ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.1457.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 1457/2017-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. listopadu 2017 o dovolání, které podal obviněný I. H., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 3. 2017, č. j. 9 To 17/2017-852, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 4 T 153/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 12. 7. 2016, č. j. 4 T 153/2010-770 , byli obviněný I. H. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) a obviněný T. C. uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku (ad 1) a zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku (ad 2), vše jako spolupachatelé podle §23 tr. zákoníku, jichž se podle jeho skutkových zjištění dopustili tím, že
1) dne 18. května 2010 v době kolem 19:00 hodin poté, co doposud neustanovená žena v A. na ulici G. G., okres Ch., oslavila občana SRN H. P. W., který ji pozval na kávu do blízkého hotelu Prago, což žena odmítla, ale navrhla, že by si mohli kávu vypít v jiné restauraci a odvedla ho do budovy bývalého nočního klubu VIP, která se nachází v A., na ulici J., kde ho zavedla do pokoje v prvním patře napravo od schodiště, kdy mu řekla, že se musí osprchovat a poté, co vyšel ze sprchy, vstoupili do pokoje I. H., který měl v ruce dřevěnou tyč, a T. C., který měl u sebe nůž, a po poškozeném H. P. W. požadovali, aby si sednul na postel a vydal finanční hotovost, kdy žena, která ho do pokoje přivedla, mu z bundy sebrala peněženku a I. H. z peněženky vyndal 170 Euro a peněženku mu vrátil a dále pak požadoval vydání platební karty i se sdělením PIN kódu, což poškozený ze strachu o svůj život a zdraví učinil, kdy pak T. C. odešel s platební kartou Maestro, vystavenou Sparkasse Vogtland (SRN) na jméno poškozeného pryč z místnosti, asi po 15 minutách se vrátil s tím, že mu poškozený dal špatný PIN a následně ho I. H. a T. C. donutili vyjít ven z budovy a nasednout do vozidla, které bylo zaparkováno v blízkosti budovy, kdy předtím mu I. H. sebral i jeho mobilní telefon Nokia v hodnotě nejméně 1.000 Kč, který ležel vedle poškozeného na posteli, a společně všichni tři odjeli do prostoru benzínové čerpací stanice F1, na ulici S. v A., kde nejdříve T. C. šel k pokladně v prodejním prostoru, kde na výše popsanou platební kartu poškozeného v 21:33 hodin koupil 1 krabičku cigaret Marlboro box red v hodnotě 82 Kč, pak se vrátil k vozidlu a předal kartu poškozenému s tím, že jim má koupit 10 kartonů cigaret Marlboro light, což tento opět ze strachu o svůj život učinil a odešel do prodejní části benzinové čerpací stanice, kde však již cigarety nekoupil, neboť pro limit na kartě již nebylo možno provést platbu, a proto se vrátil před budovu čerpací stanice, kde I. H. a T. C., kteří v té době seděli ve vozidle, řekl, že nemohl na kartu cigarety koupit a že celou věc oznámí na policii, kdy tito mu měli říci, že bude mrtvý i kdyby to mělo trvat dva nebo tři roky a z místa odjeli a jednáním obviněných nevzniklo poškozenému žádné zranění, avšak odcizením finanční hotovosti, mobilního telefonu a následným použitím nedobrovolně vydané platební karty mu způsobili škodu ve výši 5.411,05 Kč,
2) dne 7. června 2010 v době kolem 14:00 hodin v A., J., v objektu bývalého nočního klubu VIP, okres Ch., poté co D. S., do této budovy přivedla po předchozí domluvě na poskytnutí sexuálních služeb poškozeného J. R. J., a s tímto společně odešla do pokoje v prvním patře této budovy, kde se poškozený v koupelně sprchoval a po umytí zjistil, že žena již na pokoji není, a když vyšel z pokoje na chodbu, tak v tu chvíli mu zatarasili cestu I. H., který po něm požadoval vydání částky 150 Euro za to, že jej propustí ven, a T. C., který držel v ruce kladivo a poškozený tak z důvodné obavy o svůj život a zdraví vydal ze své peněženky pachatelům částku celkem 100 Euro a následně byl z objektu propuštěn, přičemž jejich jednáním vznikla poškozenému škoda na odcizené finanční hotovosti ve výši 2.589 Kč.
2. Obviněný byl za tyto trestné činy a za přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a pokračující přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 3 tr. zákoníku ve formě účastenství podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 16. 7. 2013, č. j. 4 T 137/2010-638, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 7. 2014, č. j. 9 To 1/2014-733, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu ohledně tohoto obviněného z rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 16. 7. 2013, č. j. 4 T 137/2010-638, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 7. 2014, č. j. 9 To 1/2014-733, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost společně a nerozdílně s obviněným T. C. uhradit škodu poškozenému H. P. W., SRN, trvale bytem K., B. E. – M. SRN, ve výši 4.838,35 Kč, a poškozenému J. R. J., DRN, trvale bytem H., 086 06 B.-O. S., SRN, ve výši 2.589 Kč s tím, že podle §229 odst. 1 tr. ř. byl tento poškozený odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škodu na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvolání obou obviněných proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 28. 3. 2017, č. j. 9 To 17/2017-852 , tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), f) odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o vině pod bodem 2), ve výrocích o uložených trestech ohledně obou obviněných a ve výroku o náhradě škody. Podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného T. C. zprostil podle §226 písm. c) tr. ř. obžaloby státního zástupce v Chebu sp. zn. 1 ZT 94/2010 ze dne 22. 11. 2010 pro skutek pod bodem 2) a dovolatele uznal vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že
dne 7. června 2010 v době kolem 14:00 hodin v A., J., v objektu bývalého nočního klubu VIP, okres Ch., poté co D. S., do této budovy přivedla po předchozí domluvě na poskytnutí sexuálních služeb poškozeného J. R. J., a s tímto společně odešla do pokoje v prvním patře této budovy, kde se poškozený v koupelně sprchoval a po umytí zjistil, že žena již na pokoji není, a když vyšel z pokoje na chodbu, tak v tu chvíli mu zatarasili cestu I. H., který po něm požadoval vydání částky 150 Euro za to, že jej propustí ven, a další nezjištěný muž, který držel v ruce kladivo a poškozený tak z důvodné obavy o svůj život a zdraví vydal ze své peněženky pachatelům částku celkem 100 Euro a následně byl z objektu propuštěn, přičemž jejich jednáním vznikla poškozenému škoda na odcizené finanční hotovosti ve výši 2.589 Kč,
za který (jakož i za sbíhající se trestné činy) mu uložil souhrnný trest odnětí svobody ve stejné výměře i se stejným způsobem jeho výkonu, jako mu uložil soud prvního stupně, tedy v trvání dva a půl roku s výkonem ve věznici s dozorem.
Odvolací soud obviněnému podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost uhradit škodu poškozenému H. P. W., SRN, trvale bytem K., B. E. – M., SRN, ve výši 4.838,35 Kč a poškozenému J. R. J., DRN, trvale bytem H., 086 06 B.-OT S., SRN, ve výši 2.589 Kč s tím, že podle §229 odst. 1 tr. ř. byl tento poškozený odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škodu na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Pro úplnost lze dodat, že soudy v dané trestní věci rozhodovaly opakovaně, neboť Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 14. 4. 2015, č. j. 9 To 71/2015-570, podle §258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. původní rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 22. 10. 2014, č. j. 4 T 153/2010-502, částečně zrušil a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc v rozsahu týkajícím se skutků pod body 1) a 2) odsuzujícího výroku vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti citovanému rozsudku krajského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Hany Píchové dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že soudy obou stupňů pochybily, když dospěly k závěru o vině obviněného.
6. Obviněný namítá, že v průběhu dokazování nebyly zajištěny jednoznačné důkazy, které by bez pochybností prokazovaly jeho vinu. Má za to, že jeho právo na obhajobu bylo zkráceno, když nalézací soud neprovedl jím navrhované důkazy a on tak neměl možnost prokázat svoji nevinu. Pokud jde o skutek pod bodem 1) rozsudku, upozorňuje obviněný na domnělé rozpory ve výpovědi svědka H. P. W. a na důkaz kamerovým záznamem, ze kterého vyplývá, že obviněný v prodejně nebyl. V případě skutku pod bodem 2) rozsudku poukazuje na rozpory mezi výpovědí svědka J. R. J. a výpovědí svědkyně S. Nesouhlasí dále se závěrem soudu, že neshledal u obviněného žádné polehčující okolnosti, přestože ze znaleckého posudku vyplývá, že obviněný trpěl poruchou, která není přechodného charakteru a měla vliv na předmětnou trestnou činnost vliv. Obviněný je přesvědčen, že z uvedeného je zřejmé, že nebyly shromážděny takové důkazy, které by prokazovaly, že naplnil skutkové podstaty trestných činů, jimiž byl uznán vinným, a že soud při ukládání trestu nezhodnotil znalecký posudek k osobnosti obviněného.
7. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 3. 2017, č. j. 9 To 17/2017-852, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 12. 7. 2016, č. j. 4 T 153/2010-770, zrušil, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Chebu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
8. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která především upozornila, že námitky obviněného, které jsou zcela totožné s těmi, které uplatnil již ve svém odvolání, nelze podřadit pod jím užitý dovolací důvod, neboť jsou skutkového charakteru.
9. Nad rámec toho uvedla, že se zcela ztotožňuje se skutkovými zjištěními tak, jak byly popsány ve výrokové části rozsudku odvolacího soudu a v nezměněné výrokové části rozsudku nalézacího soudu. Tento soud provedl stran skutku pod bodem 1) výroku dostatečný rozsah dokazovaní v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř., kdy důkazy také řádně zhodnotil (na str. 8–13 odůvodnění rozsudku). Skutkové závěry učiněné pod bodem 2) výroku soudu nalézacího ve vztahu k obviněnému I. H. jsou taktéž ověřitelné a přezkoumatelné a odvolacím soudem došlo ke změně výroku pouze s ohledem na nesprávnost skutkových závěrů vůči spoluobviněnému T. C. Nalézací soud zároveň řádně odůvodnil, proč neprovedl další důkazy navrhované obviněným (viz čl. 14-15 odůvodnění rozhodnutí).
10. Státní zástupkyně dále konstatovala, že tu část námitek obviněného stran výše mu uloženého trestu a jeho nepřiměřenosti nelze pod jím užitý dovolací důvod podřadit. Avšak i v případě, že by obviněný užil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nebylo by lze jeho argumentaci přisvědčit, neboť tímto dovolacím důvodem je možno brojit pouze proti uloženému trestu a jeho druhu, který zákon nepřipouští, popř. proti trestu, který je uložen mimo trestní sazbu stanovenou trestním zákoníkem pro konkrétní trestný čin, jímž byl uznán vinným a nelze jej použít na námitky stran nepřiměřenosti trestu (srov. R 22/2003).
11. Nadto argumentaci obviněného označila za zcela lichou, neboť samotná znalkyně MUDr. Zahradníková ve svém posudku uvedla, že obviněný trpí poruchou, která není jen přechodná, a to smíšenou poruchou osobnosti s rysy histriónskými a asociálními. Zejména disociální osobnostní rysy měly vliv na předmětnou trestnou činnost, nikoli však tak, že by obviněný nevěděl, co činí (jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti tedy zůstaly neovlivněny). Jeho porucha tedy na rozpoznávací a ovládací schopnosti vliv neměla. Daná skutečnost tedy rozhodně nezakládá žádné polehčující nebo vyviňující okolnosti.
12. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Zároveň vyjádřila souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jí navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
obecná východiska
14. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.
15. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
16. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
17. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
18. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
19. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
vlastní posouzení dovolání
20. Námitky dovolatele nelze hodnotit ani jako formálně naplňující jím zvolený důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř ., neboť nenapadají nesprávnost hmotně právního posouzení skutkového stavu (skutku uvedeného ve výrokové části rozsudku), nýbrž samotná skutková zjištění nalézacího soudu. Jak již výše řečeno, Nejvyšší soud není v rámci dovolacího řízení oprávněn přezkoumávat skutková zjištění nalézacího soudu neboť zásadně, s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu, musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak jej popsal soud prvního stupně (event. soud odvolací) ve výroku odsuzujícího rozsudku.
21. Nejvyšší soud je nucen především připomenout, že není v rámci dovolacího řízení oprávněn zasahovat do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy. Podle zásady volného hodnocení důkazů je na rozhodnutí nalézacího soudu, které skutečnosti považuje za relevantní k dokazování, které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede a jak tyto důkazy následně zhodnotí. Stran namítaného neprovedení důkazních návrhů obhajoby lze poukázat na judikaturu Ústavního soudu, který v řadě svých rozhodnutí (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. V nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01 je konstatován závěr plynoucí z ustálené judikatury Ústavního soudu, že „neakceptování důkazního návrhu obviněného lze dle ustálené judikatury Ústavního soudu založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého navržený důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje potřebnou vypovídací potencí. Konečně třetím je nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.“
22. Soud prvního stupně se k důkazním návrhům obhajoby vyjádřil na str. 14-15 rozsudku. Důkazní návrhy výslechy svědkyň O. T., L. O. a L. N. zamítl pro nadbytečnost, kdy měl za to, že tyto by do věci nepřinesly žádné nové skutečnosti. Naopak důkazní návrh vypracováním znaleckého posudku na osobu dovolatele byl soudem prvního stupně přijat a MUDr. Barborou Zahradníkovou byl vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví – psychiatrie (č. l. 365-376), k jehož obsahu byla znalkyně i osobně slyšena (č. l. 417-418). Nelze opomenout ani skutečnost, že právě nedostatečné odůvodnění zamítnutí důkazních návrhů obhajoby bylo předmětem jedné z výtek soudu druhého stupně v předchozím řízení (viz rozsudek ze dne 14. 4. 2015, č. j. 9 To 71/2015-570, str. 5), kdy právě na jeho pokyn soud prvního stupně své odůvodnění doplnil. Odvolací soud shledal takto doplněné odůvodnění za dostatečné a konstatoval, že soud prvního stupně splnil všechny pokyny, které mu uložil ve svém rozsudku, jímž zrušil jeho předchozí rozhodnutí.
23. Námitka obviněného, prostřednictvím níž zpochybňuje výsledky rekognice provedené poškozenými s vazbou na jejich vyjádření v hlavním líčení, směřuje toliko proti hodnocení důkazů nalézacím soudem, a tudíž ji nelze podřadit pod daný dovolací důvod. Nadto se ze strany obviněného jedná o opakování argumentace, kterou uplatnil před soudem prvního stupně a ve svém odvolání. Soudy nižších stupňů se s ní akceptovatelným způsobem vypořádaly. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje námitky obsahově shodné s těmi, které vznesl v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“. Nutno však dodat, že uvedený důvod odmítnutí dovolání se uplatní toliko tehdy, mají-li dovolací námitky alespoň formálně charakter naplňující dovolatelem zvolený důvod dovolání.
24. Soud prvního stupně se k dané námitce, mj. na pokyn soudu druhého stupně, zevrubně vyjádřil na str. 8-9 rozsudku. Vzhledem k tomu, že zcela totožná námitka byla i obsahem odvolání obviněného, reagoval na tuto také odvolací soud na str. 7 svého rozhodnutí. Nejvyšší soud se zcela ztotožnil se závěry soudů obou stupňů. S ohledem na obsah protokolů o rekognici z přípravného řízení a výpovědí svědků H. P. W. a J. R. J. při hlavním líčení, je zřejmé, že o pachatelství obviněného nevznikají důvodné pochybnosti. Snaží-li se dovolatel o zpochybnění tohoto závěru při zdůrazňování faktu, že v přípravném řízení nebyl poškozenými identifikován jako pachatel na 100%, pak odhlíží od několika podstatných okolností. Jednak nelze pominout, že např. poškozený W. nižší (80%) procentuální jistotu rozpoznání pachatel učinil na základě předložených fotografií zachycujících pouze obličeje osob, při uvedení jistých rozdílů zobrazení dovolatele oproti znakům, jež vnímal u pachatele činu, zejména však to, že při popisu pachatele v rámci prováděné rekognice poškozený uvedl (č. l. 84), že pachatel měl tetování na pravé paži ( „uprostřed horní části paže“ ) a že existence typově shodného tetování ( „jako palma něco podobného“ ) je u obviněného zjišťována (fotodokumentace na č. l. 667-670). Navíc zjištění o pachatelství obviněného na skutcích, opřené o jednoznačná vyjádření obou poškozených v hlavním líčení, je podporováno dalšími důkazy, které oba soudy neopomenuly zhodnotit. Pokud jde o údajný rozpor ve výpovědích svědků, rekognice podle fotografií (č. l. 77 a násl., č. l. 162 a násl.) provedené v návaznosti na procesní výslech poškozených, tj. dne 19. 5. 2010 v případě skutku pod bodem 1) a dne 8. 6. 2010 v případě skutku pod bodem 2), byly v přípravném řízení realizovány vždy bezprostředně po trestném činu. Je proto zcela pochopitelné, že si svědek události lépe vybavil při své výpovědi v přípravném řízení, než při hlavním líčení konaném dne 9. 3. 2011 (č. l. 293 a násl.), resp. dne 12. 7. 2016, tj. o šest let později (č. l. 746). Stran identifikace dovolatele jako pachatele proto nevznikají důvodné pochybnosti. Proto nelze než zopakovat, že akceptovatelný je závěr soudů nižších stupňů stran nevyhovění jeho důkaznímu návrhu na výslech jím navržených svědků pro jejich nadbytečnost, neboť důkazní řízení poskytlo dostatečný rámec pro zjištění skutkového stavu podle požadavků §2 odst. 5 tr. ř.
25. Pokud jde o námitku obviněného ohledně nesprávného posouzení polehčujících okolností, nelze tuto podřadit pod žádný z dovolacích důvodů. Nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až 45 tr. zákoníku nelze namítat s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod číslem 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní). Výrok o trestu lze samostatně napadnout zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod obviněný neuplatnil a očividně to ani nepřicházelo v úvahu, neboť mu byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby.
26. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že ten vznesl námitky, které se s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. věcně rozešly. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o jeho dovolání rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, je-li podáno z jiného důvodu než je upraven v §265b.
27. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. listopadu 2017
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu