ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.1750.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 1750/2016-36
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 1. 2017 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného M. S . , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. 5 To 148/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 1 T 73/2015, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. 5 To 148/2016, zrušuje .
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. 1 T 73/2015, byl obviněný M. S. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečiny podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jichž se dopustil třemi skutky, které v obecnosti řečeno spáchal tím, že bez vědomí své tehdejší manželky nebo svých dcer (jakožto osob oprávněných disponovat s příslušnými účty stavebního spoření) opakovaně předložil na centrále společnosti Raiffeisen stavební spořitelna, a.s., na adrese Praha 3, Koněvova 2747/99 (dále též „bankovní instituce“), vyplněné a falešným podpisem opatřené „Návrhy dohody na ukončení smluv k účtům stavebního spoření“ vedeným u této bankovní instituce na jméno jeho manželky nebo jedné z jeho dcer s tím, že byly opatřeny autentickým podpisem, ač si musel být vědom, že tomu tak není, v důsledku čehož došlo ke zrušení příslušných stavebních spoření, z nichž si obviněný nechal převést jednotlivé částky na svůj bankovní účet, a tyto následně užil pro vlastní potřebu a potřeby své rodiny a současně bez vědomí své manželky nebo svých dcer předkládal bankovní instituci vyplněné a jejich falešným podpisem opatřené „Smlouvy o stavebním spoření a o zřízení vkladového účtu“, na základě kterých nechal zřídit účty stavebního spoření vedené u této instituce na jméno své manželky nebo svých dcer a na tyto nechal ze zrušených stavebních spoření převést jednotlivé částky, čímž způsobil společnosti Raiffeisen stavební spořitelna, a.s., škodu o částkách ve výši 147.097,16 Kč, 168.005,61 Kč a 60.594,22 Kč.
2. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §209 odst. 3 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu byla uložena přiměřená povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil škodu, kterou trestnými činy způsobil.
3. Z podnětu odvolání obviněného byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. 5 To 148/2016, podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušen a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl podle §226 písm. b) tr. ř. v plném rozsahu zproštěn obžaloby, a to z důvodu užití zásady subsidiarity trestní represe.
II.
4. Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podal nejvyšší státní zástupce dovolání v neprospěch obviněného, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
5. Po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení vyjádřil svůj nesouhlas s některými závěry odvolacího soudu, který podle něho nepostupoval v duchu stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, když se zaměřil pouze na některé okolností významné pro posouzení společenské škodlivosti činu, zatímco jiné pominul, ačkoliv je lze také považovat za významné. Tento názor odůvodnil tím, že úvahy soudu druhého stupně se vyčerpávají hodnocením okolností, za kterých obviněný inkriminované finanční prostředky na účty své manželky a dcer posílal, pohnutkou, která ho ke spoření ve prospěch manželky a dcer vedla, a pohnutkou, na jejímž základě se dopustil podvodného jednání. Byť vyslovil svůj souhlas s odvolacím soudem v tom ohledu, že se stran těchto okolnosti jedná o specifický případ, vzápětí uvedl, že tyto nemohou být samy o sobě důvodem pro vyloučení trestní odpovědnosti obviněného, nýbrž je třeba přihlédnout i k dalším významným okolnostem, jež naopak svědčí o dostatečné míře společenské škodlivosti jeho jednání, a které je třeba vzít v úvahu vedle rodinného pozadí, přehnaně zdůrazněného soudem druhého stupně.
6. Odvolací soud se podle nejvyššího státního zástupce v první řadě nijak nezabýval typovou společenskou škodlivostí trestných činů podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, v jejichž případě se jedná o kvalifikovanou skutkovou podstatu s vyšší trestní sazbou a společenskou škodlivostí, než jaká je dána u trestných činů podvodu na spodní hranici trestnosti, tudíž lze jen obtížně dovodit, že by jednání obviněného nedosahovalo závažnosti ani nejlehčích v praxi se vyskytujících podvodů.
7. Nejvyšší státní zástupce dále připomněl konkrétní okolnosti spáchaných činů, které jejich závažnost zvyšují, a to zejména způsobenou škodu mnohonásobně překračující zákonné minimum podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, jakož i podle kvalifikované skutkové podstaty vymezené v §209 odst. 3 tr. zákoníku, přičemž následek jako jedno z klíčových kritérií pro posouzení závažnosti činu ve smyslu §39 odst. 2 tr. zákoníku v daném případě výrazným způsobem zvýšil závažnost oproti zákonnému minimu. Poukázal rovněž na poměrně sofistikovaný způsob provedení podvodu, kdy obviněný padělal podpisy manželky a dcer a následně zneužil svého pracovního postavení a důvěry příslušných zaměstnanců spořitelny pověřených ověřováním totožnosti, což označil za promyšlený a lstivý způsob provedení v řadě ohledů vykazující vyšší závažnost než běžně se objevující typy podvodného jednání, načež zmínil též spáchání více trestných činů v relativně delším období s tím, že nešlo o jednorázový, neuvážený akt, nýbrž o cílené jednání vedené pevným a jasným úmyslem obviněného.
8. V neposlední řadě vyjádřil svůj nesouhlas s hodnocením těch okolností, k nimž odvolací soud při posuzování trestní odpovědnosti obviněného přihlédl, jelikož se těmto momentům věnoval až příliš zúženě a pouze v jeho prospěch. Stran původu finančních prostředků zdůraznil, že jejich převedením na účet stavebního spoření obviněný přestal být jejich vlastníkem, přičemž nárokovat jejich vyplacení mohly již jen jeho manželka a dcery, zatímco o těchto skutečnostech věděl, takže samotná okolnost, že se původně jednalo o jeho úspory, nemá podstatný vliv na závažnost jeho jednání. K argumentu soudu druhého stupně, že obviněný použil vylákané prostředky pro potřebu nejen svou, ale i své rodiny, konstatoval, že obviněný neměl žádná práva umožňující mu jakkoliv nakládat se stavebním spořením a naspořenými finančními prostředky, a tedy nemohl ani rozhodovat o účelu jejich použití, které záleželo zcela na jeho manželce, resp. jejich dcerách jako oprávněných majitelkách účtu, načež poznamenal, že obviněný ani nepostupoval v souladu s původním účelem spoření, kdy podvodně vylákané prostředky použil na krytí potřeb rodiny jen částečně, takže tuto úvahu odvolacího soudu shledal pro vyloučení společenské škodlivosti jednání obviněného nepodstatnou.
9. Následně shrnul, že posuzované jednání sice vykazuje určitá specifika, avšak nelze mít za to, že by nedosahovalo ani spodní hranice trestnosti běžné u této trestné činnosti, neboť pokud někdo založí účet pro osobu blízkou a postupně tam ukládá finanční prostředky, neopravňuje ho to k následnému svévolnému zmocnění se peněž, a to ani tehdy, pokud se ocitl s osobou blízkou ve sporu. Užití zásady subsidiarity trestní represe tak podle nejvyššího státního zástupce nebylo v posuzované věci namístě, čímž došlo k nesprávnému právnímu posouzení jednání obviněného a k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
10. S odkazem na shora popsané závěry nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k němuž může přistoupit s ohledem na §265r odst. 1 písm. b) tr. ř., podle §265k odst. 1 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. 5 To 148/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle §265 l odst. 1 tr. ř. a přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřil i pro případ, že by Nejvyšší soud rozhodoval jiným způsobem než předpokládaným v §265r odst. 1 písm. b) tr. ř.
III.
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
12. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. 5 To 148/2016, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Nejvyšší státní zástupce je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
13. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod uplatněné důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
14. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Východiskem pro existenci označeného dovolacího důvodu jsou zásadně v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
15. Nejvyšší soud shledal, že námitky obsažené v dovolání nejvyššího státního zástupce byly z hlediska výše vymezeného dovolacího důvodu uplatněny relevantně, načež přistoupil k posouzení podaného mimořádného opravného prostředku.
IV.
16. Jelikož charakter uplatněné argumentace nezaložil podmínky pro rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání způsobem upraveným v ustanovení §265i odst. 1 tr. ř., tj. cestou jeho odmítnutí, přezkoumal napadené rozhodnutí podle §265i odst. 3 tr. ř. i řízení jemu předcházející, a poté seznal, že dovolání je důvodné. K závěru o důvodnosti podaného dovolání dospěl na podkladě následujících skutečností.
17. V daných souvislostech Nejvyšší soud prvně připomíná, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. V takovém případě je pak nezbytné, aby se soud vždy konkrétně zabýval nejen skutečnostmi svědčícími pro závěr, že se o trestný čin nejedná, ale i okolnostmi, který by mohly svědčit proti tomuto závěru , a tyto musí vždy odpovědně a ve vzájemných souvislostech zhodnotit a takové zhodnocení musí pojmout i do odůvodnění svého rozhodnutí (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
18. V nyní posuzované věci se obviněný podle zjištění soudů nižších stupňů dopustil skutků, jež vykazují formální znaky kvalifikované skutkové podstaty přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, což ostatně nerozporoval ani soud druhého stupně (viz str. 10 jeho rozhodnutí). Byť se v případě uvedených trestných činů jedná o přečiny jakožto kategorii méně závažných trestných činů, nutno podotknout, že se jedná o přečiny v kvalifikované skutkové podstatě, která obsahuje znaky činu pro společnost škodlivějšího, než je čin uvedený ve skutkové podstatě základní. V takovém případě by musely existovat skutečně výjimečné konkrétní okolnosti, které zákonodárce při formulování této obecné kvalifikované skutkové podstaty nemohl předvídat, a které by ve smyslu shora vymezených teoretických východisek odůvodnily závěr o nevhodnosti užití prostředků trestního práva, neboť by nebyla naplněna materiální stránka (jinak) formálně trestného činu. Za tímto účelem je proto potřebné zhodnotit, zda intenzita naplnění společenské škodlivosti trestného činu, resp. kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, ve vztahu ke znakům zvažované skutkové podstaty odůvodňuje závěr, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům podvodu.
19. Soud druhého stupně v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru o nutnosti užití zásady subsidiarity trestní represe s tím, že „k jednání obžalovaného došlo za souběhu natolik pro něj nepříznivých okolností způsobených odchodem manželky, na jejíž stranu se přidaly dcery, že jeho kriminalizace by neodpovídala duchu zákona, … v podobě výše citovaného ustanovení §12 odst. 2 TrZ o subsidiaritě trestní represe“ (viz str. 11 rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud tak sice konstatoval protiprávnost podvodného jednání obviněného vůči bankovní instituci, avšak s ohledem na konkrétní okolnosti posuzovaného případu coby „vnitrorodinného sporu o peníze mezi obviněným a jeho bývalou manželkou, potažmo jeho dcerami, probíhajícího na pozadí rodinného vztahu“ (mj. s ohledem na zhoršující se finanční situaci obviněného a skutečnost, že finanční prostředky na spořícím účtu naspořil sám, na straně jedné a odchod jeho manželky k mladšímu partnerovi, či neshoda s dcerami na straně druhé), toto neshledal trestným.
20. S uvedenými právními názory odvolacího soudu se nicméně nelze ztotožnit. Tento při posuzování trestní odpovědnosti obviněného, tj. v otázce viny, totiž nepřípustně vyzdvihoval takové okolnosti spáchaných skutků, k nimž sice v zásadě může být přihlédnuto, ale nanejvýš v rovině úvah o ukládané sankci, neboť tyto jdou široce mimo rámec skutkové podstaty souzeného trestného činu. Nepříznivá finanční situace, jakož i rodinné problémy bývají často pohnutkou ke spáchání trestného činu, nicméně tyto nemohou mít vliv na posuzování základů trestní odpovědnosti. Obdobný závěr platí i pro vztah obviněného s jeho dcerami (který se navíc zhoršil v důsledku jeho jednání po spáchání trestné činnosti), příp. pro jeho nakládání s podvodně získanými finančními prostředky, jelikož se jedná o okolnosti nastalé po spáchání souzených trestných činů, jež nejsou způsobilé ovlivnit otázku jeho viny. Skutečnost, že obviněný podvodně získané finanční prostředky naspořil sám, je z hlediska jeho trestní odpovědnosti rovněž zcela irelevantní, neboť v době spáchání trestných činů již k těmto neměl žádné dispoziční, natož vlastnické právo.
21. Naproti tomu, jak správně namítá státní zástupce v podaném dovolání, soud druhého stupně zcela vytěsnil ty rozhodné okolnosti spáchaných skutků, které jejich společenskou škodlivost naopak podstatně zvyšují. Jedná se přitom především o míru zavinění obviněného, způsob a následek souzených trestných činů podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, a to vzhledem k sofistikovanému a promyšlenému provedení posuzované trestné činnosti spočívající v opakovaném podvodném předložení listin s padělanými podpisy manželky a dcer obviněného za současného zneužití jeho pracovního postavení, a v neposlední řadě též s ohledem na výši způsobené škody, která znatelně převyšuje její spodní hranici předpokládanou jak v základní, tak i v kvalifikované skutkové podstatě daného trestného činu. Za takových konkrétních skutkových okolností zcela zřejmě nelze uvažovat o aplikaci zásady subsidiarity trestní represe, neboť protiprávní jednání obviněného se žádným způsobem nevymyká běžně se vyskytujícím trestným činům podvodu, když vykazuje nejen formální znaky kvalifikované (typově společensky škodlivější) skutkové podstaty uvedené §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, nýbrž tyto i materiálně naplňuje, přičemž skutečnost, že k posuzované trestné činnosti došlo na podkladě rodinných sporů, nemůže mít na tyto právní závěry, jak výše rozvedeno, žádný vliv.
22. Z těchto důvodů se Nejvyšší soud ztotožnil s argumentací nejvyššího státního zástupce uplatněnou v dovolání, když také shledal, že společenská škodlivost jednání obviněného s ohledem na (relevantní) konkrétní okolnosti spáchaných skutků, za současného naplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, vyžaduje užití prostředků trestního práva, aniž by postačovalo vyvození odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Postupem odvolacího soudu, který s poukazem na nutnost aplikace zásady subsidiarity trestní represe zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obviněného obžaloby, tak došlo k nesprávnému právnímu posouzení jednání obviněného a k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
23. Z podnětu dovolání proto postupoval podle §265k odst. 1 tr. ř. a zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. 5 To 148/2016. Podle §265k odst. 2. tr. ř. současně zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
24. V dalším řízení bude Městský soud v Praze povinen znovu posoudit jednání obviněného v intencích výše uvedeného, zejména se zřetelem ke shora rozvedeným teoretickým východiskům zásady subsidiarity trestní represe, k nimž nutno přihlížet při posuzování základů trestní odpovědnosti. Při novém projednání a rozhodnutí věci je přitom odvolací soud vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto usnesení (§265s odst. 1 tr. ř.).
25. Jelikož zjištěné vady napadeného rozhodnutí nemohl Nejvyšší soud odstranit v případném veřejném zasedání, rozhodl o dovolání nejvyššího státního zástupce v neveřejném zasedání v souladu s §265r odst. 1 písm. b) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 1. 2017
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu