ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.1268.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 1268/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. listopadu 2017 o dovolání, které podal obviněný K. T. , proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 5. 2017, č. j. 6 To 141/2017-3191, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 8 T 4/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích ze dne 21. 3. 2017, č. j. 8 T 4/2016-3066 , byl obviněný K. T. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným (ad 1-12) pokračujícím zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), d) tr. zákoníku, zčásti (pod body 2-12) spáchaným ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil způsobem blíže specifikovaným pod body 1-12) výroku o vině tím, že (zkráceně vyjádřeno) s vědomím, že se jedná o odcizená vozidla, tato zakoupil a zajistil u nich pozměnění identifikačních znaků jiných vozidel, která pro tento účel zakoupil, a s úmyslem zastřít původ těchto vozidel zajistil odstranění původních VIN nahrazením VIN jiných vozidel, kdy tímto jednáním získal pro sebe prospěch v celkové výši nejméně 1.215.700 Kč.
2. Obviněný byl za tento zločin odsouzen podle §216 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výši 300 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby činní 500 Kč, tedy celkem ve výši 150.000 Kč. Pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán, byl podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců. Podle §71 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí náhradní hodnoty - vozidla specifikovaného ve výroku o trestu.
3. Citovaným rozsudkem rozhodl okresní soud také o vině obviněného V. R. a obviněného T. R.
4. O odvolání obviněného K. T. proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 17. 5. 2017, č. j. 6 To 141/2017-3191 , jímž je podle §256 tr. ř. zamítl.
5. Pro úplnost lze dodat, že soudy v dané trestní věci rozhodovaly opakovaně, neboť Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 26. 10. 2016, č. j. 6 To 294/2016-2729, podle §258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. původní rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 23. 5. 2016, č. j. 8 T 4/2016-2482, v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti citovanému usnesení krajského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Jiřího Vlasáka dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) a j) tr. ř.
7. V úvodu svého dovolání shrnuje obviněný dosavadní průběh řízení a v podrobnostech se věnuje svým jednotlivým odvolacím námitkám a způsobu, jak s nimi naložil odvolací soud. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. shledává v postupu odvolacího soudu, který se podle něj s jeho odvolacími námitkami náležitě nevypořádal. Obviněný má za to, že nedostatky v hodnocení soudů jsou takového rozsahu, že je možné je považovat za porušení práva na spravedlivý proces. Nesprávné hmotněprávní posouzení svého jednání pak shledává v závěru soudů o jeho vině, přestože provedené důkazy i dřívější názor Krajského soudu v Plzni nesvědčí závěru o naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty. K dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. h) a j) tr. ř. obviněný žádnou bližší konkrétní argumentaci neuvádí (k tomu dále body 29. a násl.).
8. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud z důvodu nesprávného právního posouzení skutku a porušení jeho práva na spravedlivý proces usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
9. Nejvyšší státní zástupce, jemuž byl opis dovolání obviněného doručen dne 20. 9. 2017 (č. l. 3277), se k němu ke dni rozhodování dovolacího soudu nevyjádřil. Tato skutečnost však Nejvyššímu soudu nebránila v tom, aby o podaném dovolání rozhodl.
III.
Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
obecná východiska
11. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.
12. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
13. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
14. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
15. Druhý obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. může být dán ve dvou alternativách spočívajících v tom, že buď obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným . Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenou trestním zájmem. Tak je tomu u trestu odnětí svobody, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu.
16. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. Podmínky pro uložení ochranných opatření, jimiž tr. zákoník (§98) rozumí ochranné léčení, zabezpečovací detenci, zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty a ochrannou výchovu jsou vymezeny v příslušných ustanoveních hlavy V., dílu třetího cit. zákona.
17. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
18. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
vlastní posouzení dovolání
19. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , dovolatel shledává jeho naplnění v závěru soudů o jeho vině (namítá, že provedené důkazy nesvědčí pro to, že byly naplněny znaky kvalifikované skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným), v nedostatcích hodnocení soudů a v postupu odvolacího soudu, který se podle jeho mínění náležitě nevypořádal s jeho odvolacími námitkami.
20. Námitku dovolatele, že jeho jednáním nebyly naplněny znaky kvalifikované skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným, by bylo lze považovat za formálně odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu, avšak pouze tehdy, pokud by byla dále rozvedena. Dovolatel tak však neučinil, neboť k takto obecně formulovanému tvrzení, jež není způsobilé – neboť revizní princip se v řízení o dovolání neuplatňuje – přezkumnou činnost Nejvyššího soudu vyvolat, nepřipojil žádnou relevantní a konkrétní argumentaci. Obviněný se omezuje na tvrzení, že provedené důkazy nesvědčí závěru, že jeho jednáním byly naplněny všechny znaky dané skutkové podstaty. Své tvrzení však, jak již uvedeno, nijak nedokládá a v konkrétnosti ani nevymezuje, který ze zákonných znaků a z jakého důvodu nebyl jeho jednáním naplněn. Pokud nějaké námitky uplatňuje, mají tyto procesní či skutkovou povahu.
21. Z hlediska právní kvalifikace skutku Nejvyšší soud opakuje (a stran konkrétně užitých zákonných znaků skutkové podstaty doplňuje), že dovolatel byl rozhodnutími soudů nižších stupňů shledán vinným pokračujícím zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), d) tr. zákoníku, jehož se podle nich dopustil tím, že (tzv. právní věta) zastíral původ, nebo jinak usiloval, aby bylo podstatně ztíženo nebo znemožněno zjištění původu věci, která byla získána trestným činem spáchaným na území České republiky nebo v cizině a spáchal takový čin ve vztahu k věci v větší hodnotě, získal takovým činem pro sebe značený prospěch a spáchal takový čin jako člen organizované skupiny. Z právní věty lze nabýt poznatku, že kvalifikační znak upravený v odst. 3 písm. a) §216 tr. zákoníku, tj. že spáchal takový čin jako člen organizované skupiny, vztahuje soud prvního stupně (a s ohledem na zamítavý výrok i odvolací soud) jen k těm jednáním dovolatele, jichž se společně s obviněnými V. R. a T. R. dopustil způsobem popsaným pod body 2, 3, 5-7 výroku.
22. Není-li z dovolání obviněného zřejmé, v jakém směru podle něj soudy nižších stupňů při právním posouzení skutku pochybily, lze toliko zmínit, a to ve své podstatě nad rámec nezbytného, že z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu lze vcelku transparentním způsobem zjistit, jaké byly důvody, pro něž k aplikaci zákonných znaků kvalifikované skutkové podstaty uvedený soud přistoupil. Naplnění znaku spáchání činu ve vztahu k věci ve větší hodnotě uvedený soud shledal (str. 71 rozsudku) na základě odborných vyjádření ve spojení s výkladovým pravidlem podle §138 odst. 1, 2 tr. zákoníku u všech z dvanácti dílčích útoků specifikovaných ve výroku o vině, neboť hodnota věci vždy přesahovala částku ve výši 50.000 Kč. Následně se vyjádřil k výši minimálního prospěchu na straně obviněného a tím i naplnění znaku, že takovým činem pro sebe získal značný prospěch. Detailně se věnoval (str. 73-75 rozsudku) rozpisu nákladů a výnosů každého z dílčích útoků, kdy u každého z nich dospěl k závěru o výši minimálního prospěchu, který daným jednáním obviněný získal. Součtem těchto částek pak dospěl k částce ve výši 1.215.700 Kč představující celkový minimální prospěch získaný obviněným, který jednoznačně přesahuje hranici částky 500.000 Kč stanovenou ustanovením §138 odst. 1, 2 tr. zákoníku pro značný prospěch.
23. Pokud jde o stanovení výše prospěchu určené na základě odborných vyjádření, připomíná Nejvyšší soud, že je-li podle §105 odst. 1 tr. ř. k objasnění skutečnosti důležité pro trestní řízení třeba odborných znalostí, vyžádá orgán činný v trestním řízení odborné vyjádření. Teprve v případě, že pro složitost posuzované otázky takový postup není postačující, přibere orgán činný v trestním řízení znalce. Soud přibere znalce, pokud považuje znalecký posudek za nezbytný pro rozhodnutí, přičemž posouzení otázky, zda je znalecký posudek nezbytný, je plně v jeho kompetenci. Pokud však dojde k závěru, že otázka nedosahuje takové složitosti, aby bylo nezbytné přibrání znalce, a postačuje odborné vyjádření, není povinen znalce k řízení přibrat. Podle zmíněných kritérií bylo soudy nižších stupňů posupováno ve věci posuzované. Brojil-li obviněný proti tomuto způsobu objasnění odborných otázek, neuplatnil nic, co by bylo možno považovat za námitku hmotněprávní povahy, neboť jeho výhrady se vztahovaly k aplikaci materie upravené trestní řádem, tzn. otázkám procesním.
24. Naplnění kvalifikačního znaku spáchání činu jako člen organizované skupiny popsal nalézací soud na str. 66-69 rozsudku. Ve shodě s právním názorem odvolacího soudu dospěl k závěru, že obviněný spolu s dalšími dvěma obviněnými „nepochybně tvořili sdružení nejméně tří osob, jehož činnost se vyznačovala vyšším stupněm plánovitosti a koordinovanosti“ (str. 67), čímž naplnili pojmový znak organizované skupiny (srov. rozhodnutí č. 53/76 Sb. rozh. tr.). Uvedl dále, že bylo dostatečně prokázáno zavinění dovolatele ve formě přímého úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť to byl právě on, kdo toto sdružení vytvořil a činnost spoluobviněných koordinoval. Z hlediska existence znaku subjektivní stránky řešil věc samostatně, když důvodně dospěl k poznatku, že ve vztahu k tomuto kvalifikačnímu znaku musí pachatel jednat úmyslně. Tento závěr je obecně sdílen, a lze se s ním setkat i v odborných publikacích – viz např. Draštík, A.; Fremr, R.; Durdík, T.; Růžička, M.; Sotolář, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 47, s. 1311-1315). Soud prvního stupně srozumitelně vyložil, proč u dovolatele shledal naplnění označeného kvalifikačního znaku ve formě přímého úmyslu ( „…. byl jednoznačně hlavní osobou a dokonce tvůrcem samotné organizované skupiny, a byl to právě on, kdo poptával a koordinoval jednotlivé kroky směřující k legalizaci vozidel a tím i výše zmíněnou specializovanou činnost dalších dvou obžalovaných, mezi nimiž byl jediným pojítkem.“ ).
25. Z uvedeného vyplývá, že názor nalézacího soudu, že obviněný svým jednáním naplnil skutkovou podstatu zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), d) tr. zákoníku, byl zcela správný. Takový závěr ostatně učinil již soud odvolací (str. 5-6 usnesení), který ve svém rozhodnutí reagoval na obdobnou odvolací námitku. Jen pro naprostou transparentnost rozhodnutí dovolacího soudu se uvádí, že Nejvyšší soud při formulaci závěru o správnosti právního posouzení skutku neshledal potřebným vyslovovat se k důvodnosti závěrů soudů nižších stupňů, pokud jde o naplnění znaků základní skutkové podstaty, neboť v tomto směru ani (ve své podstatě obecná) námitka dovolatelem uplatněna nebyla.
26. Výhradu dovolatele ohledně „nedostatků v hodnocení soudů“ , kterou také žádným způsobem blíže nerozvádí, nelze hodnotit ani jako formálně naplňující deklarovaný dovolací důvod, neboť nenapadá nesprávnost hmotněprávního posouzení skutkového stavu, nýbrž zpochybňuje hodnocení důkazní situace a skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů. Nejvyšší soud zásadně není v rámci dovolacího řízení oprávněn přezkoumávat skutková zjištění nalézacího soudu a s výjimkou tzv. extrémního nesouladu musí vycházet ze zjištění, ke kterým dospěl soud prvního stupně (příp. soud odvolací) ve výroku odsuzujícího rozsudku.
27. Poslední námitka dovolatele zařazená pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., směřuje proti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolatel má za to, že se odvolací soud dostatečně nevypořádal s jeho námitkami. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že dle judikatury Ústavního soudu není v rozporu s požadavky spravedlivého procesu taková praxe, kdy odvolací soud po dostatečném přezkoumání napadeného rozhodnutí, v situaci, že se závěry soudu prvního stupně souhlasí, na tyto zcela nebo zčásti ve svém rozhodnutí odkáže. Byť součástí práva na spravedlivý proces je požadavek na dostatečné odůvodnění rozhodnutí soudů, nelze tento požadavek interpretovat v podobě povinnosti soudu uvést ve svém rozhodnutí detailní odpověď na každý argument obviněného (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 415/11). Námitky uplatněné dovolatelem v jeho odvolání se zcela shodují s námitkami, jež uplatnil již během řízení před nalézacím soudem. Daným námitkám se ve svém rozhodnutí věnoval již nalézací soud, následně pak i odvolací soud, který se závěry obsaženými v odvoláním napadeném rozsudku vyslovil souhlas. Nejenže na ně ve svém rozhodnutí odkázal, nýbrž se k nim rovněž dále i podrobně vyjádřil. Na str. 3-4 se vyjádřil k námitkám podjatosti proti předsedovi senátu, neschopnosti obviněného ze zdravotních důvodů se účastnit hlavního líčení a nezákonnosti odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. V části G na str. 5-6 se vypořádal s námitkami obviněného směřující proti právní kvalifikaci jeho jednání. Následující část H na str. 6-7 je pak věnována odpovědím na námitky obviněného týkající se přípustnosti a přiměřenosti jemu uložených trestů.
28. Tuto část lze proto uzavřít konstatováním, že dovolatel nevznesl žádnou námitku, jež by z pohledu prvně uplatněného dovolacího důvodu byla způsobilá přivodit kasaci jím napadených rozhodnutí, přičemž uvedený způsob rozhodnutí není odůvodněn ani tím, že by v důsledku zkrácení obhajovacích práv obviněného, např. v důsledku nedostatečné reakce na jím uplatněné námitky, došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces.
29. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , neuvádí mimořádný opravný prostředek dovolatele žádnou konkrétní argumentaci. Zdánlivě by bylo možno pod tento důvod vztáhnout jeho tvrzení, že se odvolací soud dostatečně nevypořádal s jeho námitkou, že mu neměl být uložen peněžitý trest, neboť je zřejmé, že bude nedobytný, a s námitkou, že mu byl nesprávně uložen trest propadnutí náhradní hodnoty, přestože není jejím vlastníkem, avšak ve skutečnosti tomu tak není. Obviněný se totiž omezuje na uvedené obecné konstatování, aniž by následně vyložil např. to, z jakých důvodů má za to, že uložený peněžitý trest je nedobytný. Nadto nelze pomíjet, že v celistvosti vztahuje své námitky vůči uloženým trestům k tvrzené zaujatosti předsedy senátu vůči jeho osobě, ač jeho podjatost a tím i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. neuplatňuje. Okrajově lze zmínit, že podjatost nemůže zakládat ta skutečnost, že soud při uložení peněžitého trestu stanoví náhradní trest odnětí svobody, neboť takový postup je obligatorní a plyne ze znění zákona. Nepřiměřenost trestu, kterou obviněný rovněž shledává, není podřaditelná pod žádný ze zákonem upravených dovolacích důvodů, tedy konkrétně ani pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) či písm. h) tr. ř., které uplatnil.
30. K oběma výše uvedeným námitkám lze nalézt reakci již v rozhodnutích soudů nižších stupňů. Nalézací soud se zabýval posouzením splnění podmínek pro uložení peněžitého trestu (str. 78-79 rozhodnutí) a dospěl k závěru, že peněžitý trest v uložené výši (celkem 150.000 Kč) je nejen dobytný, ale s přihlédnutím k povaze a závažnosti trestného činu a majetkovým poměrům pachatele zcela přiměřený. Nalézací soud měl k tomuto posouzení dostatečné podklady, neboť součástí žádostí obviněného o propuštění z vazby byly mimochodem pracovní smlouvy obviněného, kdy v prvním případě byl uveden měsíční výdělek 15.000 Kč (č. l. 2173 spisu) a v druhém případě 11.000 Kč (č. l. 2926 spisu). Podrobně nalézací soud také odůvodnil (str. 79-80 rozhodnutí), proč považoval uložení trestu propadnutí majetku obviněnému za neefektivní, z jakého důvodu shledal, že nebyly splněny podmínky pro uložení trestu propadnutí věci – stolního počítače, a že byly naopak splněny pro uložení trestu propadnutí náhradní hodnoty – motorového vozidla. Odvolací soud shledal závěry nalézacího soudu ohledně splnění podmínek pro uložení všech trestů správnými a sám se k těmto vyjádřil (str. 6-7 rozhodnutí, část H). Pokud obviněný brojí proti trestu propadnutí náhradní hodnoty, je jeho argumentace skutková, neboť tvrzením, že „věc nenáleží pachateli“, popírá skutkové zjištění soudů, že specifikované vozidlo, ohledně něhož byl tento druh trestu uložen, je v jeho vlastnictví. Skutková povaha jeho námitky plyne ostatně i z toho, že toto částečné skutkové zjištění označuje za pouhé spekulace soudů.
31. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. je dán v případě, kdy bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž by byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. Obviněný ve svém dovolání neuvádí, v čem naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřuje. Navíc je nezbytné zdůraznit, že z rozsudku nalézacího soudu vyplývá, že mu žádné ochranné opatření uloženo nebylo. Ochrannými opatřeními (viz též bod 16.) zákon rozumí (srov. §98 odst. 1 tr. zákoníku) ochranné léčení, zabezpečovací detenci, zabrání věci, zabrání části majetku a ochrannou výchovu. Žádné z vyjmenovaných ochranných opatření nebylo obviněnému uloženo. Naplnění tohoto dovolacího důvodu proto vůbec nepřipadalo v úvahu.
32. K námitce obviněného, že postupem soudů došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, je potřebné uvést následující skutečnosti.
33. V obecnosti je třeba konstatovat, že porušení tohoto práva nelze shledávat v pouhé skutečnosti, že dovolatel nesouhlasí s výsledkem soudního řízení, resp. se způsobem, jak odvolací soud naložil s jeho odvolacími námitkami – to za situace, kdy na tyto v odpovídajícím rozsahu reagoval a zaujal k nim své stanovisko. Shledával-li proto dovolatel porušení svého práva na spravedlivý proces například v tom, jak byla vyhodnocena jeho námitka týkající se vydaných příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu (str. 4 usnesení odvolacího soudu), pak mu nelze přisvědčit. Napadené příkazy (č. l. 582-590) po obsahové stránce vyhovují požadavkům formulovaným v §88 odst. 2 tr. ř. Ostatně opak ani konkrétnost netvrdí samotný dovolatel.
34. K porušení práva dovolatele na spravedlivý proces nedošlo ani v důsledku neprovedení jím navržených důkazů. Z principu nezávislosti soudů plyne, že soud je oprávněn řešit otázku rozsahu důkazů potřebných pro své rozhodnutí samostatně, vyjádřeno jinak, není vázán důkazními návrhy procesních stran a není povinen provést jimi navržené důkazy. V případě, že tyto důkazy neprovede, je povinen ve svém rozhodnutí vyložit, proč takto postupoval. Toliko pokud tak neučiní, nebo učiní-li tak ve zjevně nedostatečném rozsahu, lze zvažovat, zda svým postupem nezavdal příčinu pro kasaci napadeného rozhodnutí z příčin vážících se k tzv. opomenutému důkazu.
35. Ústavní soud totiž v řadě svých rozhodnutí (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Objasnil i to, v čem spočívá případný deficit rozhodnutí, které v rozporu se zákonnými požadavky (§125 odst. 1 tr. ř.) potřebné odůvodnění neobsahuje. V nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01 je konstatován závěr plynoucí z jeho judikatury ( „Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze dle ustálené judikatury Ústavního soudu založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého navržený důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje potřebnou vypovídací potencí. Konečně třetím je nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno." ).
36. Z rozhodnutí soudů obou stupňů plyne, že v jejich odůvodněních své stanovisko k důkazním návrhům odvolatele vyložily. Soud prvního stupně tak učinil na str. 23-24 svého rozsudku, když dospěl k závěru o jejich nadbytečnosti. Odvolací soud se s tímto posouzením (ne)potřebnosti navržených důkazů pro otázku objasnění skutku ztotožnil (str. 5 jeho usnesení), přičemž i vyložil, proč tak činí (str. 6 usnesení). Řešení nižšími soudy zaujaté je plně akceptovatelné, jejich postup podle názoru dovolacího soudu nekoliduje s právem obviněného na spravedlivý proces.
37. Porušení práva na spravedlivý proces nelze shledat ani v postupu nalézacího soudu, který dne 21. 3. 2017 rozhodl o konání hlavního líčení, přestože obviněný nebyl podle svého tvrzení ze zdravotních důvodů schopen se jej účastnit. Dle protokolu o hlavním líčení ze dne 21. 3. 2017 (č. l. 3043 spisu) obviněný bezprostředně po zahájení líčení oznámil soudu, že předchozího dne utrpěl úraz, který mu byl ošetřen mimo vězeňské zařízení, ale není mu dobře a proto se necítí schopen se jednání zúčastnit. Na dotaz soudu obviněný sdělil, že o tomto nemá žádnou lékařskou zprávu. Vzhledem k absenci lékařské zprávy a k tomu, že soudu byla vězeňskou službou doručena zpráva (č. l. 3019), dle níž byl obviněný schopen účasti na hlavním líčení, rozhodl soud o konání hlavního líčení. Také k této námitce se vyjádřil odvolací soud ve svém rozhodnutí (str. 4), který poukázal na to, že obviněný nijak nespecifikoval, jakou povahu mělo jeho zranění a lékařskou zprávu nedoložil ani na hlavním líčení a ani nikdy později. Ze zprávy vězeňské služby nadto vyplynulo, že obviněný odmítl dát souhlas k poskytnutí informací o jeho zdravotním stavu. Při daných zjištěních nevyvstává nic, co by vedlo k závěru, že postup nalézacího soudu byl nesprávný.
38. Zbývá dodat, že ačkoli obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. výslovně neuplatnil, vyjádřil v něm opakovaně pochybnosti o nezaujatosti předsedy senátu nalézacího soudu. Je však nezbytné připomenout, že tak učinil již během řízení před nalézacím soudem, neboť v tomto stadiu řízení uplatnil námitku podjatosti předsedy senátu nalézacího soudu. Soud prvního stupně se touto námitkou řádně zabýval, přičemž usnesením (č. l. 2954 spisu) rozhodl, že soudce není z důvodů uvedených v §30 tr. ř. vyloučen z rozhodování předmětné věci. Nadřízený soud toto rozhodnutí potvrdil (č. l. 2991 spisu). Svoji námitku zopakoval obviněný také ve svém odvolání, a tudíž se touto zabýval také soud druhého stupně (str. 3-4 rozhodnutí), který ji shledal neopodstatněnou a zdůraznil, že „ důvodem pro vyloučení soudce nemohou být výhrady obžalovaného nebo jeho obhájce proti způsobu vedení řízení, hodnocení důkazů nebo proti právním závěrům předsedy senátu .“ Nejvyšší soud se plně ztotožnil se závěry odvolacího soudu, neboť jak vyplývá z výkladu k jednotlivým námitkám obviněného, postup nalézacího soudu ve věci byl zcela v souladu s trestním řádem.
39. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že ten vznesl námitky, které se s uplatněnými dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) a j) tr. ř. věcně rozešly. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o jeho dovolání rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, je-li podáno z jiného důvodu než je upraven v §265b.
40. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 7. listopadu 2017
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu