V. přistoupili k poškozené N., vytrhli jí z ruky mobilní telefon, kterým si po jejich spatření chtěla přivolat pomoc, a klíče od domu, které předali obviněné R. K., která těmito klíči otevřela vstupní dveře domu, načež všichni obvinění přes slovní protest poškozené vstoupili do domu a uvnitř obvinění O. V. a Z. V. na pokyn obviněné R. K. bránili poškozené ve volném pohybu a vyhrožovali jí, že to pro ni jinak může být horší než je, vyhrožovali jí sexuálním násilím a ukazovali jí předmět připomínající obušek a nutili ji i fyzicky setrvat v hale domu po dobu asi dvou hodin, aby nemohla zasahovat do chystání věcí k odstěhování či si přivolat pomoc, zatímco obviněné R. K. a A. K. balily věci; po vynesení přichystaných věcí z domu přinutili obvinění R. K., O. V. a Z. V. S. N. vyjít před dům na ulici, vrátili jí její mobilní telefon, R. K. dům zamkla, klíče si ponechala a všichni odjeli pryč zanechavše poškozenou S. N. venku.
2. Obviněný O. V. byl odsouzen podle §175 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 27 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvou roků.
3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 7 To 27/2017 , tak, že podle §256 tr. ř. je jako nedůvodné zamítl (přičemž stejně rozhodl také o odvolání zbývajících tří spoluobviněných).
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení krajského soudu podal obviněný O. V. prostřednictvím svého obhájce JUDr. Rudolfa Kupky dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
5. Zrekapituloval skutková zjištění soudů i výpovědi obviněných a namítl, že nalézací soud (soud I. stupně) uvěřil svědecké výpovědi poškozené S. N., aniž zdůvodnil proč, zatímco jeho výpověď soud nehodnotil vůbec a nelze zjistit, proč mu neuvěřil.
6. Za nesprávný označil dovolatel právní názor soudů, že obviněná R. K. nebyla v dané době, tj. před vypořádáním společného jmění manželů, oprávněna spolurozhodovat o tom, kdo bude v domě, který sama opustila, s jejím bývalým manželem bydlet. Soud se měl podle dovolatele spíše zabývat tím, proč S. N. jako bývalá asistentka soudce Krajského soudu v Brně, v inkriminované době asistentka soudkyně Městského soudu v Brně, a to manželky D. B., předsedy senátu, který věc rozhodoval, nemá základní právní povědomost o právech spoluvlastníka nemovitosti, ve které se bez jeho souhlasu zdržuje. Podle dovolatele je podstatné, že předmětná nemovitost byla v rozhodné době ve společném jmění bývalých manželů N., přičemž R. N. bránil své bývalé manželce v tom, aby si odstěhovala alespoň své osobní věci, bez jejího souhlasu umožnil v domě se zdržovat S. N. O tom, že se v domě zdržuje, R. K. ani nevěděla, tudíž nemohl o tom vědět ani dovolatel, který stejně tak nevěděl, jakým způsobem chce majitelka do domu vstoupit. Při vstupu do domu nemohl předpokládat, že by mohl porušit nedotknutelnost obydlí další osoby. S. N. nebyla k pobytu v domě ani přihlášena, nedalo se tedy zjistit, že tam pobývá, a neměla tam ani žádné své věci. Za dané znalosti věci a za situace, kdy byl ke vstupu do domu vyzván jeho spolumajitelkou, která sama o přítomnosti třetí osoby v domě nevěděla, dovolatel nemohl naplnit skutkovou podstatu trestného činu porušování domovní svobody.
7. Obviněný dále namítl, že nebylo prokázáno, že by on proti poškozené N. použil násilí nebo pohrůžky násilím, neboť jmenovaná výslovně uvedla, že neví, kdo jí klíče od domu a telefon vzal. Nebylo vůbec prokázáno, že by na ni obviněný O. V. promluvil. Nemohl naplnit ani skutkovou podstatu tohoto trestného činu, když vstoupil do domu na výzvu spolumajitelky proto, aby pomohl odnést její věci, přičemž žádné jiné věci odneseny nebyly.
8. Byť bylo tedy jednání obviněného dostatečně objasněno, bylo nesprávně právně posouzeno jako trestné. S poukazem na tento svůj závěr obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ve výrocích týkajících se obviněného O. V., a podle §265l odst. 1 tr. ř. aby posledně jmenovanému soudu přikázal, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu proti tomuto obviněnému znovu projednal a rozhodl.
9. Dovolání doplnil obviněný dále vlastním vyjádřením, k němuž však nebylo možno přihlížet, neboť Nejvyšší soud se může v rámci řízení o dovolání zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání tak, aby byly uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání. Dovolatel nemůže svou námitku opírat jen o odkaz například na jiné podání v téže věci (viz rozhodnutí č. 46/2013 Sb. rozh. tr.). Nicméně lze uvést, že obsahově jde tu o opakování v zásadě stejných námitek, tj. především založených na zpochybnění protiprávnosti jednání obviněných vzhledem ke spoluvlastnickému právu R. K. k předmětnému domu.
10. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že zčásti jde o námitky skutkové, a pokud jde o námitky týkající se práva vstupu do domu a tedy nedostatku znaku protiprávnosti, ty po své podrobné argumentaci označil za zjevně neopodstatněné. Také pokud jde o trestný čin vydírání, považuje státní zástupce rozhodnutí soudů za správná, včetně použité právní kvalifikace. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud o věci rozhodl podle §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné (§265a tr. ř.), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
Obecná východiska
12. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
13. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě v zákoně výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku.
14. Z uvedeného vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
15. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Vlastní posouzení dovolání
16. Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného O. V. zjevně neopodstatněným. K tomu jen ve stručnosti uvádí ve smyslu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. následující.
17. V podaném dovolání obviněný uplatnil dílem námitky skutkové povahy, které nejsou pod uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřaditelné. Navíc jde vesměs o opakování námitek, s nimiž se soudy přesvědčivým způsobem vypořádaly. Ačkoli jsou tyto námitky mimo rámec obligatorního přezkumu v dovolacím řízení, Nejvyšší soud k nim dodává, že nejsou opřeny o skutečný obsah dokazování. Naopak, soudy nižších stupňů logicky vyhodnotily provedené důkazy a své závěry přesvědčivě odůvodnily, takže jejich rozhodnutí nevykazuje prvky libovůle ve smyslu porušení zásad spravedlivého procesu. Nalézací soud přihlédl ke všem podstatným provedeným důkazům, tyto zhodnotil, a přesvědčivě vysvětlil, proč uvěřil svědecké výpovědi poškozené S. N., která je věrohodná a navíc je podpořena závěry znaleckého posudku z odvětví psychologie, a na druhé straně neuvěřil rozporným a nevěrohodným výpovědím obviněných. Uvedené důkazy hodnotil v kontextu důkazů zbývajících. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů.
18. Nejvyšší soud z pozice dovolacího soudu nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, ledaže by tato zjištění byla v tak extrémním rozporu s důkazy, že by tím bylo dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces. V takovém případě by měl zásah Nejvyššího soudu podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy. Nic takového však v daném případě nebylo zjištěno. Není předmětem dovolacího řízení znovu provedené důkazy hodnotit či přehodnocovat a znovu vyvracet obhajobu obviněného, kterou se soudy zabývaly. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
19. Stěžejní právní námitka dovolatele týkající se znaku neoprávněnosti vniknutí do předmětného domu jakožto obydlí jiného ve smyslu §178 odst. 1 tr. zákoníku je pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) podřaditelná, je však zjevně neopodstatněná. Soudy správně vycházely z toho, že i když byla spoluobviněná R. K. v době činu spoluvlastnicí uvedeného domu, nebyla již osobou, která by byla oprávněna do domu volně vstupovat bez souhlasu toho, kdo v něm bydlí, když předtím dům dobrovolně trvale opustila.
20. Trestného činu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo neoprávněně vnikne do obydlí jiného nebo tam neoprávněně setrvá. Obydlím se ve smyslu §133 tr. zákoníku rozumí dům, byt nebo jiná prostora sloužící k bydlení a příslušenství k nim náležející. Ochrana podle citovaného ustanovení se vztahuje na ty prostory, které uživatel drží k bydlení, tj. kde má svou domácnost a své soukromí. Tímto ustanovením je chráněn jakýkoli oprávněný uživatel, zejména nájemce domu, bytu nebo jiné prostory sloužící k bydlení, tedy nejen vlastník, a to proti komukoli (viz rozh. č. 30/1965 Sb. rozh. tr.). Uživatel domu, bytu nebo jiné prostory sloužící k bydlení je tedy chráněn i proti vlastníkovi (viz rozh. č. 16/1995 Sb. rozh. tr.). Odvolací soud výstižně poukázal v této souvislosti na čl. 12 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle něhož obydlí je nedotknutelné a není dovoleno do něj vstoupit bez souhlasu toho, kdo v něm bydlí.
21. Obviněná R. K. se činu dopustila jako bývalá manželka uživatele domu, na základě jehož souhlasu byla odvozenou uživatelkou a osobou požívající ochrany podle §178 tr. zákoníku poškozená S. N. Otázka, zda byla v bytě administrativně přihlášena k pobytu, není rozhodná. Pro posouzení neoprávněnosti vstupu do domu R. K. a trestní odpovědnosti obviněných je rozhodující, zda některý z manželů opustil „trvale společnou domácnost“ ve smyslu §708 obč. zák. (zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013). To obviněná R. K. podle zjištění soudů učinila koncem roku 2008, tj. zhruba tři roky před posuzovaným skutkem. Její jednání bylo posouzeno jako výraz svobodné vůle, uvážené a zřetelné, vedené s úmyslem domácnost zrušit a již neobnovit. Mezi manžely je trvalým opuštěním společné domácnosti právě takové jednání, kdy za trvání manželství jeden z manželů byt opustí, přičemž lze dovodit, že tak učinil s úmyslem se již nevrátit a manželské soužití neobnovit. Na trvalé opuštění společné domácnosti lze usoudit i z konkludentního jednání, které nevzbuzuje pochybnosti o úmyslu dotyčné osoby.
22. Je tedy nepochybné, že obviněná R. K., byť jsouc spoluvlastnicí domu, v době činu nebyla oprávněna vstupovat do něj bez souhlasu oprávněného uživatele R. N., případně jeho družky S. N. (dříve M.), která v domě bydlela s jeho souhlasem.
23. To bylo všem obviněným známo, což zřetelně vyplývá z okolností činu, tudíž nemohou obstát ani námitky dovolatele směřující k tomu, že nevěděl, že R. K. není oprávněna do domu volně vstupovat. Jmenovaná neměla od domu ani klíče a k vniknutí do domu museli obvinění použít lsti, načež je poškozená z pozemku a z domu marně vykazovala. Důvodně poukázal nalézací soud v této souvislosti také na fakt, že spoluobviněná R. K. věděla, že není oprávněna do domu vstupovat už proto, že usnesením ze dne 19. 12. 2011 Okresní soud Brno-venkov zamítl její návrh ze dne 14. 12. 2011 na vydání předběžného opatření, kterým by byla R. N. uložena povinnost umožnit jí vstup do předmětného domu (a vydat jí klíče). Dále je třeba připomenout, že vědomost o protiprávnosti činu obviněných jasně vyplývá z jednání dovolatele a spoluobviněného Z. V., kteří poté, co poškozená vyšla z domu na pozemek a směřovala k bráně, k ní přistoupili a začali uvedeným způsobem omezovat její svobodu. Tento závěr je umocňován i tím, že tito obvinění jednali na základě pokynu R. K. ke „zpacifikování“ poškozené. Pochybnosti nevznikají ani o naplnění znaku „nejméně se dvěma osobami“, přičemž v tomto směru nebyly vzneseny dovolací námitky. Je tak namístě uzavřít, že soudy na základě provedených důkazů a po přiléhavém právním zhodnocení věci dospěly ke správnému závěru, že všichni obvinění spáchali trestný čin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 3 tr. zákoníku jako spolupachatelé ve smyslu ustanovení §23 tr. zákoníku, a to v přímém úmyslu [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku].
24. Zjevně neopodstatněné jsou i dovolací námitky obviněného O. V. ohledně trestného činu vydírání. Námitka, že obviněný nemohl naplnit ani skutkovou podstatu tohoto trestného činu, když vstoupil do domu na výzvu spolumajitelky proto, aby pomohl odnést její věci, přičemž žádné jiné věci odneseny nebyly, se míjí se znaky trestného činu vydírání. Toho se v základní skutkové podstatě podle §175 odst. 1 tr. zákoníku dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Z hlediska naplnění znaků tohoto trestného činu [včetně zvlášť přitěžující okolnosti spáchání činu nejméně se dvěma osobami podle §175 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku]. Je tudíž nerozhodné, zda k posuzovanému jednání dojde po oprávněném, anebo neoprávněném vstupu do obydlí. Podstatné je, že obvinění použili pohrůžky násilím, jak správně dovodil z provedených důkazů nalézací soud. Dovolatel v tomto směru vznesl námitky vesměs skutkové povahy (že nebylo prokázáno, že by on proti poškozené N. použil násilí nebo pohrůžky násilím), které nebylo možno akceptovat z důvodů výše uvedených. Právní kvalifikaci skutku (také) jako trestný čin vydírání nalézací soud řádně odůvodnil zejména na str. 13-14 svého rozsudku a odvolací soud tuto argumentaci stvrdil a doplnil na str. 10 napadeného rozhodnutí. Lze dodat, že jestliže obvinění činili vědomě společné kroky směřující ke spáchání činu, jde o spolupachatelství, a není rozhodné, kdo z nich činil které fyzické úkony (např. odebrání telefonu, postrčení) a kdo z nich pronesl konkrétní výhrůžky.
25. Z těchto stručně uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného O. V. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 9. 2017
JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Josef Mazák