ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.456.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 456/2017-35
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 4. 2017 o dovolání, které podal obviněný J. Š. , proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 12 To 401/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 1 T 25/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. Š. odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 20. 6. 2016, sp. zn. 1 T 25/2016, byl obviněný J. Š. (dále jen „obviněný“) uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jehož se dopustil způsobem blíže popsaným ve výroku citovaného rozhodnutí.
2. Za tento trestný čin byl odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za použití §45 odst. 1 tr. zákoníku ke společnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku za použití §84 a §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let s vyslovením dohledu v rozsahu §49 - §51 tr. zákoníku. V souladu s §85 odst. 2 tr. zákoníku mu byla zároveň uložena povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil škodu způsobenou trestným činem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl zavázán k povinnosti nahradit poškozeným M. U. a J. G. ve výroku rozsudku specifikovanou škodu a poškozený J. G. byl podle §229 odst. 2 tr. ř. se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Z podnětu odvolání státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Náchodě bylo rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 12 To 401/2016, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. rozhodnutí nalézacího soudu zrušeno a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný byl podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za použití §45 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen ke společnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dohledem. Odvolání obviněného bylo týmž rozsudkem podle §256 tr. ř. zamítnuto.
II.
4. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.
5. Předně namítl, že při správném hmotně právním posouzení skutku, kterým byl uznán vinným, by soudy obou stupňů musely dospět k závěru, že žádný ze skutků obsažených v rozsudku nalézacího soudu se nestal, resp. že žádný z nich není trestným činem. Podle jeho názoru je totiž rozhodnutí o jeho vině postaveno toliko na výsleších svědků, kteří jsou osobami nevěrohodnými, a to zejména osoba svědka U., který nebyl schopen soudu sdělit a doložit výši škody, jež mu měla vzniknout.
6. Dále soudu prvního stupně vytknul, že mu měl uložit trest souhrnný ve vztahu k odsouzení rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 7. 5. 2015, sp. zn. 2 T 118/2014. K tomu poukázal na obžalobu, z níž má plynout, že poslední skutek, jenž mu je kladen za vinu, měl být ukončen „nejdéle“ dne 28. 1. 2015, takže pokud byl spáchán dříve, než byl vyhlášen shora citovaný rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, neměl mu nalézací soud v této věci ukládat trest další, ale trest souhrnný. V této souvislosti označil za lichou zejména úvahu soudu druhého stupně, že se měl dopustit porušení podmínky, načež namítl, že skutek je datován před právní mocí rozsudku, takže nejde o recidivu, jakož i to, že odvolací soud na tomto mylném závěru postavil svůj měnící výrok o trestu, když namísto podmíněného trestu uložil trest nepodmíněný. Dále k uloženému trestu podotkl, že jde o trest nepřiměřený už vzhledem k tomu, že trestná činnost nebyla řádným způsobem prokázána a jelikož mu měl být ukládán trest souhrnný, mělo na něj být pohlíženo jako na osobu dosud netrestanou, přičemž v takovém případě by mu nemohl být uložen trest nepodmíněný. Dodal, že trest ve výměře dvou let je trestem, jehož výkon se zcela pravidelně odkládá na přiměřenou zkušební dobu. Soudu druhého stupně závěrem vytknul, že nereparoval namítaná pochybení nalézacího soudu.
7. S ohledem na shora uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud ve smyslu §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 12 To 401/2016, všechny výroky rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 20. 6. 2016, sp. zn. 1 T 25/2016, a dále postupoval ve smyslu §265 l tr. ř. a přikázal Okresnímu soudu v Náchodě, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
8. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). K výhradě obviněného stran nesprávné právní kvalifikace jeho jednání uvedl, že tuto lze pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přiřadit pouze v části, v níž je namítáno, že skutek obsažený v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku není trestným činem. Tuto námitku nicméně označil za zcela obecnou, k níž zaujal rovněž jen obecné stanovisko, že se obviněný mýlí, protože z tzv. skutkové věty odsuzujícího rozsudku ve spojení s navazující částí odůvodnění je patrné, že jeho čin vykazuje veškeré zákonné znaky deliktu, kterým byl uznán vinným. Další související výtky shledal nepodřaditelnými pod uplatněný dovolací důvod a v obecné rovině nedůvodnými, k čemuž dodal, že slyšení svědci nejsou nevěrohodní, neboť jejich výpovědi v podstatných částech vzájemně korespondují a odpovídají i provedeným listinným důkazům, takže o vině nelze mít důvodné pochybnosti.
9. Další výhradu obviněného označil za nedůvodnou s tím, že jeho požadavek na uložení souhrnného trestu nepřichází v úvahu, neboť rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 7. 5. 2015, sp. zn. 2 T 118/2014, byl ukládán souhrnný trest k trestnímu příkazu téhož soudu ze dne 17. 1. 2014, sp. zn. 2 T 183/2013, což uložení souhrnného trestu v této věci vylučuje. K námitce nepřiměřeného trestu poukazem na související judikaturu uvedl, že je z hlediska zákonných dovolacích důvodů bezpředmětná. Poté uzavřel, že z odůvodnění dotčených rozhodnutí nelze dovodit ani existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, ale naopak z nich vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. za současného splnění podmínek zakotvených v §125 odst. 1 tr. ř. a jako taková jsou rozhodnutí plně přezkoumatelná.
10. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem státní zástupce navrhl dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ odlišného stanoviska ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
12. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 12 To 401/2016, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
13. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
14. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu - vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
15. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
16. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zásadně v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví). Obecně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
17. Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
IV.
18. K výhradám obviněného stran nesprávného právního posouzení skutku, pro který byl uznán vinným, Nejvyšší soud konstatuje, že směřují do oblasti skutkové a procesní, jelikož tento soudům obou stupňů vytýká nesprávné hodnocení provedených důkazů a vadná skutková zjištění. Současně přitom prosazuje vlastní hodnocení důkazů (výpovědi svědků) a předkládá vlastní skutkové závěry (že skutek popsaný ve výroku rozsudku nalézacího soudu se nestal). Právě z uvedených skutkových a procesních výhrad pak vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, tj. že tento není trestným činem.
19. Obviněný tedy nenamítá rozpory mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení důkazů) a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňuje žádné konkrétní hmotně právní argumenty. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
20. V této souvislosti lze připomenout, že do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání zasahovat jen zcela výjimečně, jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní nesoulad. O tzv. extrémní nesoulad se jedná zejména tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Byť se v nyní posuzované věci o případ takového extrémního nesouladu nejedná, Nejvyšší soud se k předmětným námitkám obviněných alespoň stručně vyjádří.
21. V nyní posuzované věci se nicméně o žádný ze shora uvedených případů extrémního nesouladu nejedná (a obviněný ostatně takovou námitku ani nevznáší). Nadto lze pouze ve stručnosti poznamenat, že skutková zjištění popsaná ve výroku soudu prvního stupně vyplývají logicky nejen z obsahu výpovědí svědků, ale tyto jsou podporovány i řadou listinných důkazů, což obviněný v podaném dovolání zcela pomíjí, přičemž za opodstatněné nelze považovat ani jeho výhrady vůči věrohodnosti svědků. V tomto kontextu je pak zapotřebí zdůraznit, že nalézací soud, kterému především přísluší důkazy provádět a hodnotit a na tomto základě zjišťovat skutkový stav věci, si byl vědom důkazní situace a z odůvodnění jeho rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotil provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěl – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Jeho rozhodnutí nevybočilo z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., tudíž mu nelze vytýkat svévoli. Soud druhého stupně se pak po provedeném přezkumu ztotožnil se skutkovými a právními závěry nalézacího soudu. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvého stupně, potvrzenými rozhodnutími soudu druhého stupně, na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad (rozpor) ve shora vymezeném pojetí dán.
22. K výhradám obviněného stran uloženého trestu Nejvyšší soud připomíná, že pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §39, §41 a §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani žádného jiného důvodu podle §265b tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno (pokud jde o výrok o trestu) považovat jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
23. Vzhledem k uvedenému tak nutno konstatovat, že výtky vůči nepřiměřenosti trestu nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů taxativně vyjmenovaných v §265b tr. ř. Pokud by tedy bylo dovolání podáno jen z výše uvedených důvodů, bylo by je nutno odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Obviněný však rovněž namítl, že mu měl být uložen souhrnný trest, což lze z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. označit za výhradu uplatněnou formálně právně relevantně.
24. K tomu Nejvyšší soud nejprve v obecné rovině připomíná, že podle §43 odst. 2 tr. zákoníku je souhrnný trest ukládán v případě souběhu trestných činů, kdy je pachatel odsouzen za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný trestný čin . Stejnou povahu jako odsuzující rozsudek má v případě souhrnného trestu i trestní příkaz, přičemž účinky spojené s vyhlášením rozsudku ve smyslu §43 odst. 2 tr. zákoníku nastávají doručením trestního příkazu obviněnému (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 601).
25. V nyní posuzované věci byl obviněný uznán vinným trestným činem, který spáchal v časovém rozmezí (cca) od března 2014 do ledna 2015. Dále byl rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 7. 5. 2015, sp. zn. 2 T 118/2014, odsouzen za trestné činy spáchané v roce 2013. Zdánlivě by tak mohla mít výhrada obviněného opodstatnění, nicméně po spáchání této trestné činnosti v roce 2013 (a zároveň před spácháním nyní souzené trestné činnosti) byl pravomocně odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 17. 1. 2014, sp. zn. 2 T 183/2013 (za trestný čin spáchaný v dubnu 2012), který mu byl doručen dne 23. 1. 2014 a ve vztahu k němuž byl výše zmíněným rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 7. 5. 2015, sp. zn. 2 T 118/2014, uložen souhrnný trest.
26. Na základě výše uvedených skutečností tak lze shrnout, že obviněný sice spáchal nyní souzený trestný čin dříve, než byl vyhlášen rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 7. 5. 2015, sp. zn. 2 T 118/2014, nicméně později, než byl již pravomocně odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 17. 1. 2014, sp. zn. 2 T 183/2013. Jelikož spáchal nyní souzenou trestnou činnost (březen 2014 – leden 2015) až po doručení daného trestního příkazu (23. 1. 2014), jednalo se již o (pravou) recidivu a ve smyslu shora vymezených teoretických východisek tedy nepřicházelo v úvahu uložení souhrnného trestu. Výhrady obviněného stran uložení souhrnného trestu tudíž nutno označit za zcela neopodstatněné.
27. K druhému uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl po věcném přezkoumání, tento dovolací důvod by mohl přicházet v úvahu pouze v jeho druhé variantě, tj. ve spojení s některým z důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. S ohledem na shora uvedené ovšem nutno konstatovat, že námitky obviněného se s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (materiálně a z větší části i formálně) míjely. V důsledku toho pak nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
28. Se zřetelem k výše rozvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 4. 2017
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu