ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.399.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 399/2017-42
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. dubna 2017 o dovolání, které podal obviněný M. G., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2016, č. j. 61 To 468/2016-1006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu po Prahu 10 pod sp. zn. 2 T 135/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 9. 2016, č. j. 2 T 135/2013-965 , byl obviněný M. G. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že
v blíže nespecifikovaném období měsíce prosince 2011, v podvodném úmyslu se obohatit, předložil na autosalonu společnosti TUkas a.s., IČ: 266149958, se sídlem K Hruškovu 344/6, Praha 10 – Štěrboholy, vedoucímu prodeje vozidel Ing. V. B., bez předchozího souhlasu a vědomí společnosti STV GROUP a.s. Prohlášení k odběru vozidel značky Škoda ze dne 15. 12. 2011 pro společnost STV GROUP a.s., IČ: 26181134, se sídlem Žitná 45, Praha 1 a dále v rámci obchodních vztahů vystupoval jako zástupce společnosti STV GROUP a.s., IČ: 26181134, a to na základě učiněného ústního prohlášení z blíže nespecifikovaného období průběhu měsíce listopadu 2011, přičemž si byl vědom skutečnosti, že není oprávněn společnost jakkoli zastupovat, neboť společnosti STV Group a.s., žádné specifické prohlášení k odběru aut vozidel značky Škoda nevydala, přičemž na základě takto předloženého padělaného prohlášení k odběru aut vozidel značky Škoda uvedl v omyl poškozenou společnost TUkas a.s., kdy následně došlo ze strany společnosti Škoda Auto a. sl., IČ: 00177041 k přidělení čísla smlouvy velkoodběratele ......, na základě čehož mu byla neoprávněně poskytnuta sleva společností TUkas a.s., IČ: 266149958, jakožto autorizovaným prodejcem vozidle Škoda, a to v celkové výši 271.686,- Kč na vozidla tov. zn. Škoda Superb 3T, r.v. 2011, barva bílá, VIN: ........., tov. zn. Škoda Superb 3T, r.v. 2011, barva šedá-světlá, VIN: .........., tov. zn. Škoda Oktavia 1Z r.v. 2012, barva šedá-metal, VIN: ........., tov. zn. Škoda Oktavia 1Z r.v. 2012, barva bílá, VIN: ........., tov. zn. Škoda Oktavia 1Z r.v. 2012, barva bílá, VIN: .........., kdy takto získaná vozidla poté nepředal společnosti STV GROUP a.s. za splnění podmínek dle prohlášení o odběru vozidel značky k dalšímu užívání, ale za účelem dalšího zisku následně prodával prostřednictvím společnosti JM Trust s.r.o. dalším, zájemcům a takto získané prostředky využil pro svoji potřebu, čímž sebe o takto neoprávněně získanou slevu pro velkoodběratele vozidel obohatil a způsobil poškozené společnosti TUkas a.s., IČ: 266149958, se sídlem K Hruškovu 344/6, Praha 10 – Štěrboholy, škodu ve výši nejméně 271.686,- Kč.
2. Obviněný byl odsouzen za tento přečin a dále za zvlášť závažný zločin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákona a trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. 15 T 53/2011, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze sp. zn. 4 To 49/2013, a za zločin podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 11. 2015, sp. zn. 5 T 179/2014, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 6 To 62/2016, podle §211 odst. 6 tr. zákoníku za užití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let a devíti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Obviněnému byl dále podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti v jeho specifikaci vyjádřené v uvedeném výroku na dobu šesti let. Současně byly podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušeny výroky o trestech z rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 11. 2015, sp. zn. 5 T 179/2014, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 6 To 62/2016, a Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. 15 T 53/2011, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze sp. zn. 4 To 49/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poškozená TUkas a. s., byla podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. 12. 2016, č. j. 61 To 468/2016-1006, jímž je podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Citované usnesení Městského soudu v Praze napadl obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Tomáše Máchy dovoláním, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. Dovolatel namítá, že oba soudy nižších stupňů nevzaly v úvahu zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima ratio“. V návaznosti na jejich obsahové vymezení soudům vytýká, že se nezabývaly tím, zda poškozená vyčerpala všechny možnosti civilního řízení, než dospěla k podání trestního oznámení. Podle obviněného nešlo o první pochybení poškozeného v žádostech o poskytnutí množstevní slevy od výrobce, slevu získal prodejce, nebyl prokázán úmysl, jenž je podmínkou pro naplnění skutkové podstaty přečinu podvodu.
6. Při vědomí, že dovolací soud nepřezkoumává procesní postupy nalézacího soudu, klade dovolatel otázku, zda provedenými důkazy byla naplněna skutková podstata zločinu podvodu. K jejímu naplnění nedošlo, neboť se jedná „pouze o případný spor s dovolatelem ve věci slevy na poskytnuté automobily“. Podle něj šlo ze strany soudů obou stupňů pouze o jednostranné vyhodnocení důkazů.
7. Ve vztahu k výroku o trestu obviněný namítá, že – za předpokladu, že se skutek skutečně stal – měly soudy podle §44 tr. zákoníku upustit od uložení souhrnného trestu, neboť trest mu uložený dřívějším rozsudkem (rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2) je dostatečný. Dovolatel takto brojí proti jemu uloženému trestu, jako trestu nepřiměřenému ( „Dovolatel se domnívá, že byl uložen trest nepřiměřený…“ ). Současně se dovolává rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 530/2002, a v něm vysloveného názoru stran jiného nesprávného hmotně právního posouzení v případě „pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu“.
8. Závěrem podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 61 To 468/2016 zrušil a věc vrátil uvedenému soudu k novému projednání a rozhodnutí.
9. Nejvyšší státní zástupce, jemuž byl opis dovolání obviněného doručen dne 8. 3. 2017, se k němu ke dni rozhodování Nejvyššího soudu o něm nevyjádřil. Tato skutečnost dovolacímu soudu nebránila v rozhodnutí.
III.
Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
obecná východiska
11. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
12. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva (např. též v otázce, jaký trest zda samostatný či souhrnný měl být obviněnému uložen), nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
13. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
14. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
15. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
16. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
vlastní posouzení
17. Obviněným uplatněné dovolací námitky lze pod jím zvolený dovolací důvod podřadit s jistou mírou tolerance. To proto, že na straně jedné sice vznáší výhrady, které dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. z hlediska formálního obsahově naplňují, na straně druhé však při jejich uplatnění nepřípustně zpochybňuje vlastní skutková zjištění soudů (viz jeho dovolací argumentace: „nebyl prokázán ani úmysl“ , „za předpokladu, že se skutečně skutek, tak jak je popsaný v obžalobě, stal“ ). Pokud by Nejvyšší soud upřednostnil tuto část dovolací argumentace obviněného, musel by konstatovat, že tato je založena na námitkách, jež nelze podřadit pod žádný zákonem upravený dovolací důvod. Za takového stavu věci by bylo nezbytné o dovolání obviněného rozhodnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., tj. formou jeho odmítnutí jako dovolání podaného z jiného důvodu než je uveden v §265b.
18. Dovolací soud nicméně od těchto skutkových námitek odhlédl a přistoupil k posouzení dovolání obviněného na podkladě námitek hmotně právního charakteru, které v případě výroku o vině spočívají v tvrzení o nezohlednění zásady subsidiarity trestního práva a v případě výroku o trestu, ve vadě spočívající v neužití aplikace §44 tr. zákoníku, jež má zakládat důvod jiného nesprávného hmotně právního posouzení ve smyslu druhé alternativy ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Při tomto posouzení dospěl k závěru, že dovolání obviněného je třeba označit za zjevně neopodstatněné.
19. Pokud jde o námitku vůči výroku o vině, pak z ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku rozhodně nelze dovodit, že by trestní odpovědnost obviněného, resp. uplatnění norem trestního práva, byly vyloučeny v situaci souběžně uplatnitelné odpovědnosti pachatele trestného činu dle norem jiných právních odvětví, resp. v situaci souběžně probíhajícího jiného řízení (ať již procesního – nalézacího, či řízení vykonávajícího – exekučního). Nic takového, co naznačuje dovolatel – tj. předchozí nutnost, aby poškozený využil všech svých oprávnění, jež mu poskytují k obraně jeho zájmů normy jiných (netrestních) právních odvětví – se neuplatňuje. Subsidiární uplatnění trestního práva není vázáno až na situace, kdy se prokáže (např. v důsledku neúspěchu v řízení vedeném věřitelem vůči dlužníku) neúčinnost jiných odpovědnostních institutů zabezpečit ochranu oprávněných zájmů osoby, která má v řízení trestním postavení poškozeného.
20. Tvrzení dovolatele, že případ posuzovaný je ryze občanskoprávním vztahem a jako takový nemůže zakládat naplnění zákonných znaků skutkové podstaty zločinu podvodu ve smyslu jeho vymezení obsaženého v tr. zákoníku vůbec nelze akceptovat. Ostatně námitkami obviněného, jimiž proti závěru o naplnění zákonných znaků brojil, se zabývaly ve svých rozhodnutích soudy obou stupňů, na jejichž odůvodnění lze v tomto směru odkázat (viz zejm. str. 13 až 18 rozsudku a str. 4 a 5 usnesení).
21. Vyloučení aplikace §12 odst. 2 tr. zákoníku v posuzovaném případě je dáno zejména závažností spáchaného deliktu, jenž byl zcela oprávněně posouzen jako přečin podvodu v jeho kvalifikované skutkové podstatě, u níž se s možností řešení odpovědnosti pachatele formou netrestního postihu zpravidla nepočítá. Odkázat lze totiž na stanovisko Nejvyššího soudu publikované pod č. 301/2012 Sb. rozh. tr., které mimo jiné zdůraznilo, že „[t]restným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.“ Stran principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ zmínilo, že „znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý…. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.“
22. Aniž by bylo nutné v tomto stadiu řízení (o mimořádném opravném prostředku) podrobněji rozvádět význam jednotlivých faktorů významných pro určení konkrétního stupně společenské škodlivosti, lze poukázat na to, že samotný fakt výše způsobené škody a její vznik prostřednictvím odběru pěti vozidel (což však z pohledu subjektivní představy obviněného nebyl počet konečný) musí vést k závěru, že čin obviněného nelze pokládat za skutek, jenž by z hlediska spodní hranice trestnosti (tj. spodní hranice přečinu v jeho základní skutkové podstatě) neodpovídal běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
23. Tato konstatování ústí do závěru, že výrok o vině není možno pokládat za vadný, zatížený vadou naplňující dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho variantě nesprávného hmotně právního posouzení skutku.
24. Vadou vytýkanou dovolatelem není zatížen ani výrok o trestu. Poukaz obviněného na rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., jež vymezilo případy, kdy vadná aplikace tr. zákona, potažmo tr. zákoníku může zakládat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho variantě jiného nesprávného hmotně právního posouzení, je nepřípadný. Toto rozhodnutí totiž míří na jiné případy, než je věc dovolatele. Zdůrazňuje, že musí jít o vady, které mají svůj základ nikoli v nesprávném posouzení závažnosti/škodlivosti (dříve společenské nebezpečnosti) a ve vztahu k ní se vážící otázce přiměřenosti ukládané trestní sankce, nýbrž ve vlastní aplikaci těch ustanovení, jež jsou podstatná pro rozlišení trestání pachatele, jenž spáchal jeden trestný čin (trest samostatný, příp. trest společný ukládaný za pokračování v trestném činu), či více trestných činů v souběhu (trest úhrnný či souhrnný), v případě druhém na rozdíl od situace jeho (jejich) spáchání za podmínek recidivy.
25. Výtka obviněného směřuje jinam. Ten netvrdí, že by při uložení jím napadeného trestu nastala vada v obsahovém smyslu výše vyloženém, tj. v důsledku nesprávného závěru o spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku v souběhu s trestnými činy specifikovanými ve výrokové části napadeného rozsudku soudu prvního stupně (a v důsledku toho při vadné aplikaci §43 odst. 2 tr. zákoníku), nýbrž domáhá se toho, aby z důvodu dostatečnosti již dříve uloženého trestu došlo k aplikaci §44 tr. zákoníku (jež rovněž řeší otázku právního následku trestní odpovědnosti pachatele za spáchání souběžné trestné činnosti). Tento požadavek je však založen na námitce stran nepřiměřenosti jinak správně (dle příslušných ustanovení) uloženého trestu. Touto námitkou se však obviněný dostává mimo rámec ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (a třeba dodat i mimo rámec veškerých dovolacích důvodů), neboť námitka nepřiměřenosti uloženého trestu není podřaditelná pod žádný z dovolacích důvodů upravených v §265b tr. ř.
26. Z uvedených důvodů rozhodl Nejvyšší soud o dovolání obviněného podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
27. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 4. dubna 2017
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu