ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.1796.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 1796/2016 -37
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 1. 2017 o dovolání, které podal obviněný J. H . , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 13 To 299/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 4 T 202/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. H. odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 4 T 202/2015, byl obviněný J. H. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že
„dne 19. 10. 2015 ve 21:50 hodin bez závažného důvodu řídil na silnici č. ... v obci V. ve směru jízdy na obec S. V., okres N., osobní motorové vozidlo tov. zn. Škoda Rapid NH, bílé barvy, r. z. ..., přičemž byl kontrolován hlídkou PČR a vozidlo řídil přesto, že mu byl trestním příkazem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. 5 T 98/2011, který nabyl právní moci dne 2. 9. 2011, uložen mimo jiné i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 2 roků od právní moci, přičemž usnesením téhož soudu ze dne 4. 10. 2012, sp. zn. 5 T 98/2011-66, které nabylo právní moci téhož dne, bylo vůči podezřelému podmíněně upuštěno od výkonu zbytku uvedeného trestu zákazu činnosti, spočívajícího v zákazu řízení všech motorových vozidel, avšak podezřelý věděl, že Okresní soud v Hradci Králové dne 30. 3. 2015 usnesením sp. zn. 5 T 98/2011-95, které nabylo právní moci dne 3. 4. 2015, rozhodl o vykonání zbytku uvedeného trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení všech motorových vozidel z výše uvedeného trestního příkazu.“
2. Za tento trestný čin byl odsouzen podle §337 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání jednoho roku.
3. O odvolání obviněného bylo rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 13 To 299/2016, tak, že odvoláním napadený rozsudek byl podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušen ve výroku o trestu zákazu činnosti.
II.
4. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, jakož i na tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž pro to byly splněny podmínky stanovené zákonem.
5. Předně namítl, že ve výrokové části rozhodnutí soudu druhého stupně absentuje ta část výroku, kterým by byl potvrzen odvoláním napadený rozsudek nalézacího soudu. Z této části rozhodnutí odvolacího soudu tak nelze žádným rozumným způsobem seznat potvrzení nezrušené části prvostupňového rozsudku, nýbrž jej lze dovodit toliko nepřímo z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně, což ho činí nepřezkoumatelným, neboť za závaznou část rozhodnutí se považuje pouze část výroková. K tomu poukázal na §123 tr. ř. s tím, že by v dané věci postačoval výrok, že části rozhodnutí nalézacího soudu, které nebyly změněny či zrušeny, se odvolacím soudem potvrzují, neboť pouze takový výrok poskytne účastníkům řízení jistotu, jakým způsobem státní moc rozhodla.
6. Dále konstatoval, že soud druhého stupně se řádným způsobem nevypořádal s jeho odvolacími námitkami, když v odůvodnění napadeného usnesení pouze mechanicky zopakoval převážnou část odůvodnění svého (prvního) zrušujícího rozhodnutí ze dne 22. 3. 2016, a odvolací námitky obviněného tak žádným způsobem nevyvrátil či neuvedl na pravou míru. Takový postup soudu druhého stupně označil za rozporný se zákonem, ale především se základními zásadami demokratického právního státu, jakož i se zásadami práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod. Obviněný proto v podaném dovolání znova zopakoval námitky, s nimiž se podle jeho mínění soudy nižších stupňů žádným způsobem nevypořádaly. V této souvislosti prvně zpochybnil řádnost jeho poučení v předchozím řízení vedeném u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 5 T 98/2011 o možnosti podání opravného prostředku proti jeho rozhodnutí ze dne 30. 3. 2015 (dále jen „rozhodnutí Okresního soudu v Hradci Králové“) a namítl, že tato okolnost nebyla předmětem dokazování v řízení před soudy nižších stupňů, které proto v tomto směru nemohou činit žádné skutkové závěry. Opakovaně vytknul způsob i formu poučení ze strany Okresního soudu v Hradci Králové, jelikož tímto byl pouze dotázán, zda si ponechá lhůtu k „odvolání“ a po skončení veřejného zasedání mu k jeho žádosti, zda může obdržet nějaké písemné vyhotovení o průběhu jednání a rozhodnutí soudu, popř. nahlédnout do spisu, bylo soudem sděleno, že nahlížet může po písemném vyhotovení rozhodnutí, které mu bude doručeno do jeho datové schránky. Obviněný tak jako průměrně rozumná osoba nemohl dostatečně jasně a zřetelně pochopit, od kdy běží lhůta k podání opravného prostředku, ani jak je tato lhůta dlouhá. Dále namítl, že nebyl a ani nemohl být srozuměn s tím, že jeho stížnost proti rozhodnutí Okresního soudu v Hradci Králové byla podána opožděně, neboť byl subjektivně přesvědčen o tom, že opravný prostředek podal řádně a včas. Skutečnosti, že není oprávněn řídit motorová vozidla, si totiž mohl být vědom až po seznámení s rozhodnutím o svém opravném prostředku, poněvadž jedinou autoritou oprávněnou rozhodnout o důvodnosti opravného prostředku byl v daném případě pouze Krajský soud v Hradci Králové, který měl zákonnou povinnost seznámit s tímto rozhodnutím i podezřelého, takže doručení jeho usnesení nemá pouze deklaratorní charakter, jak v této věci nesprávně dovodil odvolací soud, nýbrž charakter konstitutivní, neboť teprve doručení tohoto usnesení zakládá práva a povinnosti s tím spojená (mj. právo podat proti tomuto usnesení v zákonem stanovené lhůtě opravný prostředek, např. dovolání, či ústavní stížnost). V uvedených souvislostech označil §137 odst. 1 tr. ř. za anomálii v celém právním řádu, jelikož praxí uznávanou a obecně vžitou skutečností je, že počátek běhu lhůty k podání opravného prostředku proti písemnému vyhotovení rozhodnutí daného orgánu počíná běžet od okamžiku doručení takového rozhodnutí, takže průměrně rozumný občan po právu očekává, že je oprávněn se proti rozhodnutí „odvolat“ ve stanovené lhůtě poté, co mu bude řádně doručeno jeho písemné vyhotovení. Další výhradu směřoval vůči tvrzení uvedenému ve skutkové větě napadeného rozsudku, podle kterého věděl, že rozhodnutí Okresního soudu v Hradci Králové již nabylo právní moci, přičemž však z odůvodnění (prvního) zrušujícího usnesení odvolacího soudu plyne, že obviněný nevěděl, že se svým jednáním dopouští nedovoleného jednání, ač to vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět mohl a měl, ovšem v takovém případě by se jednalo pouze o nevědomou nedbalost, která je pro naplnění subjektivní stránky přečinu kladenému mu za vinu, nedostatečná.
7. Následně namítl, že o vině a trestu bylo de facto rozhodnuto již usnesením Krajského soudu v Praze, kterým byl zrušen původní zprošťující rozsudek nalézacího soudu a ve kterém odvolací soud změnil zjištění nalézacího soudu o tom, že obviněný o nařízení zbytku trestu zákazu činnosti nevěděl, a to bez provedení jakéhokoliv dokazování. Za rozhodující pro objasnění této skutečnosti přitom označil zjištění, zda a jak byl poučen o možnosti podání stížnosti proti rozhodnutí Okresního soudu v Hradci Králové, k čemuž podle jeho názoru nebylo prováděno žádné dokazování, jakož i zjištění, zda a jak mu bylo doručeno rozhodnutí „odvolacího“ soudu o jeho opravném prostředku proti rozhodnutí Okresního soudu v Hradci Králové, přičemž v tomto směru nalézací soud zjistil, že ke dni spáchání výše popsaného skutku mu předmětné rozhodnutí doručeno nebylo. Postup soudů, kdy měl soud druhého stupně v prvním (kasačním) rozhodnutí bez provedení dalšího dokazování konstatovat, že obviněný věděl o tom, že motorová vozidla řídit nemůže, a to navzdory opačnému závěru soudu prvního stupně, je tak podle obviněného v rozporu se zákonem [§258 odst. 1 písm. b), §259 odst. 3, §263 odst. 7 tr. ř.], ale i ústavním pořádkem (čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod), přičemž následně mělo dojít k tomu, že nalézací soud „mechanicky“ bez dalšího dokazování převzal toto „zjištění“ odvolacího soudu do svého odsuzujícího rozsudku a následně i odvolací soud znovu zopakoval toto „zjištění“ v napadeném rozhodnutí.
8. Odvolacímu soudu také vytknul, že se nevypořádal s jeho námitkami, podle nichž došlo k jeho trestnímu stíhání především kvůli pochybení státu při doručování rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové o podaném opravném prostředku, a že byla zcela pominuta aplikace ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, přičemž obviněnému byla již dne 20. 11. 2015 uložena sankce podle jiných předpisů, když bylo rozhodnuto o zadržení jeho řidičského průkazu.
9. V neposlední řadě poukázal na vady ve věci rozhodování o vykonání zbytku trestu zákazu činnosti, konkrétně na chybné uvedení adresy trvalého pobytu v rozhodnutí Okresního soudu v Hradci Králové, nesprávné poučení ze strany jmenovaného soudu o možnosti podat opravný prostředek proti jeho rozhodnutí, odepření možnosti nahlédnout do spisu Okresního soudu v Hradci Králové po skončení veřejného zasedání, jakož i na chybné doručení, resp. nedoručení rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové v souladu se zákonem. V důsledku posledně uvedeného pochybení přitom nemohla nastat fikce doručení usnesení Krajského soudu v Hradci Králové a nemohlo být tedy nikdy pravomocně rozhodnuto o tom, že obviněný je povinen vykonat zbytek trestu zákazu činnosti podle rozhodnutí Okresního soudu v Hradci Králové. Zdůraznil přitom, že uvedená pochybení jsou přitom v příčinné souvislosti s jeho trestním stíháním v této věci, které si ani částečně nespoluzavinil, neboť se žádným způsobem nevyhýbal doručení „napadeného“ rozhodnutí, když naopak ve své stížnosti proti rozhodnutí Okresního soudu v Hradci Králové písemně požádal, aby mu „odvolací“ soud doručoval prostřednictvím jeho datové schránky. Nad rámec uvedeného jako obiter dictum namítl rovněž další formální vady ze strany uvedených soudů, mj. nesprávné označení jeho místa narození ve výrokové části napadeného usnesení a chybné uvedení „OS v Příbrami“ namísto „OS v Nymburce“ v jeho odůvodnění.
10. Ze shora uvedených důvodů obviněný navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení, resp. aby zrušil i napadeným usnesením potvrzenou část rozsudku Okresního soudu v Nymburce.
11. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) s tím, že obviněný v něm z větší části jen opakuje námitky uplatněné v předchozích stadiích řízení, s nimiž se oba soudy vypořádaly logicky a přesvědčivě. Byť tyto jsou podle státního zástupce podřaditelné pod uplatněné dovolací důvody, označil je za neopodstatněné. Předně se však vyjádřil k výhradám, které stojí mimo rámec uplatněných dovolacích důvodů. Námitku nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu absence části výroku označil za nesprávnou, neboť z rozhodnutí soudu druhého stupně je naopak jednoznačně seznatelné, jak bylo rozhodnuto, tedy že vyjma zrušení výroku o trestu zákazu činnosti bylo rozhodnutí nalézací soudu potvrzeno. K tomu připomněl, že zamítnutí odvolání podle §256 tr. ř. přichází v úvahu jedině v případě plného potvrzení zákonnosti a odůvodněnosti odvoláním napadeného rozhodnutí, avšak pokud odvolací soud částečně vyhověl podanému odvolání, nemohl již samostatným výrokem podle §256 tr. ř. rozhodnout o zamítnutí zbývající části odvolání. Nadto doplnil, že výroky spočívající ve formulaci „ve zbytku se odvolání zamítá“ , nebo „ve zbytku se rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzuje“ , nebo „v ostatních výrocích zůstává napadené rozhodnutí nedotčeno“ , sice soudy v některých případech výjimečně uvádějí, jde však o postup fakticky zcela nadbytečný.
12. Výhradu, že odvolací soud se řádně nezabýval námitkami obviněného, označil za nepodřaditelnou pod uplatněné dovolací důvody a neodpovídající reálnému stavu, neboť soudy nižších stupňů se s těmito vypořádaly, byť se podrobněji nezabývaly úvahou stran uplatnění či neuplatnění zásady subsidiarity trestní represe, což však státní zástupce odůvodnil tím, že jednání obviněného již bylo natolik společensky škodlivé, že postup podle jiného právního předpisu ani nepřicházel do úvahy. V návaznosti na to neshledal opodstatněnou ani námitku o porušení práva na spravedlivý proces, jelikož uvedenou vadou rozhodnutí soudů v této trestní věci zatížena nejsou. Pod uplatněné dovolací důvody podle něho nespadají ani výhrady stran údajných procesních pochybení Okresního soudu v Hradci Králové a Krajského soudu v Hradci Králové, či písařské chyby v usnesení odvolacího soudu. Za nepatřičné pak označil rovněž námitky ohledně pochybení odvolacího soudu, který měl bez provedeného dokazování změnit skutkové zjištění soudu prvního stupně, poněvadž k takovému postupu nedošlo, když odvolací soud v rámci svého prvního zrušujícího rozhodnutí pouze upozornil nalézací soud na zcela nesprávné závěry, deformaci důkazů a jejich chybné hodnocení neodpovídající zásadám formální logiky, avšak žádným způsobem neměnil skutková zjištění.
13. Následně vyjádřil svůj názor, že pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit výhradu stran absence zavinění, přestože ji obviněný zčásti uplatňuje prostřednictvím námitek proti skutkovým zjištěním, resp. proti provedenému dokazování, když např. tvrdí, že předmětem dokazování před soudem prvního stupně nebyla otázka, zda byl Okresním soudem v Hradci Králové řádně poučen o možnosti podat opravný prostředek, nicméně tato otázka byla předmětem dokazování, jelikož nalézací soud provedl důkaz celým trestním spisem sp. zn. 5 T 98/2011. Obdobně vyslovil svůj názor, že pod uplatněný dovolací důvod lze podřadit výtku stran nerespektování zásady subsidiarity trestní represe. Ani jednu z uvedených námitek však neshledal opodstatněnou.
14. K námitce stran nedostatku subjektivní stránky v první řadě odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů a dodal, že obviněný byl dne 30. 3. 2015 prokazatelně přítomen veřejnému zasedání Okresního soudu v Hradci Králové a řádně poučen o opravném prostředku, takže skutečnost, že lhůta k podání stížnosti uplynula již dne 2. 4. 2015 mu musela být známa. Za bezpředmětné označil i tvrzení obviněného, že jako rozumný občan mohl předpokládat, že je oprávněn podat opravný prostředek až po doručení písemného vyhotovení rozhodnutí, jelikož u obviněného neshledal žádný důvod pro takový předpoklad, když zákon stanoví něco jiného, a když byl navíc o možnostech a náležitostech podání opravného prostředku poučen.
15. Ohledně výtky o nerespektování zásady subsidiarity trestní represe uvedl, že z této zásady neplyne, že by bylo automaticky vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky škodlivých trestných činů jen proto, že odpovědnost by eventuálně bylo možno uplatnit i podle jiného právního předpisu, nýbrž uplatnění uvedené zásady je namístě pouze v případech, kdy skutky spáchané pachatelem z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídají ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům daného trestného činu. Takovým případem však podle státního zástupce nyní posuzovaná věc rozhodně není, jelikož v případě obviněného nešlo o první trestní stíhání pro trestnou činnost obdobného druhu, přičemž obviněný ani v minulosti, bylo-li podmíněně upuštěno od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti, dobrodiní zákona nevyužil, dopravní předpisy porušil, a z toho důvodu byl také nařízen výkon zbytku tohoto trestu, jeho trestní věc tudíž ničím nevybočuje z řady dalších, běžně se vyskytujících obdobných případů. K námitce obviněného, že mu již byla uložena sankce v podobě zadržení řidičského průkazu, připomenul, že nešlo o žádnou sankci uloženou mu v návaznosti na spáchané protiprávní jednání, nýbrž šlo pouze o kroky činěné v souvislosti s §118b a §118c zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), v jehož rámci je dočasně zadržen řidičský průkaz až do pravomocného rozhodnutí o přestupku nebo o trestném činu.
16. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. uvedl, že rozhodnutí soudu druhého stupně není ve smyslu uvedeného důvodu vadné, neboť ním nedošlo k zamítnutí odvolání obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně, přestože v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož rozhodnutí nalézacího soudu nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku či jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
17. Státní zástupce s ohledem na shora uvedené neshledal dovolání obviněného opodstatněným a navrhl, aby bylo podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítnuto. Současně vyjádřil svůj souhlas, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
19. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 13 To 299/2016, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
20. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
21. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu - vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
22. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
23. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zásadně v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví). Obecně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §256b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
24. Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
IV.
25. K dovolací argumentaci obviněného je v první řadě potřebné konstatovat, že obsahově shodné námitky uplatňoval v převážné míře již v rámci své obhajoby před soudy dříve ve věci činnými, s nimiž se tyto v zásadě (s výjimkou otázky aplikace ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku) dostatečně a správně vypořádaly, takže na ně možno v tomto směru plně odkázat.
26. Dále nutno předeslat, že podstatná část námitek obviněného směřuje do oblasti skutkové a procesní, jelikož tento soudům obou stupňů vytýká neprovedení důkazů, nesprávné hodnocení provedených důkazů, vadná skutková zjištění, jakož i další shora rozvedená procesní pochybení. Současně přitom prosazuje vlastní hodnocení důkazů a předkládá vlastní skutkové závěry (zejména, že ke dni spáchání souzené trestné činnosti nebylo rozhodnuto o jeho opravném prostředku proti rozhodnutí Okresního soudu v Hradci Králové apod.). V převážné míře pak právě z uvedených skutkových a procesních výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku.
27. Obviněný tedy v uvedeném směru nenamítá rozpory mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení důkazů) a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje do značné míry v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Byť takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze, Nejvyšší soud se k nim alespoň ve stručnosti vyjádří.
28. Výhrada, že odvolací soud měl v rámci svého prvního (kasačního) rozhodnutí změnit skutková zjištění nalézacího soudu bez toho, že by sám provedl jakékoliv dokazování, je v rozporu se skutečností, neboť soud druhého stupně nikterak neměnil skutkové závěry nalézacího soudu, když toliko z důvodu „nezohlednění okolnosti mající zásadní význam pro závěr o naplnění subjektivní stránky obviněného, deformace důkazů a s tím souvisejícího hodnocení důkazů odporujícího zásadám formální logiky“ věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí (viz č. l. 92 spisu). Odvolací soud při tomto rozhodování nečinil ani žádné vlastní právní závěry ohledně subjektivní stránky obviněného, jak tento zřejmě naznačuje v podaném dovolání. V této souvislosti lze navíc poukázat na nelogičnost a protichůdnost dovolací argumentace, když obviněný nejprve uvádí, že odvolací soud měl konstatovat, že „nevěděl, že se svým jednáním dopouští nedovoleného jednání“ (viz str. 4 dovolání), což obviněný vzápětí neguje tvrzením, že podle „zjištění“ odvolacího soudu „věděl, že motorová vozidla řídit nemůže“ (viz str. 5 dovolání), a tedy, že se dopouští protiprávního jednání. Opakovaně však nutno akcentovat, že soud druhého stupně v odůvodnění svého prvního (kasačního) rozhodnutí žádné obdobné závěry nečinil, když nanejvýš shrnoval předchozí závěry soudu prvního stupně.
29. Za jakkoliv opodstatněnou nelze považovat ani námitku stran neprovedení důkazů ve vztahu k poučení obviněného o podání opravného prostředku (stížnosti) proti rozhodnutí Okresního soudu v Hradci Králové, když je zapotřebí zdůraznit, že již při prvním (zprošťujícím) rozhodnutí nalézacího soudu bylo takové dokazování (konstatováním podstatného obsahu trestního spisu sp. zn. 5 T 98/2011) řádně provedeno, přičemž bylo zjištěno, že obviněný byl Okresním soudem v Hradci Králové o opravném prostředku poučen při veřejném zasedání konaném dne 30. 3. 2015, kterému byl osobně přítomen. Nadto lze připomenout, že i z usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. III. ÚS 1271/16, jímž byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta ústavní stížnost obviněného směřující proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 5. 2015, č. j. 12 To 171/2015, implicitně plyne, že se obviněnému dostalo řádného poučení o opravném prostředku proti usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 30. 3. 2015, sp. zn. 5 T 98/2011, a to ve veřejném zasedání, v němž bylo posledně uvedené rozhodnutí vyhlášeno.
30. Zcela nedůvodnou je rovněž výtka vůči chybějící části výroku dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu. Vzhledem ke skutečnosti, že soud druhého stupně z podnětu odvolání obviněného rozhodl o zrušení části rozsudku nalézacího soudu, nemohl již o zbytku jeho odvolání rozhodnout zamítavým výrokem, jak ve svém vyjádření k podanému dovolání správně rozvedl státní zástupce. V této souvislosti lze poukázat rovněž na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž soud druhého stupně v případě, že opravnému prostředku vyhoví jen částečně, ve zbytku ho již nezamítá, takže v tomto směru, tj. co do zamítnutí neúspěšné části opravného prostředku, nemůže jít o chybějící nebo neúplný výrok v rozhodnutí soudu druhého stupně (k tomu srov. např. usnesení Nejvyšší soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 17/2002, č. 417, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1079/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 23/2003, č. 531). Z toho pak také logicky plyne, že formulace typu „jinak zůstává (odvoláním) napadené rozhodnutí nezměněno“ apod. nejsou obligatorní součástí výroku rozhodnutí o opravném prostředku. Postup odvolacího soudu tudíž ani v tomto směru nevykazuje žádné zákonné, natož základní práva obviněného porušující vady.
31. Ke zbývajícím procesním námitkám vůči rozhodnutím, či dokonce procesnímu postupu Okresního a Krajského soudu v Hradci Králové lze pouze ve stručnosti uvést, že tyto jsou nejen nepodřaditelné pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., nýbrž jsou s ohledem na §265a tr. ř. i nepřípustné, takže Nejvyššímu soudu nepřísluší se k těmto blíže vyjadřovat. Nadto je vhodné poznamenat, že nedoručení rozhodnutí o zamítnutí opožděně podané stížnosti (nikoliv „odvolání“, jak opakovaně nesprávně uvádí obviněný) proti rozhodnutí Okresního soudu v Hradci Králové obviněnému sice bylo pochybením ze strany stížnostního Krajského soudu v Hradci Králové, toto však nemá na posouzení jeho trestní odpovědnosti v nyní posuzované věci (z níže rozvedených důvodů) žádný vliv.
32. Pokud by bylo dovolání podáno jen z výše uvedených důvodů, bylo by je nutno odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Obviněný však také namítl absenci jeho úmyslného zavinění a aplikace zásady subsidiarity trestní represe, přičemž takové námitky lze označit z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za uplatněné formálně právně relevantně.
33. K výhradě stran chybějícího úmyslu obviněného Nejvyšší soud prvně připomíná, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (úmysl přímý) nebo jestliže věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý). Nepřímý neboli eventuální úmysl ( dolus eventualis ) tak předpokládá nižší míru volní stránky jednání, než je nezbytná pro přímý úmysl, jelikož porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem není při této formě zavinění chtěným následkem jednání pachatele, ale ten ho ve svých představách vnímá jako možný a počítá s eventualitou jeho způsobení . Na takové „srozumění“ pachatele se přitom usuzuje z toho, že tento nepočítal s žádnou konkrétní okolností , která by mohla zabránit následku, který si představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho zásah, nebo zásah jiné osoby (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 222).
34. V nyní posuzované věci bylo prokázáno, že shora citovaným usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 30. 3. 2015 bylo rozhodnuto, že obviněný vykoná zbytek trestu zákazu činnosti spočívající v řízení všech motorových vozidel. Obviněnému, jenž byl přítomen veřejného zasedání konaného dne 30. 3. 2015, bylo rozhodnutí Okresního soudu v Hradci Králové v souladu s §137 odst. 1 tr. ř. prokazatelně oznámeno a tento byl současně poučen o možnosti podání stížnosti proti tomuto rozhodnutí ve lhůtě do tří dnů od jeho oznámení. Obviněný však opravný prostředek v této lhůtě nepodal, takže rozhodnutí Okresního soudu v Hradci Králové nabylo dne 3. 4. 2015 právní moci. Písemné vyhotovení předmětného rozhodnutí včetně poučení o opravném prostředku bylo obviněnému následně dne 24. 4. 2015 (nad rámec zákonných povinností) oznámeno také doručením do jeho datové schránky, takže s podmínkami podávání opravného prostředku (stížnosti) se mohl podrobně seznámit i podruhé. V případě jakýchkoliv pochybností si přitom mohl prostým nahlédnutím do zákona ověřit, že podle §143 odst. 1 tr. ř., který přímo odkazuje na §137 tr. ř., běží lhůta pro podání stížnosti od okamžiku oznámení usnesení, kterým se rozumí jeho vyhlášení, byla-li mu dotyčná osoba přítomna, a jednoduše tak zjistit, že lhůta k podání stížnosti proti rozhodnutí Okresního soudu v Hradci Králové již dávno uběhla, a že toto rozhodnutí je tudíž pravomocné. Na tomto místě je zapotřebí podotknout, že osobní názor obviněného na předmětná ustanovení trestního řádu nemá na jeho trestní odpovědnost v této věci žádný vliv, přičemž nesprávnost jeho názoru potvrdil rovněž Ústavní soud v již zmíněném usnesení.
35. Nejvyšší soud dále uvádí, že nedoručení rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 5. 2015 o zamítnutí opožděně podané stížnosti obviněnému sice bylo procesním pochybením jmenovaného soudu, nicméně toto rozhodnutí již nemohlo nikterak zvrátit pravomocné rozhodnutí Okresního soudu v Hradci Králové, čeho si obviněný po dvou předchozích poučeních o opravném prostředku musel být vědom . Spoléhal-li snad na „náhodu“, že o jeho opožděně podané stížnosti bude navzdory jednoznačné (i pro průměrně rozumného člověka nepochybně srozumitelné) právní úpravě rozhodnuto jinak než jejím zamítnutím pro opožděnost, tak nutno konstatovat, že takové spoléhání nemůže mít na závěr o jeho nepřímém úmyslu ve smyslu shora vymezených teoretických východisek žádný vliv. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem tak obviněný v době spáchání souzeného jednání musel být ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku minimálně srozuměn s tím (tj. musel počítat s eventualitou), že vykonává činnost, která mu byla rozhodnutím soudu pravomocně zakázána, takže jeho námitka o nedostatku subjektivní stránky je z těchto důvodů zcela neopodstatněná.
36. K výhradě obviněného stran „pominutí“ aplikace zásady subsidiarity trestní represe Nejvyšší soud prvně připomíná, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu , neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, ze kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
37. Obviněný dále k uvedené námitce nicméně neuvádí žádné konkrétní výjimečné okolnosti, jež by měly svědčit pro závěr, že jeho protiprávní jednání z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, přičemž je třeba konstatovat, že o takový případ se v posuzované věci ani nejedná. Opírá-li snad svou úvahu o nutnosti aplikace zásady subsidiarity trestní represe o skutečnost, že mu postupem podle §118a a §118b zákona č. 361/2000 Sb. byl zadržen řidičský průkaz do doby pravomocného rozhodnutí o spáchaném trestném činu, nutno takovou námitku ve vztahu k zásadě subsidiarity trestní represe označit za irelevantní, neboť tento zajišťovací institut správního práva nemůže mít na jeho trestní odpovědnost žádný vliv. Lze sice přisvědčit výtce obviněného, že odvolací soud se jeho obdobnou námitkou v rozhodnutí o jeho odvolání zevrubněji nezabýval, v této souvislosti však nutno podotknout, že obviněný tuto námitku ani ve svém odvolání nikterak blíže relevantně neodůvodnil, když navíc zásada subsidiarity trestní represe (resp. společenská škodlivost činu) není vzhledem ke shora rozvedeným teoretickým závěrům znakem trestného činu, takže nemusí být zohledňována v každém jednotlivém případě, nýbrž pouze v takovém, který se svou nedostatečnou společenskou škodlivostí vymyká běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty, avšak v nyní posuzované věci se o taký případ nejedná. Ani výhradu o neužití zásady subsidiarity trestní represe proto nelze považovat za opodstatněnou.
38. Vzhledem ke skutečnosti, že shora uvedené námitky obviněného se zčásti formálně a zčásti i materiálně míjí s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nebyl v dané věci naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. (který obviněný navíc uplatnil nesprávně v jeho první variantě), jelikož v řízení před soudem prvního stupně nebyl dán žádný z důvodů dovolání uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
39. Se zřetelem k výše rozvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 1. 2017
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu