ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.1020.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 1020/2017-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. září 2017 o dovolání, které podal obviněný P. P., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 3. 2017, č. j. 7 To 374/2016-993, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 3 T 216/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 30. 5. 2016, č. j. 3 T 216/2013-930 , byl obviněný P. P. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán společně s obviněnou D. H. vinným pokračujícím zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
I.
dne 2. 4. 2008 obviněná D. H. jako realitní makléřka společnosti O. R., s. r. o., se sídlem v K. V., T., uzavřela v kanceláři společnosti O. R., s. r. o., v K. V., ul. T. G. M., s poškozenými Z. E., D. Z. a J. L. smlouvu o poskytování realitních služeb“, ve které se společnost O. R., s. r. o., zavázala vyvíjet činnost tak, aby měli poškození možnost uzavřít kupní smlouvu o převodu nemovitostí v jejich vlastnictví, a v souvislosti s tím poškození zmocnili společnost O. R., s. r. o., k převzetí blokovacího depozita na úhradu kupní ceny nemovitostí od zájemce o nemovitosti, následně dne 10. 7. 2008 obviněná D. H. uzavřela jako realitní makléřka společnosti O. R., s. r. o., se společností EIFOR KV GROUP, s. r. o., která projevila zájem o koupi nemovitostí ve vlastnictví poškozených „dohodu o složení blokovacího depozita“, na jejímž základě dne 15. 7. 2008 složila společnost EIFOR KV GROUP, s. r. o., částku ve výši 688.750 Kč jako blokovací depozitum na k tomu určený depozitní bankovní účet společnosti O. R., s. r. o., č. ..... vedený u Československé obchodní banky, a. s., a následně dne 17. 9. 2008 uzavřeli poškození Z. E. D. Z. a J. L. jako prodávající, společnost EIFOR KV GROUP, s. r. o., jako kupující a společnost O. R., s. r o., zastoupená D. H., jako makléř, „smlouvu o smlouvě budoucí kupní“, na jejímž základě dne 30. 10. 2008 složila společnost EIFOR KV GROUP, s. r. o., částku ve výši 2.715.487,50 Kč jako rezervační zálohu na kupní cenu na k tomu určený depozitní účet společnosti O. R., s. r. o., č. ......., přičemž podle čl. 2.3 smlouvy o smlouvě budoucí kupní se práva a povinnosti smluvních stran z titulu úschovy a správy obou složených částek řídila dohodou o složení blokovacího depozita ze dne 10. 7. 2008, podle jejíhož článku III. odst. 3 mělo být blokovací depozitum v případě uzavření kupní smlouvy v plné výši započteno na kupní cenu za nemovitosti a společnost O. R., s. r. o., měla depozitum vyplatit prodávajícímu poté, co bude do katastru nemovitostí vloženo vlastnické právo společnosti EIFOR KV GROUP, s. r. o., k převáděným nemovitostem, přičemž obvinění D. H. a P. P. jako jednatelé společnosti O. R., s. r. o., si byli vědomi toho, že prostředky složené na depozitní účet společnosti O. R., s. r. o., č. ...... společností EIFOR KV GROUP, s. r. o., jako blokovací depozita nejsou majetkem společnosti O. R., s. r. o., jsou účelově vázány a společnost O. R., s. r. o., je bude povinna vyplatit po převodu vlastnického práva k prodávaným nemovitostem poškozeným, a přesto s těmito peněžními prostředky neoprávněně nakládali, když obviněná D. H. na základě pokynů obviněného P. P. tyto finanční prostředky z depozitního účtu č. ...... postupně převáděla na provozní účet společnosti O. R., s. r. o., č. ...... a následně je použila na úhradu jiných závazků společnosti O. R., s. r. o., zejména k úhradě nákladů na pronájem a provoz kanceláře, běžné provozní výdaje, mzdy zaměstnanců, provize makléřů a dále dne 4. 3. 2010 umožnila přeposláním autorizačních kódů nezjištěné osobě prostřednictvím internetového bankovnictví z těchto prostředků uhradit blíže nespecifikovaný závazek společnosti O. R., s. r. o., ve výši 930.000 Kč, a obviněný P. P. sám prováděl z blíže nezjištěných důvodů výběry finanční hotovosti z depozitního účtu č. ......, kdy takto vybral dne 15. 12. 2009 částku ve výši 44.625 Kč, dne 13. 1. 2010 částku ve výši 199.000 Kč a dne 20. 1. 2010 částku ve výši 200.000 Kč, a to přesto, že si byli oba vědomi toho, že vzhledem k nepříznivé ekonomické situaci společnosti O. R., s. r. o., nebude mít tato společnost jiné prostředky, ze kterých by mohla složené částky v celkové výši 3.404.237,50 Kč vyplatit poškozeným, a v důsledku tohoto jednání neměla společnost O. R. s. r. o., ke dni 2. 3. 2011, kdy bylo do katastru nemovitostí vloženo vlastnické právo společnosti EIFOR KV GROUP, s. r. o., na základě kupní smlouvy uzavřené dne 3. 2. 2011, žádné finanční prostředky, ze kterých by mohly být po započtení smluvní odměny vyplaceny finanční prostředky poškozeným, čímž způsobili poškozenému Z. E. škodu ve výši 1.066.661 Kč, poškozené D. Z. škodu ve výši 1.066.661 Kč a poškozenému J. L. škodu ve výši 1.066.661 Kč,
II.
dne 21. 10. 2009 D. M. jako realitní makléř společnosti O. R., s. r. o., se sídlem v K. V., T., uzavřel v kanceláři společnosti O. R., s. r. o., v K. V., ul. T. G. M., s poškozenou K. H. „smlouvu o poskytování realitních služeb“, ve které se společnost O. R. s. r. o., zavázala vyvíjet činnost tak, aby měla poškozená možnost uzavřít kupní smlouvu o převodu nemovitosti v jejím vlastnictví, a v souvislosti s tím poškozená zmocnila společnost O. R., s. r. o., k převzetí blokovacího depozita na úhradu kupní ceny za nemovitost od zájemce o nemovitost, následně dne 11. 1. 2010 uzavřel D. M. jako realitní makléř společnosti O. R., s. r. o., s G. M., která projevila zájem o koupi nemovitosti ve vlastnictví poškozené, „dohodu o složení blokovacího depozita“, na jejímž základě v kanceláři společnosti O. R., s. r. o., dne 11. 1. 2010 v K. V., ul. T. G. M., složila G. M. v hotovosti částku ve výši 80.000 Kč jako blokovací depozitum k rukám D. M., který vložil tuto hotovost týž den na k tomu určený depozitní bankovní účet společnosti O. R., s. r. o., č. ..... vedený u Československé obchodní banky, a. s, o čemž informoval obviněnou D. H., přičemž podle článku III. odst. 3 dohody o složení blokovacího depozita mělo být blokovací depozitum v případě uzavření kupní smlouvy v plné výši započteno na kupní cenu nemovitosti a společnost O. R., s. r. o., měla depozitum vyplatit prodávajícímu poté, co bude do katastru nemovitostí vloženo vlastnické právo G. M. k převáděné nemovitosti, přičemž obvinění D. H. a P. P. jako jednatelé společnosti O. R., s. r. o., si byli vědomi toho, že prostředky složené na depozitní účet společnosti O. R., s. r. o., č. ...... jako blokovací depozitum nejsou majetkem společnosti O. R., s. r. o., jsou účelově vázány a společnost O. R., s. r. o., je bude povinna vyplatit po převodu vlastnického práva k prodávaným nemovitostem poškozené, a přesto s těmito peněžními prostředky neoprávněně nakládali, když obviněná D. H. na základě pokynů obviněného P. P. tyto finanční prostředky z depozitního účtu č. ..... postupně převáděla na provozní účet společnosti O. R., s. r. o., č. ....... a následně je použila na úhradu jiných závazků společnosti O. R., s. r. o., zejména k úhradě nákladů na pronájem a provoz kanceláře, běžné provozní výdaje, mzdy zaměstnanců, provize makléřů a dále dne 4. 3. 2010 umožnila přeposláním autorizačních kódů nezjištěné osobě prostřednictvím internetového bankovnictví z těchto prostředků uhradit blíže nespecifikovaný závazek společnosti O. R., s. r. o., ve výši 930.000 Kč, a obviněný P. P. sám prováděl z blíže nezjištěných důvodů výběry finanční hotovosti z depozitního účtu č. ......., kdy takto vybral dne 13. 1. 2010 částku ve výši 199.000 Kč a dne 20. 1. 2010 částku ve výši 200.000 Kč, a to přesto, že si byli oba vědomi toho, že vzhledem k nepříznivé ekonomické situaci společnosti O. R., s. r. o., nebude mít tato společnost jiné prostředky, ze kterých by mohla složenou částku 80.000 Kč vyplatit poškozené, a v důsledku tohoto jednání neměla společnost O. R., s. r. o., ke dni 1. 4. 2010, kdy bylo do katastru nemovitostí vloženo vlastnické právo G. M., na základě kupní smlouvy uzavřené dne 5. 3. 2010, žádné finanční prostředky, ze kterých by mohly být po započtení smluvní odměny vyplaceny finanční prostředky poškozené, čímž způsobili poškozené K. H. škodu ve výši 48.000 Kč.
2. Obviněný byl odsouzen podle §206 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti v oblasti realitních služeb na dobu pěti let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost společně a nerozdílně se spoluobviněnou D. H. uhradit škodu poškozeným Z. E., D. E. a J. L.
3. O odvolání obviněného rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 2. 3. 2017, č. j. 7 To 374/2016-993 , jímž napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozenému Z. E. a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. oběma obviněným uložil povinnost nahradit společně a nerozdílně částku 1.066.661 Kč dědicům po zemřelém Z. E. Ve zbývajících výrocích zůstal napadený rozsudek beze změny.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému rozsudku krajského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Michala Pokorného dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť spatřuje mezi skutkovými závěry soudů a provedenými důkazy extrémní nesoulad.
5. Obviněný předně namítá, že trestný čin zpronevěry, jímž byl uznán vinným, je činem úmyslným, a pachateli proto musí být prokázán úmysl peníze si ponechat, nebo alespoň to, že jednal s vědomím, že peníze nebude moci v nejbližší době vrátit. V souvislosti s tímto ve svém dovolání rekapituluje provedené důkazy, tvrdí, že z nich vyplývá, že nebyl zapojen do hospodářského chodu společnosti, nevěděl o tom, že předmětný účet byl depozitní, jeho výběry z depozitního účtu byly schváleny spoluobviněnou H. a částky poté byly vráceny společnosti. Namítá, že soud prvního stupně dospěl na základě výpovědi svědka Ing. P. ke skutkovým závěrům, které z jeho výpovědi vůbec nevyplývají a jsou hodnoceny zcela v jeho neprospěch. Výpověď svědkyně J. byla podle jeho mínění příliš obecná na to, aby soud prvního stupně mohl dojít k jednoznačnému závěru o tom, že byl o zálohách informován. Z výpovědi svědkyně K. pak došel nalézací soud ke skutkovým závěrům, které byly hodnoceny v jeho neprospěch, přestože potvrzovaly jeho obhajobu. Mezi výpověďmi svědka K. a obviněné H. bylo několik rozporů, přesto však na základě těchto výpovědí učinily soudy skutkové závěry, ze kterých byla následně dovozena jeho vina.
6. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 3. 2017, č. j. 7 To 374/2016-993, zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
7. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce), který předně upozornil, že v rámci dovolacího důvodu deklarovaného dovolatelem nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy (§2 odst. 5, 6 tr. ř.).
8. Dále uvedl, že dovolatel nevznáší jedinou námitku, kterou by vytýkal nesoulad skutkových zjištění, vymezených v tzv. skutkových větách výroku o vině a v odůvodnění soudních rozhodnutí, a zákonných znaků trestného činu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku. Na základě vlastního hodnocení důkazů, zejména svědeckých výpovědí, popř. na základě tvrzení, že o určitých okolnostech nebyl proveden žádný důkaz, odmítá soudy učiněná skutková zjištění významná pro závěr o jeho vině. Námitky obviněného tedy směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění a formálně deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Z těchto námitek nevyplývá ani existence tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními, který by mohl odůvodnit výjimečný zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění. Dovolatel nevytýká porušení pravidel formální logiky při hodnocení důkazů; domáhá se pouze toho, aby soudy provedené důkazy, zejména svědecké výpovědi, hodnotily jiným, představám dovolatele odpovídajícím způsobem, popř. aby k některým částem svědeckých výpovědí vůbec nepřihlížely. Skutková zjištění nalézacího soudu ve vztahu k dovolateli podle jeho názoru odpovídají nejen objektivním, ale i subjektivním znakům trestného činu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku. Dovolatel totiž uplatňuje výlučně námitky skutkového charakteru, které z hlediska formálně deklarovaného dovolacího důvodu nejsou relevantní a které nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
9. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
obecná východiska
11. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
12. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
13. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
14. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
15. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
16. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
vlastní posouzení dovolání
17. Námitky dovolatele nelze hodnotit ani jako formálně naplňující jím zvolený důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř ., neboť nenapadají nesprávnost hmotně právního posouzení skutkového stavu, nýbrž samotná skutková zjištění nalézacího soudu. Nejvyšší soud není v rámci dovolacího řízení oprávněn přezkoumávat skutková zjištění nalézacího soudu a s výjimkou tzv. extrémního nesouladu musí vycházet ze zjištění, ke kterým dospěl soud prvního stupně ve výroku odsuzujícího rozsudku.
18. Přestože dovolatel namítá, že napadená rozhodnutí jsou zatížena vadou tzv. extrémního nesouladu, dovolací soud tento jeho závěr nesdílí. Rozhodnutí trpící vadou extrémního nesouladu by obsahovalo taková skutková zjištění, která nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo jsou dokonce s nimi přímo v rozporu. Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňují požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. ř., ústí do skutkových a právních závěrů, jež jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, avšak jsou odlišné od pohledu obviněného. Jak uvedl již odvolací soud k námitkám obviněného, nalézací soud provedl všechny potřebné a dostupné důkazy procesně správným způsobem, přičemž hodnocení všech důkazů bylo provedeno v souladu s požadavky §2 odst. 6 tr. ř.
19. S ohledem na to, že dovolací soud došel k závěru, že napadená rozhodnutí nejsou zatížena vadou tzv. extrémního nesouladu a veškeré námitky dovolatele směřují výhradně proti způsobu hodnocení důkazů nalézacím soudem a jeho skutkovým zjištěním, nemohou námitky dovolatele naplnit deklarovaný dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Toliko nad rámec nezbytného, neboť dovolacímu důvodu obsahově neodpovídající námitky obviněného nevyvolaly přezkumnou činnost dovolacího soudu podle §265i odst. 3 tr. ř., Nejvyšší soud na podporu závěrů učiněných soudy nižších stupňů uvádí následující skutečnosti.
20. Dovolatel namítá, že nebylo dostatečně prokázáno, že si chtěl peníze ponechat nebo že jednal s vědomím, že peníze nebude moci v nejbližší době vrátit. Toto jeho tvrzení nemá podklad v provedeném dokazování.
21. Z předložených bankovních výpisů z obou účtů společnosti O. R., s. r. o., bylo nalézacím soudem zjištěno (str. 15 rozsudku), že vývoj zůstatků na obou účtech měl sestupnou tendenci, přičemž ke dni 1. 4. 2010 a 2. 3. 2011, kdy došlo ke vkladům prodávaných nemovitostí do katastrů nemovitostí, a kdy měla společnost O. R., s. r. o., finanční prostředky poškozeným vyplatit, neměla společnost k úhradě dostatek finančních prostředků. Ze smluv uzavřených mezi poškozenými a společností O. R., s. r. o., především pak z čl. III odst. 3 dohody o složení blokovacího depozita, vyplývá, že finanční prostředky složené na depozitním účtu společnosti jsou účelově vázány a musí být bezprostředně po vkladu vlastnického práva kupujícího k předmětné nemovitosti do katastru nemovitostí vyplaceny po odečtení provize prodávajícímu. Tyto prostředky tudíž nebylo lze použít k hrazení hospodářského chodu společnosti nebo k jinému účelu. Obviněný byl v dané době jednatelem společnosti a svědčilo mu právo samostatně jednat v plném rozsahu v rámci činnosti společnosti.
22. Z výpovědí svědků Ing. P. a K. vyplývá (str. 7 a 10 rozsudku), že hlavním jednatelem s vedoucím postavením ve společnosti byl právě obviněný, přičemž svědkyně K. vypověděla, že mu posílala každý měsíc informace o činnosti společnosti. Svědkyně J. v hlavním líčení dne 16. 1. 2014 vypověděla (č. l. 741 spisu), že během počátečních porad po založení firmy jednali také o finančních věcech, mj. o založení účtů, kdy rozdělení účtů bylo provedeno na základě frančízové smlouvy a samotné nakládání se zálohami klientů probíhalo na základě smluv s nimi. Uvedla také, že během porad probírali také problém záloh a dovolatel byl pravidelně informován o stavu záloh na účtu a mohl kdykoliv nahlédnout do výpisu z účtu. Uvedené skutečnosti jednoznačně prokazují, že soudy nižších stupňů nepochybily, pokud dospěly k závěru o existenci subjektivní stránky trestného činu. Obviněný jednal úmyslně způsobem popsaným v tzv. skutkové větě výroku o vině. Jako jednatel společnosti O. R., s. r. o. věděl, že blokovací depozita nejsou majetkem společnosti a že je společnost bude povinna vyplatit poškozeným. Přesto s těmito prostředky společně s obviněnou D. H. nakládal nedovoleným způsobem, který vyvolal vznik následku v podobě škody způsobené označeným poškozeným. Tímto svým jednáním naplnil subjektivní stránku trestného činu zpronevěry, neboť úmyslná forma jeho jednání je dána jak přítomností složky vědomostní, tak složky volní. Již soud nalézací v odůvodnění svého rozsudku oprávněně uvedl, že oba obvinění „museli vědět, že převádějí prostředky z depozitního účtu určené k hrazení na kupní cenu a činit tak chtěli, aby zabezpečili fungování nepříliš prosperující společnosti, jejímiž jednateli byli“ , neboť takový závěr má dostatečné ukotvení v obsahu jím provedených důkazů .
23. Současně je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu se o trestný čin zpronevěry podle §206 tr. zákoníku jedná nejen v případě, kdy pachatel jedná s úmyslem si peníze ponechat, ale také tehdy, jestliže jeho úmysl peníze vrátit je závislý na budoucí nejisté události, k níž může, ale také nemusí dojít (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 7 Tdo 704/2015). Úmyslná forma jednání obviněného byla dostatečně prokázána. Dodat lze snad jen to, že obviněný (s ohledem na výši jím způsobené škody naplňující znak značné škody podle §138 odst. 1 tr. zákoníku), byl shledán odpovědným kvalifikovanou skutkovou podstatou trestného činu zpronevěry, kdy k tomu, aby pachateli byl přičten i těžší následek (tj. znak kvalifikované skutkové podstaty) dostačuje, že jej způsobil z nedbalosti [§17 písm. a) tr. zákoníku]. Stran existence subjektivní stránky nevznikají o důvodnosti vyvození trestní odpovědnosti dovolatele žádné pochybnosti.
24. Obviněný dále uvádí, že do hospodářského chodu společnosti nezasahoval, neboť ten měla na starosti B. J. a později D. H., což potvrzuje tím, že pouze ona měla přístup k internetovému bankovnictví. Výběry z účtů pak prováděl vždy s jejím souhlasem.
25. Jak již bylo uvedeno výše, obviněný byl v dané době jednatelem společnosti (společně s D. H.) a svědčilo mu právo samostatně jednat v plném rozsahu společnosti. Jeho odpovědnost při správě cizí věci (finančních prostředků na depozitním účtu) byla stejná jako odpovědnost druhé jednatelky. Nadto obhajoba obviněného byla spolehlivě vyvrácena výpověďmi svědků, kteří ho označili za jednatele s vedoucím postavením ve společnosti. Jeho kroky při správě záležitostí společnosti proto nebyly závislé na souhlasu obviněné D. H., neboť každý z jednatelů (tedy i dovolatel) byl v inkriminované době oprávněn jednat jménem společnosti v celém rozsahu a samostatně, jak je doloženo i úplným výpisem z obchodního rejstříku (č. l. 144-146).
26. Obviněný dále uvedl, že provedl z účtu toliko čtyři výběry. V jednom případě se jednalo o úhradu služeb poskytnutých prostřednictvím společnosti Masters Reality, s. r. o., dále dvě krátkodobé půjčky v celkové výši 399.000 Kč, jež byly řádně splaceny, jak dokládá příjmový doklad a naposledy půjčka společnosti Masters Reality, s. r. o., ve výši 150.000 Kč, jež bude řádně splacena bezhotovostním převodem.
27. Tato obhajoba obviněného však byla rovněž provedeným dokazováním zcela vyvrácena. Pokud jde o výběr, jenž obviněný označil jako úhradu za služby poskytnuté společností Masters Reality, s. r. o., kdy se mělo jednat o údajně jím vedená školení makléřů, byla jeho obhajoba vyvrácena výpověďmi svědků M. a Ing. P., kteří uvedli, že obviněný nikoho neškolil (svědek M. uvedl, že se účastnil školení v P., kde obviněný nebyl a musel si je hradit sám). V případě dalších výběrů v celkové částce 399.000 Kč uvádí, že se jednalo o půjčky, jež byly v hotovosti splaceny a vydán příjmový doklad. K tomuto je však třeba zdůraznit, že spoluobviněná D. H. uvedla, že příkaz k vyplnění příjmového dokladu dostala od pana T. (str. 5 rozsudku soudu prvního stupně). Dodala také, že v kanceláři nebyla žádná pokladna s hotovostí, kam by mohla být částka vložena, což potvrdila svědkyně D. K., která uvedla, že v kanceláři byla pouze malá pokladna na nižší částky sloužící k úhradám za kancelářské potřeby (str. 9 rozsudku soudu prvního stupně). Obhajobu obviněného proto i v tomto směru je třeba hodnotit jako věcně neodpovídající výsledkům provedeného dokazování, protože obviněný se jí snaží zprostit své odpovědnosti způsobem, jenž je věcně neodpovídající výsledkům provedeného dokazování. Obviněný se těmito výhradami ocitl mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu, jak již ostatně plyne ze shora řečeného, a proto i tyto námitky obviněného je třeba hodnotit jako výhrady, které obviněný uplatnil způsobem, který neodpovídá věcnému zaměření dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
28. Vznáší-li obviněný další námitky, jimiž směřuje vůči způsobu zhodnocení otázky věrohodnosti svědků, pak Nejvyšší soud opakuje, že jeho úkolem není, aby v rámci dovolacího řízení přehodnocoval úsudky soudů nižších stupňů, neboť do jejich hodnocení by mohl zasáhnout jen tehdy, vykazovalo-li by znaky zjevné svévole, což není případ posuzovaný.
29. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že ten vznesl námitky, které se s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. věcně rozešly. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o jeho dovolání rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, je-li podáno z jiného důvodu než je upraven v §265b.
30. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. září 2017
JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu