ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.1093.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 1093/2017-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. září 2017 o dovolání, které podal P. L. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 44 To 259/2017, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 1 Nt 3007/2016, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 44 To 259/2017, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 19. 4. 2017, sp. zn. 1 Nt 3007/2016.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Obvodnímu soudu pro Prahu 3, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 (soud prvního stupně, nalézací soud) ze dne 19. 4. 2017, sp. zn. 1 Nt 3007/2016, bylo P. L. (dovolatel) uloženo podle §99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ochranné léčení psychiatrické v ambulantní formě. Takto rozhodl obvodní soud po provedení veřejného zasedání poté, co byla věc pro podezření z přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku usnesením policejního orgánu ze dne 8. 8. 2016 podle §159a odst. 1 tr. ř. odložena na základě toho, že ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie bylo zjištěno, že podezřelý P. L. trpí duševní poruchou, a to paranoidní psychózou, která vedla k úplnému vymizení rozpoznávacích a ovládacích schopností v době činu, takže jmenovaný není pro nepříčetnost trestně odpovědný.
2. Stížnost P. L. podanou proti uvedenému usnesení soudu prvního stupně zamítl Městský soud v Praze (soud druhého stupně, stížnostní soud) usnesením ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 44 To 259/2017, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
3. P. L. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti uvedenému usnesení Městského soudu v Praze. Napadl jím výrok o uložení ochranného léčení a odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. Poukázal na zákonné podmínky uložení ochranného léčení nepříčetnému pachateli, kterými jsou: že se stal skutek, který má jinak znaky trestného činu, že obviněný je jeho pachatelem a přitom není pro nepříčetnost trestně odpovědný a že pobyt obviněného na svobodě je nebezpečný. Podle dovolatele nebylo prokázáno, že se stal skutek, který má jinak znaky uvedeného trestného činu, protože jím psaný text představoval ojedinělý souvislý text, který byl mobilním telefonem rozdělen z důvodu omezeného počtu znaků do více zpráv. Nešlo tedy o soustavné jednání. Text byl napsán v afektu a šlo o exces ze spořádaného života dovolatele. Při prokazování skutku soudy ignorovaly omezenou použitelnost záznamu o podaném vysvětlení a neprovedly svědecký výslech poškozeného.
4. Podle dovolatele nebylo dále prokázáno, že jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. Soudy vycházely pouze z doporučení znalce. Ten uvedl, že riziko pobytu dovolatele na svobodě je dáno pouze samotnou diagnózou. Jiné konkrétní skutečnosti podporující závěr o nebezpečnosti jeho pobytu na svobodě nebyly prokázány. Judikatura vyžaduje nikoli jen ojedinělé jednání pachatele. Opětovně dovolatel připomněl údajnou krátkost vyšetření znalcem a nutnost přezkoumání psychiatrického znaleckého posudku.
5. Dovoláním se P. L. domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a aby podle §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl tak, že návrh na uložení ochranného léčení se zamítá.
6. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že je považuje za zjevně neopodstatněné, byť v rozhodnutí soudů shledává jisté nedostatky. Nesprávné uložení ochranného léčení podle §99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku místo obligatorního ustanovení §99 odst. 1 tr. zákoníku nemá vliv na tu podstatnou skutečnost, že jinak bylo ochranné léčení P. L. uloženo důvodně. Státní zástupce považuje za prokázané, že se předmětný skutek stal a že má znaky činu jinak trestného, včetně toho, že zaslané písemné výhrůžky byly způsobilé vzbudit u poškozeného důvodnou obavu. Námitky ve vztahu k otázce nebezpečnosti pobytu dovolatele na svobodě považuje státní zástupce za opřené z podstatné části o výhrady k dokazování a navíc zcela neopodstatněné. V závěru vyjádření proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání P. L. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud o věci rozhodl podle §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné (§265a tr. ř.), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou a prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.), přičemž splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
Obecná východiska
8. Protože dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě v zákoně výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad a lze je podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
9. Podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. Podmínky pro uložení ochranného léčení jsou v daném případě zákonem stanoveny zejména v §99 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Především podle §99 odst. 1 tr. zákoníku soud uloží ochranné léčení (kromě případů uvedených v §40 odst. 2 a §47 odst. 1 tr. zákoníku, které zde nejsou významné) tehdy, jestliže pachatel činu jinak trestného není pro nepříčetnost trestně odpovědný a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. Podle §99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku soud může uložit ochranné léčení tehdy, jestliže pachatel trestný čin spáchal ve stavu vyvolaném duševní poruchou a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. Ustanovení §99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku se pak týká ukládání ochranného léčení v případech zneužívání návykových látek.
10. Ze zákonné formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. vyplývá, že jeho prostřednictvím lze namítat, že při těch skutkových zjištěních, která učinily soudy nižších stupňů, nebyly splněny zákonné (hmotněprávní) podmínky pro uložení příslušného druhu ochranného opatření (v tomto případě ochranného léčení). Proto z podnětu dovolání podaného s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. se Nejvyšší soud zabývá otázkou splnění zákonných podmínek pro uložení ochranného opatření zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy nižších stupňů, a nemůže přihlížet k námitkám směřujícím proti správnosti skutkových zjištění soudů nebo jimi provedeného dokazování (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 7 Tdo 1567/2010, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. TR NS 72/2011-T 1356).
Vlastní posouzení dovolání
11. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. obviněný uplatnil relevantně, neboť v dovolání zpochybnil existenci zákonných podmínek pro uložení ochranného léčení.
12. Protože Nejvyšší soud nezjistil důvody k odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
13. Zásadní pochybení zejména soudu prvního stupně, které však plně nenapravil ani stížnostní soud, spočívá v tom, že se dostatečně nezabýval splněním základních zákonných podmínek uložení ochranného léčení, konkrétně toho, zda P. L. spáchal skutek, který lze z hlediska jeho trestně právního posouzení označit za takový, jehož spáchání reakci v podobě uložení ochranného léčení odůvodňuje. Ochranné léčení, jež je pojímáno jako právní následek trestného činu, resp. činu jinak trestného (blíže např. Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část, 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 546 a násl.) a jež je označeno jako druh trestní sankce (§36 tr. zákoníku) může být uloženo – v případě ochranného léčení – jen pachateli trestného činu či pachateli činu jinak trestného. Vyjádřeno jinak, podmínkou zákonného rozhodnutí o uložení ochranného léčení je zjištění soudu, že osoba, jíž se toto léčení ukládá, spáchala buď trestný čin, nebo čin jinak trestný.
14. Prvořadým úkolem nalézacího soudu proto bylo posoudit, zda dokazováním provedeným před rozhodnutím o odložení věci bylo skutečně prokázáno, že podezřelý spáchal skutek, jenž má znaky trestného činu (s jeho konkrétním označením), resp. přesněji znaky činu jinak trestného (to i s ohledem na skutečnost, že návrh státní zástupkyně na uložení ochranného léčení reagoval na odložení věci policejním orgánem postupem podle §159a odst. 1 tr. ř., opřené o odborné závěry znalce stran vymizení rozpoznávací a ovládací schopnosti podezřelého P. L. v době jeho činu). K takovému zhodnocení však ze strany soudu prvního stupně nedošlo.
15. K otázce objasnění skutku, resp. jeho spáchání dovolatelem, z pohledu jeho náležitého skutkového vymezení (co do způsobu jednání podezřelého a časového určení, kdy k němu došlo, tj. konkretizace z hlediska jeho jedinečnosti) nebylo nalézacím soudem ani provedeno dostatečné dokazování. V důsledku toho, že soud prvního stupně k otázce skutku přistoupil zcela chybně, když se jí v podstatě odmítl zabývat a uvedl, že „[u]snesení o odložení věci je pravomocné a není věcí soudu v tomto druhu řízení znovu přezkoumávat, zda věc byla řádně objasněna. I to byl důvod, proč byl zamítnut návrh P. L. na opětovný výslech poškozeného B..“ Vymezeni skutku a jeho právní posouzení v jeho rozhodnutí fakticky absentuje. Nalézací soud přitom pominul, že se v daném směru nelze opřít ani o návrh státní zástupkyně, neboť ten je rovněž zatížen vadou spočívající v nedostatečném vymezení skutku, ve vztahu k němuž byl podán (viz níže). Rozhodnutí nalézacího soudu, ale (byť v menší míře) i napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze jsou z hlediska této prvotní podmínky pro pozitivní rozhodnutí o učiněném návrhu ve své podstatě nepřezkoumatelná.
16. Ve skutečnosti byl nalézací soud povinen provést ve veřejném zasedání potřebné dokazování ke všem relevantním skutkovým otázkám ve smyslu všech výše uvedených podmínek uložení ochranného léčení (srov. např. NS 26/2004 – T 632: „Jestliže soud rozhoduje o uložení ochranného léčení pachateli činu jinak trestného, … musí v tomto řízení opatřit spolehlivý skutkový podklad ke zjištění, zda a jakého jednání, které by jinak bylo trestným činem, se pachatel dopustil, a jaké jednání hrozí z jeho strany do budoucna. Toto zjištění je také východiskem dalších úvah, zda pobyt pachatele na svobodě je nebezpečný ve smyslu ustanovení §99 odst. 1 TrZ.“ ). Vadou rozhodnutí nalézacího soudu je již to, že v něm není specifikováno, jaký skutek měl vlastně jmenovaný podezřelý podle zjištění soudu spáchat. V usnesení soudu (str. 1) se pouze uvádí, že specifikovaná součást policie ČR zahájila úkony trestního řízení pro přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se měl podezřelý P. L. dopustit tím, že formou SMS zpráv vyhrožoval poškozenému L. B. ublížením na zdraví, fyzickým napadením, zabitím nebo způsobením problémů v zaměstnání. Tato zmínka o skutku je tedy jednak zcela nejasná (z hlediska např. místa a doby spáchání činu, ale i skutečností odpovídajících znakům skutkové podstaty uvedeného trestného činu), jednak nelze zaměňovat skutkový předmět prověřování policejními orgány a závěr soudu o tom, zda a jaký skutek byl prokázán. Ani otázkou naplnění znaků uvedeného přečinu jednáním P. L. se nalézací soud nezabýval. Pominul tak zákonné předpoklady uložení ochranného léčení. Ve svém rozhodnutí vlastně ani nevyslovil svůj jednoznačný závěr, že se jmenovaný dopustil skutku, který (jinak) vykazoval znaky přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, natož aby takový závěr odůvodnil.
17. Městský soud v Praze rozhodující o stížnosti P. L. si byl tohoto pochybení vědom, avšak ani on neučinil potřebné skutkové závěry, a ostatně ani je sám činit nemohl, jestliže ve věci konal neveřejné zasedání (a v něm ani neprováděl důkazy podle §243 tr. ř.). Ve svém rozhodnutí (str. 1) uvedl, že proti P. L. byly zahájeny úkony trestního řízení pro přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se měl dopustit tím, že ve dnech 21. a 22. března 2016 zaslal poškozenému L. B. na jeho mobilní telefon celkem 22 SMS zpráv, v nichž mu mimo jiné vyhrožoval usmrcením, a tyto zprávy vzbudily v poškozeném důvodnou obavu o jeho život a zdraví. Je namístě znovu zdůraznit, že nelze zaměňovat skutkový předmět prověřování policejními orgány a závěr soudu o tom, zda a jaký skutek byl prokázán. V tomto směru ani stížnostní soud žádný svůj vlastní skutkový závěr neučinil. Navíc, ač ve svém rozhodnutí zmiňuje stížnostní námitku P. L., že odložení věci nezbavuje soud prvního stupně povinnosti zjistit, zda skutečně se stal daný skutek a zda má znaky trestného činu, zcela v rozporu se skutečností uvádí (str. 2), že samosoudkyně obvodního soudu „se v odůvodnění napadeného usnesení s těmito námitkami dostatečným způsobem vypořádala“ . Naprosto neopodstatněně jako na správné na její usnesení odkazuje a dále uvádí, že nepochybila, pokud došla k závěru, že posuzovaný se dopustil jednání, které je jinak trestné. Samosoudkyně soudu prvního stupně se však (jak bylo zmíněno) ve skutečnosti touto otázkou nezabývala a žádný takový svůj závěr neučinila, alespoň ne transparentním a srozumitelným způsobem.
18. Předmětný skutek ostatně není popsán ani v návrhu státní zástupkyně na uložení ochranného léčení, jenž zmiňuje toliko to, že policií byly zahájeny „ve smyslu ustanovení §158/3 tr. řádu úkony ve věci podezřelého P. L. pro podezření ze spáchání trestného činu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se měl dopustit vůči poškozenému L. B. tím, že mu vyhrožoval ublížením na zdraví, fyzickým napadením, zabitím, problémy v zaměstnání a to formou sms zpráv“. V rozporu s tím, co by měl návrh obsahovat (tj. konkrétně vymezený skutek, jehož popis má vystihovat zjištění učiněná na podkladě provedeného dokazování - srov. DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. Praha Wolters Kluver ČR, a. s., 2017, s. 324), státní zástupkyně nepopsala skutek, ve vztahu k jehož spáchání podezřelým požadovala uložení ochranného léčení ( „dle §99 tr. zákoníku“ ).
19. Vzhledem k tomu, že soudy neučinily dostatečné vlastní závěry o tom, jaký skutek jmenovaný spáchal, nemohly se ani náležitě vypořádat s otázkou, zda má takový skutek znaky určitého trestného činu, resp. činu jinak trestného. Stížnostní soud se sice vyjádřil k námitce, že jednání P. L. nebylo způsobilé vyvolat důvodnou obavu, k čemuž uvedl, že důvodná obava o život a zdraví je subjektivním pocitem poškozeného L. B., a poukázal na obsah jeho vysvětlení (před policejním orgánem) a na poškozeným podané trestní oznámení, avšak v dané souvislosti je s podivem, že aproboval postup nalézacího soudu, který odmítl provést svědecký výslech poškozeného.
20. Je nepochybné, že soudy byly povinny náležitě se zabývat tím, zda zjištěný skutek dovolatele vykazuje (respektive by „jinak“ vykazoval) znaky trestného činu, konkrétně přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku. Tohoto přečinu se dopustí ten, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu. Dovolatel namítl v podstatě nenaplnění znaků objektivní stránky trestného činu, konkrétně zpochybnil, zda bylo prokázáno, že výhrůžky skutečně vzbudily u poškozeného důvodnou obavu, a dále zda šlo o jednání soustavné. V této souvislosti zpochybnil rovněž úplnost soudy provedeného dokazování (nebyl proveden svědecký výslech poškozeného). Byť uvedené námitky vycházejí z nesprávného výkladu hmotněprávního ustanovení zákona, neboť znakem skutkové podstaty přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku není ani soustavnost jednání, ani skutečné vyvolání důvodné obavy u poškozeného (podstatné je, zda výhrůžky byly způsobilé vzbudit důvodnou obavu) nelze při posuzování této otázky pomíjet i subjektivní hledisko, vztah pachatele a poškozeného atd. Je nutno vycházet z povahy a závažností výhrůžek a z konkrétních okolností případu. K této otázce proto bude na místě učinit příslušný závěr na základě svědeckého výslechu poškozeného.
21. Jak už zmínil ve svém vyjádření státní zástupce, posuzovaný případ je specifický tím, že soudy si neujasnily zákonný důvod uložení ochranného léčení. Jak vyplývá z výše uvedeného, zákonné podmínky pro uložení obligatorního ochranného léčení podle §99 odst. 1 tr. zákoníku a fakultativního ochranného léčení podle §99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku se do značné míry shodují. Společnou mají především tu podmínku, že se stal předmětný skutek a že podezřelý či obviněný, tj. ten, jemuž má být ochranné léčení uloženo, je jeho pachatelem. Rozdíl v posuzování podle obou v úvahu přicházejících ustanovení o uložení ochranného léčení spočívá v tom, zda skutek vykazuje všechny znaky trestného činu, včetně příčetného pachatele [§99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku], anebo zda právě tento znak chybí (což trestní zákoník v ustanovení §99 odst. 1 vyjadřuje slovem „jinak“ ). Tuto otázku soudy nezhodnotily správně, resp. stížnostní soud se jí vyhnul a nenapravil pochybení soudu prvního stupně, který uložil ochranné léčení podle §99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, zatímco bylo na místě postupovat podle §99 odst. 1 tr. zákoníku, respektive přesněji podle §99 odst. 1, 4 tr. zákoníku.
22. Podrobněji řečeno, odlišnost v zákonných důvodech pro uložení ochranného léčení podle §99 odst. 1 tr. zákoníku na jedné straně a podle §99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku na straně druhé tkví v tom, že podle prvního ustanovení se ochranné léčení ukládá, jestliže pachatel byl v době činu nepříčetný (§26 tr. zákoníku), tj. nemohl pro duševní poruchu v době spáchání činu rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání, zatímco podmínky druhého ustanovení vyžadují pouze spáchání činu ve stavu vyvolaném duševní poruchou (§123 tr. zákoníku), tj. nevyžaduje se, aby tato duševní porucha způsobila úplné vymizení rozpoznávacích nebo ovládacích schopností. V daném případě zjištěná schizofrenní psychóza jakožto vážná duševní porucha naplňuje znaky obou uvedených zákonných důvodů, je však třeba souhlasit se státním zástupcem, že mělo být uloženo ochranné léčení podle §99 odst. 1 tr. zákoníku, neboť ze závěrů znaleckého posudku vyplývá orgány činnými v trestním řízení učiněný právní závěr o nepříčetnosti dovolatele.
23. Naproti tomu není důvodná námitka dovolatele, která se týkala otázky nebezpečnosti jeho pobytu na svobodě. Pokud uplatnil tvrzení, že tato nebezpečnost nebyla prokázána, a zpochybnil závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie pro způsob (rychlost) jeho zpracování, pak vznesl námitky procesní a skutkové, které pod uvedený dovolací důvod nespadají. Pod uvedený dovolací důvod je však podřaditelná námitka týkající se způsobu dovození nebezpečnosti pobytu dovolatele na svobodě soudy údajně pouze na základě psychiatrické diagnózy. Jde tu o otázku právní. Posouzení zákonné podmínky, že pobyt pachatele na svobodě je nebezpečný, je plně v kompetenci soudů, které musí vycházet nejen ze zjištěného jednání vykazujícího znaky trestného činu (resp. činu jinak trestného), ale i z povahy, intenzity a projevů duševní poruchy pachatele, a to podle stavu v době rozhodování o ochranném léčení. Lze se tedy ztotožnit s dovolatelem v tom, že pro uložení ochranného léčení podle trestního zákoníku nestačí jen určitá psychiatrická diagnóza (v daném případě schizofrenní psychóza).
24. Obecně by v takových případech bylo léčení nemocného rovněž na místě, avšak nikoli na základě ustanovení trestního zákoníku. Ten se uplatní v případě, že osoba trpící danou duševní poruchou spáchá pod jejím vlivem čin, který vykazuje znaky trestného činu/činu jinak trestného podle trestního zákoníku. Právě kumulace těchto dvou skutečností odůvodňuje uložení ochranného léčení podle §99 tr. zákoníku.
25. Při posuzování podmínek odůvodňujících uložení ochranného léčení je třeba přihlížet i k dalším okolnostem, v posuzovaném případě například k tomu, že dovolatel se i v jiných situacích projevoval agresivně. Ostatně na svých závěrech se - i v otázce nebezpečnosti pobytu dovolatele na svobodě z důvodu hrozící recidivy obdobného jednání - shodli dva znalci psychiatři, z nichž druhý byl přibrán právě v důsledku hostilního chování dovolatele vůči první znalkyni, která se proto posléze nepovažovala za schopnou ve věci nadále nepodjatě jako znalkyně vystupovat. Z obsahu spisu dále vyplývá, že dovolatel se choval agresivně i na policejní služebně i v psychiatrické léčebně, kam byl poté převezen. Hostilní chování z jeho strany bylo patrné i vůči ošetřujícím lékařům. Právě charakter konkrétní duševní choroby (poruchy) a nebezpečí z ní hrozící je však zásadní skutečností pro úvahy o uložení ochranného léčení, a tuto otázku soudy jinak vyhodnotily správně a v souladu se zákonem.
26. P. L. založil tedy dovolání dílem na námitkách, které stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř., také však na námitkách pod uvedený dovolací důvod podřaditelných, a to zčásti důvodných. Tato důvodnost dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. spočívá v tom, že soudy nižších stupňů pominuly část zákonných podmínek pro uložení ochranného léčení, a přesto je uložily.
27. Nejvyšší soud proto z podnětu podaného dovolání zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 44 To 259/2017, i jemu předcházející usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 19. 4. 2017, sp. zn. 1 Nt 3007/2016, a současně podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. pak Obvodnímu soudu pro Prahu 3 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť bylo zřejmé, že zjištěné vady nelze odstranit ve veřejném zasedání.
28. Soud prvního stupně se bude ve veřejném zasedání znovu zabývat návrhem státního zástupce na uložení ochranného léčení (výše zmíněný obsahový nedostatek návrhu nečiní tento nulitním pro další rozhodování soudu), a to z hlediska všech zákonných podmínek takového rozhodnutí. Provede ve veřejném zasedání náležité a úplné dokazování. Z obsahu spisu sice lze dovodit, že soudy v dosavadním řízení vyšly z dokazování provedeného ve veřejném zasedání, jehož předmětem byl i příslušný policejní spis, včetně předmětných SMS zpráv, trestního oznámení poškozeného, usnesení o odložení věci aj., avšak obsah spisu, resp. důkazů, na nichž je třeba skutkové závěry založit, nebyl (v důsledku nesprávného zhodnocení otázek, jimiž je třeba se při ukládání ochranného léčení zabývat) v odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů blíže zmíněn. Proto se nelze přesněji vyjádřit k potřebnému doplnění dokazování. Nalézací soud však vyslechne jako svědka poškozeného L. B. a provede i další důkazy, jejichž potřeba v řízení vyvstane a na základě správného vyhodnocení všech relevantních skutečností o návrhu státní zástupkyně znovu rozhodne.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. září 2017
JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Josef Mazák