ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.1424.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 1424/2017-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 12. 2017 o dovolání, které podala obviněná M. H. proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 6. 2017, sp. zn. 9 To 184/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 7 T 19/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné M. H. odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 7 T 19/2016, byla obviněná M. H. (dále též „obviněná“ nebo „dovolatelka“) uznána vinnou přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
2. Tohoto činu se podle skutkových zjištění nalézacího soudu dopustila tím, že "poté, co dne 28. 1. 2013 na poště č. 9 v P., P. poskytla obžalovaná M. H. poškozené M. Š., půjčku ve výši 50.000,- Kč, přičemž s ní uzavřela smlouvu o půjčce na částku 50.000,- Kč, v níž si smluvily, že M. Š. vrátí obžalované půjčku nejpozději do 28. 4. 2013 s dohodnutým úrokem ve výši 5 % měsíčně, splatným vždy 28. dne v měsíci k jejím rukám oproti písemnému potvrzení, v případě prodlení s hrazením úroku, stává se půjčka splatná již druhý kalendářní den, současně byla mezi oběma stranami k zajištění pohledávky uzavřena smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva k nemovitostem – bytové jednotce zapsané na LV. nacházející se v budově bytového domu v P. L. s příslušenstvím, vedeno u Katastrálního úřadu pro P. kraj, pracoviště P., s tím, že vlastnické právo k výše uvedeným nemovitostem, převádí M. Š. na obžalovanou s rozvazovací podmínkou spočívající ve splnění zajištěných pohledávek, pro případ prodlení s vrácením půjčky nebo jejího příslušenství a neprovedení úhrady do 14 dnů po splatnosti, je obžalovaná oprávněna uspokojit svoji pohledávku výtěžkem z prodeje nemovitostí, na základě této smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva obžalovaná na svoji osobu převedla uvedené nemovitosti, a obžalovaná následně dne 18. 3. 2013 prodala výše uvedené nemovitosti V. K., a L. P., za prodejní cenu 300.000,- Kč, přičemž poškozené M. Š. následně nevyplatila po odpočtu jistiny ve výši 50.000,- Kč, úroků ve výši 2.500,- Kč a poplatků, daní za převod nemovitosti ve výši 24.000,- Kč, zbytek prodejní ceny bytu, kterou si v rozporu se smluvními ujednáními ponechala pro svoji potřebu, čímž způsobila M. Š. škodu ve výši 223.500,- Kč".
3. Za tento přečin byla odsouzena podle §206 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 30 měsíců. Podle §67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku jí byl dále uložen peněžitý trest ve výměře 50 denních sazeb ve výši 1.000,- Kč, tedy v celkové výši 50.000,- Kč, přičemž pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, podle §69 odst. 1 tr. zákoníku jí byl uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání 50 dnů.
4. Odvolání obviněné bylo usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 6. 2017, sp. zn. 9 To 184/2017, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
II.
5. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Plzni podala obviněná dovolání, v němž uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
6. Ve svém mimořádném opravném prostředku namítla, že soudy zjištěný skutek není trestným činem. Poukázala na to, že z provedeného dokazování vyplývá, že s poškozenou M. Š. (dále jen „poškozená“) uzavřela dne 28. 1. 2013 smlouvu o půjčce a smlouvu o zajišťovacím převodu práva na byt, dne 18. 3. 2013 uzavřela kupní smlouvu na prodej bytu a dne 19. 3. 2013 obdržela kupní cenu. Podotkla, že poškozená ji od uzavření smluv žádným způsobem nekontaktovala, ačkoliv se obviněná stále zdržovala a zdržuje na stejné adrese. Nekontaktovala ji ani poté, co dne 14. 5. 2013 podala civilní žalobu na určení vlastnictví a měla právní zástupkyni z řad advokátů, a zároveň ji nikdy, ani prostřednictvím právního zástupce, nevyzvala k vrácení nemovitosti či k vyplacení jakékoliv částky. Od uzavření smlouvy ji viděla poprvé dne 18. 12. 2013, kdy byla u civilního soudu vyslýchaná jako svědek, přičemž poškozená prostřednictvím právní zástupkyně odmítla jakékoliv plnění z její strany. Až dne 27. 11. 2014 podala poškozená trestní oznámení pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu a policejní orgán až dne 13. 1. 2016 zahájil trestní stíhání proti obviněné pro podezření ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Obviněná proto namítla, že nebylo prokázáno, že by se dopustila uvedeného zločinu, a že popis skutku obžaloby byl pozměněn a upraven. Poznamenala, že poškozená se nepřipojila k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody s odkazem, že vede civilní řízení o neplatnosti převodu bytu.
7. Dále podotkla, že poškozená neměla zájem (a to od počátku, tj. od uzavření smlouvy na prodej bytu) o převzetí rozdílu mezi kupní cenou a jejími závazky vůči osobě obviněné z titulu předmětné smlouvy o půjčce, ale jen o zneplatnění smluv a získání bytu zpět do svého vlastnictví. Soudům nižších stupňů vytkla, že vyšly z hypotézy (vytvořené nalézacím soudem), že smlouva o zajišťovacím převodu je platná, a na základě toho dovodily naplnění skutkové podstaty uvedeného trestného činu. Připomněla, že v rámci civilního řízení (byť dosud pravomocně neskončeného) byl vypracován znalecký posudek z psychiatrie, jenž v tuto chvíli (i ve chvíli, kdy rozhodovaly soudy obou stupňů) zakládá domněnku, že uzavřená smlouva o zajišťovacím převodu je neplatná ex tunc .
8. Poté konstatovala, že pokud civilní soud vyhoví žalobě poškozené, bude po její osobě kupující požadovat vrácení kupní ceny. V takovém případě může poškozená ještě žádat po kupujících vydání užitků z předmětného bytu. Tato skutečnost pak vysvětluje, proč poškozená nechtěla a nechce po obviněné vyplacení rozdílu kupní ceny. Obviněná dále připomněla, že v rámci odvolání poukazovala na zásadu ultima ratio s odkazem na §12 odst. 2 tr. zákoníku, pro jejíž aplikaci jsou je podle jejího mínění splněny všechny podmínky. Za situace, kdy jí nebylo prokázáno, že se měla dopustit spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, ale její jednání bylo nakonec posouzeno jako přečin zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku (zejména v souvislosti s nevyplacením části kupní ceny), je toho názoru, že nejde o společensky škodlivý případ, kde je nutné uplatnit trestní odpovědnost (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 503/2016). Ve věci je vedeno civilní řízení, jehož sice obviněná není účastníkem, nicméně výsledek tohoto řízení se dotkne i její osoby, neboť bude muset vrátit kupní cenu za byt kupujícím, případně část kupní ceny předat poškozené nebo se na ní tato bude domáhat nějaké finanční náhrady. K tomu poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 870/2009. Dále uvedla, že v trestním řízení nebylo prokázáno naplnění všech zákonných znaků přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Z provedených důkazů není možno vzít za prokázané, že jednala v úmyslu přisvojit si cizí věc, v daném případě část kupní ceny, a to ani ve formě úmyslu nepřímého. Ani uzavření smlouvy o zajišťovacím převodu nemovitosti podle jejího názoru nezakládá naplnění objektivní stránky.
9. Závěrem obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 6. 2017, sp. zn. 9 To 184/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na toto usnesení navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
10. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že dovolací námitky obviněné lze v podstatě pod deklarovaný dovolací důvod podřadit, byť v případě námitek týkajících se existence znaků trestného činu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku toliko se značnou dávkou tolerance, když podatelka tyto námitky formuluje tak, že naplnění těchto znaků nebylo prokázáno. Její námitky označil státní zástupce za rozporné. O uplatnění zásady subsidiarity trestní represe lze uvažovat až poté, kdy je zjištěno, že formální znaky trestného činu byly naplněny. Dovolatelka však namítla kumulativně absenci formálních znaků trestného činu a současně označila za splněné všechny podmínky pro uplatnění zásady subsidiarity trestní represe. Námitky týkající se formálních znaků trestného činu zpronevěry nepovažoval státní zástupce za důvodné. Objektivní stránka trestného činu nebyla podle něj samozřejmě naplněna samotným uzavřením smlouvy o zajišťovacím převodu nemovitosti, ale až tím, že si dovolatelka ponechala část kupní ceny přesahující výši zajištěné pohledávky a jejího příslušenství. Případná neplatnost smlouvy z hlediska práva civilního samozřejmě podatelku neopravňovala k tomu, aby si finanční prostředky ponechala pro svoji potřebu. Ze samotného charakteru tohoto jednání vyplývá, že jde o jednání úmyslné. Dovolatelka neuvedla žádné konkrétní okolnosti, pro které by její jednání mělo být jednáním nezaviněným, resp. pouze nedbalostním. Důvodné nebyly ani námitky, kterými podatelka vytkla nerespektování zásady subsidiarity trestní represe. Stíhaný skutek byl spáchán v roce 2013 a vykazoval všechny formální znaky trestného činu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Na tom nic nemění skutečnost, že poškozená v současné době patrně preferuje obnovu vlastnických práv k bytu před vrácením peněz. Možné dopady civilního řízení nelze považovat za okolnost, která by snižovala škodlivost činu tak výrazně, že by neodpovídala ani těm nejlehčím v praxi se vyskytujícím případům přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku. O tom, že by postačovalo uplatnění odpovědnosti podle předpisů civilního práva, nelze podle státního zástupce dost dobře uvažovat již z toho důvodu, že jak již zmíněno, proti samotné dovolatelce žádné civilní řízení vedeno nebylo a není.
11. Podání obviněné proto státní zástupce považoval za zjevně neopodstatněné a navrhl je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl o podaném dovolání v neveřejném zasedání.
12. Obviněná zaslala Nejvyššímu soudu repliku k vyjádření státního zástupce, v níž uvedla, že její úvahy mají oporu v důkazech a naopak úvahy státního zástupce považuje za účelové v její neprospěch. Byla přesvědčena, že podané dovolání je legitimní a důvodné, a proto by Nejvyšší soud měl dovolání vyhovět a rozhodnout tak, jak je v něm navrhováno.
III.
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
14. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 6. 2017, sp. zn. 9 To 184/2017, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněná je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř. Obviněná jej podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
15. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
16. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí - s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu - vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
17. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
18. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zásadně v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
19. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §256b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
20. Ačkoliv obviněná podala dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., některé její námitky týkající se výroku o vině vztažené k uplatněnému dovolacímu důvodu směřují primárně do oblasti skutkové a procesní. Obviněná totiž soudům obou stupňů vytýká rovněž nesprávné hodnocení provedených důkazů a chybné skutkové závěry, přičemž předkládá vlastní skutkový hodnotící závěr, že „nelze brát za prokázané“, že jednala v úmyslu přisvojit si cizí věc.
21. Obviněná se popsaným způsobem snaží zpochybnit soudy nižších stupňů zjištěný skutkový stav a tomto směru tak nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení provedených důkazů) a užitou právní kvalifikací. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje částečně v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
22. Jak již výše naznačeno, Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit – a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces – jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní rozpor (nesoulad). O ten se jedná tehdy, když skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
23. V tomto kontextu je namístě uvést, že v posuzované věci taková situace nenastala – mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů není dán extrémní rozpor (nesoulad) ve shora uvedeném smyslu. Soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (neodporujícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. K tomu lze dodat, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry.
24. Dovolatelka však vznesla i další výhrady. Jednak namítla, že uzavření smlouvy o zajišťovacím převodu nemovitosti nezakládá naplnění objektivní stránky trestného činu zpronevěry, jednak se domáhala aplikace zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku.
25. Trestného činu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku (ve znění účinném v době spáchání souzeného skutku) se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Cizí věc nebo jiná majetková hodnota je svěřena pachateli , jestliže je mu odevzdána do faktické moci (do držení nebo do dispozice) zpravidla s tím, aby s věcí nebo s jinou majetkovou hodnotou nakládal určitým způsobem. Skutková podstata trestného činu zpronevěry nevyžaduje, aby osoba, která věc nebo jinou majetkovou hodnotu pachateli svěřila, byla jejím vlastníkem. Za svěřenou cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu je nutno pokládat i výtěžek, který byl za svěřenou věc nebo jinou majetkovou hodnotu získán pachatelem podle úmluvy mezi ním a osobou, která mu věc nebo jinou majetkovou hodnotu svěřila, např. na základě smlouvy o obstarání prodeje věci pachatel věc prodal, ale smluvenou částku, za kterou věc prodal, objednavateli nevyplatil a peníze utratil. Pachatel si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu , která mu byla svěřena, jestliže s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc nebo jiná majetková hodnota dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2008-2010).
26. Samotné uzavření smlouvy o zajišťovacím převodu práva nenaplňuje znaky trestného činu zpronevěry podle §206, odst. 1, 3 tr. zákoníku. Nicméně dovolatelka zde opomněla, že její jednání nespočívalo pouze v uzavření uvedené smlouvy, nýbrž i v jejích navazujících krocích. Obviněná totiž po prodeji bytu, jenž byl předmětem smlouvy o zajišťovacím převodu práva (o jejíž platnosti neměla v rozhodné době žádné pochybnosti), měla ve své dispozici i část prodejní ceny bytu, která nenáležela jí, nýbrž poškozené, a kterou tak byla povinna poškozené předat. Obviněná tedy byla osobou, jíž byly dotčené finanční prostředky svěřeny za jasně stanoveným účelem, a to k vyplacení poškozené, avšak tuto svou povinnost, podle zjištění soudů nižších stupňů úmyslně, nesplnila a způsobila tak na cizím majetku větší škodu (ve výši 223.500,- Kč). Uvedené výhrady obviněné jsou proto zjevně neopodstatněné.
27. K námitce ohledně nutnosti aplikace zásady subsidiarity trestní represe, resp. principu ultima ratio , Nejvyšší soud prvně připomíná následující.
28. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio , z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. Na druhé straně je však potřeba uvést, že princip ultima ratio nelze vykládat v tom smyslu, že trestní postih závisí pouze na tom, zda byly či nebyly, příp. jakým způsobem, uplatněny i mimotrestní právní prostředky, neboť ho ani u vztahů, které mají soukromoprávní základ a kterým je trestním zákoníkem poskytována i trestněprávní ochrana, nelze uplatňovat tak široce, aby to prakticky vedlo k negaci použití prostředků trestního práva jako nástroje k ochraně majetku, závazkových vztahů apod. (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
29. Se zřetelem k těmto obecným východiskům Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v nyní posuzované věci použití prostředků trestního práva se zásadou subsidiarity trestní represe, resp. principem ultima ratio , nekoliduje. Pro učinění takového závěru by musely být zjištěny okolnosti, které by snižovaly společenskou škodlivost činu obviněné do té míry, aby nedosahovala ani škodlivosti nejlehčích v praxi se běžně vyskytujících trestných činů zpronevěry. V daném případě však takové okolnosti zjištěny nebyly. Existence civilního řízení, ve kterém se poškozená domáhá určení vlastnictví k bytu a jehož účastníkem není obviněná, není okolností, která by snižovala škodlivost činu tak, že by neodpovídal ani těm nejlehčím v praxi se vyskytujícím případům předmětného přečinu. Rovněž takovou okolností není to, že se poškozená nepřipojila se svým nárokem na náhradu škody. Naopak nutno podotknout (jak již shora uvedeno), že trestní postih není závislý pouze na tom, zda byly či nebyly, příp. jakým způsobem, uplatněny mimotrestní právní prostředky. Skutek obviněné přitom byl obvyklým případem jednání naplňujícího znaky skutkové podstaty přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Navíc lze poznamenat, že proti uplatnění zásady subsidiarity trestní represe v této věci svědčí i výše způsobené škody (223.500,- Kč). Její výhrady stran nutnosti aplikace zásady subsidiarity trestní represe, resp. principu ultima ratio , tudíž nutno označit za zjevně neopodstatněnou.
30. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 12. 2017
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu