ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.1452.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 1452/2017-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 12. 2017 o dovolání, které podal obviněný Z. B., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 6. 2017, č. j. 11 To 144/2017-231, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 2 T 79/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 2. 3. 2017, č. j. 2 T 79/2016-193 , byl obviněný Z. B. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečiny ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku a maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jichž se podle jeho skutkových zjištění dopustil v podstatě tím, že
dne 7. 5. 2016 kolem 02:40 hod. řídil na pozemní komunikaci na třídě E. B. v H. K. osobní motorové vozidlo, ačkoli v té době měl v krvi nejméně celkem 2,29 g/kg alkoholu, a jednal tak přesto, že mu byl rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. 2 T 23/2010, který nabyl právní moci dne 21. 9. 2010, uložen mimo jiné trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu čtyř roků (vykonávaný od 18. 8. 2013).
2. Obviněný byl za tyto přečiny odsouzen podle §337 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Dále mu byl podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou let.
3. Odvolání obviněného proti tomuto rozsudku Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 20. 6. 2017, č. j. 11 To 144/2017-231 , podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti uvedenému usnesení krajského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Vladimíra Matyse dovolání, kterým napadl toto rozhodnutí v celém rozsahu a jež opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., neboť má za to, že odvolacím soudem bylo zamítnuto jeho odvolání, ačkoliv rozsudek soudu prvního stupně spočíval na nesprávném hmotně právním posouzení skutku, který byl zapříčiněn též stěžejním procesním pochybením soudu prvního stupně, které odvolací soud nenapravil.
5. Obviněný namítá, že v hlavním líčení dne 5. 1. 2017 postupoval soud v rozporu s ustanovením §158 odst. 6 tr. řádu, když vyzval svědka R. M. k přečtení úředního záznamu ze dne 10. 5. 2016, přestože k takovému postupu nebyl dán souhlas státního zástupce ani obviněného. Trestní řád připouští v §211 odst. 6 tr. ř. přečtení úředního záznamu o podání vysvětlení pouze se souhlasem stran. Obviněný má za to, že výše uvedeným postupem soudu došlo k porušení procesních pravidel a že takovýto důkaz je v části, v níž svědek reaguje na skutečnosti předestřené z úředního záznamu, důkazem neúčinným (odkazuje zde na rozhodnutí č. 45/2003 Sb. rozh. tr.). V návaznosti na to považuje za neúčinný také důkaz výpovědí svědka J. Z. z hlavního líčení, neboť ten ve své výpovědi reagoval právě na výpověď svědka M. ze dne 5. 1. 2017.
6. Za nesprávný považuje dovolatel i závěr soudu prvního stupně o věrohodnosti svědka M. S., neboť v odůvodnění rozsudku je uvedeno, že vypovídal u hlavního líčení odlišně od hlavního líčení, přičemž svědek vypovídal k dané otázce pouze jednou. Pokud soud mínil rozpor s výpovědí z přípravného řízení, nelze k takovému hodnocení přihlížet, neboť soud nesmí v hlavním líčení použít bez souhlasu stran skutečnosti uvedené v úředním záznamu. Nesprávně soud postupoval také v případě posouzení věrohodnosti svědka F. Š. Obviněný je v této souvislosti přesvědčen, že soud k posouzení věrohodnosti svědků použil též obsah úředních záznamů, přestože k těmto nelze přihlížet. Už z tohoto důvodu jsou skutková zjištění soudu nesprávná a v rozporu s trestním řádem. Napadené rozhodnutí je výsledkem řízení zatíženého procesními vadami, které mohly mít vliv na správnost a zákonnost rozhodnutí.
7. Uvedená procesní pochybení nebyla napravena odvolacím soudem, který nejprve konstatoval, že namítaný postup soudu prvního stupně při výslechu svědka M. není v intencích trestního řádu, ale připustil jej s poukazem na větu druhou §212 odst. 2 tr. ř.
8. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 6. 2017, č. j. 11 To 144/2017-231, jakož i rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 2. 3. 2017, č. j. 2 T 79/2016-193, a aby soudu prvního stupně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
9. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že nepovažuje námitky obviněného za podřaditelné pod žádný dovolací důvod. Výhrady obviněného považuje výlučně za jeho polemiku s hodnocením důkazů soudy. Ačkoli se Okresní soud v Hradci Králové jistého dílčího pochybení v rámci procesu dokazování dopustil, nemělo to žádný vliv na jinak správný závěr nalézacího soudu o vině obviněného. Důkazní řízení ve svém celku proběhlo řádným způsobem a v nezbytném rozsahu a rovněž hodnocení důkazů nalézacím soudem je logické, srozumitelné a odpovídající požadavkům §2 odst. 6 tr. ř. Stejně tak Krajský soud v Hradci Králové k odvolání obviněného věc řádně přezkoumal, vyjádřil se v zásadě ke všem jeho výhradám a přiléhavě vyložil důvody zamítnutí podaného odvolání. Státní zástupce zrekapituloval některé aspekty důkazní situace a uzavřel, že pokud uplatněné námitky obviněného nejsou dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemohou být ani dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného než jím navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e tr. ř.) a splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
obecná východiska
11. Nejvyšší soud připomíná, že dovolání není běžný opravný prostředek a neplní funkci „dalšího odvolání“. Dovolání je mimořádný opravný prostředek určený k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, nýbrž jen z některého z důvodů uvedených v §265b tr. ř. Konkrétní uplatněné námitky mají relevanci zákonného dovolacího důvodu za předpokladu, že s ním obsahově korespondují. Žádný z dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů, k postupu soudů při provádění důkazů, k rozsahu provedeného dokazování apod. Skutkové námitky - s výjimkou extrémního nesouladu - nejsou dovolacím důvodem.
12. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obsahuje dvě základní alternativy: Dovolání lze podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, tj. dovolateli bylo v odvolacím řízení odepřeno meritorní přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně (někdy se zde rozlišují ještě dvě podalternativy - zamítnutí opravného prostředku z formálních důvodů a jeho odmítnutí pro nesplnění obsahových náležitostí), nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Dovolatel tudíž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě, kterou založil na existenci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v předchozím řízení.
13. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, když rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí - s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu - vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, případně ve spojení s jeho odůvodněním, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
vlastní posouzení dovolání
14. V podaném dovolání obviněný neuplatnil žádné námitky v tom smyslu, že by skutek zjištěný nalézacím soudem, s jehož závěry se ztotožnil i soud odvolací, nenaplňoval znaky přečinů ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku a maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Pouze takto koncipované námitky by obsahově korespondovaly s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný založil dovolání na námitkách proti procesnímu postupu orgánů činných v trestním řízení. V návaznosti na to se vyjádřil rovněž proti hodnocení důkazů soudy prvního i druhého stupně a z něho vyplývajícím skutkovým zjištěním. Tyto námitky však nijak konkrétně nevymezil, když v podstatě pouze obecně uvedl, že z namítaných dílčích procesních pochybení vyplývají pochybnosti o správnosti skutkových zjištění.
15. Námitky uplatněné v dovolání tak stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a neodpovídají ani žádnému z dalších dovolacích důvodů ve smyslu ustanovení §265b tr. ř. Navíc jde vesměs o opakování námitek uplatněných již v průběhu trestního stíhání obviněného. Přesto se jimi Nejvyšší soud zabýval z hlediska možného extrémního nesouladu mezi obsahem důkazů provedených v souladu s trestním řádem a učiněnými skutkovými zjištěními a z hlediska práva obviněného na spravedlivé soudní řízení.
16. Platí, že Nejvyšší soud z pozice dovolacího soudu nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, ledaže by tato zjištění byla v tak extrémním rozporu s důkazy, že by tím bylo dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces. V takovém případě by měl zásah Nejvyššího soudu podklad v ustanoveních čl. 4 a čl. 90 Ústavy.
17. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.
18. Nejvyšší soud musel konstatovat namítané dílčí procesní pochybení soudu prvního stupně při provádění důkazu výpovědí svědka R. M., s čímž souvisí i výpověď svědka J. Z., nedospěl však k závěru, že by se jednalo o takové porušení práva obviněného na spravedlivý proces, že by napadené rozhodnutí a odsuzující rozsudek nalézacího soudu nemohly obstát.
19. Ztotožnil se s názorem odvolacího soudu i státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že se nalézací soud dopustil při provádění výslechu svědka R. M. dílčího procesního pochybení, když v reakci na obsah výpovědi svědka v hlavním líčení předestřel úřední záznam o vysvětlení tohoto svědka z přípravného řízení (a učinil tak dokonce tou formou, že svědkovi uložil, aby tento úřední záznam sám přečetl - viz č. l. 160). Tento postup byl nesprávný. Trestní řád připouští v hlavním líčení přečtení úředního záznamu o vysvětlení osoby jen se souhlasem státního zástupce a obviněného (§314d odst. 2, §211 odst. 6 tr. ř.). V jiných případech nesmí být takový záznam ani při výslechu svědka čten či předestírán . Pokud svědek, který dříve podával vysvětlení do úředního záznamu, vypovídá při své svědecké výpovědi rozporně oproti obsahu záznamu, nesmí být ani upozorňován na skutečnost, že v záznamu jsou uvedeny jiné skutečnosti. To však neznamená, že by vyslýchající či jiná oprávněná osoba (§215 odst. 1, 2 tr. ř.) nemohla v řízení před soudem otázkami podrobně objasňovat skutečnosti jinak obsažené v záznamu, aby mohla být posouzena věrohodnost výpovědi takového svědka (Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář, 7. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 1932).
20. Z výše uvedeného však nelze dovozovat, že by celá výpověď svědka R. M. byla jako důkaz nepoužitelná. Lze ji považovat za nepoužitelnou jen v části, v níž svědek reagoval na skutečnosti předestřené z úředního záznamu (srov. rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 10. 2002 sp. zn. 3 To 666/2002 publikované pod č. 45/2003 Sb. rozh. tr.). Odvolací soud připomněl, že předestřený úřední záznam se nestal podkladem výroku o vině obviněného (byť nepřesně poukázal na ustanovení §212 odst. 2 tr. ř., které se týká jen výpovědí, nikoli vysvětlení osob). Pokud jde o výpověď svědka J. Z., jeho výpověď nelze použít potud, pokud vypovídal o tom, co sděloval R. M. při podávání vysvětlení. Svědek se však vyjadřoval i k okolnostem, za nichž se vysvětlení svědka M. uskutečnilo (například že byl na policii doveden svědkem S., aniž by byl policejním orgánem předvoláván), a v této části lze k jeho výpovědi přihlédnout. Pokud jde o svědky M. S. a F. Š., bylo možné použít pouze jejich svědecké výpovědi z hlavního líčení, což nalézací soud učinil, jak připomněl i odvolací soud. Na tom nic nemění, že na str. 13 odsuzujícího rozsudku nalézací soud ohledně svědka S. uvedl, že „…u hlavního líčení svědek S. skutečnosti ohledně umístění osob ve vozidle vylíčil zcela odlišně od toho, jakým způsobem popsal stejnou skutečnost u hlavního líčení.“ Jde o vyjádření poněkud nejasné. Pokud zde měl nalézací soud na mysli srovnání výpovědi svědka s obsahem úředního záznamu o jeho vysvětlení z přípravného řízení, z tohoto rozporu soud skutečně neměl vycházet (sám na str. 5 rozsudku uvádí, že s předestřením úředního záznamu nedal souhlas ve smyslu §211 odst. 6 tr. ř. obviněný – to odpovídá obsahu protokolu o hlavním líčení na č. l. 182), avšak při hodnocení důkazů z něho také skutečně nevycházel – z odůvodnění na str. 12-13 rozsudku je patrné, že vycházel z rozporů mezi výpověďmi svědků obhajoby (S., M. a S.) navzájem, nikoli z rozporů mezi výpověďmi svědků a jejich vysvětleními v přípravném řízení.
21. Zejména je však podstatné, že uvedené nedostatky nemají žádný vliv na jinak správná skutková zjištění soudů a výrok o vině obviněného. Ten je postaven na důkazech odlišných od výpovědí svědků S., M. a Š. Závěr o jejich rozporuplnosti a nevěrohodnosti je postaven na vzájemných rozporech mezi nimi a zejména na tom, že jsou jednoznačně vyvráceny ostatními důkazy. Nalézací soud a v návaznosti na něj i soud odvolací dospěly na základě podrobného zhodnocení provedených důkazů k odůvodněnému závěru o vině obviněného. Vycházely především ze svědeckých výpovědí zakročujících policistů, kteří identifikovali obviněného jako řidiče vozidla a jejichž výpovědi jsou v souladu s kamerovými záznamy. Z těchto důkazů je jasné, že vozidlo řídil obviněný a na sedadle spolujezdce seděl M. S. Jiná osoba ve vozidle s nimi nejela. Žádná osoba od vozidla po jeho zastavení neutíkala, tedy ani R. M. Obviněný po zastavení vozidla vystoupil z místa řidiče, vzápětí přijela (během několika vteřin) policejní hlídka, obviněný odcházel od otevřených dveří u místa řidiče s klíči od vozidla v rukou. Obviněný ani svědek S. na místě nezpochybňovali, že vozidlo řídil obviněný. Tím vším se soudy zabývaly a na jejich rozhodnutí lze - s výjimkou výše zmíněnou - v podrobnostech odkázat.
22. I přes zmíněné dílčí procesní pochybení nalézacího soudu není mezi skutkovými zjištěními soudů na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé žádný, natož extrémní rozpor. Ten by musel představovat skutečně tak zásadní a evidentní rozpor mezi použitelnými důkazy a skutkovými zjištěními, že podle zásad rozumu a logického myšlení by nepřicházely vůbec v úvahu takové skutkové závěry, které soudy učinily. Takový stav v posuzované věci není dán. S obsahem provedených důkazů se soudy přesvědčivě vypořádaly. Není předmětem dovolacího řízení a úkolem Nejvyššího soudu znovu provedené důkazy hodnotit či přehodnocovat, případně vytvářet vlastní skutková zjištění.
23. Logická obsahová návaznost skutkových zjištění soudů na provedené důkazy tedy svědčí o tom, že ústavně zaručené základní právo obviněného na spravedlivé řízení nebylo nijak porušeno. Dodržení tohoto práva je třeba vždy hodnotit z toho hlediska, zda řízení jako celek má všechny atributy spravedlivého procesu. O tom v posuzovaném případě nelze pochybovat i přes zmíněné procesní nedostatky, z pohledu řízení jako celku nevýznamné. Za této situace platí, že procesní námitky, stejně jako to, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, nejsou dovolacím důvodem.
24. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako dovolání podané z jiného než zákonného dovolacího důvodu. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 6. 12. 2017
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Josef Mazák