ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.1538.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 1538/2017-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. prosince 2017 o dovolání, které podala obviněná O. D., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 3. 2017, č. j. 4 To 322/2016-947, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 4 T 187/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 3. 11. 2016, č. j. 4 T 187/2013-928 , byla obviněná O. D. (dále „obviněná“, příp. „dovolatelka“) uznána vinnou přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustila způsobem uvedeným ve výrokové části tohoto rozsudku. Obviněná byla za to odsouzena podle §220 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku jí byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu výdělečné činnosti a zaměstnání spojené s hmotnou odpovědností na dobu jednoho roku. Týmž rozsudkem byla současně podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěna obžaloby Okresního státního zastupitelství v Bruntále pro blíže vymezený skutek, kterým měla spáchat přečin zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Poškozená společnost Zátor-Agrozat, s. r. o. byla odkázána podle §229 odst. 3 tr. ř. s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. O odvolání obviněné proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 2. 3. 2017, č. j. 4 To 322/2016-947 , jímž je podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. zrušil v odsuzující části v celém rozsahu a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnou uznal vinnou přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustila tím, že
v době nejméně od 1. 1. 2011 do 25. 6. 2011 v Městě A., okres B., jako jediná prodavačka prodejny masa a uzenin na ulici Č.. L., kde pracovala na základě pracovní smlouvy uzavřené dne 1. 12. 2010 mezi ní a společností Zátor-Agrozat, s. r. o., se sídlem Zátor-Loučky 21, zastoupenou J. K. a do náplně její pracovní činnosti spadalo zabezpečení provozu prodejny, zejména přebírání masa a uzenin, prodej tohoto zboží, případně vrácení neprodaného zboží, přebírání tržeb a jejich odvádění zaměstnavateli, v rozporu se svými povinnostmi dle §301 písm. d) zák. č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, řádně hospodařit s prostředky svěřenými jí zaměstnavatelem, střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před ztrátou a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele, neodváděla v plné výši veškeré tržby získané prodejem zboží a s částí tržeb naložila nezjištěným způsobem, čímž způsobila za uvedené období na neodvedených tržbách společnosti Zátor-Agrozat, s. r. o. škodu v celkové výši nejméně 96.717 Kč.
3. Za toto jednání ji odvolací soud odsoudil podle §220 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, jehož výkon jí podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Ve zbývající části ponechal napadený rozsudek nezměněn.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení městského soudu podala obviněná prostřednictvím svého obhájce JUDr. Petra Lindenthala dovolání, jež opřela o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
5. Obviněná namítá, že okruh důkazů, který by měl svědčit o správnosti skutkových a právních závěrů neodůvodňuje přijetí závěru, že úmyslně porušila povinnost uloženou jí zákonem. Její odpovědnost je možno vyvozovat nanejvýš v rovině civilního práva, a to za splnění podmínek §252 a násl. zákoníku práce. Namítá, že neporušila žádnou základní povinnost vymezenou §301 písm. d) zákoníku práce. Denní tržby odváděla v souladu s instrukcí zaměstnavatele a za celé období jí zaměstnavatel její postup nevytkl. Následkem toho ani nemohla vědět, že po dobu šesti měsíců porušovala zákonnou povinnost opatrovat cizí majetek. Nebylo ani prokázáno, že by společnosti vznikla škoda ve výši 96.717 Kč. Za nesprávný považuje názor odvolacího soudu, podle něhož schodek na pokladní hotovosti a schodek na tržbách je vyjádřením téhož. Tento svůj nesouhlas opírá o závěr znaleckého posudku znalce Ing. Václava Poloka. Ten z obsahu textu inventárního zápisu ze dne 27. 6. 2011 učinil zjištění, že jde o inventarizaci pokladní knihy (inventarizaci správnosti pohybů a zůstatků vykazování pokladní hotovosti). Jejím výsledkem je zjištěný schodek pokladní hotovosti ve výši 96.217 Kč. Jde však pouze o dílčí inventarizaci pokladny nikoli o inventarizaci zásob. Zásoby nebyly předmětem inventárních zjištění, neboť znalec zjistil, že ke dni 25. 6. 2011 byla na prodejně masa provedena pouze inventarizace pokladní hotovosti. Z obsahu inventarizace nevyplývá žádný schodek v tržbách z prodeje masa a uzenin, jelikož předmětem inventarizace nebyla fyzická inventarizace zásob na prodejně. Z tohoto důvodu není možné propojit fyzickou inventarizaci pokladní hotovosti a fyzickou inventarizaci zásob v prodejně. Podle dovolatelky došlo na prodejně k úpravám stavu pokladního zůstatku na výši 10.716 Kč. V účetnictví je však k závěrkovému dni 30. 6. 2011 vykazován zůstatek pokladní hotovosti 107.433 Kč. Z toho usuzuje, že společnost zjištěný inventarizační schodek vůči pokladně vůbec nezaúčtovala, čímž porušila §8 zákona o účetnictví.
6. Závěrem obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě a přikázal mu podle §270 odst. 1 tr. ř. věc znovu projednat a rozhodnout.
7. Nejvyšší státní zástupce se k podanému dovolání obviněné vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta zaujala stanovisko, že na povahu uplatněné dovolací argumentace je třeba nahlížet v jejím převažujícím rozsahu jako na nekvalifikovanou. Dovolatelka totiž nevychází z rozhodného skutkového podkladu přisouzeného výroku o vině přečinem podle §220 odst. 1 tr. zákoníku. V rámci trestního řízení jí nebylo vytýkáno ani přisouzeno, že způsobila schodek na svěřených hodnotách, jak se – byť s nevysloveným odkazem na použití trestního práva jako právního prostředku ultima ratio – její námitka jeví. Přitom ani v případě (pozn. patrně míněno i v případě), že by měla takovou dohodu se svým zaměstnavatelem uzavřenu, bylo by pro vyvození její trestní odpovědnosti ve smyslu přečinu podle §220 odst. 1 tr. zákoníku rozhodným naplnění všech znaků jeho skutkové podstaty, v namítaném směru pak úmyslné porušení povinnosti při správě cizího majetku, byť by vycházelo ze smluvního a nikoliv ze zákonného podkladu, jak je tomu v posuzovaném případě.
8. Skutkovou povahu má podle státní zástupkyně dovolání obviněné, pokud ta vychází z téměř doslovné citace znaleckých závěrů Ing. Václava Poloka k otázce č. 1 písm. a), resp. když odvolacímu soudu vytýká, že pojmy schodek v pokladní hotovosti a schodek na tržbách právě v rozporu se znaleckými závěry nesprávně směšuje. V souladu se zněním napadeného rozsudečného výroku konstatuje, že dovolatelka nebyla uznána vinnou za způsobený schodek na tržbách, ale za to, že neodvedla řádně inkasované tržby svému zaměstnavateli (jak vyplynulo ze zjištění znalce o rozdílu mezi stavem pokladní hotovosti a příslušnými účetními podklady).
9. S jistou mírou tolerance označila státní zástupkyně za kvalifikovanou tu část argumentace, v níž dovolatelka namítla, že základní povinnost zaměstnance ve vztahu k majetkovým hodnotám zaměstnavatele neporušila, neboť denní tržby odváděla v souladu s jeho instrukcí, čímž zpochybnila právní závěr soudů, že zjištěný úbytek na majetkových hodnotách jejího zaměstnavatele ve výši nejméně 96.717,00 Kč byl způsoben jejím úmyslným jednáním. Takovou námitku nedostatku jejího úmyslného zavinění však státní zástupkyně neakceptuje s odkazem na zjištění okolností jednání obviněné, jež jsou, na podkladě vlastní výpovědi obviněné před nalézacím soudem, citovány v rozhodnutí odvolacího soudu a jež se vztahují k jejímu zřetelnému a navíc i průběžnému povědomí o finančních rozdílech ve stavu firemní pokladny.
10. Provedené dokazování nenechává podle názoru státní zástupkyně na pochybách o tom, že dovolatelka jednala minimálně v úmyslu nepřímém, který se vztahoval jak k porušení její povinnosti spravovat cizí majetek, tak i ke způsobení škody v přisouzené výši.
11. Proto státní zástupkyně závěrem svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhla, aby tak Nejvyšší soud učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněné je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
obecná východiska
13. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněný dovolací důvod.
14. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
15. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
16. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
17. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
18. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněné.
vlastní posouzení dovolání
19. Nejvyšší soud předesílá, že ve věci obviněné jde již o druhé posouzení otázky její viny ze strany dovolacího soudu. Ten ve věci dovolatelky rozhodl poprvé usnesením ze dne 10. 8. 2017, jímž zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 3. 2016, č. j. 4 To 400/2015-893, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 16. 11. 2015, č. j. 4 T 187/2013-871, a věc vrátil okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Důvodem kasačního zásahu Nejvyššího soudu byl nesprávný právní závěr soudů, které jednání dovolatelky (v rozsahu v těchto rozhodnutích vymezeného skutku) po právní stránce kvalifikovaly jako přečin zpronevěry podle §206 odst. 3 tr. zákoníku. Nejvyšší soud neshledal adekvátním právní závěr soudů stran naplnění všech znaků přečinu zpronevěry podle §206 odst. 3 tr. zákoníku, a to konkrétně proto, že z tzv. skutkové věty výroku o vině nebylo možné učinit adekvátní závěr právní spočívající v tom, že si dovolatelka přisvojila cizí věc, která jí byla svěřena.
20. Ve vztahu ke konstatovanému nedostatku Nejvyšší soud konkrétně uvedl, že „… právní závěry soudů obou stupňů jsou nesprávné, neboť jejich nedostatečná skutková zjištění neumožňují učinění právního závěru, že si dovolatelka přisvojila cizí věc, která jí byla svěřena. Jak rozsudek soudu nalézacího, tak ani usnesení soudu odvolacího totiž neobsahuje to nezbytné skutkové zjištění, které by umožnilo jednání obviněné posoudit jako trestný čin zpronevěry. Míněno je takové skutkové zjištění, jež by vyjádřilo naplnění výše označeného zákonného znaku objektivní stránky – přisvojení si cizí věci. Nalézací soud své zjištění stran jednání dovolatelky omezuje pouze na vyjádření toho, že obviněná jako vedoucí a jediná prodavačka na prodejně ve Městě A. přebírala zboží a následně řádně neodváděla tržbu z jejího prodeje. Žádné z těchto jednání však není možno označit za jednání trestné. Prvním údajem je toliko vyjádřeno to, že obviněná získávala do své dispozice - jako cizí věc jí svěřenou - masné výrobky, které měla na prodejně prodávat a z jejichž prodeje měla odvádět jejich dodavateli (vlastníku a podle zjištění soudu poškozenému) získanou tržbu. Druhý údaj vyjadřuje závadový způsob plnění povinnosti, jež pro dovolatelku vyplývala z jejího pracovního zařazení. Z vymezení obsaženého v rozsudku však explicitně neplyne, jakého charakteru toto její pochybení nabylo, tj. v čem nebyl její odvod tržby řádný. Nedostatečnost této specifikace pak vede k tomu, že pod učiněné skutkové zjištění mohou být podřazeny i takové formy jednání (např. neprovedení odvodu tržby ve stanoveném termínu), které nutně nemusí mít za následek vznik škody (tedy následek podle nalézacího soudu z řádného neodvádění tržby vzešlý). Pokud v daném směru zpřesnil nekonkrétnost tohoto vymezení soud odvolací, který konstatoval (str. 5), že obviněná ‚z tržeb odváděla každý měsíc méně, než skutečně prodala‘, pak ani toto vyjádření nedostačuje k závěru o trestní odpovědnosti obviněné přečinem, jímž byla uznána vinnou. Ani rozhodnutí odvolacího soudu, které by již z hlediska kauzality bylo možno označit za způsobilé propojit vlastní jednání obviněné se škodou, která měla poškozené organizaci vzniknout, totiž nevyjadřuje nic, co se týče otázky toho, proč byly odvody tržeb obviněnou nižší, než by odpovídalo hodnotě skutečně prodaného zboží. Vyjádřeno zcela konkrétně, žádné z rozhodnutí soudu nižších stupňů nekonstatovalo, že se tak stalo v důsledku toho, že obviněná dosažené tržby úmyslně zkrátila.“
21. V řízení následujícím po rozhodnutí dovolacího soudu kvalifikovaly nalézací a poté i odvolací soud jednání obviněné po právní stránce jako přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění odvolacího soudu měla v zásadě dopustit tím, že „v době nejméně od 1. 1. 2011 do 25. 6. 2011 … jako jediná prodavačka prodejny masa a uzenin … do náplně její(ž) pracovní činnosti spadalo (na základě citované pracovní smlouvy) zabezpečení provozu prodejny, zejména přebírání masa a uzenin, prodej tohoto zboží, případně vrácení neprodaného zboží, přebírání tržeb a jejich odvádění zaměstnavateli, v rozporu se svými povinnostmi dle §301 písm. d) zák. č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, řádně hospodařit s prostředky svěřenými jí zaměstnavatelem, střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před ztrátou a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele, neodváděla v plné výši veškeré tržby získané prodejem zboží a s částí tržeb naložila nezjištěným způsobem, čímž způsobila za uvedené období na neodvedených tržbách společnosti Zátor-Agrozat, s. r. o. škodu v celkové výši nejméně 96.717 Kč.“
22. Obviněná proti právní kvalifikaci svého jednání jako přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1 tr. zákoníku vznesla v rámci podaného dovolání především výhrady skutkového rázu, tj. ty, jimiž primárně napadá oblast skutkových zjištění. Tyto námitky však zásadně stojí mimo přezkumnou pozornost Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud totiž není v rámci dovolacího řízení oprávněn přezkoumávat kvalitu skutkových zjištění, neboť je zásadně – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu, o nějž se v posuzované věci nejedná – povinen vycházet při hodnocení dovolacích námitek z toho skutkového základu věci, k němuž dospěl soud prvního stupně, potažmo soud odvolací.
23. Nejvyšší soud se proto při hodnocení dovolání obviněné zaměřil na přezkum napadeného rozhodnutí v rozsahu námitek, jimiž obviněná napadá správnost hmotně právního posouzení soudy zjištěného skutku. Pouze tyto námitky mohou obsahově odůvodnit dovolatelkou zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud však tyto výhrady neshledal opodstatněnými. V rámci hmotně právní části argumentace dovolatelka (pokud se odhlédne opět od prvotně skutkového základu – viz okruh důkazů ) soudům vytýká nesprávnost právního posouzení jejího jednání „jako trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1 tr. zákoníku“ , jelikož „okruh důkazů … neodůvodňuje závěr, že úmyslně porušila podle zákona jí uloženou povinnost opatrovat cizí majetek“ ; hmotně právnímu zaměření dovolacích námitek odpovídá rovněž její tvrzení, že „neporušila základní povinnost vymezenou v §301 písm. d) zákoníku práce“.
24. Nejvyšší soud neshledal pochybení při hmotně právním posouzení soudy zjištěného skutku, jehož se obviněná dovolává v jejím mimořádném opravném prostředku. Jednání obviněné, jež je vymezeno v tzv. skutkové větě výroku o vině, umožňuje přijetí závěru učiněného odvolacím soudem a plynoucího z tzv. právní věty jeho rozsudku, tj. že obviněná „porušila podle zákona jí uloženou povinnost opatrovat cizí majetek, a tím jinému způsobila škodu nikoli malou“ .
25. Nejvyšší soud v obecné rovině předesílá, jak ostatně učinil již odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku (viz str. 10-12), že podstatou trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 tr. zákoníku je zaviněné (úmyslné) jednání pachatele, kterým vznikla škoda na cizím majetku, přičemž se nevyžaduje, aby se pachatel obohatil nebo získal jinou výhodu. Povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek mají osoby, které jsou povinny spravovat (zařizovat) záležitosti jiných osob, pokud v tom je zahrnuta i povinnost péče o jejich majetek nebo nakládání s ním. Poměr osoby k cizímu majetku je založen na jejím právním vztahu vůči jiné fyzické nebo právnické osobě. Společným jmenovatelem těchto vztahů je, že určité osobě je svěřena správa či opatrování určité části majetku jiné osoby. Tato správa či opatrování se projevuje v alespoň částečné delegaci oprávnění spojených s výkonem vlastnického práva k věcem náležejícím do majetku nebo s výkonem jiných práv náležejících k jiným majetkovým hodnotám zahrnutým do majetku. Takto bývají z vlastnického práva typicky delegována oprávnění užívat věci náležející k majetku určitým způsobem nebo s nimi nakládat. Porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek pak spočívá v tom, že osoba jedná v rozporu s vymezením obsahu dané povinnosti. Může k němu dojít konáním (aktivní činností), ale též opomenutím takového konání, k němuž byla povinna.
26. Obviněná byla uznána vinnou v alternativě porušení uložené povinnosti opatrovat cizí majetek . Právní kvalifikace jednání je založena na zjištění, že obviněná byla jedinou prodavačkou v prodejně masa a uzenin, ve které pracovala na základě pracovní smlouvy uzavřené se společností Zátor-Agrozat, s. r. o. (č. l. 46-47). Z tohoto postavení pro ni fakticky vyplývaly povinnosti, které s ním jsou pravidelně a nevyhnutelně spojeny. Především jde o okruh činností spočívající v přebírání zboží, v jeho následném prodeji, jakož i v následném nakládání s inkasovanou hotovostí. Obviněná byla zatížena obecnou povinností řádného hospodaření se svěřenými (finančními) prostředky zaměstnavatele, která pro ni vyplývala konkrétně z §301 písm. d) zákoníku práce. Povinností každého zaměstnance je podle tohoto ustanovení „řádně hospodařit s prostředky svěřenými jim zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele.“
27. Tato obecná povinnost vymezená zákonem se pro dovolatelku stala povinností konkrétní v tom smyslu, že byla v postavení jediné odpovědné zaměstnankyně v prodejně v A. S jejím postavením byla současně nevyhnutelně spojena povinnost řádně odvádět tržbu z prodeje výrobků, které jí zaměstnavatel (resp. jím pověřená osoba) za tímto účelem dodával. Přestože nebylo provedeným dokazováním zjištěno, jakým způsobem obviněná naložila s neodvedenými finančními prostředky (viz vyjádření v tzv. skutkové větě, že „s částí tržeb naložila nezjištěným způsobem“ ) – což však pro právní posouzení jejího jednání přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1 tr. zákoníku není nezbytné – zůstává v posuzované věci to podstatné skutkové zjištění, které jednání obviněné spojuje s porušením jí uložené zákonné povinnosti [vymezené §301 písm. d) zákoníkem práce]. Tuto povinnost obviněná porušila tím, že s tržbou za prodané výrobky nenakládala v souladu s požadavky kladenými na tento druh činnosti a nejednala v souladu s pokyny a oprávněnými zájmy zaměstnavatele. Následně inventarizační komisí zjištěný schodek na pokladní hotovosti [rozdíl mezi účetním a fyzickým stavem pokladní hotovosti za období od 1. 1. 2011 do 27. 6. 2011 v rozsahu 96.717 Kč spočívající v rozdílu mezi účetně zjištěnou hotovostí v pokladně ve výši 104.523 Kč, jež obviněná vykazovala v pokladní knize (viz kopie založená na č. l. 97) a fyzickým stavem pokladny předložený inventarizační komisi ve výši 7.806 Kč, který stvrdila podpisem v inventurním zápise ze dne 27. 6. 2011 (viz č. l. 53)] pouze potvrdil závadový způsob jednání obviněné při opatrování majetku (tržeb) společnosti.
28. Na trestněprávním charakteru jednání obviněné nic nemění ani jí tvrzená dlouhodobá tolerance tohoto stavu ze strany zaměstnavatele ( „až do provedení inventarizace pokladní knihy, jí zaměstnavatel tento postup nevytkl…“ – viz str. 4 dovolání), jelikož tuto námitku obviněná buduje na vlastní skutkové verzi událostí, která nemá oporu v procesním spisu. Obecnou povinností obviněné bylo odvádět hotovost, která přesahovala pokladní limit 4.000 Kč (viz výpověď svědkyně H. z hlavního líčení konaného dne 27. 3. 2014 na č. l. 560v.; „pokladní limit byl 4.000 Kč a vyšší tržbu musela odvést.“ ). Z výpovědi této svědkyně současně vyplývá, že důvodem dlouhodobé tolerance protiprávního stavu nebyla pasivita zaměstnavatele, nýbrž toliko dlouhodobé ujišťování zaměstnavatele o nezávadném postupu samotnou obviněnou ( „[k]ontrola byla prováděna proto, protože p. D. neodváděla peníze zpětně půl roku, jak měla a vždycky, když se telefonicky vyzývala nebo přijel řidič pro peníze, tak říkala, že nemá nebo že je dá příště.“ ).
29. Vzhledem k uvedenému a s přihlédnutím k výpovědi jednatele společnosti (viz výpověď svědka O. při hlavním líčení ze dne 12. 11. 2013 zaprotokolované na č. l. 530v.; „[v] paměti pokladny bylo také, že 30x i 40x za den otevírala bezdůvodně pokladnu“ ), je adekvátní právní závěr odvolacího soudu, který shledal jednání obviněné jako příkře rozporné se zákonnou povinností zaměstnance spočívající mimo jiné v požadavku střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele [viz §301 písm. d) zákoníku práce].
30. Pokud jde o dovolatelkou namítané nedostatky při učinění závěru o naplnění subjektivní stránky (přestože tento znak skutkové podstaty zpochybnila nepřímo tvrzením, že „… denní tržby odváděla v souladu s instrukcí zaměstnavatele zálohově… zaměstnavatel tento postup nevytkl“ , a proto „nemohla vědět, že půl roku porušuje svou zákonnou povinnost opatrovat cizí majetek…“ ), je třeba nad rámec již uvedeného (což samo sobě je dostatečným popisem aktivního kladného vztahu obviněné k jí způsobenému trestněprávně relevantnímu následku) konstatovat, že zavinění představuje vnitřní psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu a je vybudováno na složce intelektuální (vědomostní) a na složce volní. Z hlediska hodnocení jednání obviněné jsou podstatná zjištění, která vyplývají z provedeného dokazování a jež svědčí o naplnění obou z těchto obligatorních složek zavinění.
31. Obviněná si byla sama vědoma finančních rozdílů ve stavu firemní pokladny (viz i její výpověď z hlavního líčení ze dne 12. 11. 2013 na č. l. 529, v níž ve vztahu k rozhodnému období uvedla, že „to byla i moje chyba. Já jsem tam ty rozdíly viděla měsíčně, ale nevím, v čem byla ta chyba, prostě denně nebo po dvou dnech mi tam lítaly peníze a asi to mohlo dohromady hodit těch 96.000 Kč.“ ) a tyto nesrovnalosti potvrdili další svědkové, především svědkyně H., jež byla členkou inventarizační komise [ta při hlavním líčení dne 27. 3. 2014 (č. l. 560-561) popsala způsob, jakým probíhala inventura a jakým způsobem obviněná předkládala inventarizační komisi pokladní knihu: „[ř]íkala nám, že pokladní knihu má doma… že si to nepíše pravidelně, ale že si to dopisuje doma… Vyzvaly jsme ji, aby zajela domů pro pokladní knihu… šly jsme tedy ven… a skoro 50 minut čekaly… Když přišla, byla hodně rozrušená, pokladní kniha už byla dopsaná…“ ) a pokladní hotovost: „chtěly jsme denní hotovost, protože tam má určitý limit. Donesla hromádku a odběhla vedle do bufetu, kde se zdržela, přišla zpátky a začala si vytahovat papírové peníze z kapsy. Ptaly jsme se jí, kde má zbytek a ona říkala, že to má doma…“ ). Chybný způsob evidování pokladní hotovosti potvrdila i svědkyně T. (viz její výpověď z hlavního líčení ze dne 27. 3. 2014, č. l. 563), která obviněnou zastupovala v době dovolené ( „takový nehorázný papírový nepořádek jsem neviděla. Pokladní knihu, kterou mi předávala, dvě hodiny počítala pokladnu, než napočítala, kolik mi má předat peněz. V pokladně to nesedělo. Jen co jsem jí nahlédla přes rameno, protože ona mi to neukázala, měla tam 70.000 Kč a mě předávala 30.000 Kč… když počítala peníze, neustále odjížděla kamsi domů pro peníze, protože se nemohla dopočítat pokladní knihy.“ Vzhledem k uvedenému je proto třeba hodnotit jako adekvátní závěr odvolacího soudu, který stran vyhodnocení složek zavinění dospěl k závěru, že obviněná jednala minimálně ve formě nepřímého úmyslu (srov. jeho závěr na str. 13 odůvodnění rozsudku).
32. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněné plyne, že tato ve svém mimořádném opravném prostředku v rozhodující míře uplatnila námitky, které se s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. věcně rozešly. Námitky hmotně právního charakteru, které byly způsobilé obsahově dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit, nebyly shledány opodstatněnými. Vzhledem k tomuto posouzení rozhodl Nejvyšší soud o celém dovolání obviněné způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
33. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněné v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. prosince 2017
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu